Všechno je jednou poprvé. I survájvl.

Když jsem se byl v létě podívat pracovně na Adventure race, dostal jsem neodolatelnou chuť tuhle bejkárnu vyzkoušet. Jenže jelikož usínám na každý diskotéce a v každý druhý nálevně, musel jsem zvolit nějakou soft verzi třídenního ultimátního pekla. Což je přesně Pražský parkový survival.

Už jen postavit se na start byl docela boj. Tři z pěti disciplín jsem nikdy nedělal, slon přijel do Chuchle na jiný nástupiště, ve vlaku mě brutálně vyprudil dědek, Dejna mi nevzala sedák, při pokusu o dofouknutí kola jsem ho vypustil a výklad trati jsem kvůli shánění pumpičky nestihl.

Na 1 brusle/běh, pak OB s povinnými postupy roklemi na 7, 9 a 11, od 13 MTBO se slaňováním (14) a Bols krosem (22) a nakonec kajaky na Berounce

Brusle (5,5 km)

Tak ty zrovna nemám. Ale na kopec z Řevnic se dá i běžet. Parádní lízačka. Tak běžím. Teda ne tak rychle jako Bet. V první zatáčce si vodím Kamenáče. Hůlky do asfaltu nezapíchneš. Pak visím Kynynku. A nahoře ji opírám i s Kládinem. Musí přezouvat. Amatéři.

Když byla možnost vyhnout se bruslím lízáním asfaltu, nebylo o čem přemýšlet.

Orienťák (9,5 km)

Vybíhám na něj s Hvězdářem. To je náhoda. „Kde máš helmu,“ ptá se. Nemám. Nechávám ho v trampskym kutlochu. První rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A drát od elektriky na slanění vodopádu. Ten znám. Druhá rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. Naprosto nekonečná. Třetí rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A kamera. Pajdám jak retard. Konečně konec. Při lízačce do depa si lížu rány. Kotníky dostaly zabrat.

Kolo (25 km)

V depu už čeká nažhavenej fotříkův Wheeler. Padesátikilovej bajk s kolama od traktoru. Nasedám. Nechce se mi. Volím špatnej postup po silnici. Na prvním kořenu mi padá mizerně přidělanej mapník. Všude je bahno.

Slaňování

Na Babku přijíždím už značně vytočenej. To ale není příčina klepajících se kolen. Slaňovat jsem se učil před třemi dny. „Koukni se na mě,“ říká fotograf. „Radši ho nech bejt,“ reaguje instruktor. Hop přes hranu. Nepadám. Visím. Embéčko je dobrá učitelka. Ani jsem si nenamlátil.

Přiznávám. Byl jsem fakt posranej.

Kolo – pokračování

Další bajkování odkládám rozborem Turmana s Liškou. Žeru a vyrážím. Bahno, asfaltka, tatrovka, asfaltovací stroj. Kudy? „Lesem,“ říká dělník. Jet můžu až za válcem. Jinak mi shoří kola. V lese mi definitivně padá mapník. Musím ho držet v ruce. Míjí mě KLádin. Pak Kynynka. Na Skalce KLádina dojíždím. Válí se po zemi. Má křeče. A taky kabelážní pásku. Spasitel! Bez stolečku v ruce se jede o dost líp. Postup na jednadvacítku musel vymyslet nějakej džihádista. Tlačím delší a horší cestou.

Bols kros

Na startu je Komanč. Snad má něco k pití. Flaška mi už vyschla. „Mám pivo.“ Super! Hltám plasťáček. Pak kros napříč uklouzanou roklí obcházím pěšky. I na pařez si sedám. Tohle už není zábava.

Kolo – cíl

Jak dlouho závodím? Nevím. Ale bude to dlouho. Sjíždím do depa v Řevnicích. Mám po tom loku od Komanče děsnou chuť na pivko.

Kajak (2 km)

Na jedničku není čas. „Máš minutu na odchod na lodě.“ Kurva! Limit. Já nechci na lodičky. „To dáš.“ Tak jo. Největší píčovinu na čtyři házím na zem. Jdu se koupat. Nezastaví mě ani spadlý šraňky u Berounky. Tak co si mám vzít za loď? „Třeba tuhle.“ Malá. „Tak tuhle.“ Tam se taky nevejdu. „Co tahle?“ Ani náhodou. „Tak pak už jedině tudlecta.“ Není to žádná sláva. Kolena mi dost lezou ven z lodi. Ale větší tu nemají. Embéčko mě posílá na vodu. Co mám dělat? „Pádluj, vole!“ Točím se na místě jako jelito. Bum! Slečně z Náchoda to nejde o moc líp. Jít po břehu po čtyřech jsem tam dřív. Pak se uprostřed klidný Berounky zjevuje brutální peřej. Skoro se koupu. To nejhorší ještě přijde. Kousek před kontrolou dostávám křeč. Nemám si jak protáhnout nohu. Nedokážu vystoupit. Vrhám se po prdel do vody. Razím kontrolu. Protahuju si nohu. Vylejvám vodu z lodi. A hurá zpět! Naštěstí to jede o dost líp. Křeč ale stejně před výstupem dostávám. A zase se koupu. Teď už jen doběhnout do cíle. Pět hodin, deset minut. Hotovo. Přežil jsem survival.

A přežil jsem i následnou pětihodinovou diskuzi o sportu, kterou vyšperkoval příchod maratonce Bokyho. Ten si až po třiceti kilometrech v Davli uvědomil, že ty Řevnice nejsou zas tak blízko. Domu jsme tak slonem jeli s vlkem a vopicí. Co už jsem nepřežil, byl nedělní kros v Senohrabech. Utíkat prostě moc nešlo.

 A nakonec ještě video, který běželo na Sport5, kde se dozvíte, jak dopadl souboj Řevničáka s Dobřichovičovákem.

Jak jsem se (ne)zúčastnil BT pochodu

Letošní BT pochod nemohl začít klasičtěji. V metru směr Florenc mi volá Boky, jestli ten bus jede z Čerňáku. Nejede. Naštěstí má dobrou taxikářku, takže o cestu s dětma nepřišel. A že byla! Za hodinu čtyricet člověk do Turnova dojede třikrát. My skoro ani jednou. Navíc když si chtěl Lorenc zpříjemnit cestu bráníčkem, dostal čočkovou od přítomné docentky semen a hnoje. "By se z toho piva taky mohlo udělat někomu blbě - By se mohlo někomu udělat blbě bez toho piva." Cajk!

Účastníci zájezdu (Foto Sony)

V Turnově na perónu se nás sešlo jako psů, navíc převahu snad měly i fenky, na což fakt nejsme zvyklý. Ty nám s párkem v ruce a rohlíku zafandily při startovním exáči a okoukly prdele a už se razilo směr Hlavatice. Cestou jsme se pokusily hodit vodákům kládu do lodi a prorazit močí most, ale vodáci nejeli a most všechnu odrazil. Cajk!

Kde udělali soudruzi z NDR chybu? (Foto Sony)

Pro mě významná událost se stala v hospodě pod Hlavaticí, kde jsem poprosil členy BT, jestli by dokončili proceduru mého vstupu do BT a hlasovali o mém ByTí, či neByTí. Povedlo se a já budu tento slavný moment slavit tak jako letos. Ve dřevěné mikrotojce. Na následný sex s nahaticemi jsem nebyl dostatečně dřevěný. Cajk!

Na Hlavatici bylo v plánu na Hendyho počest trochu nasněžit, nicméně přístroji se příliš nechtělo. Nakonec ho nepřemluvil ani let z vyhlídky, ale až Jazyk. Na oslavu jeho zručnosti jsem bouchnul šáňo a zajedl to pořádným sendvičem. To mohlo být tak poledne. A pak...

...pak bylo najednou pět ráno, já hledal na Turmanovi batoh a z posledních 17 hodin si ve střípcích vybavoval jen dvě věci - jak někam padám, nebo jak se odněkud škrábu. Ale prej to jinak bylo celkem cajk. Nebo teda spíš cajt...

Sympaticky sprostej HROB

HROB jsem běžel jednou. Před 14 lety v Novohradských horách jsme s Lorencem coby mladý jelita sice doběhli sobotu, ale kopýtka jsme měli tak zmučený, že jsme většinu nedělní etapy absolvovali stopem. Když ale letos Mirkovi odřekl Fujda, který si dává dohromady koleno u MUDr. Hofmanů, bylo to jasný znamení, že máme obnovit spolupráci. Obzvlášť když se běželo zase kolem šantánů pro Rakušáky.

Pravda, přípravu jsem neměl zrovna ideální. Skoro dva tejdny jsem léčil kašlík s rýmičkou, co na mě vlezli před Zanzem, když se Mirek snažil ve čtyři ráno botou prorazit zeď. Trochu mě uklidnil až úterní test na EPO lampionu v Krčáku, kde jsem se sice 80 minut dusil, ale i díky kolegiálně špatnýmu ražení Lorence jsem si doběhl pro vítězný EPO trenky. V pátek jsem ještě odkopal Hanspaulku, dal konečně gól hlavou, sbalil májku od Soukalový a vyrazil na zaostalý jih Čech.

Debata v autě byla taková sympaticky sprostá a jelikož Mirek pospíchal, aby zapsal první kousky do BT Cupu, nezlákaly nás ani chytře vulgární bordýlky kolem cesty. Ve Vyšáku jsme se oblíkli na lyže, zalezli do nevytápěný chatky a jali se testovat, jestli dřív umrzneme, nebo usneme.

Snídaně proběhla na zápraží, protože tam bylo tepleji než v chatce, načež jsem zjistil, že nemám běhací trenky. Jít HROB v dykovkách by bylo zcela jistě kulervoucí, naštěstí Pápn slíbil, že mi nějaký trenkáče vezme do busu, kterým se jelo na start. Pak jsme šli s Lorencem a propos k Jarmilce na kááááávičku, během který nás chytnul káking, během kterýho nám ujely všechny autobusy na start. Sice nám slíbili, že můžeme běžet z další vlny, ale já nutně potřeboval ty trenky, takže jsme sedli do Volva a vydali se do Rakouska stíhat ty, co společný odvoz stihli. Čili všechny.

Štěstí nám přálo. Vracející busy nás těsně nesmetly ze silnice, trenkama mi Štěpán mával na přivítanou a ještě se nám všichni zvládli před vyběhnutím od srdíčka vysmát. Pak už se šlo na to. 

Úvodní skorelauf jsme sice neposbírali úplně ideálně, ale ani jsme ho totálně neposrali, takže největší demencí byl můj kotrmelec při seběhu ze Sternsteinu. Po 90 minutách jsme se seběhli na první občerstvovačce s Kopem+1, Fišerákem+1 a mladýma Luhanama a vyrazili na normální trať. Jako věrní společníci se nakonec ukázal jen Kopeho tým – ostatní nám nesympaticky sprostě utekli. Před druhou občerstvovačkou jsem už docela táhnul nohy za sebou, což znamenalo, že jsem se válel po zemi ještě častěji než normálně. U osmičky jsem pak zajel po koleno do bažiny, takže místo efektního průběhu brodem kolem fotografa jsem se před ním cachtal ve vodě jak malej fakan a snažil se trochu odhnojit. Když se pak vedle kelímků s čajem objevil lahváč, věděl jsem, že jsem zachráněnej. S Lorencem jsme si dali Kozlíka na půl a spolu s Kopem se nějak doplácali do cíle.

Jdu se odfekálnit do potoka. Na předchozí kontrole mi noha ztěžkla asi o pět kilo.

Vzhledem k tomu, že byl start v devět a my to šli tři a půl hodiny, vyvstal před náma dost zásadní problém. Pokud bysme hodně dlouhé odpoledne i večer strávili tak jako obvykle – čili v hospodě – ráno by nás z chatky nedostala ani ta šílená kaltna. Takže jsme to udělali pěkně vyčůraně. Dali jsme si tři pozávodní, obědovečeři s árijskym nihilistou, pak šlofíka a už jen na chuť pár kousků v pivovarskym pajzlu. Pak stačilo jen projet Bášův etalon a vazelínou vlka a šlo se spát.

Ráno nás sice nebolela hlava, ale všechno ostatní jo. Mirek si dal platíčko růžovejch na achilovky, já hamáčka od Gabči, samozřejmě kávičku a jelikož jsme nestíhali start, museli jsme ten kilák v začínajícím chcanci doběhnout. Nakonec to docela bodlo, protože hromaďák, do kterýho jsme se nanominovali ztrátou 40 minut na vedoucího Beta se Šéďou, vystřelil, jak kdyby se běžela obyčejná klasika. 

Záda nám ukázal jen Vašík Král, my pracovali ve skupině, kde bylo zhruba osm týmů. Při výběhu na pětku poprvé padla fráze »Tohle špatně skončí«. Na sedmičku se to trochu trhlo, protože jsme šli rychlejší variantu zprava a i když Lorenc v brutálním seběhu na osmičku řval bolestí, nějakou záhadou jsme tam doběhli Vaška Krále a o šest minut Baču s Veganem. Pohled do mapy byl ale bohužel dost krutej - i když jsme už toho měli fakt dost, pořád jsme skoro nic neuběhli. Na občerstvovačce jsme klasicky zapili lipo Kozlem, hodili hák na klackový béčko Kubu s Fandou a cupitali dál. 

Lorenc pracuje s Kozlem, já v pozadí s čajem

Lorenc pracuje s čajem, já v pozadí s Kozlem

Na desítce jsme opět doběhli Vaška Krále, kterýho jsme viděli asi pikosekundu, protože kopec na jedenáctku běžel. To my se tam sotva plazili a Myro byl prej dost vykydlej – obzvlášť v zabušený pasece kus před kontrolou. Mně trošku otrnulo, protože pod kopcem na nás čekal další Kozlík. A nečekal tam jen on, ale taky – jak jinak – Vašek Král. To jsme měli v nohách dvacítku a připadal jsem si dost dobře. 

Třináctka. A to mi bylo ještě hej...

Kubu s Fandou jsme nechali za sebou cestou na čtrnáctku, kde šli nesmyslně přímo terénem místo po cestě a na patnáctce jsme se klátili zase kousek za Vaškem Králem. Šestnáctka byla po dlouhý době první kontrola, na kterou jsme utíkali úplně sami, ale nějakou záhadou jsme si ji luxusně postupem přes napalm ťukli a oprali tam spoustu týmů. Jenže pak přišla sedmnáctka. Úvodní část terénem mě poslala do totálních sraček a jen jsem sledoval, jak se kolem nás řítí Panchy s Hlavounem a samozřejmě Vašek Král. Nenapadlo mě nic jinýho, než si zpívat tuhle píseň od Baumaxy o člověku, který je ale úplně v prdeli. Hrozně se mi chtělo sednout na pařez, ale Lorenc furt někam fofroval, tak jsem se snažil plácat za ním. „To je určitě ten slavnej hlaďák,“ trklo mě. A taky že jo. Když jsme konečně dolezli na nějakou cestičku, co vedla jakš takš po rovině, a Myro se zahleděl nahoru do brutálního kopce s šutrama, rovnou jsem mu řekl, ať na to vůbec nemyslí. Tohle rozhodnutí, který za mě učinil žaket, bylo nakonec zlatý. Zatímco hafo týmů vyonanovalo do samotnýho pekla na ten kopec, my po cestě docupitali až ke kontrole. Tam sice lidový shromáždění včetně Dýma, kterej vybíhal šest minut před náma, lomilo rukama, že tam lampion nikde není, ale sotva jsme přišli ke kapličce, už ho někdo našel. Bylo to fakt stylový – vrchol naší klátivosti a vyčůranosti přišel po 7 hodinách závodění a 60 kilometrech na předposlední kontrole. A opět tam byl i Vašek Král. Dlouhatánskej seběh na sběrku a do cíle musel Mirka děsně bolet, ale pohled na totálně zbídačenýho Panchyho, který i od nás – mrzáka s prošitym – dostal na postupu z kopce tři minuty, dost pomohl.

Jo, chtěli jsme být do desítky. Nakonec to nevyšlo o jediný místo – na Kopeho nám chybělo pět minut. Ale co, je to vlastně taková sympaticky sprostá výzva, abysme to s Lorencem za dalších 14 let zkusili znova. V kategorii HH40, ale zase vyčůraně a hlavně bez závodění.

Kámo, taky běžíš na pivo?

Jako léto bylo celkem dobrý. Teda kromě pěstování růže, narážení bůčku a kinderpárty na PP. Zvládl jsem svatbu bez kapky alkoholu, zajezdil si na silničce s vítězem Tour, v Boru viděl skákající prdel a šel dvojku ve Stromovce za 6:39. Jenže poslední zažitkový víkend stejně trumfnul všechno - včetně domácí projekce Babovřesk.

Přitom stačilo splnit jen tři podmínky:
1) Nejet na Sklárnu
2) Nejet na Východky
3) Nejet na West Cup

Místo toho, abych nedoběhl další vícedenní, jsem projel termínofku na Běhej.com a jel běhat.com do Kácova. Dačka nám neslouží, takže nás do souběžné veteránské rallye nepřihlásili a museli jsme s eNPéčkem utíkat. Devatenáct kiláků, napůl terén/napůl asfalt, sem tam kurevskej kopec.



Rozběhl jsem to s pejskama a týpkem s dekou, ale už během zaváděcího kola kolem Sázavy mi bylo jasný, že takhle to nepůjde. Radši jsem je nechal běžet.com a až po výšvih odstavnym pruhem sledoval vzdalující se záda Tottiho. Pak mi plivač zmizel. Na to mě docuknul intelektuál s bavlnářem, jenže ten po chvíli šlápnul do bahýnka, zacákal si lejtka, zamrčel něco o tom, že se na to může vysrat, a odběhl.com se ošplouchnout do řeky. Intoš mi zmizel na první občerstvovačce - kafe ani cheesecake neměli, tak valil bez zastavení. V nejdelším stoupání do Kácovce si to zezadu přihasil elasťák, což byla moje spása, protože mě na patách vytáhl až na kopec. Když jsme si pak cupitali dolů, prohodil: "Taky se tak těšíš na to pivo v cíli?" Jo, má to svý výhody mít finiš přímo před pivovarem. Obzvlášť když je to Kácov. Takže s vidinou orosenýho Hubertusu jsme se pustili do posledních pěti kiláků. Ale s elasťákem jsem vydržel jen pod silnici. Zatímco on mi utíkal fest, závěrečná trojka znovu podél trati a Sázavy mi neutíkala vůbec. Ale pak už jsem uviděl komín pivovaru, ucítil slad a bylo to. 85 minut práce, 9. místo, dvojka od pátýho Tottiho, devítka od vítěznýho triatlonisty na dietě, kácovská desítka, petka na doma a řízeček jako odměna.

V téhle póze člověk většinou končí až po návštěvě pivovaru.

Na druhou fázi jsem vyměnil v Praze Jiřina za Zvířátko a jel za Pápny na venkov. Posezení náramné, ale důvodem naší návštěvy byly především vinařské slavnosti u Berouňáka (kterej před námi radši utekl do Itálie) v Dobřichovicích. No mohl jsem si vzít na takovou akci povolanějšího parťáka, než je Bokovka? Takže jsme si dali dvě skleničky, posoudili vůni a barvu, smočili jazyk a someliér Boky odběhl.com ke stánku pro Budvar. Já vydržel a musím říct, že našel ve vínu i docela zalíbení, takže jsme před půlnocí na koncertu Timudej řvali Banánovou šťávu jak pominutí.

Příjemným bonusem bylo ráno takřka bez kocoviny. Jak na tom byl Boky, nevím, protože ho vyděsil ohlášený příjezd Pacloše na cupitačku, takže skočil na slona a zmizel. Udělal chybu. Pápn nás pěkně protáhl a pochlubil se i se svým byznys projektem v rokli. Vrabčák našel Karlštejn a já mlčel, funěl a dřel. A tečku za supr víkendem obstaral gastronomický zážitek ve Slowpeci (sorry kluci za tu dvanáctku).

BTW: Zaznamenal jsem pochybnosti o mym kiláku za 2:45. Tady je důkaz.

Posraná Jukola

Čím začíná každé vaření? Každé vaření začíná nákupem. A čím každá O-dovolená? Taky nákupem. Takže se v pondělí večer stavuju pro dva puky, nabírám Pidise s Veganem a s vypouklými pysky ženeme na jih. Další nákup, tentokrát kuželek, je už zbytečný - krátce po nás doráží do FTVS centra Ovčín nedaleko Stráže nad Nežárkou dva sudy Svijan. Ráno nás bude bolet hlava...

Ráno nás bolí hlava, ale jelikož akádu pořádáme asi v pěti lidech, z nichž většina má s OB v podstatě jen akademické zkušenosti, musíme se chca-nechca smejkat. Naštěstí místo kopaní hajzlů jsme všem do prezentačních tašek šoupli jen roli toaleťáku, takže máme čas roznést kontroly. Nakonec přijíždí jen lehce přes třicet lidí plus Kipketer s falešnou identitou, ale moje middlo se prej líbí. Pravda, nebylo co zkazit.

Při stavbě byla vzata v úvahu i fotogeničnost kontrol (další foto z akády zde)

Na Pidisovi vyučující jsme předešlý večer u sudu udělali takový dojem, že radši dokoupují další štěně se štěnátkem. Docela to bodlo, protože z mikroštafet po Ovčíně, který se tam běhají už asi 50 let, se samovolně stávají pivní štafety. Ty s Flašinetářem, Lasi, Pidisem a Veganem sice nevyhráváme, ale aspoň na rozdíl od Kobříka nepijeme jen půlkelímkáče a ani se pivkem nesprchujeme. Exování se nám každopádně dostává tak pod kůži, že během následné pařby dáváme ještě troje exovací štafety. Kalba končí asi ve dvě, kdy s Pidisem jako poslední tancujeme na stolech a následně podnikáme trestnou výpravu na gymnazistky. Jak jinak než neúspěšnou.

Tělíčka na pivních. Na Kobříkovi dres plandal.

Roznést středeční klasiku je nepoměrně těžší než úterní middle. Naštěstí má tak romantický charakter, že v cíli ani nikdo neprská, že jsem jim to postavil přes 13 kiláků. Holt jsem netušil, že bude pivo zadáčo a akademici se tak akademicky sfouknou. Ale není čas na hrdinství - za pár hodin musím být na letišti. Kuloáry už frčí info, že se budou po celý republice zavírat lidi napojený na Kobříka.

Po pátý ráno jsme na Ruzyni a jelikož ještě netušíme, že jsme si spletli Kobříka s Kolibříkem, scházíme se komplet dvě štafety. Problémy nenastávají ani v Amstru, kde naštěstí nemáme dost času na to, aby někoho napadlo doběhnout pro tašku plnou hulení. Zato první kroky po Finsku jsou vyloženě úspěšný. Nejdřív Boky posílá Lorence do zóny pro lety mimo EU, pak se ztrácí Huf, Fujda a Jedla a korunu příletu nasazuje Fanda, kterýmu na pásu s bagáží jezdí klíče, ale jen do chvíle, než je začne hledat. Pak zmizí. Na útěchu dostáváme místo dvou velkých aut dvě středně velký a Vuittonku Škoda Citigo.

Fujda ani nestihne dopít plechovku a už jsme v Hoňkulích na prvním tréninku. Terén loňský Jukoly je luxusní, jen trochu neodhadujeme délku a místo middla si dáváme klasiku. V Jumbu kupujeme Koffry, zahlcujeme lístkový systém v hamburgrárně a místo do Lahti dojíždíme na stavbu. Na večer jsme konečně v Jämse, kde nás u sebe na statku vítá starej Brůna a ubytovává nás v chatě jak ze severskýho hororu. Jestli nebudeme do rána po hlavu ve sračkách, jako borec z Hodejegerne (rozhodně doporučuju vidět), bude to zázrak.

Brůnova špeluňka se satelitem (ale bez televize)

Přes noc nás kupodivu nikdo nepřefikl (motorofkou myslim), za to venku je parádní fekál. Prej poprvé po měsíci. Trénovat je ale třeba, takže po první dávce shoppingu boucháme farstovanou trať v totálně zabušenym lese. Výrazně nejlepším je výrazně nejlepší, kterej před startem všechny naočkoval, že vyhrát musí Báša. Vymazlená taktika. Za odměnu se cpeme kebabem, pak kofframa, Báša nás brífuje, v sauně pracujeme s parohem a nakonec udíme sebe i maso.

Ráno je v největší fazóně Huf. Nejdřív dává dlaně dolů a jede pánvičky, pak roztáčí po rozklusu kolesa, aby mu nakonec při ohnutí pro batoh ruplo v zádech. Na parkovišti u shuttlů vidíme první elasťáčky, během Venly a další várky šopování nespočet dalších. Hlavy vykroucený, huby otevřený, blonďatý a copánkový ráj. Nebo spíš peklo?

Huf v akci. Než chytil housera.

Běžíme za Spartu, a tak musí klubové preference stranou. Ano, při hecovačce křičím Sparta! - Praha! a ještě si zatleskám (zde je důkaz). Zpívání chorálu "Povstaň, kdo jsi sparťanem" ale už ostatně jako všichni ostatní nedávám. A jde se na to. Z prvního úseku přibíhá Báša kousek za Hufem, na druhém Fujda nestačí Fandovi, a tak na třetí čtrnáctikilákový noční jdu dost daleko za Lorencem z asi 330. místa.

A2 plachta na vytření i s postupy

Terén není žádná hitparáda, hlavně teda kolem cíle. Za to mapou velikosti A2 by si mohl vytřít celej panelák. Ze začátku to je šílenej hon, během kterýho se nechci úplně zatavit. První chybu dělám na čtyřku, když mě stáhnou mutanti na špatnou dálnici (cca minuta). Cestou na devítku kompletně křtím čerstvě koupený klacky v bažině, ze které se musím vytáhnout za strom. U desítky potkávám Adama Brevenýho, který mě předbíhal cestou na jedničku, ale pak volím dementní postup a ještě nechávám minutu na dohledávce. Sérii krátkých postupů jdu úplně sám, pár lidí sbírám až cestou k osmnáctce a nechávám je někde cestou na další kontrolu. Na televizní jednadvacítce mě několik soupeřů dobíhá, ale jsou to asi taky mutanti, protože se mnou absolvují nesmyslnou zákrutu po asfaltce (to bílý mezi nima byla regulerní zarostlá paseka) a pak mi visí na zádech až ke čtyřiadvacítce. Krátce za nima odpočívám na honu do lomíků, kde si to ťukám a i přes křeče v břiše citím silný nohy a pálím to do cíle.

Start. Trošku masovka.

Nakonec to dávám za 103 minut, od Lorence dostávám solidního bůra, od prvních rovněž solidních 23 minut. Jen mě trošku sere, že mi chybí pět lidí, abych stáhnul na úseku 100 míst. Ještě koukám na valícího Beta, který přispívá k vítězství Kalevanu, a jdu do stanu. Tam už je boží dopuštění, které se připisuje kebabu od Turka. Tomu ale odporuje to, že já jsem toho u něj snědl výrazně nejvíc a kromě lehkých křečí zřejmě z gelíku jsem byl OK. Každopádně to probíhalo asi takhle: Člen A při čekání ve frontě viděl, jak člen B opouští tojku. Když následně člen A po vykonání explozivní potřeby sám opouštěl tojku, člen B už zase stál ve frontě. Nehledě na terén, který hlavně v zadní části zas tak špatný nebyl, se tedy jednalo o pěkně posranou Jukolu.

Situace v lese a tojkách se po šesti úsecích vyvinula tak, že naše oba týmy předávají bok po boku. Teda vlastně Dáňa po Tomovi, protože Boky šel čtvrtý úsek. Zatímco Vrabčák dvojku ještě vytahuje o třicet míst na 234. plac, Pavlik si to v lese dost užívá a padá na s mým týmem na 334. místo. Přesto slušný výsledek. Cesta domů je jen o fous lepší, než když jsme se vraceli ze štafet ve Vrbně. A rozhodně lepší, než když jsme před dvěma lety jeli s BT do Finska autem.

Další fotky z Jukoly tady.

Nordix, Španělsko, forma jako prase (a další štěky)

Závodní lyžařskou sezónu jsem ukončil na Karlově běhu * Jel jsem jak hovado, ale odjížděl nasranej * Ve výsledcích jsem se našel v nejmladších veteránech * Sociální lyžařskou sezonu jsem ukončil na Zdravotníku * U Boba jsem možná vypil víc piv, než kolik jsem najel za víkend kiláků * Bávo nadojelo ani do šneka, takže jsme museli jet domu s dětma a roztočit kola socialismu * Sjezdařskou lyžařskou sezonu jsem ukončil novinářskym mistrákem v Harrachově * Jel jsem jak hovado a odjížděl na Nordix s vopicí *

Vsuvka č. 1: Red Bull Nordix

Do Špindlu jsem sice přijel se sjezdařskou medailí, ale zároveň dost použitej. V žilách mi kolovala zelená a jégr, ale aspoň to trochu odbourávalo strach. A toho bylo při pohledu na spodek černý ve Svatym Petru hafo. Nepřidalo tomu ani to, že jsem nestihl trénink. Takže za brutálního sněžení a jako jeden z posledních jsem se v Pyřintu pustil naslepo do kvalifikace. Popisovat, co se dělo, nemá moc cenu. Na to se podívejte ve videu. Jen upřesním, že v něm děsně funím a hekám, po prvním pádu na brutální kře jsem myslel, že mám natrženou prdel, ten kopec nahoru byl fakt šílenej a do cíle jsem vleže strkal nohu s čipem jak dement. No na postup do rozjížděk to kupodivu nestačilo.

Z Nordixu jsem jel rovnou na jičíňácký soustředění na Branžež * První dva večery jsem kalby zaspal * Příprava s BéTéčkem měla kvalitu * Dokonce i sportovní * Výsledky jsou ale jen z pivních * Tentokrát mi to nepodělal Jazýček * Tentokrát jsem to podělal já a byly z toho jen brambory * Na velikonoční pondělí jsem si odskočil do práce a pak už začal balit *

Vsuvka č. 2: Na týden Erasmákem ve Španělsku

Jelikož jsem se svými studijními výsledky nikdy neměl odvahu přihlásit se na Erasmus, rozhodl jsem se, že zjistim, o co jsem přišel. Takže jsem si sbalil klacky a puk (víc toho Vueling za basic fare nedovoluje) a letěl za ségrou do Santiaga de Compostela. Abych ušetřil, dal jsem si noc v Barceloně, což byl fakt nápad hodný idiota: bus do centra a zpět 4 éčka, vstup na disco 5 éček, šatna 4 éčka, pivo 5 éček/trojka.
Naštěstí Santiago bylo úplně o něčem jinym. Skvělý jídlo, skvělý bary, skvělá katedrála, skvělý ségřiny spolužačky, skvělej výlet do Coruni na fotbal, skvělá couchsurferka Pili, skvělej její přítel-děsnej pivař-majitel baru-basák folkpunkových Bastards On Parade David a úplně nejlepší pařba na diskotéce do sedmi do rána. Takže ségra díky, bylo to skvělý.

A zvádl jsem i solidně potrénovat. Z pseudolesa mě vyhnaly brutální kopce a ještě brutálnější bodláky, proti nimž je českej napalm příjemnou formou masáže. Takže kromě dvou laufů jsem dal už jen dva sprintíky na mapě - v univerzitním kampusu a hlavně ve starém městě kolem katedrály. A to byl velkej orgáč, i když jsem si samozřejmě mezi poutníky a turisty připadal v dedáčích jak mamlas.
Takže teď jako lituju, že jsem byl flink a sám nejel propíjet a projídat státní peníze. Ale neuděláš nic a já udělal aspoň pár fotek a taky video.

No a pak jsem se vrátil do Čech a měl formu jak hovado * Na sprintovym přeboru Prahy v tyčích mi Mráz nasadil dvě minuty * Na sprintu v Kbelích od mojí atletický základny mi Mráz nasadil minutu a půl * Na klasice z vrakoviště mi Mráz nasadil lehce přes dvě minuty * U vrakoviště jsem si vyjebal kotník a musel lízat asfalt ve snaze snížit manko na Mráze * V Litvínově Mráz nebyl a udělal chybu * Byl to pravděpodobně nejhezčí český orienťák letos * Od Leváka jsem sice dostal čtyřku, ale vůbec mi to nevadilo * Furt držím všechny umístění v elitní desítce (8, 4, 7, 6) * Formu jsem potrvdil na lahváči * Parádní Jéňův závod na Letný jsem vyhrál s devíti zátkami *

V hnědkouhelný pánvi to za hnědku rozhodně nestálo

Čtyřdenní spravování vázání

Jelikož mi už ze závodění, jak říká tenistka Záhlavová-Strýcová, začalo mrdat v hlavě, musel jsem se trochu proluftovat a dovolená v Zillertalu mi přišla jako docela dobrej nápad. Obzvlášť když jsme tentokrát poslali BT ultras dělat průsery do Itálie a urobili si to takový rodinný - čili spousta spravování vázání, plechouty kam se podíváš, nerušenej spánek a tobogány. A poněvadž bylo tři ze čtyř dnů azuro, jako bonus jsem si ožehnul tlamu a na dalších závodech budu aspoň jako černoch trochu vypadat, když tak ještě neběhám.

Naše grupa. Chybí akorát Kuss, kterej už seděl na Schnitzelhütte a vychutnával si řízek přes celej talíř

Vázko jsme s Pidisem spravovali o 106

Doma jsme jeli plechový Pittingry za 39 centů...

 

...na sjezdovce točenej Zillertal Bier za 3,40 - 4 eura

 

Největší zabiják zájezdu byl Pidis a to nejen kvůli fešnýmu účesu na jazýčka

Přehlídnout se totiž dají i cedule velikosti pláten Muchovy Slovanské epopeje...

...a lanovka vám pak za výtlemu vlekaře (který tuhle scénu na Krimml expressu vidí x-krát denně) vohne hůlky do pravého úhlu, aby se při pokusu o narovnání zlomily

 

Jak už to ale bejvá, závodění mi rychle začalo chybět. Nejdřív jsem zkusil uhasit absťák na tobogánu v akvaparku, ale ani (ne)povolený doping v podobě whiskey s kolou mi nepomohl Pidinovi naložit. Příčinu neúspěchu vidím v tom, že on si mohl udělat z plavek tanga, zatímco já, abych změnšil odpor, bych musel poslat trenky napřed. Takže mi nasadil setinu. Nezbylo mi tedy než spravit vázání, v aerodynamickém tunelu vytunil sjezdařský postoj...

 

 

...a potom všem ukázat nekompromisně záda na skikrosu. Dokonce jsem ujel i kameře.

Jak jsem sbíral FIS body

Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.

1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)

Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.

 
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:

2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)

Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.

Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...

3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)

Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.

4. Souboj s klokanem (Rybakros)

Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.

5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)

Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.

Turman 2012: S bůčkem až do zpráv na Novu

Turman 2010: Pochod. Turman 2011: Práce. Vzhledem k tomu, kolik jsem v minulosti na různých Tur/Svor/Smrž/Har-manech zažil švandy, mi tahle statistika přišla dost smutná. Takže letos neměl šanci ani BTpochod zakončenej Sestrama, ani zabijačka, kde se nešetřili moji bleskoví kolegové.

Vejlet jsem odstartoval ještě v Praze vrabcem se špenátikem, který mi neurobil vela dobre. Zapít to po příjezdu k Laššikům na statek pivem a zelenou taky nebylo úplně fajnový, ale kdo maže, ten jede. Obzvlášť když se hned na začátek běhá na lyžích. Takže jsem na sebe hodil komickej převlek činovníka fotbalovýho svazu, nasadil medžuzy a šel na to.

Start mi vyšel a nezastavil mě ani Boky, kterej se po pár metrech totálně rozsekal a špičkou od Sportenek si propíchl nohu.

Já si Řepkou luxusně procupital, v sadu jsem za to vzal, vodraz byl tutovej a na rambodrom jsem šel jako třetí.

Tentokrát se nelezlo po stodole, ale po drátech nad rybníkem. Nic extrémního, spadnout z toho skoro nešlo, takže trošku nuda. Na druhou stranu ale nešlo ani předjíždět, takže jsem furt držel třetí flek.

Po rambrodromu jsem brutálně dobře zvládnul depo, takže po pár metrech orienťáku jsem byl najednou první. Když jsem cestou na dvojku začal přemýšlet, co udělám s hlavní cenou, proběhlo kolem mě asi pět borců včetně Lišky a já byl zpátky na zemi. Taky mi hned utekli, ale jako pravej zkušeňák jsem je docvaknul na čtyřce, která fikaně visela v koruně stromku a nebyla vidět. Jenže pak přišel kopec, polednímu vrabci se znelíbila zelená a já měl co dělat, abych je udržel v sobě. Tudíž mi zase všichni zdrhli. Ještě jsem dostal jednu šanci, ale kontrolu v křoví našli těsně přede mnou a já ji zmerčil až po pětiminutovým šukání, právě když se přihnala další skupina v čele s Bokovkou.

Takže bedna byla v trapu a začal souboj o to, aby mě necvaklo Zvířátko. Při druhym průchodu rambodromem jsem naštěstí na lanech ustál zákeřný fauly ze zadu, rychle do sebe vrhnul zelenou, a pak se vrhnul do rybníka.

Pro skok do zelenýho humusu jsem nemohl zvolit jinou figuru než slavný bůček. I když nebyl stylově úplně v pořádku, tak stačil na to, aby mě dostal do zpráv na Nově (čas 1:15). Čepici z Kapra jsem bohužel utopil.

Nakonec z toho byl sedmej flek kousek před Bokym, kterej pro změnu utopil svou prasečí mlynářskou čapku.

Večerní veselice probíhala tak nějak tradičně. Nakonec přijel i Lorenc s Kládinem, kteří ještě odvezli Lebku, Hendyho a Kama do Valdic na Sestry, když je náhodou potkali, když vezli do Sedmihorek stopaře. O úlet večera se postaral nějakej Slovák, kterej se vzbudil ve chvíli, kdy jsme pařili na Pražskýho démona, nejdřív zničehonic zmlátil mě, pak Bokyho a pak řekl: Sorry, já chytil nerva a zase usnul. Radši jsme to zabalili, protože při Sabotáži jsem Bokymu lopatkama skoro useknul prst.

Ráno to byla větší sláva, než jsme čekali, takže stačil boršč ke snídani a mohli jsme jet domu. Protože v neděli scházel přesně měsíc do Posázavský stezky, řekl jsem si, že bych mohl začít trochu trénovat. Seběhl jsem tedy do Modřan na cyklostezku, cestou na Zbraslav pošounil (kraso)bruslařky, vylezl na Závist a chcípnul při přeběhu Břežanskýho údolí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Beta, jak brečel po VelKundě: "Stárnu, tuto skutečnost jsem zjistil včera, když jsem se večer před startem Velké Kunratické cítil unavený a ani jsem nevyrazil na koncert TYVOLE kapely mých bráchů. Kde jsou ty roky, kdy jsem v sobotu před VK závodil na Turmanovi a veselil se až do 4 hodin ráno…"

Takže jsem vlastně lepší než reprezentant, i když jsem z Točný šel indiánem a po dvouhodinovym výběhu/výletu si musel nechat dovést jídlo (damejidlo.cz).

Sraz kapřích bohémů

Letošní kapr pro mě nezačal fakt dobře. Probudil jsem se a děsně mě bolela hlava. Což by nebylo nic divnýho, kdyby bylo sobota, neděle nebo aspoň pondělí. Jenže von byl pátek. BT limit u Veseckýho se prostě trochu vymknul kontrole a když se vymknulo i moje myšlení, skončil jsem s Lorencem na Hudbě Praha mezi panelákama na Chodově. To by bylo ještě v pohodě, kdyby koncert neskončil pět vteřin po našem příchodu. Aspoň jsem pak s Myrkem nejel močit na Pavlák.

S křížkem po koncertě. Slyšeli jsme poslední dva akordy.

Takže v pátek jsem se k vlaku šoural s bolehlavem, bolebřichem a methanolovou rumkolou v báglu. Když se pak vydal rychlik z Hlaváku směr Protivín, říkal jsem si, jestli už na tohle nejsem trochu starej. Chlast, bordel (ve smyslu nepořádek) a řvaní, znáš to... Pak na Smíchově přistoupil Bořan, já se napil okeny a Krajícovo vodky a nějaký moralizovaní vzal (Hendyho) čert.

Hendy s čertem v bandasce

Jízda byla klasická. Průvodčí byli hned tři a ten jedinej pravej byl naprosto v pohodě, cestující z našeho vagónu zdrhali, jak když do tramvaje přistoupí houmlesák, a Znám jedny Vodňany, znám tu prdel, znám... V Protivíně jsme stihli oslavit gól Malty, vyfotit se s Bořánkem a vytvořit na nástupišti epesní pisoár. Číčenice si nikdo nepamatuje a na záchodě se do Vodňan jelo fajně, jen nás pak někdo nechtěl pustit ven, takže se skoro dojelo až na Pražák.

Další program byl klasickej. Intr, bowling, Družba, o melouny boj,... Jenže pak jsem ztratil SKLÍČKO vod brejlí. To, že jsem po Družbě lozil po čtyřech, nebavilo víc lidí, ale Krajíce kvůli tomu nikdo do hlavy kopat nemusel, o dělu Zuzce nemluvě. Hendy zavolal cajty, mě rozsvítili, takže jsem mohl líp hledat sklíčko, a za chvíli začal výslech. Cajtovi jsem řekl snad i to, co jsem nevěděl, ale nakonec jsem vyměknul a sklíčko jako škodu nenahlásil. Ještě by museli vzít otisky a rozjet pátrání. Nicméně Družbu jsme tím zavřeli, ale ono už stejně bylo skoro ráno.

Na kaprovi se mi líbí, že to je každej rok jako přes kopírák. Vlak-družba-cajti, prostě jistota za jistotou. Stejnou jistotou je i sobotní ráno. Z intru to je na blešák, co bys doplivnul, do bufáče pak ještě blíž. Vývar z rakve byl fakt brutální, kafe jenom s lógrem a chlebíček volezlej, ale nic jinýho jsme si ani nezasloužili. Stejně jako kapří trať. Třináct kiláků fakt brutus: Plot v bordelu, vysokej les uprostřed neproniknutelnýho napalmu, rána od ohraníku do kulí, špatně postavená kontrola, falešnej lampion vedle lampionu s telefonem a Veličenstvo, který na trati potkali snad úplně všichni. Bokymu jsem nasadil 19 vteřin, takže jsem mohl být spokojenej.

Jenže ze 105 minut práce jsem dostal strašnou žízeň, a tak jsem hasil vo sto péro. Na shromaždišti, intru, u Číňana, v hospodě. No a có?! No právě. Kapří zábava byl letos totální úpadek, protože dědek za magneťákem měl asi tři písničky a škemral po nás flešky s nějakejma flákama. Takže jsme si dali Olympiky a šli zase do Družby. Překvapivě nám tam nikdo nechtěl rozbít držku a nejvíc v pohodě byl vyhazovač Mekáč, se kterým jsem se nad ránem loučil jak s největšim kamarádem a slíboval mu, že za rok přijedeme zase. Což je celkem jistý.

Zahalekali jsme si jen trochu (Foto Kali)

V neděli jsem místo do Krtel musel do Prahy, protože na mě čekala služba. Budíček před osmou a pak půlhodinový čekání na zpožděnej bus mě skoro zabilo. I když jsem to hned zalomil a vzbudil se až v Praze, na Knížecí jsem se vypotácel, jak po srazu kapřích bohémů. Z přímek se staly zatáčky...

Postřehy z Londýna 2

Poprvé jsem byl v mekáči * Mám za sebou vrchol olympiády * Bolt to nebyl - stovku jsem kvůli rozhovoru s přítelem tenistky Hlaváčkový viděl v Českém domě * Mym vrcholem byla ztráta napájecího kabelu k počítači * Zapomněl jsem ho v tiskáči a nějakému hodnému kolegovi asi sám spadnul do batohu* Od vyhození 50 liber do kanálu za nový s britskou koncovkou mě zachránil kolega Kohout z ČRo * Nejen, že jsou Kiki a Maki pěkný, ale je s nima i hezký povídání * S olympijskou medailí se dá hrát pupendo * Půl kila kovu pěkně pleská * Koupil jsem si guláš za 550 korun * Chutnal jako ten z vývařovny za devět pětek * Byl dobrý, ale bylo ho přeci jen málo * Po deseti dnech jsem si šel znovu zaběhat * Nejlepší uspávadlo je plechovka cideru * Když potkáte na ulici pěknou holku, máte jistotu, že to není Britka * Ty si libují ve štětkozitě * Londýn: Velký město, hodně štětek * Víte ještě, kdo je Adélka Sýkorová? * Hölzlik z ČT zná Paroubka a dokonce Paroubkovi říká Paroubek * Prej ho to naučili raftaři * Tak jsem mu narval * Nenávidím bezpečnostní prohlídku při vstupu kamkoliv, obzvlášť když už je ten den šestá * Proč Denisa běhá čtvrtku překážek v plavkách? * Stará dobrá Anglie - už můžu říct jako Sekačka, že tu jsem jako doma * Za týden už budu konečně doma * Půjde někdo v pondělí lejt?

Postřehy z Londýna

Ani jednou jsem tu zatím nebyl v mekáči * Nejvostřejší je střelba, neboli jediný sport na světě, při kterém člověk podává výkon s rukou v kapse * Vyndej ty ruce z kapec, řval na mě kdysi fotbalový trenér * London calling, yes I was there too, An' you know what they said - well some of it was true!* Pil jsem už hodně hnusných piv, ale Camden Pale Ale trumflo všechy * Byl jsem za hrdinu (a za prase): Sice jsem ho neexnul, ale jako jediný dopil * Největší borci jsou samozřejmě vodáci - zejména pánové Ježek a Hradilek * Ježek: Já nekouřím, takže mi nevadí, že je oheň schovaný a nemůžu si připálit * Vancouverský spací průměr 4 hodiny je zcela nedostižný - občas spím i sedm * Nejkrásnější sportoviště je jednoznačně beachvolejbalový kurt na Horse Guards Parade * Jestli se kotletář Wiggo prohání pro Londýně na Borisovo kolech, tak se ani nedivím, že vyhrál Tour * V deset večer se na něm dá jet přes celé centrum parádní časovka * Zahajovací ceremoniál by byl supr, kdyby výpravy nenastupovaly hodinu a půl a pivo nestálo skoro pět liber * Běhat jsem byl jednou * Stromovka tisíckrát lepší Regent´s Parku * V tiskáči Českého domu se o mě stará dobrovolník Exík * Nejlepší sightseeing tour je cesta media busem na střelnici (London Tower a Bridge, Vokurka,...) a do Wimbledonu (Big Ben, London Eye,...) * Když to jedete už potřetí, tak vás to spíš sere (ty cesty jsou nekonečný) * Největší radost mi dělají tenisti