Konečně. Stal jsem se vzorem!

Vždycky jsem hrozně toužil bejt vzorem pro mladý. Takový to: Ty vole, to je Zhaly.kom, jednou bych chtěl být jako on. Jenže v poslední dekádě jsem mohl být vzorem tak maximálně pro mladý trosky. No a tuhle jsem dostal psaní. "Bejkys ses muj minimalne lyzarskej vzor." A pár dní na to další. "Seš můj vzor a budu se snažit se Ti přiblížit alespoň na 5 minut." Sny se začínají plnit, říkám si. Jenže ono to má háček. Ten první nepokrytý projev obdivu přišel od Aldy a ten druhý od Lochnese. Čili vzorem sice jsem, nicméně - pánové prominou - pro starý.

Každopádně na svym obrazu dál pracuju a prosincový povzdychnutí, že se z mýho blogu stal alkoblog, pomalu bere za svý. Což potvrzujou i poslední dva víkendy...

Onanie v hlubočáku

Neustálý pendlování mezi Prahou a Novym Městem kvůli biatlonu mě neodradilo od toho, abych tejden po MS jel na Vysočinu znovu. V sobotu jsem si střihnul v blizardu LOB, zařízl Bořana a vyjel si áčko. Čili cíl splněn - příští rok nebudu muset s béčkem najíždět fikačky. Odpoledne se jel prolog a i když nalitýho Bokynu dovezl závějema Fujda, skončilo to debaklem - ostatně jako vždycky, když se spáruju se Zvířátkem. Loni na Botasu nás na pivních kvůli jeho brutální kose diskli, tentokrát vopíchal špatnej lampion. A to jsme mohli mít skalp reproše Drama. Uklidnit jsem se musel jet na lyžařský motokros ke Ski hotelu.

Přes noc napadlo deset čísel sraček, oteplilo se jak v Bibione a tak bylo jasný, že Ski Adventure bude fakt adventure. Zatímco Lorenc s Fujdou vytáhli šoupačky, my jsme museli bruslit. Nebylo o čem přemejšlet: bude to pěkně na hovno. Paradoxně nám ale tahle velká pravda pomohla, protože tak bylo mnohem jednodušší mít tenhle hovadský závod totálně na háku.

Hned jsme zavrhli kontroly u Novýho Města, protože tam to bylo na bikiny, a vyrazili do hvozdů za Fryšavou. Rozhodnutí to bylo dobrý, protože Klacky se v čárkách nad městem utopili v hlubočáku, aby je pak poté, co měli totální hančovačku a přelézání ohradníků za sebou, nasral skútr projíždějící stopy uprostřed závodu. I my potkali uatuak až ve chvíli, kdy už jsme ho skoro nepotřebovali, ale bylo nám to tak nějak jedno. Pomohli jsme si neprotáhlou silnicí k jedničce a pak si vychutnali totální onanii v tečkách. Mutanti nám to sice trochu šlápli, ale bruslit se nedalo ani trochu. Pak Boky zase dostal křeče, ujela mu Who-is-fucking-Elis a s časovou rezervou jsme se doplácali po necelých pěti hodinách do cíle. To Lorenc s Fujdou nestíhali, což bylo slyšet přes celý Vlachovice, a díky penalizaci jsme jim nasadili jeden luxusní bodík. Mirek si pak nedal ani guláš a řekl, že už tuhle píčovinu nikdy nepojede. A já mu věřim a vlastně se mu ani nedivim.

Desítka po pěti dvanáctkách

Tejden na to se jela sedmdesátka, takže jsem si v práci vzal službu, aby nikdo v pátek nedostal debilní nápad, že s nim pojedu. Ale měl bych závodní absťák, tak jsem si otevřel termínovku a našel si Kbelskou 10. Jelikož od letoška běhám atletiku za Sokol Kbely, přišlo mi to jako stylová premiéra. Číslo mi nakonec nechal kouč Šéďa, kterej se vymluvil na rýmičku, takže jsem se musel pěkně vohánět, abych mu neudělal vostudu. Začátek byl dobrej, ale na druhým kiláku jsem zjistil, že mě ty silniční závody moc nebaví. Ještě horší to bylo, když se vyběhlo na pole. Neuvěřitelnej vopruz. V půlce jsem měl na hodinkách 19:02, přeřítil se kolem mě Cholera a moje mental power byla na nule. Pak mě ale doběhla Danča s Vendulkou, za kterejma se fakt pěkně cupitalo, a veškerá mentální síla byla zpět. S nima jsem zvádl i pekelnej výběh podél naváděcích světel letiště a v seběhu k cíli jim frajersky ukázal záda. Nakonec z toho byl čas 38:44, z čehož teď Danny nemůže spát, pochvala od Šédi ("Jsem myslel, že to oblezeš za 45´") a včasný příjezd do fachy na poradu.

Bohužel další upgrade mý aury je v ohrožení, protože jsem dostal rýmičku. Těžko říct, jestli to bylo kvůli páteční výpravě s Bokym a Dejnou na koncert (zpěvák sice vládl angličtině, ale bohužel neuměl moc zpívat), ze kterého jsem aspoň utekl včas a vyhnul se návštěvě Madonny (kdo byl na besídce, ví, o čem je řeč), nebo mě to ofouklo, když jsem lízal asfalt kolem vysočanský radiály. Každopádně další výsledky budu sbírat na sjezdovkách v Zillertalu...

Jak jsem sbíral FIS body

Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.

1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)

Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.

 
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:

2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)

Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.

Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...

3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)

Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.

4. Souboj s klokanem (Rybakros)

Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.

5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)

Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.

Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...