Sympaticky sprostej HROB

HROB jsem běžel jednou. Před 14 lety v Novohradských horách jsme s Lorencem coby mladý jelita sice doběhli sobotu, ale kopýtka jsme měli tak zmučený, že jsme většinu nedělní etapy absolvovali stopem. Když ale letos Mirkovi odřekl Fujda, který si dává dohromady koleno u MUDr. Hofmanů, bylo to jasný znamení, že máme obnovit spolupráci. Obzvlášť když se běželo zase kolem šantánů pro Rakušáky.

Pravda, přípravu jsem neměl zrovna ideální. Skoro dva tejdny jsem léčil kašlík s rýmičkou, co na mě vlezli před Zanzem, když se Mirek snažil ve čtyři ráno botou prorazit zeď. Trochu mě uklidnil až úterní test na EPO lampionu v Krčáku, kde jsem se sice 80 minut dusil, ale i díky kolegiálně špatnýmu ražení Lorence jsem si doběhl pro vítězný EPO trenky. V pátek jsem ještě odkopal Hanspaulku, dal konečně gól hlavou, sbalil májku od Soukalový a vyrazil na zaostalý jih Čech.

Debata v autě byla taková sympaticky sprostá a jelikož Mirek pospíchal, aby zapsal první kousky do BT Cupu, nezlákaly nás ani chytře vulgární bordýlky kolem cesty. Ve Vyšáku jsme se oblíkli na lyže, zalezli do nevytápěný chatky a jali se testovat, jestli dřív umrzneme, nebo usneme.

Snídaně proběhla na zápraží, protože tam bylo tepleji než v chatce, načež jsem zjistil, že nemám běhací trenky. Jít HROB v dykovkách by bylo zcela jistě kulervoucí, naštěstí Pápn slíbil, že mi nějaký trenkáče vezme do busu, kterým se jelo na start. Pak jsme šli s Lorencem a propos k Jarmilce na kááááávičku, během který nás chytnul káking, během kterýho nám ujely všechny autobusy na start. Sice nám slíbili, že můžeme běžet z další vlny, ale já nutně potřeboval ty trenky, takže jsme sedli do Volva a vydali se do Rakouska stíhat ty, co společný odvoz stihli. Čili všechny.

Štěstí nám přálo. Vracející busy nás těsně nesmetly ze silnice, trenkama mi Štěpán mával na přivítanou a ještě se nám všichni zvládli před vyběhnutím od srdíčka vysmát. Pak už se šlo na to. 

Úvodní skorelauf jsme sice neposbírali úplně ideálně, ale ani jsme ho totálně neposrali, takže největší demencí byl můj kotrmelec při seběhu ze Sternsteinu. Po 90 minutách jsme se seběhli na první občerstvovačce s Kopem+1, Fišerákem+1 a mladýma Luhanama a vyrazili na normální trať. Jako věrní společníci se nakonec ukázal jen Kopeho tým – ostatní nám nesympaticky sprostě utekli. Před druhou občerstvovačkou jsem už docela táhnul nohy za sebou, což znamenalo, že jsem se válel po zemi ještě častěji než normálně. U osmičky jsem pak zajel po koleno do bažiny, takže místo efektního průběhu brodem kolem fotografa jsem se před ním cachtal ve vodě jak malej fakan a snažil se trochu odhnojit. Když se pak vedle kelímků s čajem objevil lahváč, věděl jsem, že jsem zachráněnej. S Lorencem jsme si dali Kozlíka na půl a spolu s Kopem se nějak doplácali do cíle.

Jdu se odfekálnit do potoka. Na předchozí kontrole mi noha ztěžkla asi o pět kilo.

Vzhledem k tomu, že byl start v devět a my to šli tři a půl hodiny, vyvstal před náma dost zásadní problém. Pokud bysme hodně dlouhé odpoledne i večer strávili tak jako obvykle – čili v hospodě – ráno by nás z chatky nedostala ani ta šílená kaltna. Takže jsme to udělali pěkně vyčůraně. Dali jsme si tři pozávodní, obědovečeři s árijskym nihilistou, pak šlofíka a už jen na chuť pár kousků v pivovarskym pajzlu. Pak stačilo jen projet Bášův etalon a vazelínou vlka a šlo se spát.

Ráno nás sice nebolela hlava, ale všechno ostatní jo. Mirek si dal platíčko růžovejch na achilovky, já hamáčka od Gabči, samozřejmě kávičku a jelikož jsme nestíhali start, museli jsme ten kilák v začínajícím chcanci doběhnout. Nakonec to docela bodlo, protože hromaďák, do kterýho jsme se nanominovali ztrátou 40 minut na vedoucího Beta se Šéďou, vystřelil, jak kdyby se běžela obyčejná klasika. 

Záda nám ukázal jen Vašík Král, my pracovali ve skupině, kde bylo zhruba osm týmů. Při výběhu na pětku poprvé padla fráze »Tohle špatně skončí«. Na sedmičku se to trochu trhlo, protože jsme šli rychlejší variantu zprava a i když Lorenc v brutálním seběhu na osmičku řval bolestí, nějakou záhadou jsme tam doběhli Vaška Krále a o šest minut Baču s Veganem. Pohled do mapy byl ale bohužel dost krutej - i když jsme už toho měli fakt dost, pořád jsme skoro nic neuběhli. Na občerstvovačce jsme klasicky zapili lipo Kozlem, hodili hák na klackový béčko Kubu s Fandou a cupitali dál. 

Lorenc pracuje s Kozlem, já v pozadí s čajem

Lorenc pracuje s čajem, já v pozadí s Kozlem

Na desítce jsme opět doběhli Vaška Krále, kterýho jsme viděli asi pikosekundu, protože kopec na jedenáctku běžel. To my se tam sotva plazili a Myro byl prej dost vykydlej – obzvlášť v zabušený pasece kus před kontrolou. Mně trošku otrnulo, protože pod kopcem na nás čekal další Kozlík. A nečekal tam jen on, ale taky – jak jinak – Vašek Král. To jsme měli v nohách dvacítku a připadal jsem si dost dobře. 

Třináctka. A to mi bylo ještě hej...

Kubu s Fandou jsme nechali za sebou cestou na čtrnáctku, kde šli nesmyslně přímo terénem místo po cestě a na patnáctce jsme se klátili zase kousek za Vaškem Králem. Šestnáctka byla po dlouhý době první kontrola, na kterou jsme utíkali úplně sami, ale nějakou záhadou jsme si ji luxusně postupem přes napalm ťukli a oprali tam spoustu týmů. Jenže pak přišla sedmnáctka. Úvodní část terénem mě poslala do totálních sraček a jen jsem sledoval, jak se kolem nás řítí Panchy s Hlavounem a samozřejmě Vašek Král. Nenapadlo mě nic jinýho, než si zpívat tuhle píseň od Baumaxy o člověku, který je ale úplně v prdeli. Hrozně se mi chtělo sednout na pařez, ale Lorenc furt někam fofroval, tak jsem se snažil plácat za ním. „To je určitě ten slavnej hlaďák,“ trklo mě. A taky že jo. Když jsme konečně dolezli na nějakou cestičku, co vedla jakš takš po rovině, a Myro se zahleděl nahoru do brutálního kopce s šutrama, rovnou jsem mu řekl, ať na to vůbec nemyslí. Tohle rozhodnutí, který za mě učinil žaket, bylo nakonec zlatý. Zatímco hafo týmů vyonanovalo do samotnýho pekla na ten kopec, my po cestě docupitali až ke kontrole. Tam sice lidový shromáždění včetně Dýma, kterej vybíhal šest minut před náma, lomilo rukama, že tam lampion nikde není, ale sotva jsme přišli ke kapličce, už ho někdo našel. Bylo to fakt stylový – vrchol naší klátivosti a vyčůranosti přišel po 7 hodinách závodění a 60 kilometrech na předposlední kontrole. A opět tam byl i Vašek Král. Dlouhatánskej seběh na sběrku a do cíle musel Mirka děsně bolet, ale pohled na totálně zbídačenýho Panchyho, který i od nás – mrzáka s prošitym – dostal na postupu z kopce tři minuty, dost pomohl.

Jo, chtěli jsme být do desítky. Nakonec to nevyšlo o jediný místo – na Kopeho nám chybělo pět minut. Ale co, je to vlastně taková sympaticky sprostá výzva, abysme to s Lorencem za dalších 14 let zkusili znova. V kategorii HH40, ale zase vyčůraně a hlavně bez závodění.

Posraná Jukola

Čím začíná každé vaření? Každé vaření začíná nákupem. A čím každá O-dovolená? Taky nákupem. Takže se v pondělí večer stavuju pro dva puky, nabírám Pidise s Veganem a s vypouklými pysky ženeme na jih. Další nákup, tentokrát kuželek, je už zbytečný - krátce po nás doráží do FTVS centra Ovčín nedaleko Stráže nad Nežárkou dva sudy Svijan. Ráno nás bude bolet hlava...

Ráno nás bolí hlava, ale jelikož akádu pořádáme asi v pěti lidech, z nichž většina má s OB v podstatě jen akademické zkušenosti, musíme se chca-nechca smejkat. Naštěstí místo kopaní hajzlů jsme všem do prezentačních tašek šoupli jen roli toaleťáku, takže máme čas roznést kontroly. Nakonec přijíždí jen lehce přes třicet lidí plus Kipketer s falešnou identitou, ale moje middlo se prej líbí. Pravda, nebylo co zkazit.

Při stavbě byla vzata v úvahu i fotogeničnost kontrol (další foto z akády zde)

Na Pidisovi vyučující jsme předešlý večer u sudu udělali takový dojem, že radši dokoupují další štěně se štěnátkem. Docela to bodlo, protože z mikroštafet po Ovčíně, který se tam běhají už asi 50 let, se samovolně stávají pivní štafety. Ty s Flašinetářem, Lasi, Pidisem a Veganem sice nevyhráváme, ale aspoň na rozdíl od Kobříka nepijeme jen půlkelímkáče a ani se pivkem nesprchujeme. Exování se nám každopádně dostává tak pod kůži, že během následné pařby dáváme ještě troje exovací štafety. Kalba končí asi ve dvě, kdy s Pidisem jako poslední tancujeme na stolech a následně podnikáme trestnou výpravu na gymnazistky. Jak jinak než neúspěšnou.

Tělíčka na pivních. Na Kobříkovi dres plandal.

Roznést středeční klasiku je nepoměrně těžší než úterní middle. Naštěstí má tak romantický charakter, že v cíli ani nikdo neprská, že jsem jim to postavil přes 13 kiláků. Holt jsem netušil, že bude pivo zadáčo a akademici se tak akademicky sfouknou. Ale není čas na hrdinství - za pár hodin musím být na letišti. Kuloáry už frčí info, že se budou po celý republice zavírat lidi napojený na Kobříka.

Po pátý ráno jsme na Ruzyni a jelikož ještě netušíme, že jsme si spletli Kobříka s Kolibříkem, scházíme se komplet dvě štafety. Problémy nenastávají ani v Amstru, kde naštěstí nemáme dost času na to, aby někoho napadlo doběhnout pro tašku plnou hulení. Zato první kroky po Finsku jsou vyloženě úspěšný. Nejdřív Boky posílá Lorence do zóny pro lety mimo EU, pak se ztrácí Huf, Fujda a Jedla a korunu příletu nasazuje Fanda, kterýmu na pásu s bagáží jezdí klíče, ale jen do chvíle, než je začne hledat. Pak zmizí. Na útěchu dostáváme místo dvou velkých aut dvě středně velký a Vuittonku Škoda Citigo.

Fujda ani nestihne dopít plechovku a už jsme v Hoňkulích na prvním tréninku. Terén loňský Jukoly je luxusní, jen trochu neodhadujeme délku a místo middla si dáváme klasiku. V Jumbu kupujeme Koffry, zahlcujeme lístkový systém v hamburgrárně a místo do Lahti dojíždíme na stavbu. Na večer jsme konečně v Jämse, kde nás u sebe na statku vítá starej Brůna a ubytovává nás v chatě jak ze severskýho hororu. Jestli nebudeme do rána po hlavu ve sračkách, jako borec z Hodejegerne (rozhodně doporučuju vidět), bude to zázrak.

Brůnova špeluňka se satelitem (ale bez televize)

Přes noc nás kupodivu nikdo nepřefikl (motorofkou myslim), za to venku je parádní fekál. Prej poprvé po měsíci. Trénovat je ale třeba, takže po první dávce shoppingu boucháme farstovanou trať v totálně zabušenym lese. Výrazně nejlepším je výrazně nejlepší, kterej před startem všechny naočkoval, že vyhrát musí Báša. Vymazlená taktika. Za odměnu se cpeme kebabem, pak kofframa, Báša nás brífuje, v sauně pracujeme s parohem a nakonec udíme sebe i maso.

Ráno je v největší fazóně Huf. Nejdřív dává dlaně dolů a jede pánvičky, pak roztáčí po rozklusu kolesa, aby mu nakonec při ohnutí pro batoh ruplo v zádech. Na parkovišti u shuttlů vidíme první elasťáčky, během Venly a další várky šopování nespočet dalších. Hlavy vykroucený, huby otevřený, blonďatý a copánkový ráj. Nebo spíš peklo?

Huf v akci. Než chytil housera.

Běžíme za Spartu, a tak musí klubové preference stranou. Ano, při hecovačce křičím Sparta! - Praha! a ještě si zatleskám (zde je důkaz). Zpívání chorálu "Povstaň, kdo jsi sparťanem" ale už ostatně jako všichni ostatní nedávám. A jde se na to. Z prvního úseku přibíhá Báša kousek za Hufem, na druhém Fujda nestačí Fandovi, a tak na třetí čtrnáctikilákový noční jdu dost daleko za Lorencem z asi 330. místa.

A2 plachta na vytření i s postupy

Terén není žádná hitparáda, hlavně teda kolem cíle. Za to mapou velikosti A2 by si mohl vytřít celej panelák. Ze začátku to je šílenej hon, během kterýho se nechci úplně zatavit. První chybu dělám na čtyřku, když mě stáhnou mutanti na špatnou dálnici (cca minuta). Cestou na devítku kompletně křtím čerstvě koupený klacky v bažině, ze které se musím vytáhnout za strom. U desítky potkávám Adama Brevenýho, který mě předbíhal cestou na jedničku, ale pak volím dementní postup a ještě nechávám minutu na dohledávce. Sérii krátkých postupů jdu úplně sám, pár lidí sbírám až cestou k osmnáctce a nechávám je někde cestou na další kontrolu. Na televizní jednadvacítce mě několik soupeřů dobíhá, ale jsou to asi taky mutanti, protože se mnou absolvují nesmyslnou zákrutu po asfaltce (to bílý mezi nima byla regulerní zarostlá paseka) a pak mi visí na zádech až ke čtyřiadvacítce. Krátce za nima odpočívám na honu do lomíků, kde si to ťukám a i přes křeče v břiše citím silný nohy a pálím to do cíle.

Start. Trošku masovka.

Nakonec to dávám za 103 minut, od Lorence dostávám solidního bůra, od prvních rovněž solidních 23 minut. Jen mě trošku sere, že mi chybí pět lidí, abych stáhnul na úseku 100 míst. Ještě koukám na valícího Beta, který přispívá k vítězství Kalevanu, a jdu do stanu. Tam už je boží dopuštění, které se připisuje kebabu od Turka. Tomu ale odporuje to, že já jsem toho u něj snědl výrazně nejvíc a kromě lehkých křečí zřejmě z gelíku jsem byl OK. Každopádně to probíhalo asi takhle: Člen A při čekání ve frontě viděl, jak člen B opouští tojku. Když následně člen A po vykonání explozivní potřeby sám opouštěl tojku, člen B už zase stál ve frontě. Nehledě na terén, který hlavně v zadní části zas tak špatný nebyl, se tedy jednalo o pěkně posranou Jukolu.

Situace v lese a tojkách se po šesti úsecích vyvinula tak, že naše oba týmy předávají bok po boku. Teda vlastně Dáňa po Tomovi, protože Boky šel čtvrtý úsek. Zatímco Vrabčák dvojku ještě vytahuje o třicet míst na 234. plac, Pavlik si to v lese dost užívá a padá na s mým týmem na 334. místo. Přesto slušný výsledek. Cesta domů je jen o fous lepší, než když jsme se vraceli ze štafet ve Vrbně. A rozhodně lepší, než když jsme před dvěma lety jeli s BT do Finska autem.

Další fotky z Jukoly tady.

Čtyřiadvacet hodin v klackách

...to byl jeden z důvodů, proč Kubovi nedalo ani moc práce, aby mě jen týden před startem přemluvil k účasti na Thüringer 24 Stunden OL. Tím druhým bylo to, že výrazně nejlepšího kamaráda bez kamarádů naposled nepustil Ital na víkend, takže jsem se snadno dostal k možnosti neomezené konzumace všeho tekutého na RUMcajsových mílích (kam všichni určitě přijeďte). Bohužel s těma klackama to nakonec úplně nevyšlo.

Prolog

V pátek se ženeme po německých autobánech, abysme stihli postavit stany. Ondřej, Kuba, Šárka, Pakuo, jeho paní, já a tři malé, ale za to vytrvalé, zdroje hluku a lumpáren. V Martinrodě kousek za Erfurtem jsme včas, takže stíháme pár žateckých jedniček a hlavně koncert na rozeskákání. Jó Němci, ty se umí bavit.

Ráno je solidní kláda, tak se jdu zahřát ke Conradovi do gešeftu. Haben Sie nummer Zwölf? Nemaj, ale naštěstí mi padnou i o půl čísla menší. Kotníkový integrátory za 130 éček holt u Mráze v obchodu neseženeš.

Systém

Možná by nebylo od věci vysvětlit, jak se to běhá. Štafeta má šest lidí (minimálně dvě baby a jeden veterán), kteří se 24 hodin neustále točí. Jejich pořadí musí zůstat zachovaný, beztrestně lze stáhnout jednoho člověka. Celkem je 38 úseků, které se dělí na denní a noční, dlouhý a krátký, těžký a lehký. Kromě určitých výjimek je volba jejich pořadí zcela na vás, takže se dá různě taktizovat. Startuje se v 9 ráno, končí o den později.

Pakuův rozpis úseků. Levá varianta, podle které jsme měli oběhat vše, vzala za své už po Ondřejově rozběhu. Les bych o dost pomalejší, než se čekalo.

10:31 Úsek první (long easy)

Na denní úseky mi Pakuo nadělil dva krátké těžké a jeden dlouhý lehký. Ten si beru jako první, abych si na lehčí trati osahal terén. A neni to úplná hovadina. Třeba brzy zjišťuju, že pohybovat se do kopce terénem se může rovnat brzké smrti - to když nechci jít na rozdíl od nějakého Onkla po cestách do pravého úhle, fikám si to jen trochu lesem a on mi tam brutálně nakládá. Podložka je hodně měkká, všude je borůvčí po kolena, v něm je navíc spousta klacků a o moc lepší to není ani na většině z miliardy místních průseků. Nicméně easy je fakt easy, v pohodě nacházím i devítku lišácky schovanou pod větvemi smrčků a 6,7 km dávám za 43, tedy minutu pod čas v našem rozpise. Jelikož na úvod jdeme delší úseky všichni, je čas i na hodinovýho šlofíka.

15:06 Úsek druhý (short difficult)

Pakuo, Šárka, Magda, Ondřej a Kuba mají své úseky za sebou, takže je řada zase na mě jako třetím v pořadí. Radost mi dělají nové kotníkové boty, které k mému překvapení docela fungují a můžu to pálit. Držím se osvědčené cestařské taktiky, daří se mi eliminovat chyby a když si chybně vybavuju směrný čas podle rychlé varianty, omylem zrychluji úsek z pětatřiceti na 34. Za odměnu si dávám Cool Grep a šikanován malými Skripniky zevluju.

18:35 Úsek třetí (short difficult)

Pauza mezi úseky se krátí. Jednak přišla série krátkých úseků, a pak Magda podle plánu po svém jediném okruhu skončila. Točíme se tak jen v pěti. Nohy jdou ale furt dobře a hlava taky, takže si na třetím úseku chvíli vodím Wielanda Kundische. Teda než mi uteče borůvčím. Tentokrát jdu 4,9 km za 33 a daří se i ostatním, takže oproti plánu B jsme v mírném předstihu. Kdo mě ale pěkně sere, je Conrad. Stačilo sedmnáct kiláků a jeden z kloubů jeho superbot je už utrženej. Depresi se snažím zahnat jídlem. Noc bude dlouhá.

21:05 Úsek čtvrtý (long difficult night)

Původně jsem měl jít část LDN (fakt super zkratka) za světla, ale to neklaplo. Zatímco mi během předchozích úseků vždycky pršelo jen trochu, tady mě na prvním průběhu pod dálnicí chytá chcanec jako hrom až z toho dělám první větší chybu. Prší tak hodně, že není nic vidět ani s Lupinou. Všechno jde jako po másle, ale jen do předposlední kontroly. Fakt si ji hlídám, musím být kousek od ní, ale přes smrčky ji nenasvítím. Chytám tam búra a připravuju se o fakt dobrej čas na úseku. Takhle jdu 7,4 km za 63. Nicméně chuť jsem si spravuju žateckou Baronkou a jdu chrápat.

Z eLDéeNky jsem s totálně promočenym Pyřintem

1:43 Úsek pátý (Short Easy Night)

Je to fakt lákavý vstát takhle v noci a jít si zaběhat na pětadvacet minut, kolik má krátká lehká noční trať. Dokonce tak lákavý, že jsem si budík nařídil o hodinu dřív. Takže mám spoustu času dělat umění a vzít na sebe suchý klackáče, který si bohužel musím po každém úseku sundavat. Stejně ale přicházím pozdě na předávku, takže na mě musí Kuba tři minuty čekat. Lupinu tentokrát měním za MagicShine Beťákovo ségry, což je sakra rozdíl, ale na tomhle dětskym úseku to nevadí. Z lesa  každopádně přibíhám s prasklym kloubem i na druhé botě a konečně poprvé relativně suchej.

4:07 Úsek šestý (Short Difficult Night)

Tohle je totální peklo, navíc mě začínají trochu brát křeče, takže musí jít do akce emspoma. Tentokrát jsem spíš polehával, protože bych se asi nevzbudil. Už se mi opravdu nechce znovu oblíkat, ale musím. Začíná trochu svítat, ale v lese je ještě brutální tma, takže na těžký úsek zase beru Lupinu. Terčíky mi ale naskakují, teda až na osmičku, kterou jsem už sice měl, ale to byla za tmy spíš nevýhoda. Prostě ji hledám, tam kde si pamatuju, že je, a ona tam není. Prokletou 41, kde jsem o pár hodin dřív nechal pět minut, si tentokrát hlídám. Jeden z kloubů těch scheisseschuhe mě nadobro opustil, ale už nemám sílu to řešit. Jdu to za 36 a ihned po předávce Pakuovi lezu do spacáku. Musím se trochu víc prospat.

7:20 Úsek sedmý (Final Farsta)

Zatímco se chystám na poslední úsek, Šárka s Ondřejem míří do sprchy. Vědí, že oni svůj poslední úsek už do časovýho limitu nestihnou. Závidím jim. Moc. Kuba přibíhá děsně spokojenej a opět v parádním čase. Prej je to krásná ťukačka. Hm, tak to měl něco úplně jinýho než já. Obzvlášť postupy 4 až 7 kolmo na vrstevnice jsou lahůdkový. Nohy za sebou táhnu stejně jako smrad z energetických nesmyslů, kterými jsem nacpanej až po uši. Navíc při každém přelézání větve se bojím, že dostanu křeč. Hlavně ale nechybovat! A to se daří. Závěrečných 36 minut je za mnou. Pakuovi, který se právě stává našim finišmanem, předávám na čtvrtém místě. Teď si Baronku rozhodně zasloužím.

A mám to za sebou. Dopracováno mám v 7:56. Pakua ještě dalších 4,7 km čeká.

Resumé

Lahvacove.misto.cz nakonec dobíhá na pátém místě a má radost. Obrovskou. Konkurence totiž byla velká a cíl, který jsme stanovili na velké pódium, jsme splnili. Já v lese strávil 271 minut, z toho 124 v noci. Sedm mých úseků měřilo pod čarou necelých 36 kiláků. Kolik to bylo v reálu, a že to kvůli obíhačkám hodně nabylo, radši ani nechci vědět. Našel jsem 108 lampionů, udělal jednu velkou chybu v lese a jednu při předávce. Dobrej trénink na Jukolu.
Ještě před vyhlášení jsem ale musel ke Conradovi. Jelikož dám dohromady jen věty typu Meine Schuhe sind kaput, ich möchte Geld züruck, vzal jsem si na pomoc Ondřeje. Byla to správná volba, protože po chvíli jsem omlátil Conradovi boty o hlavu a vzal si zpátky svých 130 éček. Pak už byla velká sláva. Nejdřív proběhla asi dvouhodinová děkovačka, kdy se vzdával hold všem od stavitele tratí přes starosty až po doplňovače hajzlpapírů do tojek. No a pak už si šlo lahvacove.misto.cz po diplom, kytku a pumpičku. Takovou parádu jsem už dlouho nezažil.

Nordix, Španělsko, forma jako prase (a další štěky)

Závodní lyžařskou sezónu jsem ukončil na Karlově běhu * Jel jsem jak hovado, ale odjížděl nasranej * Ve výsledcích jsem se našel v nejmladších veteránech * Sociální lyžařskou sezonu jsem ukončil na Zdravotníku * U Boba jsem možná vypil víc piv, než kolik jsem najel za víkend kiláků * Bávo nadojelo ani do šneka, takže jsme museli jet domu s dětma a roztočit kola socialismu * Sjezdařskou lyžařskou sezonu jsem ukončil novinářskym mistrákem v Harrachově * Jel jsem jak hovado a odjížděl na Nordix s vopicí *

Vsuvka č. 1: Red Bull Nordix

Do Špindlu jsem sice přijel se sjezdařskou medailí, ale zároveň dost použitej. V žilách mi kolovala zelená a jégr, ale aspoň to trochu odbourávalo strach. A toho bylo při pohledu na spodek černý ve Svatym Petru hafo. Nepřidalo tomu ani to, že jsem nestihl trénink. Takže za brutálního sněžení a jako jeden z posledních jsem se v Pyřintu pustil naslepo do kvalifikace. Popisovat, co se dělo, nemá moc cenu. Na to se podívejte ve videu. Jen upřesním, že v něm děsně funím a hekám, po prvním pádu na brutální kře jsem myslel, že mám natrženou prdel, ten kopec nahoru byl fakt šílenej a do cíle jsem vleže strkal nohu s čipem jak dement. No na postup do rozjížděk to kupodivu nestačilo.

Z Nordixu jsem jel rovnou na jičíňácký soustředění na Branžež * První dva večery jsem kalby zaspal * Příprava s BéTéčkem měla kvalitu * Dokonce i sportovní * Výsledky jsou ale jen z pivních * Tentokrát mi to nepodělal Jazýček * Tentokrát jsem to podělal já a byly z toho jen brambory * Na velikonoční pondělí jsem si odskočil do práce a pak už začal balit *

Vsuvka č. 2: Na týden Erasmákem ve Španělsku

Jelikož jsem se svými studijními výsledky nikdy neměl odvahu přihlásit se na Erasmus, rozhodl jsem se, že zjistim, o co jsem přišel. Takže jsem si sbalil klacky a puk (víc toho Vueling za basic fare nedovoluje) a letěl za ségrou do Santiaga de Compostela. Abych ušetřil, dal jsem si noc v Barceloně, což byl fakt nápad hodný idiota: bus do centra a zpět 4 éčka, vstup na disco 5 éček, šatna 4 éčka, pivo 5 éček/trojka.
Naštěstí Santiago bylo úplně o něčem jinym. Skvělý jídlo, skvělý bary, skvělá katedrála, skvělý ségřiny spolužačky, skvělej výlet do Coruni na fotbal, skvělá couchsurferka Pili, skvělej její přítel-děsnej pivař-majitel baru-basák folkpunkových Bastards On Parade David a úplně nejlepší pařba na diskotéce do sedmi do rána. Takže ségra díky, bylo to skvělý.

A zvádl jsem i solidně potrénovat. Z pseudolesa mě vyhnaly brutální kopce a ještě brutálnější bodláky, proti nimž je českej napalm příjemnou formou masáže. Takže kromě dvou laufů jsem dal už jen dva sprintíky na mapě - v univerzitním kampusu a hlavně ve starém městě kolem katedrály. A to byl velkej orgáč, i když jsem si samozřejmě mezi poutníky a turisty připadal v dedáčích jak mamlas.
Takže teď jako lituju, že jsem byl flink a sám nejel propíjet a projídat státní peníze. Ale neuděláš nic a já udělal aspoň pár fotek a taky video.

No a pak jsem se vrátil do Čech a měl formu jak hovado * Na sprintovym přeboru Prahy v tyčích mi Mráz nasadil dvě minuty * Na sprintu v Kbelích od mojí atletický základny mi Mráz nasadil minutu a půl * Na klasice z vrakoviště mi Mráz nasadil lehce přes dvě minuty * U vrakoviště jsem si vyjebal kotník a musel lízat asfalt ve snaze snížit manko na Mráze * V Litvínově Mráz nebyl a udělal chybu * Byl to pravděpodobně nejhezčí český orienťák letos * Od Leváka jsem sice dostal čtyřku, ale vůbec mi to nevadilo * Furt držím všechny umístění v elitní desítce (8, 4, 7, 6) * Formu jsem potrvdil na lahváči * Parádní Jéňův závod na Letný jsem vyhrál s devíti zátkami *

V hnědkouhelný pánvi to za hnědku rozhodně nestálo

Jak jsem po třech letech šoupal (VIDEO)

Prej lyžuju jak za mlada. Už mi to řeklo pár lidí, ale já si myslím, že to je naprostá hovadina. Stačí zavzpomínat. Začínal jsem na rubínkách na Eduardu pod odborným dohledem a bičem pana Kočího. Pak jsem jezdil s Prochorem do Jilemnice, kde šlo hlavně o společnou saunu a silvestrovský rumový štafety. No a nakonec jsem brázdil z Rokytnice Čerťáček a když jsem měl fazošku, dojel jsem i na Snídani. Takže jestli fakt lyžuju jako za mlada, tak bych se na to měl hodně rychle vysrat.

Ale než to definitivně zabalim, objel jsem ve svý superzávodní formě další dva pretěky. A byla to jedna větší taškařice než druhá.

Bedřichovská pětihodinofka

Všechno se podělalo už ráno, když jsem si nestihl udělat míchaný vajíčka a namazat lyže. Pak jsem v úlu vyzvedl Bokovku s Dejnou, v Ikee Mirka se stolečkem Lack a jelo se skrz blonďatou zkratku na Bedřichov. Spolupráci z lyžařských rogáčů jsme měli s Bokym nacvičenou z loňska, ale tentokrát jsme radši vzali gumyšuk, protože v Senegalu na vlnách uatuaky nejezdí.

Na startu, kde jsme se mimochodem potkali s humaniťáckym Bokovkou, jsme se rozhodli pro variantu zleva, abysme jeli na Kneipu příjemnější kopec přes Máří. Hned na 25 potkáváme Pačáky, takže navazujeme spolupráci a bereme vocasní 23 za deset bodů, 22 za kilo a lezeme děsnej krpál na Hřebínek. Tam se motá kotel mutantů a jeden z nich kvůli nám letí po hlavě do hlubočáku. To jsem Bokymu přišlápl hůlku, on lehl a vyděsil strejdu s tornou na zádech tak, že ze stopy vyskočil do závěje. Vše korunoval kolem šinoucí se mutant, kterej na úplně bílýho pána lezoucího ze škarpy prohodil: "Můžu si vás vyfotit?"

Pak lezeme do hlubočáku i my, abysme dohančovali na sedlo Holubníku a ulovili tam mamuta a 18 za vosmdesát. Na 17 flirtujeme s Béčkama a na Čihadlech obědváme a zvažujeme kam dál. Na protrženou se nám nechce, tak volíme směr Smědava. Cestou dolů potkáváme Lorence z Betem, který se nám děsně smějou, protože ví, že tenhle kopec budeme muset zase vylozit. Na Předělu porušujeme ostudně pravidla, ale kdyby Boky sjel na 15, tak ho z tama už nedostanu. To ostatně jízlivě komentují Hvězdář s O-Pérákem, načež jim Zvířátko doporučuje věnovat se po večerech více samohaně.

O pár stovek metrů dál ho stylově začíná bolet ruka a vypovídá poslušnost. Takže 14 necháváme 14, dvanáctku dvanáctkou a měníme status závodu z nasbírat co nejvíc bodů na dostat se do cíle. Na Smědavě jde Boky logicky na gumu a já konečně poznávám pocit, jaký to je dělat ten uatuak. Zatím jsem na tom laně totiž vždycky visel já. Času už moc nezbývá, takže bereme vrcholovku na Kneipě, smějeme se mutantům, který nad Kristiánovem napadali do potoka a tahají se ven hůlkama, a cestou ještě hančujeme pro 21. Důležitý jsou body, na to ostatní se vysrat, ale my jich moc nemáme a aby nám je ještě nesebrali, jde Bokyna na Nový louce znova na gumycuk.

Výsledek je takovej, že nás poráží i holky z Konice, který obšoupaly kontroly kolem Bedřichova. Ale hlavně, že jsme si pěkně zalyžovali a Boky zdvojnásobil letošní součty.

Tygří skiatlon

Šoupání mám rád asi jako ráno poté, co jsem večer v opilosti sežral zavařovačku feferonek a zapomněl na to. Čili klasičky mám sice asi tři roky, ale stál jsem na nich jednou, možná dvakrát. O to překvapivější bylo, že jakmile mi Myro řekl, že jede na Břízky na skiatlon, měl jsem hned jasno, že to musím dát taky.

Jiřina, který s náma jel minule na VŠ ligu, jsme vyměnili za Embéčko, což byla výrazná změna k lepšímu (sorry NP). Navíc jsme tentokrát vynechali i blonďatou zkratku, takže jsme měli dost času namazat lyže. Připadalo mi, že tam patlám jelenní lůj, ale docela to drželo, takže jsem neprotestoval.

Ačkoliv jsem vyfasoval číslo 5 a mohl se cpát do první řady, udělal jsem přesnej opak. Pustil jsem všechny před sebe v očekávání nejhoršího. Start jsem si mazácky vychutnal, první pápny předcupital v zúžení a pověsil se za Lorence. Jenže v prvním sjezdu jsem zapomněl, že ty lyže jsou krapet delší než normálně a totálně se vyválel. Naštěstí do kopce to skvěle lepilo, takže jsem pár lidí předběhl a celkově si tu klasiku docela užíval, což musel ocenit i fanoušek Kobřík.

Po 7,5 kilácích přišlo depo, kde jsem ale nebyl dostatečnej frajer, abych si vedle lyží postavil 1/2litr nebo aspoň lahváč. Jak jsem se na bruslení těšil, tak to byla totální vocasárna, protože sníh vůbec nejel. Čili polovinu kola stejně člověk strávil soupažením v ujetý stopě, která aspoň trošku frčela. Nakonec z toho bylo po patnácti kilácích a necelé hodině práce 29. místo se ztrátou nějakých 10 minut. Žádná sláva, mami, ale pro tu už dávno nejezdim. 

Pro pořádnou představu o té taškařici přikládám video. Je to takové hledaní ztraceného času...

Sraz kapřích bohémů

Letošní kapr pro mě nezačal fakt dobře. Probudil jsem se a děsně mě bolela hlava. Což by nebylo nic divnýho, kdyby bylo sobota, neděle nebo aspoň pondělí. Jenže von byl pátek. BT limit u Veseckýho se prostě trochu vymknul kontrole a když se vymknulo i moje myšlení, skončil jsem s Lorencem na Hudbě Praha mezi panelákama na Chodově. To by bylo ještě v pohodě, kdyby koncert neskončil pět vteřin po našem příchodu. Aspoň jsem pak s Myrkem nejel močit na Pavlák.

S křížkem po koncertě. Slyšeli jsme poslední dva akordy.

Takže v pátek jsem se k vlaku šoural s bolehlavem, bolebřichem a methanolovou rumkolou v báglu. Když se pak vydal rychlik z Hlaváku směr Protivín, říkal jsem si, jestli už na tohle nejsem trochu starej. Chlast, bordel (ve smyslu nepořádek) a řvaní, znáš to... Pak na Smíchově přistoupil Bořan, já se napil okeny a Krajícovo vodky a nějaký moralizovaní vzal (Hendyho) čert.

Hendy s čertem v bandasce

Jízda byla klasická. Průvodčí byli hned tři a ten jedinej pravej byl naprosto v pohodě, cestující z našeho vagónu zdrhali, jak když do tramvaje přistoupí houmlesák, a Znám jedny Vodňany, znám tu prdel, znám... V Protivíně jsme stihli oslavit gól Malty, vyfotit se s Bořánkem a vytvořit na nástupišti epesní pisoár. Číčenice si nikdo nepamatuje a na záchodě se do Vodňan jelo fajně, jen nás pak někdo nechtěl pustit ven, takže se skoro dojelo až na Pražák.

Další program byl klasickej. Intr, bowling, Družba, o melouny boj,... Jenže pak jsem ztratil SKLÍČKO vod brejlí. To, že jsem po Družbě lozil po čtyřech, nebavilo víc lidí, ale Krajíce kvůli tomu nikdo do hlavy kopat nemusel, o dělu Zuzce nemluvě. Hendy zavolal cajty, mě rozsvítili, takže jsem mohl líp hledat sklíčko, a za chvíli začal výslech. Cajtovi jsem řekl snad i to, co jsem nevěděl, ale nakonec jsem vyměknul a sklíčko jako škodu nenahlásil. Ještě by museli vzít otisky a rozjet pátrání. Nicméně Družbu jsme tím zavřeli, ale ono už stejně bylo skoro ráno.

Na kaprovi se mi líbí, že to je každej rok jako přes kopírák. Vlak-družba-cajti, prostě jistota za jistotou. Stejnou jistotou je i sobotní ráno. Z intru to je na blešák, co bys doplivnul, do bufáče pak ještě blíž. Vývar z rakve byl fakt brutální, kafe jenom s lógrem a chlebíček volezlej, ale nic jinýho jsme si ani nezasloužili. Stejně jako kapří trať. Třináct kiláků fakt brutus: Plot v bordelu, vysokej les uprostřed neproniknutelnýho napalmu, rána od ohraníku do kulí, špatně postavená kontrola, falešnej lampion vedle lampionu s telefonem a Veličenstvo, který na trati potkali snad úplně všichni. Bokymu jsem nasadil 19 vteřin, takže jsem mohl být spokojenej.

Jenže ze 105 minut práce jsem dostal strašnou žízeň, a tak jsem hasil vo sto péro. Na shromaždišti, intru, u Číňana, v hospodě. No a có?! No právě. Kapří zábava byl letos totální úpadek, protože dědek za magneťákem měl asi tři písničky a škemral po nás flešky s nějakejma flákama. Takže jsme si dali Olympiky a šli zase do Družby. Překvapivě nám tam nikdo nechtěl rozbít držku a nejvíc v pohodě byl vyhazovač Mekáč, se kterým jsem se nad ránem loučil jak s největšim kamarádem a slíboval mu, že za rok přijedeme zase. Což je celkem jistý.

Zahalekali jsme si jen trochu (Foto Kali)

V neděli jsem místo do Krtel musel do Prahy, protože na mě čekala služba. Budíček před osmou a pak půlhodinový čekání na zpožděnej bus mě skoro zabilo. I když jsem to hned zalomil a vzbudil se až v Praze, na Knížecí jsem se vypotácel, jak po srazu kapřích bohémů. Z přímek se staly zatáčky...

Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.

Jsem klasik. Nejen po ránu.

Ta statistika neni fakt úplně dobrá. Sice třeba na Jehovistu nemám ani náhodou, ale stejně - doběhnout letní závody se v mym případě v podstatě rovná zázraku. Když už si náhodou během prvních etap neurvu nohu, tak jdu hendykep mimo hendykep (tedy bez mental power) a hlavně pravidelně s děsnou kocovinou. Takže to vždycky píchnu...

Nedalo mi to, a tak jsem si od roku 2007 pěkně spočítal, jakej jsem zoufalec.

2011

Šindelová DISK (zabalil jsem E3 - nebavilo mě to)

PéPéčka DISK (zabalil jsem E3 - vyndanost)

Pětidenní DISK (běžel jen 2 etapy, klasiku hrdinsky doběhl)

Srbsko DISK (v E1 si hned vyjebal kotník)

Zvůle DISK (E1 disknul Boky, E5 už na startu já)

2010

PéPéčka DISK (E3 zabalil na startu a šel na borůvky)

Valečov dokončil

Tyrolsko DISK (kvůli růži běžel jen 3 etapy z šesti)

2009

Slovinsko – běžel za mě Švihák (natržený lejtko)

2008

Cena DISK (běžel jen E1, ale orazil špatnou)

PéPéčka DISK (bolelo kolínko, nešel E3)

Valečov dokončil

Česká Kanada dokončil

2007

Cena – běžel jen E1 a pak řval: Pražský kurvy to jsme my

Bohemie dokončil

Pépéčka dokončil

Slovinsko DISK (ukopnutý palec)

Botas DISK (ukopnutý palec)

Takže za pět let to máme osmnáct vícedenních, z nichž jsem jen pět dokončil úplně celý. Navíc dvakrát to byl Valečov, kde se běhají jen sprinty a krátký.

Jelikož jsem si už připadal fakt jako vocas, rozhodl jsem se, že letos to zlomim. Začal jsem na Bečově. Podmínky byly ideální: pěkný terény, žádná diskotéka, hlad po lampionech. Ve stánku jsem to dokázal pokaždé docela ustát, čímž jsem položil dobrej základ. Krátkou E1 jsem mohl píchnout leda kvůli pětiminutový šukačce v hustníku, za to klasická E2 byla těžká zkouška. Vedro, 12 kiláků, klacky, žaket a kopřivový kopec jako bonus na závěr. Když to ale oběhl i Fialka v pantoflích, musel jsem taky.

Bolavých 103 minut práce, od 16. kontroly v žaketu

E3 byl sprint, takže stačilo pohlídat kódy. Asi jsem hlídal moc, protože mi dotKom nasadil búra, takže jsem se musel jet uklidnit na výlet s Kobříkem. Večer klasických deset kelímků, což by ráno nebolelo, kdyby to nebylo potřetí za sebou. Ale měl jsem úkol, takže i když byla místy trať E4 spíš pro desítky a občerstovačka byla jedna po 70 minutách (za to na dvou kontrolách za sebou), po 90 minutách jsem mohl v cíli předvést vítězné gesto. Ve stánku jsem se rozloučil slovy "tak za pět dní zase" a spokojený jel domu.

Hned v pátek totiž začínal Botas. Cíl jsem měl stejný, jen mi bylo jasný, že k němu tentokrát povede mnohem trnitější cesta. Stánek byl totiž mnohem nabytější než na Bečově - zejména díky hochům z BT. Takže tradičně krátká E1 byla na pohodu. Supr midlo, docela to táhlo, jen ty drobný chyby nasraly.

Fakt pěkný proběhnutí na pátečním middlu

I když jsem to chtěl vyklidnit, večer se to trochu zvrhlo, takže sobotní start v 9:50 na E2 klasiku dost bolel. Nevypadalo to dobře, ale po pár kontrolách jsem se chytil a rozběhl, začalo mě to bavit, chvíli se proběhl s Osinem, který mi našel fakt přísnou devatenáctku, a po devadesáti minutách si potvrdil, že jsem fakt klasik, a to nejen po ránu. Hóna zase brečel, že jsem mu naložil.

Jak by řekl Ivánek. Ta byla přísná. Skrz smrčky nešlo na 19. kontrolu skoro projít, natož něco vidět. Postup "vyhrál" SyOnista (16:14), já to bouchl za 2:17.

Odpoledne byli pivní a i když Boky fňukal, že dostane infarkt, nakonec jsem ho přemluvil, že to dá. A to byla samozřejmě chyba. Spolu s Kutlochem jsme to měli našlápnutý na bednu, jenže Boky si po druhym pivu v kvaldě chtěl vyndat zpod pysku Paroubka a bohužel si u toho uplivnul trochu pěny. Bránili jsme se, jak mohli, ale pořadatelé byli opět přísní a DISKli nás. Křivda roku! Radši jsme to zapili čertem, kterej mi tak vyjasnil mysl, že si z večera pamatuju jen nejteplejší o-diskotéku všech dob. DJ asi přijel z Disko Pecka.

Jo, chutnalo. Bohužel jsem nedostal šanci pít i to finálový. Foto Žofka

Nedělní ráno bylo ještě o několik tříd horší než páteční, ale naštěstí za mnou Hóna startoval devět vteřin, takže jsme se navzájem vykopali do lesa a pak i hecovali, abysme to nepíchli. Ze začátku jsme měl pocit, jak když běžím v mlze, ale časem jsem se srovnal, užíval si supr les, pozdravil leštícího Hendyho na skále a před cílem nechtěně ukázal Hónovi záda.

To znamená, že ve dvou víkendech jsem doběhl dvoje vícedenní, což je fakt něco nevídaného. Navíc jsem dokázal urvat i nějaký body, takže jsem zřejmě splnil další cíl - dostat se do dvoustofky v ranku, abych mohl běžet mistrovskou klasiku. Jak jsem říkal, jsem totiž klasik...

Bavlněný bronz z Helsinek!

Byl to vlastně takový přípravný kemp na olympiádu. Pět dní atletiky je oproti sedmnácti dním v Londýně z pracovního hlediska úplná pohoda. A jelikož jsem fakt asi lampion, vzal jsem ME v Helsinkách i trochu sportovně.

1. fáze: Vy asi máte orienťák hodně rád, co?
Spali jsme v podstatě v centru kousek od terminálu trajektů z Tallinu, na běhání nic moc. Takže jsem polovil v gůgl mapách a našel nejbližší použitelněj terén, kterej byl v Espoo. Stáhnout mapy i s tratěma byla hračka, ale jelikož jsem kretén, nechal jsem je doma. Nicméně odhodlání bylo tak veliký, že jsem si našel správce mapy, napsal mu, ten mi odpověděl, že bydlí ještě dál než je ten les a ať si pro ně přijedu.
Vyšetřil jsem teda čas mezi dopoledním a odpoledním programem, sednul na MHD a se sevřenejma půlkama jel pětačtyřicet minut skoro přes celý město buhví kam doufaje, že jedu správnou linkou a poznám, kde vystoupit. Kupodivu se to povedlo, Fiňákův bejvák jsem taky našel a bejk koukal jako bejk, že jsem fakt přijel. "Vy asi máte orienťák hodně rád, co?" kroutil hlavou. Zachrchlal jsem něco ve smyslu, že jo a ať už mi navalí mapu, protože mi jede bus zpět, vysolil 2,5 éčka a mazal zpět.

2. fáze: To se z toho poseru
Dojet o den později busem k lesu už bylo o něco jednodušší a hlavně to trvalo jen 20 minut. Běhání pak bylo parádní, protože jsem zrovna trefil chvíli, kdy nebylo pod deset stupňů a občas i přisvítilo slunce. Tempo nebylo nikterak úderný, ale docela jsem si to i ťukal. Bohužel závěrečnou část tréninku znehodnotila předchozí snídaně, takže jsem dopadl skoro jako Lorenc v Novym městě nad Metují.

Takhle jsem hledal v Espoo lampiony

3. fáze: Vicevicemistr Evropy!
Je to takový zvyk, že na šampionátech bavlnářů bývají závody pro mediální mrdky. Osmistovka byla vždycky poslední distance, kterou jsem dokázal oběhnout aspoň trochu v tempu, navíc jsem se v 9. třídě na ní stal dětským olympijským vítězem. Tak jsem se přihlásil a doufal, že neudělám moc ostudu. Předstartovní proceduru jsme měli úplně stejnou jako atleti. Takže call room, pak last checkpoint s trochou dráhy v tribuně na rozhejbání, pak nástup na stadion a představení na startu.

Nástup na stadion z pohledu atletů

Co se pak 2 minuty a 16 vteřin dělo, moc nevim. Byl jsem úplně v tranzu a mám jen útržky. Na startu jsme děsně zachrápal a rozbíhal jsem se, jak kdybych vybíhal na rogaining. To Švéd přede mnou to děsně nakopl, tak jsem přidal, ale úvodní ztrátu už moc nešlo smáznout. Kolo za 63 vteřin, do toho druhýho se mi ani už moc nechtělo. Blázen s obří muškulaturou furt hnal, ale na 500m začal chcípat. Jenže já taky. Poslední dvoustovka mě ale docela nakopla, je to přece jen furt moje nej dištance, Švéda jsem lehce stáhnul, ale bejk rval jak bůh. Ještě líp v prvním rozběhu běžel nějakej Španěl, kterej to děsně žral a rozcvičoval se ještě víc než Rozcvička mistra světa, ale jinak už nikdo líp, takže pro mě neuvěřitelněj bronz (utíkalo 24 pisálků).

Šel jsem jak kukuřice

Takže z Helsinek jsem si nakonec přivezl lepší výsledek jak Kuba Holuša, ale von mi to určitě na podzim vrátí na limitu. Navíc jsem zaříznul všechny tři zbylé české kolegy, a tak o mě mohl kolega Kykyrýk pět ódy na Radiožurnálu.

Vstup reportéra ČRo Kykyrýka z Helsinek, který ze mě udělá skoro Zátopka + pár fotek od cesty na stadion až po závod

Víckrát už jsem běhat nešel. Ne že bych byl línej, ale na tribuně jsem profoukl a dostal rýmičku...

Fotky z ME (ty ze závodu jsou od Aleše Gräfa)

Kterak jsem vyvedl holku do kina

Letos jsem toho v lese zatím moc nenaběhal. Na velikonočním VT s BT jsme šli spíš do kvality (vono to blbě zní a navíc to v mym případě není ani pravda, navíc do kvantity jsem nešel ani náhodou), po Cukráku jsem vzhledem k charakteru Vorlovy trati (dementní) spíš pochodoval, než běhal, a tak první pořádná příležitost se pěkně proběhnout přišla na pražskym mistráku v Žilině.

Abych si na nedělním mydlu nepřipadal moc čerstvej, byl jsem si den před tím cestou na Olejku do Budějic zacupitat na Orlík. Hodinka a půl ve výhni byla fajn, stejně jako následná koupačka v Písku na jezu, kde už místní kočičky (D50 a výš) chytaly bronz. Já z Otavy naštěstí nic nechytil.

Na vejlet do Žiliny jsem vytáhl i Bokinu, což bylo asi tím, že to nebyla TA Žilina, ale jen tamta Žilina. Kladeňáci uměj udělat prdel, vždyť předchozí mapa měla černý severojižní čáry, který se dokonale vydávaly za asfaltky, takže jsem se těšil. Tentokrát to tak vypečená bejkárna nebyla, ale plánek připravili i tak docela zábavný. Takže jsem se nejdřív ztratil v bažině, a pak šel do luxusní zákruty (sleduj moje OBpostupy a nehraj si na ignoranta Beta!). Suma sumárum, na sedmičce mě docvaknul o dvojku Kalous (ten pravej) a já mohl uplatnit zkušenosti nabytý tichošlápkováním Pavla Nedvěda (sem link dávat nebudu, protože toho je plnej net). Tandem docela šlapal, za chvíli jsme měli na dohled zaláskovaný Veličenstvo a do cíle jsme letěli jako o závod. Zatimco na sedmičce jsem byl 26., ve finiši jsem se prodral na luxusní 14. flek a i když mi mistr mistráků Mráz dal kotel, nechal jsem za sebou spoustu dobrejch jmen. Třeba Zvířátko, kterýmu jsem naložil 11 minut.

Jestli jsem se těšil na lampiony, pak po posezení u stánku jsem úplně prahnul. Pan Šebek naštěstí seděl už od rána uvnitř knajpy (hlášku dne předvedly servírky Marie, když jedna druhý v 10 ráno vyčítavě říká: Maruno, pan Šebek nemá pivo!), takže jsme zabrali epesní místa na zahrádce - teda vlastně spíš na zaplivanym dvorku. Ale klobásy měli naprosto famózní a tentokrát i po těch Krušovicích nebylo zas tak špatný takhle žít.

Není divu, že jsme s Bokym zjistili, že by bylo zbytečný to při sluníčku tak brzo zabalit. V Žilině by už člověk kromě nás (a Sosny, jak jinak) lampiona nedohledal, tak nám Lorenz v autě pustil diskotéku a jelo se na Letnou na zahrádky. Jen co jsme usedli, Boky zjistil, že nechal u Mira v autě telefon a Paroubka, jenže ten jel pro š(t)uk, takže jsem museli čekat, což nám vlastně ani tak nevadilo. Aspoň jsme probrali detaily našeho velkotripu do Ganeshlandu. Jelikož se nám furt nechtělo jít do našich bejváků, vygenerovali jsme další super plán. Když přijel Lorenc s mobilem, Paroubkem a šukem, nechali jsme se hodit na Pavlák a pokračovali krtkem na Háje. V sámošce jsme nabrali Bráníky, u pokladny kina lupeny na Okresní přebor a jako třešničku na dortík buranství mega kýbl popkornu a nachos.

Film asi nemá cenu nějak hodnotit. Bavili jsme se královsky a ani na nás nikdo nesyčel. Když to Pepík Hnátek zabalil, řekli jsme si, že by to chtělo ještě přídavek. Lahváče nám sice už došly, ale filmová nálada vůbec. Boky zvolil animák Piráti, což nebylo špatný, protože v mega velkym kině byl kromě nás už jen jeden fotřík se synátorem. Malý problém byl v tom, že film byl ve 3D a my neměli brejle. Nutno říct, že to Zvířátko na obsluhu zahrálo parádně. Že prej je vevnitř s holkou, která je děsně nasraná, protože on se nalil. Moc mu to nevěřili, ale brejle mu dali. Piráti nakonec byli docela dobrý a na další přídavek jsme už neměli síly.

Jako místo pro aufwiedersehen drink jsme zvolili přilehlou pizzérii, kde jsem se konečně najedli něčim jinym, než kukuřicí. Vzhledem k tomu, že jsem se už cítil přeplněn zážitky i pivem, odmítl jsem možnost prodloužit si den (a zabít noc) v podniku zvaném Klec. I tak to bylo dost náročný.

Jak za čtyři dny natrénovat na 1/2maraton

V pondělí na týdenní poradě povidám: Tak v sobotu se běží Pražský půlmaraton, na startu bude Pavel Nedvěď. Na to následovala otázka od vedení, kdo běží za nás. Hned jsem věděl, že to je v prdeli...

Letošní O-sezonu jsem zahájil na Kobříkově soustředění ve Starých Splavech. Při prvním tréninku jsem si vyjebal kotník, při druhém vypíchl voko a při třetím kvůli vopici skoro nenašel ani jedničku. Pozitiva ale další vétéčko s BéTéčkem mělo. V lese jsme našli sadu umělých pyjů, diskotéku jsme ovládli (což ale nebylo zas tak těžký) a Kuba Holuša zřejmě inspirovaný naším nočním výkonem vyběhl stříbro na HMS.

 U Hradčan se v lese válí zajímavá výbavička

Den na to jsem byl na letišti zjistit, jak to Kuba zapil, a cestou domu si nakoupil pár lahváčových dobrot. Žel pád na schodech pod nohy sousedky přežil na rozdíl od kotníku jen Bráník. Takže na mojí tukulatúru začal kromě dočasného šéfování za na Floridě zevlujícího Topíka neblaze působit i fakt, že jsem musel rezignovat na veškeré pohybové aktivity. Stovky naběžkovaných kilometrů a natočených spinnometrů padly za vlast.

Naštěstí jeden z mála sportů, který se dá dělat i s kotníkem na maděru, je sjezdový lyžování. Přijít o MČR sportovních novinářů v obřím slalomu by byl vrchol. Takže minulou středu jsem se vypravil do Rokytnice, kde jsme tentokrát spali v hotelu u fotbalovýho hřiště. Úvodní večírek byl takový zahřívací - i když pár lidí se trochu přehrálo. Já to zatáhl ve chvíli, kdy jsem byl ještě schopný vyjít schody na pokoj. Ve čtvrtek byl samotný závod, o který vlastně ani tak nejde - šestý místo z mediálních mrdek je pěkný a je škoda, že jsem neudržel výsledek z prvního kola. To jsem si dával Dominátora i Koudelku.

Na Lomeňáku bylo krásně. Pod ní ještě líp.

Prase tentokrát nebylo u Prasat, ale na rožni v bufetu u Lomeňáku, takže většinu dne jsme strávili tam. Navíc holky z Jégrmajstra nám nosili jednu zkumavku za druhou. Slunce pálilo, točila se Plzeň, prostě balada. Pak přišla horší část dne, kdy se to nějak všechno muselo zaznamenat do novin, no a pak hlavní večírek. Začal tombolou, kterou jsem před dvěma lety vyhrál - od tý doby sjezduju na krásných Salomonech. Pak jsem na desetiboji vyhrál zase - sporttestr. A letos jsem samozřejmě vyhrál znova. Neřeknu co, jen napovím, že se to strká do zásuvky a chtějí za to 900 EUR. Pak se rozjela zábava, kterou ani nemá cenu komentovat - jégr tekl proudem, vypilo se ho prej 20 litrů. No ale aspoň jsem zjistil, proč Kukin jezdí tak dobře skate, když na Vysočině o manžestr lyží nezavadíš - prej hrál jako malej hokej. Tak jsem mu za to narval Paroubka. S harmonikou jsme pak dali po hotelu tour de perverz a šlo se někdy nad ránem spát.

Kukin se baví s Dominátorem. To měl večírek ještě nějakou kulturu.

Pátek jsem si protrpěl v práci a večer dokonal pařící hattrick na koncertu Vagyny Dy Praga. Sobotní derby byl celkem slušnej fotbal, jen jsem se pak do tří do rána trápil nad článkem do pondělních novin. Stejně jsem usnul nad čistou stránkou wordu. Dopsat jsem to musel ráno cestou do Tábora, kde jsem si odbyl letošní závodní O-premiéru. Dva sprinty mi připadaly ideální - bohužel jsem si neuvědomil dvě věci. Zaprvé že mezi závody byla jen hodinová pauza, a pak že jsem od listopadu kromě Kobříkova soustředění běžel čtyřikrát - dvakrát v Krčáku a dvakrát při ski rogainingu. První sprint jsem tak dle své tradice od začátku napálil, ale v půlce mi došlo takovým způsobem, že jsem totálně otupěl a ztratil se jak dement. Takže se dobrovolně vzdávám JJ označení sprinter s potenciálem - teď závodim s Dannym, Baronem a Jehovou (všechny tři jsem dvakrát porazil).

No a v pondělí, když jsem s lejtkama jak z betonu dorazil do práce, mi řekli, že mám najít někoho, kdo poběží 1/2 maraton. Letmý pohled newsroomem mi stačil na to, abych rychle zapomněl, že mě z toho loňského ještě pořád bolí koleno. I když jsou čísla už vyprodaný, naštěstí si Ital najal týpka, pro kterýho není stránková reportáž u nás zas takový nesmysl (pamatuju si, jak mi před dvěma lety, když jsem řešil podobný problém, dívky z PR oddělení řekly, že jestli chci dělat repku z Nedvědem, ať si koupim číslo). Takže běžet můžu a letošní úkol zní: Oběhnout to celý s fotbalistou. Tak doufám, že moc nepotrénoval, protože já jsem první letošní trénink na sobotní 1/2maraton šel až dneska. Hodinu jsem cupital po Krčáku a pak jsem si na Běhej.com přečetl: V každém případě si uvědomme, že na poslední chvíli už nenatrénujeme to, co jsme doposud nestihli. S ubývajícími dny do startu nepodlehněme panice a nezačněme dohánět kilometráž. Smiřme se s tím, že naše fyzická kondice už se do startu nijak radikálně nezvýší. Takže zítra asi půjdu spíš na pivo, než točit.

Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...