Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...

Jeden víkend, dvě medaile a Alpe Cermis k tomu

Budím se v sobotu v půl sedmý ráno. Spánek nic moc dlouhej, ale bude to muset stačit. Přesto je mi jasný, že vzhledem k tomu, co mě během následujících dvou dní čeká, to bude sakra málo. Za chvíli mě už vyzvedává kolega a jedeme do Berouna. Hraje se tam totiž MČR novinářů ve futsale. Jsme nasazení do opticky slabší skupiny a postupně se střetneme se Stratosférou, Aktuálně, ČTK a rudochama z Haló novin. Ačkoliv se už ráno točí pivo, dávám si jen kafe - holt od vánočního turnaje se to tu trochu liší.

První dva naše zápasy končí 0:0. Přes mejch sto obranných kilo prostě přejít nejde. Nicméně ve chvíli, kdy přichází první delší pauza, je mi jasný, že bez piva naše výkony nahoru nepůjdou. Pravda, všech sedm spolubleskových spoluhráčů jsem k jedničce nepřemluvil, ale ty, kteří si dali, určitě nelitovali. ČTK jsme totiž sfoukli 4:1 a na postup nám stačila remíza s Haló novinama. Vzhledem k tomu, že to byl nejslabší tým, tak jsme jim dali 3:0, hokejka Skořepina se s jedním rudochem skoro porval a první místo ve skupině bylo doma.

V semifinále nás čekal Ringier souboj s deníkem Sport. I když jsme byli lepší, zase to skončilo 0:0 a kopaly se penalty. První jsme nedali, Sport dal. Druhou jsme nedali a už jsme byli v prdeli. Jenže... První mečbol náš sportovní šéf Top chytil, druhý mečbol odvrátil kapitán Géba konečně proměněnou penclí a třetí mečbol opět chytil Top. Pak grafik Michal dal, Top znovu chytil a byli jsme ve finále. Haluz jako prase.

Finále s Aktuálně už bylo jasnou záležitostí, a tak...

...jsme pozvedli vítězný pohár a já se poprvé od dorosteneckého věku stal mistrem republiky. První medaile byla na krku.

Následovala značně bržděná oslava, přesun do Prahy, chvilka v Nebi a už jsem uháněl k Sekačkovi, našemu fotografovi. Po devátý jsme totiž vyráželi směr Val di Fiemme. Lehce znaven šesti ostrými zápasy jsem to symbolicky za Berounem solidně zalomil a jen s několika momenty při smyslech prospal celou cestu až před Innsbruck. Tam jsem Sekačku vyměnil, pustil si Jede pán na koni a přes Brenner to brousil do Itálie. K lyžařskýmu stadionu v Lago di Tesero jsme dojeli v půl šestý, takže následovalo sklopení sedaček a ještě dvě a půl hodiny spánku.

V osm jsem se rozlámanej vypotácel z auta, vyzvedl si startovní číslo, udělal si novinářskou akreditaci, obhlídnul stopu, zalil Bebe dobré ráno Poweradem, seškrábal si lyže, ukázal holou prdel a vyrazil do stopy. Na startu jsem se postavil kousek od Neumannky, abych měl konečně společnou fotku a vyrazil hromáďákem na závod Rampa con i Campioni, který se jel na stejný trati, na který si Bauer o čtyři hodiny později dojel pro třetí místo na Tour de Ski - tedy na devítku zakončenou tříkilometrovou onanií po sjezdovce na Alpe Cermis.

Start jsem vychladil, aby mě pak v kopci nepředjíždělo moc lidí, kolečko nad stadionem si v klidu projel a vyrazil na přejezd pod sjezdovku, který vede po trati Marcialongy. Takže jsem se v klídku klouzal z kopce a přemýšlel o smrti, která na mě čekala opodál. Prvních šest kiláků uteklo až podezřele rychle a už jsem se plazil po sjezdovce. I když jsem se šetřil, stejně jsem nechápal, jak mohl Gaillard k prvnímu mezičasu na Alpe Cermis jet jedna-jedna.

NIcméně právě u něj mě předjela první bábovka, o kus dál další a šance, že bych je třeba mohl viset, byla nulová. První kilák po pistě ještě ušel. Sklon zhruba jako bedna, takže jako v pohodě. Jenže druhej kilák začíná brutální stěnou, kterou ani nevim, k čemu bych na kolečku kolem Čerťáku přirovnal. Navíc přímo pod tou střechou byl bufík, takže tam všude voněly klobásy a nevim co ještě. Nicméně jsem nasadil šumaváčka, ostatně stejně jako všichni ostatní, a pochodoval vzhůru.

Abych řekl pravdu, ani si moc nevybavuju, jak ten kopec vypadal dál. Jen vím, že cedule byly po půl kilometru, a že mezi nima byla kurevská dálka. Prostě jsem jen lezl a lezl, občas si odpočinul, když se jezdilo brankama napříc sjezdovkou, a snažil se nezastavit. Poslední kilák (ze kterého je fotka z tratě) byl pekelný. Už se nejelo do takového kopce, pokud si dobře pamatuju, ale stejně to vůbec neutíkalo. Cedule sice byly už jen po dvoustovkách, ale stejně přesun od jedné k druhé trval celou věčnost. Kolem trati už bylo docela dost lidí a věřím, že se při pohledu na mě museli celkem bavit.

Posledních dvě stě metrů ale bylo parádních. Pocit dobře odvedené práce mě zaplavil euforií. Poslední etapu Tour de Ski jsem jel za 51 minut, což je o 21 víc, než za kolik jí proletěl Lukáš, a o pět víc, než kolik to trvalo kochající se Neumance, ale byl jsem spokojený. Jak jsem psal na Facebook, stejně dostávám i na middlu od Beta a tam se většinou do sjezdovky neběhá.

Takže na krku se mi houpala už druhá medaile během jednoho víkendu. Sice jen dřevěná, ale vzhledem k tomu, jaký jsem dřevo, tak jsem si vlastně ani jinou nezasloužil...

No a pak už následovala jen práce. Napsat reportáž do novin, neúspěšně se pokusit předat Neumannové dopis (zde), napsat zasloužený chvalozpěv na Lukáše a tak. Pak cesta lanovkou dolů, dlouhé hledání hotelu, který nebude stát majlant, návštěva italského hokejového open air zápasu spojená s výbornou večeří a konečně zas spánek na posteli. Jo, byl to víkend, na který se jen tak nezapomíná...