Zkratka KZ není jen nickem snoubenky pana NP, či nadávka mající jejího adresáta za vykonavatele orální rozkoše, ale v literatuře se s ní můžeme setkat i ve významu Krosový Závod. A jelikož jsou takové závody docela dobrou příležitostí, jak jít občas taky něco v tempíčku (a ještě se pobavit), sem tam na nějaký zavítám. Bohužel v poslední době mě trochu trápí karma.
Jó, karma je svině
Nejdřív VelKunda. Tu jsem pro jistotu neběžel vůbec, protože jsem se na fotbálku zamotal do záclony a vyjebal si kotník. Ale aspoň jsem startovný zkapalnil v luxusní cider.
Bezva kšeft
Pak jsem vyrazil do Prokopáku na Běh cyklistů. Pěkný blátivý okruh se dvěma zalamováky jsem si proběhl, takže mě nemělo co překvapit. Ve třetím kole jsem měl už celkem dost a moc jsem nechápal, jak dám další tři. Ve čtvrtym jsem se už radši dost šetřil a nechal soupeře běžet, ať se vycukaj. Když mě ale na posledním kopci nějakej strajda povzbuzoval slovy "už jen seběh do cíle", začalo mi docházet, že jsem někde v přípravě udělal chybu. A když pak všichni přede mnou nezatočili do pátýho kola, ale do cíle, došlo mi, že jsem kokot.
Tak už jen šest kol do cíle (Foto Berta)
Zatím posledním KáZetem, který jsem poctil svou účastí, byl Běh Partyzánskou stezkou. Bet mi ho doporučil s tím, že se na něm dá vyhrát spousta autokosmetiky. A jelikož by můj kundolap potřeboval trochu naleštit a provonět, vyrazil jsem do Oseka u Hořovic, což je vesnická díra u plzeňský dálnice. Už od rána se vše hroutilo, jako domeček z lepenkový krabice. Snídal jsem kávenky (nic jinýho doma nebylo), na hajzlu hospody Slavoj pode mnou ruplo prkýnko a, co bylo ze všeho nejhorší, v cenách nebyla žádná autokosmetika. Jen plátkovej ajdam třicítka a plechovka sardinek.
Osecké retro: Zájezdový autobus fotbalistů Slavoje, vyčerpávající seznam sponzorů, ajdam třicítka a sardinky.
Nebylo o co závodit, a tak jsem nechal čelo běžet a v klidu si cupital to svoje. Trať jsem neznal, ale jelikož v čele jelo auto se dvěma majákama a všude důležitě stáli místní s visačkama "pořadatel", neměl jsem strach. Jenže jakmile se po úvodní asfaltové lízačce vběhlo v lese do terénu, visačky zmizely, a mně nezbylo než viset ostatní. Ti se ale po chvíli vydali z kopce zpět na silnici a i když jsem plánek trati moc nedlouho nestudoval, měl jsem tušení, že tudy trať nevede. A taky že jo. Nastal průzkum terénu, no naštěstí partyzáni neprozřetelně v úkrytu kouřili crack, takže se šlo za dýmem. Když jsme se konečně po kilákovym přídavk
u vrátili na trať, už tam lezli zasloužilí mistři sportu. Nicméně předbíhání a machrování mě docela bavilo, čili s mental power to nebylo tak špatný. Nakonec jsem měl i motivaci hnát k cíli - po vyběhnutí z lesa jsem změrčil, jak se kus přede mnou komíhá Lipicánka. A svou čest jsem bez problémů uhájil.
Vyvěšený plánek je značně matoucí a odpovídá době pořízení. Běží se trochu jinudy. A to i když jdete dobře.
Když jsem se byl v létě podívat pracovně na
Adventure race, dostal jsem neodolatelnou chuť tuhle bejkárnu vyzkoušet. Jenže
jelikož usínám na každý diskotéce a v každý druhý nálevně, musel jsem
zvolit nějakou soft verzi třídenního ultimátního pekla. Což je přesně Pražský
parkový survival.
Už jen postavit se na start byl docela boj. Tři
z pěti disciplín jsem nikdy nedělal, slon přijel do Chuchle na jiný
nástupiště, ve vlaku mě brutálně vyprudil dědek, Dejna mi nevzala sedák, při
pokusu o dofouknutí kola jsem ho vypustil a výklad trati jsem kvůli shánění
pumpičky nestihl.
Na 1 brusle/běh, pak OB s povinnými postupy roklemi na 7, 9 a 11, od 13 MTBO se slaňováním (14) a Bols krosem (22) a nakonec kajaky na Berounce
Brusle (5,5 km)
Tak ty zrovna nemám. Ale na kopec z Řevnic se dá i
běžet. Parádní lízačka. Tak běžím. Teda ne tak rychle jako Bet. V první
zatáčce si vodím Kamenáče. Hůlky do asfaltu nezapíchneš. Pak visím Kynynku. A
nahoře ji opírám i s Kládinem. Musí přezouvat. Amatéři.
Když byla možnost vyhnout se bruslím lízáním asfaltu, nebylo o čem přemýšlet.
Orienťák (9,5 km)
Vybíhám na něj s Hvězdářem. To je náhoda. „Kde máš
helmu,“ ptá se. Nemám. Nechávám ho v trampskym kutlochu. První rokle a
canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A drát od elektriky na slanění vodopádu.
Ten znám. Druhá rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. Naprosto
nekonečná. Třetí rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A kamera.
Pajdám jak retard. Konečně konec. Při lízačce do depa si lížu rány. Kotníky
dostaly zabrat.
Kolo (25 km)
V depu už čeká nažhavenej fotříkův Wheeler. Padesátikilovej
bajk s kolama od traktoru. Nasedám. Nechce se mi. Volím špatnej postup po
silnici. Na prvním kořenu mi padá mizerně přidělanej mapník. Všude je bahno.
Slaňování
Na Babku přijíždím už značně vytočenej. To ale není
příčina klepajících se kolen. Slaňovat jsem se učil před třemi dny. „Koukni se
na mě,“ říká fotograf. „Radši ho nech bejt,“ reaguje instruktor. Hop přes
hranu. Nepadám. Visím. Embéčko je dobrá učitelka. Ani jsem si nenamlátil.
Přiznávám. Byl jsem fakt posranej.
Kolo – pokračování
Další bajkování odkládám rozborem Turmana s Liškou. Žeru
a vyrážím. Bahno, asfaltka, tatrovka, asfaltovací stroj. Kudy? „Lesem,“ říká
dělník. Jet můžu až za válcem. Jinak mi shoří kola. V lese mi definitivně
padá mapník. Musím ho držet v ruce. Míjí mě KLádin. Pak Kynynka. Na Skalce
KLádina dojíždím. Válí se po zemi. Má křeče. A taky kabelážní pásku. Spasitel! Bez stolečku v ruce se jede o dost líp. Postup na jednadvacítku musel vymyslet nějakej džihádista.
Tlačím delší a horší cestou.
Bols kros
Na startu je Komanč. Snad má něco k pití. Flaška mi
už vyschla. „Mám pivo.“ Super! Hltám plasťáček. Pak kros napříč uklouzanou
roklí obcházím pěšky. I na pařez si sedám. Tohle už není zábava.
Kolo – cíl
Jak dlouho závodím? Nevím. Ale bude to dlouho. Sjíždím do
depa v Řevnicích. Mám po tom loku od Komanče děsnou chuť na pivko.
Kajak (2 km)
Na jedničku není čas. „Máš minutu na odchod na lodě.“
Kurva! Limit. Já nechci na lodičky. „To dáš.“ Tak jo. Největší píčovinu na
čtyři házím na zem. Jdu se koupat. Nezastaví mě ani spadlý šraňky u Berounky.
Tak co si mám vzít za loď? „Třeba tuhle.“ Malá. „Tak tuhle.“ Tam se taky
nevejdu. „Co tahle?“ Ani náhodou. „Tak pak už jedině tudlecta.“ Není to žádná
sláva. Kolena mi dost lezou ven z lodi. Ale větší tu nemají. Embéčko mě posílá
na vodu. Co mám dělat? „Pádluj, vole!“ Točím se na místě jako jelito. Bum!
Slečně z Náchoda to nejde o moc líp. Jít po břehu po čtyřech jsem tam
dřív. Pak se uprostřed klidný Berounky zjevuje brutální peřej. Skoro se koupu.
To nejhorší ještě přijde. Kousek před kontrolou dostávám křeč. Nemám si jak
protáhnout nohu. Nedokážu vystoupit. Vrhám se po prdel do vody. Razím kontrolu.
Protahuju si nohu. Vylejvám vodu z lodi. A hurá zpět! Naštěstí to jede o
dost líp. Křeč ale stejně před výstupem dostávám. A zase se koupu. Teď už jen
doběhnout do cíle. Pět hodin, deset minut. Hotovo. Přežil jsem survival.
A přežil jsem i následnou pětihodinovou diskuzi o sportu,
kterou vyšperkoval příchod maratonce Bokyho. Ten si až po třiceti kilometrech v Davli
uvědomil, že ty Řevnice nejsou zas tak blízko. Domu jsme tak slonem jeli s vlkem
a vopicí. Co už jsem nepřežil, byl nedělní kros v Senohrabech. Utíkat
prostě moc nešlo.
A nakonec ještě video, který běželo na Sport5, kde se dozvíte, jak dopadl souboj Řevničáka s Dobřichovičovákem.
Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.
1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)
Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:
2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)
Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.
Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...
3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)
Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.
4. Souboj s klokanem (Rybakros)
Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.
5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)
Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.
Turman 2010: Pochod. Turman 2011: Práce. Vzhledem k tomu, kolik jsem v minulosti na různých Tur/Svor/Smrž/Har-manech zažil švandy, mi tahle statistika přišla dost smutná. Takže letos neměl šanci ani BTpochod zakončenej Sestrama, ani zabijačka, kde se nešetřili moji bleskoví kolegové.
Vejlet jsem odstartoval ještě v Praze vrabcem se špenátikem, který mi neurobil vela dobre. Zapít to po příjezdu k Laššikům na statek pivem a zelenou taky nebylo úplně fajnový, ale kdo maže, ten jede. Obzvlášť když se hned na začátek běhá na lyžích. Takže jsem na sebe hodil komickej převlek činovníka fotbalovýho svazu, nasadil medžuzy a šel na to.
Start mi vyšel a nezastavil mě ani Boky, kterej se po pár metrech totálně rozsekal a špičkou od Sportenek si propíchl nohu.
Já si Řepkou luxusně procupital, v sadu jsem za to vzal, vodraz byl tutovej a na rambodrom jsem šel jako třetí.
Tentokrát se nelezlo po stodole, ale po drátech nad rybníkem. Nic extrémního, spadnout z toho skoro nešlo, takže trošku nuda. Na druhou stranu ale nešlo ani předjíždět, takže jsem furt držel třetí flek.
Po rambrodromu jsem brutálně dobře zvládnul depo, takže po pár metrech orienťáku jsem byl najednou první. Když jsem cestou na dvojku začal přemýšlet, co udělám s hlavní cenou, proběhlo kolem mě asi pět borců včetně Lišky a já byl zpátky na zemi. Taky mi hned utekli, ale jako pravej zkušeňák jsem je docvaknul na čtyřce, která fikaně visela v koruně stromku a nebyla vidět. Jenže pak přišel kopec, polednímu vrabci se znelíbila zelená a já měl co dělat, abych je udržel v sobě. Tudíž mi zase všichni zdrhli. Ještě jsem dostal jednu šanci, ale kontrolu v křoví našli těsně přede mnou a já ji zmerčil až po pětiminutovým šukání, právě když se přihnala další skupina v čele s Bokovkou.
Takže bedna byla v trapu a začal souboj o to, aby mě necvaklo Zvířátko. Při druhym průchodu rambodromem jsem naštěstí na lanech ustál zákeřný fauly ze zadu, rychle do sebe vrhnul zelenou, a pak se vrhnul do rybníka.
Pro skok do zelenýho humusu jsem nemohl zvolit jinou figuru než slavný bůček. I když nebyl stylově úplně v pořádku, tak stačil na to, aby mě dostal do zpráv na Nově (čas 1:15). Čepici z Kapra jsem bohužel utopil.
Nakonec z toho byl sedmej flek kousek před Bokym, kterej pro změnu utopil svou prasečí mlynářskou čapku.
Večerní veselice probíhala tak nějak tradičně. Nakonec přijel i Lorenc s Kládinem, kteří ještě odvezli Lebku, Hendyho a Kama do Valdic na Sestry, když je náhodou potkali, když vezli do Sedmihorek stopaře. O úlet večera se postaral nějakej Slovák, kterej se vzbudil ve chvíli, kdy jsme pařili na Pražskýho démona, nejdřív zničehonic zmlátil mě, pak Bokyho a pak řekl: Sorry, já chytil nerva a zase usnul. Radši jsme to zabalili, protože při Sabotáži jsem Bokymu lopatkama skoro useknul prst.
Ráno to byla větší sláva, než jsme čekali, takže stačil boršč ke snídani a mohli jsme jet domu. Protože v neděli scházel přesně měsíc do Posázavský stezky, řekl jsem si, že bych mohl začít trochu trénovat. Seběhl jsem tedy do Modřan na cyklostezku, cestou na Zbraslav pošounil (kraso)bruslařky, vylezl na Závist a chcípnul při přeběhu Břežanskýho údolí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Beta, jak brečel po VelKundě: "Stárnu, tuto skutečnost jsem zjistil včera, když jsem se večer před
startem Velké Kunratické cítil unavený a ani jsem nevyrazil na koncert TYVOLE kapely mých bráchů. Kde jsou ty roky, kdy jsem v sobotu před VK závodil na Turmanovi a veselil se až do 4 hodin ráno…"
Takže jsem vlastně lepší než reprezentant, i když jsem z Točný šel indiánem a po dvouhodinovym výběhu/výletu si musel nechat dovést jídlo (damejidlo.cz).
Poprvé jsem byl v mekáči * Mám za sebou vrchol olympiády * Bolt to nebyl - stovku jsem kvůli rozhovoru s přítelem tenistky Hlaváčkový viděl v Českém domě * Mym vrcholem byla ztráta napájecího kabelu k počítači * Zapomněl jsem ho v tiskáči a nějakému hodnému kolegovi asi sám spadnul do batohu* Od vyhození 50 liber do kanálu za nový s britskou koncovkou mě zachránil kolega Kohout z ČRo * Nejen, že jsou Kiki a Maki pěkný, ale je s nima i hezký povídání * S olympijskou medailí se dá hrát pupendo * Půl kila kovu pěkně pleská * Koupil jsem si guláš za 550 korun * Chutnal jako ten z vývařovny za devět pětek * Byl dobrý, ale bylo ho přeci jen málo * Po deseti dnech jsem si šel znovu zaběhat * Nejlepší uspávadlo je plechovka cideru * Když potkáte na ulici pěknou holku, máte jistotu, že to není Britka * Ty si libují ve štětkozitě * Londýn: Velký město, hodně štětek * Víte ještě, kdo je Adélka Sýkorová? * Hölzlik z ČT zná Paroubka a dokonce Paroubkovi říká Paroubek * Prej ho to naučili raftaři * Tak jsem mu narval * Nenávidím bezpečnostní prohlídku při vstupu kamkoliv, obzvlášť když už je ten den šestá * Proč Denisa běhá čtvrtku překážek v plavkách? * Stará dobrá Anglie - už můžu říct jako Sekačka, že tu jsem jako doma * Za týden už budu konečně doma * Půjde někdo v pondělí lejt?
Ani jednou jsem tu zatím nebyl v mekáči * Nejvostřejší je střelba, neboli jediný sport na světě, při kterém člověk podává výkon s rukou v kapse * Vyndej ty ruce z kapec, řval na mě kdysi fotbalový trenér * London calling, yes I was there too, An' you know what they said - well some of it was true!* Pil jsem už hodně hnusných piv, ale Camden Pale Ale trumflo všechy * Byl jsem za hrdinu (a za prase): Sice jsem ho neexnul, ale jako jediný dopil * Největší borci jsou samozřejmě vodáci - zejména pánové Ježek a Hradilek * Ježek: Já nekouřím, takže mi nevadí, že je oheň schovaný a nemůžu si připálit * Vancouverský spací průměr 4 hodiny je zcela nedostižný - občas spím i sedm * Nejkrásnější sportoviště je jednoznačně beachvolejbalový kurt na Horse Guards Parade * Jestli se kotletář Wiggo prohání pro Londýně na Borisovo kolech, tak se ani nedivím, že vyhrál Tour * V deset večer se na něm dá jet přes celé centrum parádní časovka * Zahajovací ceremoniál by byl supr, kdyby výpravy nenastupovaly hodinu a půl a pivo nestálo skoro pět liber * Běhat jsem byl jednou * Stromovka tisíckrát lepší Regent´s Parku * V tiskáči Českého domu se o mě stará dobrovolník Exík * Nejlepší sightseeing tour je cesta media busem na střelnici (London Tower a Bridge, Vokurka,...) a do Wimbledonu (Big Ben, London Eye,...) * Když to jedete už potřetí, tak vás to spíš sere (ty cesty jsou nekonečný) * Největší radost mi dělají tenisti
Byl to vlastně takový přípravný kemp na olympiádu. Pět dní atletiky je oproti sedmnácti dním v Londýně z pracovního hlediska úplná pohoda. A jelikož jsem fakt asi lampion, vzal jsem ME v Helsinkách i trochu sportovně.
1. fáze: Vy asi máte orienťák hodně rád, co?
Spali jsme v podstatě v centru kousek od terminálu trajektů z Tallinu, na běhání nic moc. Takže jsem polovil v gůgl mapách a našel nejbližší použitelněj terén, kterej byl v Espoo. Stáhnout mapy i s tratěma byla hračka, ale jelikož jsem kretén, nechal jsem je doma. Nicméně odhodlání bylo tak veliký, že jsem si našel správce mapy, napsal mu, ten mi odpověděl, že bydlí ještě dál než je ten les a ať si pro ně přijedu.
Vyšetřil jsem teda čas mezi dopoledním a odpoledním programem, sednul na MHD a se sevřenejma půlkama jel pětačtyřicet minut skoro přes celý město buhví kam doufaje, že jedu správnou linkou a poznám, kde vystoupit. Kupodivu se to povedlo, Fiňákův bejvák jsem taky našel a bejk koukal jako bejk, že jsem fakt přijel. "Vy asi máte orienťák hodně rád, co?" kroutil hlavou. Zachrchlal jsem něco ve smyslu, že jo a ať už mi navalí mapu, protože mi jede bus zpět, vysolil 2,5 éčka a mazal zpět.
2. fáze: To se z toho poseru
Dojet o den později busem k lesu už bylo o něco jednodušší a hlavně to trvalo jen 20 minut. Běhání pak bylo parádní, protože jsem zrovna trefil chvíli, kdy nebylo pod deset stupňů a občas i přisvítilo slunce. Tempo nebylo nikterak úderný, ale docela jsem si to i ťukal. Bohužel závěrečnou část tréninku znehodnotila předchozí snídaně, takže jsem dopadl skoro jako Lorenc v Novym městě nad Metují.
Takhle jsem hledal v Espoo lampiony
3. fáze: Vicevicemistr Evropy!
Je to takový zvyk, že na šampionátech bavlnářů bývají závody pro mediální mrdky. Osmistovka byla vždycky poslední distance, kterou jsem dokázal oběhnout aspoň trochu v tempu, navíc jsem se v 9. třídě na ní stal dětským olympijským vítězem. Tak jsem se přihlásil a doufal, že neudělám moc ostudu. Předstartovní proceduru jsme měli úplně stejnou jako atleti. Takže call room, pak last checkpoint s trochou dráhy v tribuně na rozhejbání, pak nástup na stadion a představení na startu.
Nástup na stadion z pohledu atletů
Co se pak 2 minuty a 16 vteřin dělo, moc nevim. Byl jsem úplně v tranzu a mám jen útržky. Na startu jsme děsně zachrápal a rozbíhal jsem se, jak kdybych vybíhal na rogaining. To Švéd přede mnou to děsně nakopl, tak jsem přidal, ale úvodní ztrátu už moc nešlo smáznout. Kolo za 63 vteřin, do toho druhýho se mi ani už moc nechtělo. Blázen s obří muškulaturou furt hnal, ale na 500m začal chcípat. Jenže já taky. Poslední dvoustovka mě ale docela nakopla, je to přece jen furt moje nej dištance, Švéda jsem lehce stáhnul, ale bejk rval jak bůh. Ještě líp v prvním rozběhu běžel nějakej Španěl, kterej to děsně žral a rozcvičoval se ještě víc než Rozcvička mistra světa, ale jinak už nikdo líp, takže pro mě neuvěřitelněj bronz (utíkalo 24 pisálků).
Šel jsem jak kukuřice
Takže z Helsinek jsem si nakonec přivezl lepší výsledek jak Kuba Holuša, ale von mi to určitě na podzim vrátí na limitu. Navíc jsem zaříznul všechny tři zbylé české kolegy, a tak o mě mohl kolega Kykyrýk pět ódy na Radiožurnálu.
Vstup reportéra ČRo Kykyrýka z Helsinek, který ze mě udělá skoro Zátopka + pár fotek od cesty na stadion až po závod
Víckrát už jsem běhat nešel. Ne že bych byl línej, ale na tribuně jsem profoukl a dostal rýmičku...
