Jak jsem po třech letech šoupal (VIDEO)

Prej lyžuju jak za mlada. Už mi to řeklo pár lidí, ale já si myslím, že to je naprostá hovadina. Stačí zavzpomínat. Začínal jsem na rubínkách na Eduardu pod odborným dohledem a bičem pana Kočího. Pak jsem jezdil s Prochorem do Jilemnice, kde šlo hlavně o společnou saunu a silvestrovský rumový štafety. No a nakonec jsem brázdil z Rokytnice Čerťáček a když jsem měl fazošku, dojel jsem i na Snídani. Takže jestli fakt lyžuju jako za mlada, tak bych se na to měl hodně rychle vysrat.

Ale než to definitivně zabalim, objel jsem ve svý superzávodní formě další dva pretěky. A byla to jedna větší taškařice než druhá.

Bedřichovská pětihodinofka

Všechno se podělalo už ráno, když jsem si nestihl udělat míchaný vajíčka a namazat lyže. Pak jsem v úlu vyzvedl Bokovku s Dejnou, v Ikee Mirka se stolečkem Lack a jelo se skrz blonďatou zkratku na Bedřichov. Spolupráci z lyžařských rogáčů jsme měli s Bokym nacvičenou z loňska, ale tentokrát jsme radši vzali gumyšuk, protože v Senegalu na vlnách uatuaky nejezdí.

Na startu, kde jsme se mimochodem potkali s humaniťáckym Bokovkou, jsme se rozhodli pro variantu zleva, abysme jeli na Kneipu příjemnější kopec přes Máří. Hned na 25 potkáváme Pačáky, takže navazujeme spolupráci a bereme vocasní 23 za deset bodů, 22 za kilo a lezeme děsnej krpál na Hřebínek. Tam se motá kotel mutantů a jeden z nich kvůli nám letí po hlavě do hlubočáku. To jsem Bokymu přišlápl hůlku, on lehl a vyděsil strejdu s tornou na zádech tak, že ze stopy vyskočil do závěje. Vše korunoval kolem šinoucí se mutant, kterej na úplně bílýho pána lezoucího ze škarpy prohodil: "Můžu si vás vyfotit?"

Pak lezeme do hlubočáku i my, abysme dohančovali na sedlo Holubníku a ulovili tam mamuta a 18 za vosmdesát. Na 17 flirtujeme s Béčkama a na Čihadlech obědváme a zvažujeme kam dál. Na protrženou se nám nechce, tak volíme směr Smědava. Cestou dolů potkáváme Lorence z Betem, který se nám děsně smějou, protože ví, že tenhle kopec budeme muset zase vylozit. Na Předělu porušujeme ostudně pravidla, ale kdyby Boky sjel na 15, tak ho z tama už nedostanu. To ostatně jízlivě komentují Hvězdář s O-Pérákem, načež jim Zvířátko doporučuje věnovat se po večerech více samohaně.

O pár stovek metrů dál ho stylově začíná bolet ruka a vypovídá poslušnost. Takže 14 necháváme 14, dvanáctku dvanáctkou a měníme status závodu z nasbírat co nejvíc bodů na dostat se do cíle. Na Smědavě jde Boky logicky na gumu a já konečně poznávám pocit, jaký to je dělat ten uatuak. Zatím jsem na tom laně totiž vždycky visel já. Času už moc nezbývá, takže bereme vrcholovku na Kneipě, smějeme se mutantům, který nad Kristiánovem napadali do potoka a tahají se ven hůlkama, a cestou ještě hančujeme pro 21. Důležitý jsou body, na to ostatní se vysrat, ale my jich moc nemáme a aby nám je ještě nesebrali, jde Bokyna na Nový louce znova na gumycuk.

Výsledek je takovej, že nás poráží i holky z Konice, který obšoupaly kontroly kolem Bedřichova. Ale hlavně, že jsme si pěkně zalyžovali a Boky zdvojnásobil letošní součty.

Tygří skiatlon

Šoupání mám rád asi jako ráno poté, co jsem večer v opilosti sežral zavařovačku feferonek a zapomněl na to. Čili klasičky mám sice asi tři roky, ale stál jsem na nich jednou, možná dvakrát. O to překvapivější bylo, že jakmile mi Myro řekl, že jede na Břízky na skiatlon, měl jsem hned jasno, že to musím dát taky.

Jiřina, který s náma jel minule na VŠ ligu, jsme vyměnili za Embéčko, což byla výrazná změna k lepšímu (sorry NP). Navíc jsme tentokrát vynechali i blonďatou zkratku, takže jsme měli dost času namazat lyže. Připadalo mi, že tam patlám jelenní lůj, ale docela to drželo, takže jsem neprotestoval.

Ačkoliv jsem vyfasoval číslo 5 a mohl se cpát do první řady, udělal jsem přesnej opak. Pustil jsem všechny před sebe v očekávání nejhoršího. Start jsem si mazácky vychutnal, první pápny předcupital v zúžení a pověsil se za Lorence. Jenže v prvním sjezdu jsem zapomněl, že ty lyže jsou krapet delší než normálně a totálně se vyválel. Naštěstí do kopce to skvěle lepilo, takže jsem pár lidí předběhl a celkově si tu klasiku docela užíval, což musel ocenit i fanoušek Kobřík.

Po 7,5 kilácích přišlo depo, kde jsem ale nebyl dostatečnej frajer, abych si vedle lyží postavil 1/2litr nebo aspoň lahváč. Jak jsem se na bruslení těšil, tak to byla totální vocasárna, protože sníh vůbec nejel. Čili polovinu kola stejně člověk strávil soupažením v ujetý stopě, která aspoň trošku frčela. Nakonec z toho bylo po patnácti kilácích a necelé hodině práce 29. místo se ztrátou nějakých 10 minut. Žádná sláva, mami, ale pro tu už dávno nejezdim. 

Pro pořádnou představu o té taškařici přikládám video. Je to takové hledaní ztraceného času...

Jak jsem sbíral FIS body

Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.

1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)

Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.

 
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:

2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)

Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.

Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...

3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)

Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.

4. Souboj s klokanem (Rybakros)

Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.

5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)

Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.

Dieta podle Zhaly.kom

Na Štědrej den náhodou vlezu na váhu a bum! Pětadevadesát kilo! Vono to je furt hodně, ale co, shodil jsem. A protože nejsem svině, tak se s váma podělím o svou úspěšnou dietu.

Zatimco čerstvej fotřík Lochnes v honbě za pěknou figúrou dva měsíce nechlastal a žral zrní, já jsem na to šel trochu jinak. Všechno to začalo prvního prosince na fotbalovym turnaji, kde mi dal někdo do žeber. Dva tejdny jsem se pak mohl jen válet a i to bolelo jako prase. Takže do Vánoc jsem byl všehovšudy dvakrát lyžovat na Jizerkách a to bylo ze sportování všechno. Naopak v přísunu alkoholu jsem se nijak nešetřil, což je vzhledem k množství akcí v prosinci pochoPITELNÝ. Za všechny bych rád zmínil tradiční besídku, která se letos stala masovou akcí a příště asi budeme muset objednat celej sál. A vedle toho, že jsme se zbořili, tak jsme byli i poměrně kontruktivní.

Konstruktivní besídka: Přesun od parku Princů (MAX) do disco klubu Madonna

No a jelikož jsem se ani v jídle nijak nešetřil, byla ta štědrodenní pětadevadesátka fakt zázrak. Skoro si říkám, že bych si tuhle dietu měl nechat patentovat, protože by mi lidi za ní urvali ruce a mohl by z toho kápnout nějakej keš.

Po dvou dnech totálního vánočního obžerství jsem ale dal svý dietě vale. Na Zdravotníku se prostě drží blbě. Za tři dny jsem tam naklouzal 145 kiláků, v pivu si jen občas smočil rty a cpal se maximálně čínskýma polívkama. Na víkendovou službu do Prahy jsem se tak vracel solidně utočenej. Abych ztrátu dvou dní dohonil, nařídil jsem si na silvestra budík na 5:20, udělal si kotel kafe, naložil do kundolapu skočky a helmu na motorku a vyrazil na Pražáka zpět do Rokytnice. Na Lomeňáku se jezdilo bez front, takže jsem čtyřhodinovou nonstop sjezdovačku proložil jen klobásou a jednou plzničkou, abych měl dost sil na odpolední fázi. Tou bylo úspěšné odbytí Adolfky, ze které jsem si, jak jinak, přivezl krásný žaket.

Krásy Krkonoš lze většinou obdivovat jen cestou na Adolfku. Zpět už člověk vidí jen mlhu (i když je jasno).

Sice výprava na Alfoncku (36 km) byla první letošní lyžovačkou, během který jsem za den nedal přes 40 kiláků, nicméně mě spolu s brutálním vstáváním a sjezdováním zničila tak, že to vypadalo, že se novýho roku nedočkám. Naštěstí na Zdravotník ze Senegalu přisurfoval Boky. Černý gazely, jak sliboval, nedotáhl, ale světlých měl plnej bágl a zábava se brzo rozjela, za což lze i poděkovat jedné kamarádce Zdeňka Nademlýnského.

O půlnoci jsme tradičně dali Císaře Pána, vzali vytuněný vozembouch se štětkou a vyrazili na Skácelku. Co se tam dělo, slovy popsat nejde, takže to snad za mě udělá následující video:

Ráno jsme se sušákem dali zdravotní Snídani, čímž jsem se dostal na letošních 290 kiláků a tak můžu vyrazit závodit, a jeli každej sám svým vlastním autem domů. Bokymu cestou bávo shořelo, Fujda přemýšlel, Mirek radši vůbec neodjel a já se celou cestu bavil vzpomínkou na zápis v knize na chalupě, který tam v létě nechala soužka učitelka Jarmila z gymnázia v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý. Teda kromě Lorence.

Kdo jiný, kdo jiný než strejda z dědiny,
vzpomenul si na Jarmilu, nejsem jediný

(Ne)kulturní okénko

Tak jsem si projel pár poslední příspěvků na blogu a zjistil jsem, že se z něj stal solidní alkoblog. Aby to nevypadalo, že jsem totální násoska (což samozřejmě nejsem), rozhodl jsem se pro změnu publikovat i jeden kulturní poust, abych si u inťošek zlepšil renomé.

Minulý týden jsme totiž zavítali na kocert Xaviera Baumaxy, co ale nebyl koncert, ale spíš recitál. On to vlastně ani nebyl moc recitál, jako spíš taková permormace. A ona to vlastně ani nebyla performace, jako spíš taková demence. Vlastně spíš sračka. Warum?

Vystoupení v Divadle Na zábradlí začalo pásmem asi čtyřiceti básní Em Rudenka. V jejich recitaci se střídali samotný Em a samozřejmě Xavi. Pár jich bylo celkem dobrých, ale většinou to nebyla žádná hitparáda. Sál se vlastně smál jen proto, že v jeho zadní části seděla skupina totálně vožralých/zhulených lidí, který se smáli úplně všemu a dělali solidní bordel. Asi najatí herci.

Přestávka tedy bodla. Hlavně jsme doufali, že po ní začne konečně nějaká šou. Nezačla, dál se četly básničky. Pravda, jejich vulgarita neúměrně vzrostla, takže se recitovalo o hovínkách a já nevim čem ještě. Nakonec Xavi chytil sladký dřevo a začal hrát. Nicméně všechny písně v dvojnásobnym tempu. Připadal jsem si, jako kdybych se účastnil nějakýho pokusu s názvem: Jak dlouho je divák, co zaplatil dvě stovky, schopný snášet interpretovy sračky. Když Baumaxa začal dávat písně, který při poslechu CD automaticky skáču, protože z nich jen bolí hlava, utekli jsme na bar. Evidentně jsme nebyli první, bo hlediště v tu chvíli bylo v podstatě poloprázdný.

V přilehlé kavárně už nasával Em Rudenko, a tak jsem neodolal a jal se ho tázat, co to kurva bylo. Docela jsem si z toho dělal prdel, on nejspíš taky, nicméně můj herecký výkon byl odpovídající kvalitě přilehlé scény. Třeba takovej Lorenc si celou dobu myslel, že to myslím vážně. Každopádně jsem se dozvěděl, že nerozumím umění, že mám chodit na Anetu a Neckáře a že je Emovi jedno, že právě přišli o fanouška. Rudenko pak zdecimovaný argumenty radši utekl popíjet a brečet jinam.

Coolturní tip

Když už jsem se teda pustil do tý kultury, tak vám dám jeden tip. Vždycky jsem myslel, že neexistuje člověk, kterej by mrčel víc než Boky (kromě Trautenberka, ale to není reálná postava). Omyl. Exituje. Jmenuje se Karl Pilkington a je hlavní hvězdou pořadu britského kanálu Sky An Idiot Abroad. Proti tomuhle týpkovi je Zvířátko lehce rozmrzelý optimista.

Celá šou je postavená na tom, že Karl cestuje kolem světa a neustále při tom mrčí. Tam, kde lidem padá čelist, on nadává. Tam, kde klasické cestopisy básní o tom, jaká je to krása, Karl kroutí hlavou a nechápe, proč to tam postavili. Nelíbí se mu nic. Ani egyptský pyramidy, ani čínská zeď, ani Ježíš nad Riem ("vypadá to jako obří sloup").

Boky mi to snad odpustí (a Jiřin vám to potvrdí), ale v jedný scéně by klidně mohl hrát místo Karla on. To když v díle z Indie odmítne použít tamní záchod. Argumentaci, proč to nejde, totiž mají úplně stejnou.

Tak-jsme-první-my-a-no-a-co!

Podzim je fakt náročnej. Až mám pocit, že se toho konce světa (21. prosince) ani nedožiju. Zatímco Turman byl takovej na zahřání, pravý tříetapový peklo vypuklo týden po něm. Lachoutka, DC turnaj, OB ples. Total death...

Triumf na Petříně

Začalo to pátečním Lachoutkem. To je takovej sympatickej závod, na kterej mě vzal poprvé před rokem Pidísek. Start je na Palačáku, účastní se čtyřčlennej tým, máte seznam 20 pražských hospod od Stínadel po Vyšehrad, z nich se vylosuje osm, v každý si dá každý pivo, devátý je v Jamajce a jako desátý se pije lahváč pod rozhlednou na Petříně.

Loni jsme to měli rozběhlý na bednu, ale jeden bejkysův spolužák se několikrát pokosil (co blitka, to pět minut penalizace), takže jsme skončili osmý. Proto jsme udělali změny v týmu. Spolužáka nahradil Lorenc, další spolužák Kubys dostal důvěru, přejmenovali jsme se na Klacky.cz a šli na to.

Tady jsou naše postupy:

Zobrazit místo Lachoutek 2012 na větší mapě

Docela nám hrálo do not, že to bylo letos roztahaný a nedalo moc jedit sockou, protože jsme jako jediný přišli v běhacim. Zabil to Lorenc, kterej se po centru pohyboval v Pyřintu. Pak nás skoro zabil znovu Lorenc, protože nasadil mezi nálevnama brutální tempo. Kubys po druhym kousku na Starý Poště nevypadal moc dobře, ale bejk se kousnul. Jedničky začaly naskakovat, ale v putykách kolem Palačáku se na nás nepříjemně dotáhly blondýny (nějakej borci v parukách). Nicméně jsme je setřásli zkušenym postupem přes železniční most na Smíchov, kde už naopak Kubys vládnul a Lorenc tuhnul. U Kočárka jsme si potvrdili, že jsme první, v pohodě popili i v Jamajce a jelikož nám ujela lanovka, vycupitali až na Petřín. Závěrečný lahváč byl formalitou, takže vítězství bylo naše.

Klacky.cz slaví s pohárem. Zleva Kubys, Pidísek, Zhaly a Lorenc

Pořadatele jsme zaskočili nejen překvapivym vítězstvím, ale taky brutálním náskokem 21 minut, závodem bez jediný kosy, uklidňováním fízlů (to bejk Pidis) a vynesením dvojté dávky Bráníků k rozhledně - to abychom měli pivo i na cestu dolů. Takže pivkem se naplnil pohár a jelo se do Popo na Újezdu. Tamní naší produkci bude lepší více nekomentovat.

Ostuda na turnaji

Naštěstí jsme se dostali docela brzo do postele, takže ranní stav úplně neodpovídal objemu večer zkonzumovanému. Což bylo jenom dobře, protože jsme měli být v devět v Jesenici na fotbalovym turnaji. Kupodivu jsme se fakt sešli, i když Lorenc musel na autobus jet taxíkem, a přimrčel i Boky. První zápas jsme vyhráli na pořádajícím Atlantisem 2:1, když jsem se trefil i já. Jenže pak se zranilo Štěští, domů odjela Náhoda, Formu vykouřilo bídísko a začala úřadovat jen Ostuda.

Pan redaktor Kvasnička nám s Klokanama nasypal čtyřku, Pavlík s Hunalem nám naložili naskutečných 0:13 a ačkoliv jsme v zápase o všechno vedli díky výhozu LA4 z branky do branky, nakonec jsme ho prosrali 1:4. Nejvíc byl Kládin, kterej šel na chvíli to branky místo Lavora, a chytal asi tak jako Spud v Trainspottingu. Takže jsme skončili poslední a smutek zaháněli kelímkama.

dO-GALA

Ve značně použitém stavu nás v Jesenici nabralo pár střízlivých dobráků (díky Íčko, Lucko, Masho a Fando) a odvezlo do Pardubic, kde byl v sobotu večer orienťáckej bál. Já byl rád, že jsme po letech s ním neměl nic společného, takže jsem se mohl, ostatně jako většina mých kamarádů, věnovat obléhání baru. Myslím, že nám to šlo docela dobře, protože z vyhlašování jsem neviděl vůbec nic.
Kapela Regent byla celkem zoufalá, obzvlášť když jí docela dlouho nehrál aparát (a neměl nás tak kdo srát a srát), ale myslím, že jsem i pár sukní prohnal. Taky se mi podařilo zprodukovat vystoupení pěveckého dua Sosák-Šéďa, kterým jsem opatřil text zásadního kusu jejich repertoáru Když se zamiluje kůň a oni si tentokrát udělali menší ostudu než obvykle.

Zřejmě moje jediná fotka z O-Gala. V pozadí vášnivě diskutuju s Buznou o hubnutí.

 Asi se toho ten večer dělo víc, ale zelená mi vymyla mozek podobně, jako to udělala branka lyžaři Maxu Franzovi. Každopádně jsem musel být při smyslech, protože jsem nešel přes celý město na nějakou diskotéku, ale po jedničce v nonstopu šel chrápat.

Ráno jsem se vzbudil, jak kdyby měl kouzelník Žito mlátil celou noc jako žito. Nějak jsem se dokodrcal na vlak, dojel domu a šel do práce, což byl fakt boží trest. Ještě větší ale je naražený žebro (zřejmě z fotbálku), protože kvůli němu němůžu ani spát, natož třeba běhat. Nicméně jelikož se blíží Koniáška, podnikový vánoční večírek a pak konec světa, je to celkem fuk.

Turman 2012: S bůčkem až do zpráv na Novu

Turman 2010: Pochod. Turman 2011: Práce. Vzhledem k tomu, kolik jsem v minulosti na různých Tur/Svor/Smrž/Har-manech zažil švandy, mi tahle statistika přišla dost smutná. Takže letos neměl šanci ani BTpochod zakončenej Sestrama, ani zabijačka, kde se nešetřili moji bleskoví kolegové.

Vejlet jsem odstartoval ještě v Praze vrabcem se špenátikem, který mi neurobil vela dobre. Zapít to po příjezdu k Laššikům na statek pivem a zelenou taky nebylo úplně fajnový, ale kdo maže, ten jede. Obzvlášť když se hned na začátek běhá na lyžích. Takže jsem na sebe hodil komickej převlek činovníka fotbalovýho svazu, nasadil medžuzy a šel na to.

Start mi vyšel a nezastavil mě ani Boky, kterej se po pár metrech totálně rozsekal a špičkou od Sportenek si propíchl nohu.

Já si Řepkou luxusně procupital, v sadu jsem za to vzal, vodraz byl tutovej a na rambodrom jsem šel jako třetí.

Tentokrát se nelezlo po stodole, ale po drátech nad rybníkem. Nic extrémního, spadnout z toho skoro nešlo, takže trošku nuda. Na druhou stranu ale nešlo ani předjíždět, takže jsem furt držel třetí flek.

Po rambrodromu jsem brutálně dobře zvládnul depo, takže po pár metrech orienťáku jsem byl najednou první. Když jsem cestou na dvojku začal přemýšlet, co udělám s hlavní cenou, proběhlo kolem mě asi pět borců včetně Lišky a já byl zpátky na zemi. Taky mi hned utekli, ale jako pravej zkušeňák jsem je docvaknul na čtyřce, která fikaně visela v koruně stromku a nebyla vidět. Jenže pak přišel kopec, polednímu vrabci se znelíbila zelená a já měl co dělat, abych je udržel v sobě. Tudíž mi zase všichni zdrhli. Ještě jsem dostal jednu šanci, ale kontrolu v křoví našli těsně přede mnou a já ji zmerčil až po pětiminutovým šukání, právě když se přihnala další skupina v čele s Bokovkou.

Takže bedna byla v trapu a začal souboj o to, aby mě necvaklo Zvířátko. Při druhym průchodu rambodromem jsem naštěstí na lanech ustál zákeřný fauly ze zadu, rychle do sebe vrhnul zelenou, a pak se vrhnul do rybníka.

Pro skok do zelenýho humusu jsem nemohl zvolit jinou figuru než slavný bůček. I když nebyl stylově úplně v pořádku, tak stačil na to, aby mě dostal do zpráv na Nově (čas 1:15). Čepici z Kapra jsem bohužel utopil.

Nakonec z toho byl sedmej flek kousek před Bokym, kterej pro změnu utopil svou prasečí mlynářskou čapku.

Večerní veselice probíhala tak nějak tradičně. Nakonec přijel i Lorenc s Kládinem, kteří ještě odvezli Lebku, Hendyho a Kama do Valdic na Sestry, když je náhodou potkali, když vezli do Sedmihorek stopaře. O úlet večera se postaral nějakej Slovák, kterej se vzbudil ve chvíli, kdy jsme pařili na Pražskýho démona, nejdřív zničehonic zmlátil mě, pak Bokyho a pak řekl: Sorry, já chytil nerva a zase usnul. Radši jsme to zabalili, protože při Sabotáži jsem Bokymu lopatkama skoro useknul prst.

Ráno to byla větší sláva, než jsme čekali, takže stačil boršč ke snídani a mohli jsme jet domu. Protože v neděli scházel přesně měsíc do Posázavský stezky, řekl jsem si, že bych mohl začít trochu trénovat. Seběhl jsem tedy do Modřan na cyklostezku, cestou na Zbraslav pošounil (kraso)bruslařky, vylezl na Závist a chcípnul při přeběhu Břežanskýho údolí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Beta, jak brečel po VelKundě: "Stárnu, tuto skutečnost jsem zjistil včera, když jsem se večer před startem Velké Kunratické cítil unavený a ani jsem nevyrazil na koncert TYVOLE kapely mých bráchů. Kde jsou ty roky, kdy jsem v sobotu před VK závodil na Turmanovi a veselil se až do 4 hodin ráno…"

Takže jsem vlastně lepší než reprezentant, i když jsem z Točný šel indiánem a po dvouhodinovym výběhu/výletu si musel nechat dovést jídlo (damejidlo.cz).

Sraz kapřích bohémů

Letošní kapr pro mě nezačal fakt dobře. Probudil jsem se a děsně mě bolela hlava. Což by nebylo nic divnýho, kdyby bylo sobota, neděle nebo aspoň pondělí. Jenže von byl pátek. BT limit u Veseckýho se prostě trochu vymknul kontrole a když se vymknulo i moje myšlení, skončil jsem s Lorencem na Hudbě Praha mezi panelákama na Chodově. To by bylo ještě v pohodě, kdyby koncert neskončil pět vteřin po našem příchodu. Aspoň jsem pak s Myrkem nejel močit na Pavlák.

S křížkem po koncertě. Slyšeli jsme poslední dva akordy.

Takže v pátek jsem se k vlaku šoural s bolehlavem, bolebřichem a methanolovou rumkolou v báglu. Když se pak vydal rychlik z Hlaváku směr Protivín, říkal jsem si, jestli už na tohle nejsem trochu starej. Chlast, bordel (ve smyslu nepořádek) a řvaní, znáš to... Pak na Smíchově přistoupil Bořan, já se napil okeny a Krajícovo vodky a nějaký moralizovaní vzal (Hendyho) čert.

Hendy s čertem v bandasce

Jízda byla klasická. Průvodčí byli hned tři a ten jedinej pravej byl naprosto v pohodě, cestující z našeho vagónu zdrhali, jak když do tramvaje přistoupí houmlesák, a Znám jedny Vodňany, znám tu prdel, znám... V Protivíně jsme stihli oslavit gól Malty, vyfotit se s Bořánkem a vytvořit na nástupišti epesní pisoár. Číčenice si nikdo nepamatuje a na záchodě se do Vodňan jelo fajně, jen nás pak někdo nechtěl pustit ven, takže se skoro dojelo až na Pražák.

Další program byl klasickej. Intr, bowling, Družba, o melouny boj,... Jenže pak jsem ztratil SKLÍČKO vod brejlí. To, že jsem po Družbě lozil po čtyřech, nebavilo víc lidí, ale Krajíce kvůli tomu nikdo do hlavy kopat nemusel, o dělu Zuzce nemluvě. Hendy zavolal cajty, mě rozsvítili, takže jsem mohl líp hledat sklíčko, a za chvíli začal výslech. Cajtovi jsem řekl snad i to, co jsem nevěděl, ale nakonec jsem vyměknul a sklíčko jako škodu nenahlásil. Ještě by museli vzít otisky a rozjet pátrání. Nicméně Družbu jsme tím zavřeli, ale ono už stejně bylo skoro ráno.

Na kaprovi se mi líbí, že to je každej rok jako přes kopírák. Vlak-družba-cajti, prostě jistota za jistotou. Stejnou jistotou je i sobotní ráno. Z intru to je na blešák, co bys doplivnul, do bufáče pak ještě blíž. Vývar z rakve byl fakt brutální, kafe jenom s lógrem a chlebíček volezlej, ale nic jinýho jsme si ani nezasloužili. Stejně jako kapří trať. Třináct kiláků fakt brutus: Plot v bordelu, vysokej les uprostřed neproniknutelnýho napalmu, rána od ohraníku do kulí, špatně postavená kontrola, falešnej lampion vedle lampionu s telefonem a Veličenstvo, který na trati potkali snad úplně všichni. Bokymu jsem nasadil 19 vteřin, takže jsem mohl být spokojenej.

Jenže ze 105 minut práce jsem dostal strašnou žízeň, a tak jsem hasil vo sto péro. Na shromaždišti, intru, u Číňana, v hospodě. No a có?! No právě. Kapří zábava byl letos totální úpadek, protože dědek za magneťákem měl asi tři písničky a škemral po nás flešky s nějakejma flákama. Takže jsme si dali Olympiky a šli zase do Družby. Překvapivě nám tam nikdo nechtěl rozbít držku a nejvíc v pohodě byl vyhazovač Mekáč, se kterým jsem se nad ránem loučil jak s největšim kamarádem a slíboval mu, že za rok přijedeme zase. Což je celkem jistý.

Zahalekali jsme si jen trochu (Foto Kali)

V neděli jsem místo do Krtel musel do Prahy, protože na mě čekala služba. Budíček před osmou a pak půlhodinový čekání na zpožděnej bus mě skoro zabilo. I když jsem to hned zalomil a vzbudil se až v Praze, na Knížecí jsem se vypotácel, jak po srazu kapřích bohémů. Z přímek se staly zatáčky...

Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.

Postřehy z Londýna 2

Poprvé jsem byl v mekáči * Mám za sebou vrchol olympiády * Bolt to nebyl - stovku jsem kvůli rozhovoru s přítelem tenistky Hlaváčkový viděl v Českém domě * Mym vrcholem byla ztráta napájecího kabelu k počítači * Zapomněl jsem ho v tiskáči a nějakému hodnému kolegovi asi sám spadnul do batohu* Od vyhození 50 liber do kanálu za nový s britskou koncovkou mě zachránil kolega Kohout z ČRo * Nejen, že jsou Kiki a Maki pěkný, ale je s nima i hezký povídání * S olympijskou medailí se dá hrát pupendo * Půl kila kovu pěkně pleská * Koupil jsem si guláš za 550 korun * Chutnal jako ten z vývařovny za devět pětek * Byl dobrý, ale bylo ho přeci jen málo * Po deseti dnech jsem si šel znovu zaběhat * Nejlepší uspávadlo je plechovka cideru * Když potkáte na ulici pěknou holku, máte jistotu, že to není Britka * Ty si libují ve štětkozitě * Londýn: Velký město, hodně štětek * Víte ještě, kdo je Adélka Sýkorová? * Hölzlik z ČT zná Paroubka a dokonce Paroubkovi říká Paroubek * Prej ho to naučili raftaři * Tak jsem mu narval * Nenávidím bezpečnostní prohlídku při vstupu kamkoliv, obzvlášť když už je ten den šestá * Proč Denisa běhá čtvrtku překážek v plavkách? * Stará dobrá Anglie - už můžu říct jako Sekačka, že tu jsem jako doma * Za týden už budu konečně doma * Půjde někdo v pondělí lejt?

Postřehy z Londýna

Ani jednou jsem tu zatím nebyl v mekáči * Nejvostřejší je střelba, neboli jediný sport na světě, při kterém člověk podává výkon s rukou v kapse * Vyndej ty ruce z kapec, řval na mě kdysi fotbalový trenér * London calling, yes I was there too, An' you know what they said - well some of it was true!* Pil jsem už hodně hnusných piv, ale Camden Pale Ale trumflo všechy * Byl jsem za hrdinu (a za prase): Sice jsem ho neexnul, ale jako jediný dopil * Největší borci jsou samozřejmě vodáci - zejména pánové Ježek a Hradilek * Ježek: Já nekouřím, takže mi nevadí, že je oheň schovaný a nemůžu si připálit * Vancouverský spací průměr 4 hodiny je zcela nedostižný - občas spím i sedm * Nejkrásnější sportoviště je jednoznačně beachvolejbalový kurt na Horse Guards Parade * Jestli se kotletář Wiggo prohání pro Londýně na Borisovo kolech, tak se ani nedivím, že vyhrál Tour * V deset večer se na něm dá jet přes celé centrum parádní časovka * Zahajovací ceremoniál by byl supr, kdyby výpravy nenastupovaly hodinu a půl a pivo nestálo skoro pět liber * Běhat jsem byl jednou * Stromovka tisíckrát lepší Regent´s Parku * V tiskáči Českého domu se o mě stará dobrovolník Exík * Nejlepší sightseeing tour je cesta media busem na střelnici (London Tower a Bridge, Vokurka,...) a do Wimbledonu (Big Ben, London Eye,...) * Když to jedete už potřetí, tak vás to spíš sere (ty cesty jsou nekonečný) * Největší radost mi dělají tenisti

Jsem klasik. Nejen po ránu.

Ta statistika neni fakt úplně dobrá. Sice třeba na Jehovistu nemám ani náhodou, ale stejně - doběhnout letní závody se v mym případě v podstatě rovná zázraku. Když už si náhodou během prvních etap neurvu nohu, tak jdu hendykep mimo hendykep (tedy bez mental power) a hlavně pravidelně s děsnou kocovinou. Takže to vždycky píchnu...

Nedalo mi to, a tak jsem si od roku 2007 pěkně spočítal, jakej jsem zoufalec.

2011

Šindelová DISK (zabalil jsem E3 - nebavilo mě to)

PéPéčka DISK (zabalil jsem E3 - vyndanost)

Pětidenní DISK (běžel jen 2 etapy, klasiku hrdinsky doběhl)

Srbsko DISK (v E1 si hned vyjebal kotník)

Zvůle DISK (E1 disknul Boky, E5 už na startu já)

2010

PéPéčka DISK (E3 zabalil na startu a šel na borůvky)

Valečov dokončil

Tyrolsko DISK (kvůli růži běžel jen 3 etapy z šesti)

2009

Slovinsko – běžel za mě Švihák (natržený lejtko)

2008

Cena DISK (běžel jen E1, ale orazil špatnou)

PéPéčka DISK (bolelo kolínko, nešel E3)

Valečov dokončil

Česká Kanada dokončil

2007

Cena – běžel jen E1 a pak řval: Pražský kurvy to jsme my

Bohemie dokončil

Pépéčka dokončil

Slovinsko DISK (ukopnutý palec)

Botas DISK (ukopnutý palec)

Takže za pět let to máme osmnáct vícedenních, z nichž jsem jen pět dokončil úplně celý. Navíc dvakrát to byl Valečov, kde se běhají jen sprinty a krátký.

Jelikož jsem si už připadal fakt jako vocas, rozhodl jsem se, že letos to zlomim. Začal jsem na Bečově. Podmínky byly ideální: pěkný terény, žádná diskotéka, hlad po lampionech. Ve stánku jsem to dokázal pokaždé docela ustát, čímž jsem položil dobrej základ. Krátkou E1 jsem mohl píchnout leda kvůli pětiminutový šukačce v hustníku, za to klasická E2 byla těžká zkouška. Vedro, 12 kiláků, klacky, žaket a kopřivový kopec jako bonus na závěr. Když to ale oběhl i Fialka v pantoflích, musel jsem taky.

Bolavých 103 minut práce, od 16. kontroly v žaketu

E3 byl sprint, takže stačilo pohlídat kódy. Asi jsem hlídal moc, protože mi dotKom nasadil búra, takže jsem se musel jet uklidnit na výlet s Kobříkem. Večer klasických deset kelímků, což by ráno nebolelo, kdyby to nebylo potřetí za sebou. Ale měl jsem úkol, takže i když byla místy trať E4 spíš pro desítky a občerstovačka byla jedna po 70 minutách (za to na dvou kontrolách za sebou), po 90 minutách jsem mohl v cíli předvést vítězné gesto. Ve stánku jsem se rozloučil slovy "tak za pět dní zase" a spokojený jel domu.

Hned v pátek totiž začínal Botas. Cíl jsem měl stejný, jen mi bylo jasný, že k němu tentokrát povede mnohem trnitější cesta. Stánek byl totiž mnohem nabytější než na Bečově - zejména díky hochům z BT. Takže tradičně krátká E1 byla na pohodu. Supr midlo, docela to táhlo, jen ty drobný chyby nasraly.

Fakt pěkný proběhnutí na pátečním middlu

I když jsem to chtěl vyklidnit, večer se to trochu zvrhlo, takže sobotní start v 9:50 na E2 klasiku dost bolel. Nevypadalo to dobře, ale po pár kontrolách jsem se chytil a rozběhl, začalo mě to bavit, chvíli se proběhl s Osinem, který mi našel fakt přísnou devatenáctku, a po devadesáti minutách si potvrdil, že jsem fakt klasik, a to nejen po ránu. Hóna zase brečel, že jsem mu naložil.

Jak by řekl Ivánek. Ta byla přísná. Skrz smrčky nešlo na 19. kontrolu skoro projít, natož něco vidět. Postup "vyhrál" SyOnista (16:14), já to bouchl za 2:17.

Odpoledne byli pivní a i když Boky fňukal, že dostane infarkt, nakonec jsem ho přemluvil, že to dá. A to byla samozřejmě chyba. Spolu s Kutlochem jsme to měli našlápnutý na bednu, jenže Boky si po druhym pivu v kvaldě chtěl vyndat zpod pysku Paroubka a bohužel si u toho uplivnul trochu pěny. Bránili jsme se, jak mohli, ale pořadatelé byli opět přísní a DISKli nás. Křivda roku! Radši jsme to zapili čertem, kterej mi tak vyjasnil mysl, že si z večera pamatuju jen nejteplejší o-diskotéku všech dob. DJ asi přijel z Disko Pecka.

Jo, chutnalo. Bohužel jsem nedostal šanci pít i to finálový. Foto Žofka

Nedělní ráno bylo ještě o několik tříd horší než páteční, ale naštěstí za mnou Hóna startoval devět vteřin, takže jsme se navzájem vykopali do lesa a pak i hecovali, abysme to nepíchli. Ze začátku jsme měl pocit, jak když běžím v mlze, ale časem jsem se srovnal, užíval si supr les, pozdravil leštícího Hendyho na skále a před cílem nechtěně ukázal Hónovi záda.

To znamená, že ve dvou víkendech jsem doběhl dvoje vícedenní, což je fakt něco nevídaného. Navíc jsem dokázal urvat i nějaký body, takže jsem zřejmě splnil další cíl - dostat se do dvoustofky v ranku, abych mohl běžet mistrovskou klasiku. Jak jsem říkal, jsem totiž klasik...

Bavlněný bronz z Helsinek!

Byl to vlastně takový přípravný kemp na olympiádu. Pět dní atletiky je oproti sedmnácti dním v Londýně z pracovního hlediska úplná pohoda. A jelikož jsem fakt asi lampion, vzal jsem ME v Helsinkách i trochu sportovně.

1. fáze: Vy asi máte orienťák hodně rád, co?
Spali jsme v podstatě v centru kousek od terminálu trajektů z Tallinu, na běhání nic moc. Takže jsem polovil v gůgl mapách a našel nejbližší použitelněj terén, kterej byl v Espoo. Stáhnout mapy i s tratěma byla hračka, ale jelikož jsem kretén, nechal jsem je doma. Nicméně odhodlání bylo tak veliký, že jsem si našel správce mapy, napsal mu, ten mi odpověděl, že bydlí ještě dál než je ten les a ať si pro ně přijedu.
Vyšetřil jsem teda čas mezi dopoledním a odpoledním programem, sednul na MHD a se sevřenejma půlkama jel pětačtyřicet minut skoro přes celý město buhví kam doufaje, že jedu správnou linkou a poznám, kde vystoupit. Kupodivu se to povedlo, Fiňákův bejvák jsem taky našel a bejk koukal jako bejk, že jsem fakt přijel. "Vy asi máte orienťák hodně rád, co?" kroutil hlavou. Zachrchlal jsem něco ve smyslu, že jo a ať už mi navalí mapu, protože mi jede bus zpět, vysolil 2,5 éčka a mazal zpět.

2. fáze: To se z toho poseru
Dojet o den později busem k lesu už bylo o něco jednodušší a hlavně to trvalo jen 20 minut. Běhání pak bylo parádní, protože jsem zrovna trefil chvíli, kdy nebylo pod deset stupňů a občas i přisvítilo slunce. Tempo nebylo nikterak úderný, ale docela jsem si to i ťukal. Bohužel závěrečnou část tréninku znehodnotila předchozí snídaně, takže jsem dopadl skoro jako Lorenc v Novym městě nad Metují.

Takhle jsem hledal v Espoo lampiony

3. fáze: Vicevicemistr Evropy!
Je to takový zvyk, že na šampionátech bavlnářů bývají závody pro mediální mrdky. Osmistovka byla vždycky poslední distance, kterou jsem dokázal oběhnout aspoň trochu v tempu, navíc jsem se v 9. třídě na ní stal dětským olympijským vítězem. Tak jsem se přihlásil a doufal, že neudělám moc ostudu. Předstartovní proceduru jsme měli úplně stejnou jako atleti. Takže call room, pak last checkpoint s trochou dráhy v tribuně na rozhejbání, pak nástup na stadion a představení na startu.

Nástup na stadion z pohledu atletů

Co se pak 2 minuty a 16 vteřin dělo, moc nevim. Byl jsem úplně v tranzu a mám jen útržky. Na startu jsme děsně zachrápal a rozbíhal jsem se, jak kdybych vybíhal na rogaining. To Švéd přede mnou to děsně nakopl, tak jsem přidal, ale úvodní ztrátu už moc nešlo smáznout. Kolo za 63 vteřin, do toho druhýho se mi ani už moc nechtělo. Blázen s obří muškulaturou furt hnal, ale na 500m začal chcípat. Jenže já taky. Poslední dvoustovka mě ale docela nakopla, je to přece jen furt moje nej dištance, Švéda jsem lehce stáhnul, ale bejk rval jak bůh. Ještě líp v prvním rozběhu běžel nějakej Španěl, kterej to děsně žral a rozcvičoval se ještě víc než Rozcvička mistra světa, ale jinak už nikdo líp, takže pro mě neuvěřitelněj bronz (utíkalo 24 pisálků).

Šel jsem jak kukuřice

Takže z Helsinek jsem si nakonec přivezl lepší výsledek jak Kuba Holuša, ale von mi to určitě na podzim vrátí na limitu. Navíc jsem zaříznul všechny tři zbylé české kolegy, a tak o mě mohl kolega Kykyrýk pět ódy na Radiožurnálu.

Vstup reportéra ČRo Kykyrýka z Helsinek, který ze mě udělá skoro Zátopka + pár fotek od cesty na stadion až po závod

Víckrát už jsem běhat nešel. Ne že bych byl línej, ale na tribuně jsem profoukl a dostal rýmičku...

Fotky z ME (ty ze závodu jsou od Aleše Gräfa)

Indické zápisky, den 5-6: Jak zamést s rikšákama

Zatímco do Amritsaru jsme jeli 8 hodin, zpět do Dillí to trvá hodin dvanáct. Aspoň jedeme lehátkovym vozem, což je luxus největší. Bohužel cestou porušuju první tabu - k večeři si dávám smaženku, což je taková bramborová věc, kterou si už rozhodně nikdy nedám. Následky přicházejí hned ráno na nádraží v Dillí, kde porušuju druhý tabu. Chca nechca musím na indický záchod, čili díru v zemi. Ta nádražní je opravdu epesní. Na to, že Indové místo hajzláče používají kyblíček s vodou ale nepřistoupím nikdy!

Lehátkový vozy jsou fakt super. Já se luxusně vyspal na palandě po stropem.

V Dillí jsme se moc neohřáli a už jsme zase seděli ve vlaku. V Agře se nás Inďáci snažili vyhnat ven, ale s Tádž Mahalem jsme je poslali do prdele. Zatímco oni platí za táj tolik co za tabák (takže skoro nic), po nás by chtěli 790 rupií, což je asi 79krát víc. A podle Jiřina to tam stejně jenom děsně smrdí.

Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.

Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.

Pevnost na Gwaliorem, městem s nejhoršíma rikšákama v Indii

Do Jhansí jsme pak jeli na záchodech. Ne, že by nás tam uvěznily naše střeva, to jen vlak přetýkal lidma (který na střechách fakt nejezdí, protože to je zakázaný). V Jhansí jsme zase vyfuckovali rikšáky a šli najít hotel pěšky. Obešli jsme jich deset, skoro všude měli plno a když padla tma (osvětlení sem ještě nedorazilo), museli jsme vzít za vděk nabídkou Jabba Hutta v jednom z těch, kde měli místo, ale chtěli víc peněz. Po výměně pokoje (v posteli bylo nasráno a každých pět minut jsme museli zavolat obsluhu, aby nahodila vypadávající pojistky) to vypadalo na relativně klidnou noc.

Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...

Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.

Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...

Indické zápisky, den 2,5-4: Zlatý chrám

Včera jsme se vrátili do Dillí z cest po Indii a nutno říct, že se toho za ty čtyři dny stalo strašně moc. Pozitivního i negativního, od neskutečné show na indicko-pákistánských hranicích až po Jiřinovu noční návštěvu nemocnici v Jhansi.

Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.

Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.

Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.

Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.

Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...

Indické zápisky, den 1-2,5: Jak se kalí v Dillí (a cestou do Dillí)

Tak za sebou máme den a půl v Indii a dobrá zpráva je, že ještě nemáme sračku. Vzhledm k tomu, co a kolik jsme toho už vypili, to je minimálně podivný. Takže jak to začalo.

Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.

Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.

Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.

Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.

Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.

Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.

Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...