Alláhu, příště na tebe dám

Ono to arabský abstinování má něco do sebe. Člověk se ráno nebudí s pocitem, jako by ho někdo celou noc mlátil do hlavy. Bohužel se přesně tak cejtim teď. BMW dneska končí ve formuli, a tak byla včera rozlučková párty.
Maminka mi vždycky říkala, abych nemixoval alkohol. Takže: šáňo, pivo, kola s rumem, Red Bull s vodkou, vodka s džusem, smrt. Kromě paměti jsem ztratil taky sluneční brejle a podruhý tady v Emirátech usnul v hospodě. Poprvé jako hodinář, včera jako rybář. Jak jsem se dostal do postele naprosto netušim.
Nicméně do CéVéčka si už můžu napsat: V Abú Dhabí jsem chlastal s Michaelem Schumacherem. A taky Rossem Brawnem, Heidfeldem, Kubicou, Vettelem. A Richtrem. Komentátor Novy je fakt řízek. Je to ajťák, takže svět vidí jako typickej ajťák. Na dnešek spal třeba na komentátorským stanovišti - to nedělám ani já na lampionech...

Salam alejkum, bejku

Ačkoliv se mi někteří lidé stále smějí, když jim řeknu, že dělám v Blesku, mě je to upřímně jedno. Obzvlášť když se díky práci kouknu na místa, kam bych se normálně nedostal. Třeba na hlavní tribunu v Edenu nebo na nový okruh formule 1 v Abú Dhabí.
V Emirátech jsem od středy a ještě jsem nedostal sračku. Může za to fakt, že tu je všechno dost evropský. Teda až na tu poušť a holky v sexy hábitech. Jinak ale Abú Dhabí nenabízí nic, z čeho by si člověk mohl nakapat do gatí. Beton, sklo a jeřáby, které staví podivné budovy na podivných místech. Třeba mešita nejvyššího místního šejka veliká jak půlka Prahy nebo barák připomínající ruské kolo.
No a samozřejmě samotný okruh, který vznikl za 23 miliard korun na místě, kde před dvěma lety nebylo vůbec nic - jen písek a ještě pár let před tím moře.
O zajímavé historky je zatím docela nouze. Alláhovi očividně nevadí, že Nearabové do sebe lejou ohnivou vodu, a tak jim bylo včera na slavnostním otevření nabízeno v množství větším než velkém. Taková klasická situace z české hospody, kdy půllitr je v podstatě bezedný, se odehrávala s vínem a šampaňským.
No a největší gól pobytu přišel hned na letišti. Šéfík z Toyoty, která nás sem vzala, nedostal vízum a bylo mu řečeno, ať chvilku počká. V tu chvíli za ním přišel nějaký Slovák, že už takhle čeká 32 hodin. Tak Salam alejkum...

Buenas días, volové (část druhá)

Let do Barcelony proběhl v pohodě. Jen mě trochu děsil chlápek, co seděl přes uličku. Skopčák jak Bonn, vlasy sčísnutý do zadu a děsně malý kostěný brejle – ten by mohl z flecku hrát ve Smrtonosný pasti teroristu. Jen John McClane nebyl poblíž.
Na letišti už čekali hostesky v šatičkách Toyota, naskládali nás sedm Čechů do tranzitu a vezli na hotel. Cesta probíhala v duchu „viděl jsem v Ženevě novej Citroen, co měl hafo koní“, takže jsem radši mlčel a blbě koukal. Historkama o nepojízdnymm chrochtadle (můj Forman těsně před sešrotováním) bych asi nikoho neohromil.
Na hotelu velkamdrink, na talíři pár dobrot, které mi po pozření skřivily obličej. Sólo ubytko na dvojlůžáku nemělo chybu, ale nejlepší bylo, že se mezi pavilony hotelového komplexu jezdilo golfovými vozítky (klikni sem).
Do tiskovky a společné večeře zbývaly asi čtyři hodiny, tak jsem na recepční vybalil svoji perfektní ééééé-španělštinu lehce mixovanou angličtinou a dostal tip na běhačku – asi kilometrovou alej hned za hotelem. Oblékl jsem si klacky a vyrazil.
Alej pěkná, ale krátká, takže jsem se vydal do lesíka, ve který přecházela, a našel parádní turistickou cestu za město. Něco přes hodinu běhaní v příjemném počasí, cestou zpět natáčení dvou videí, který jste mohli vidět v dřívějším článku.
Po točbě přišla na řadu regenerace – hotelové lázně se hodily a jelikož jsem nechtěl být za klacka, klacky jsem vyměnil za plavky.
Pak už přišla na řadu práce. Rychlá tiskovka a večeře s manažerem týmu a posléze i pilotem Jarnem Trullim. Vsadil jsem na jistotu a povečeřel rozpšouk. Pingl se činil, a tak i když jsem se dost snažil, sklanka vína byla furt plná. Po krátkym pokecu jsme se přesunuli na bar, kde se mohlo kalit zadarmo o 106, ale já se radši držel jen španělskýho píva, který bylo překvapivě víc než pitelný.
Ráno jsem už běhačku nestihl, protože na okruh Catalunya se odjíždělo docela brzo. Dostali jsme kartičku na vstup ke garážím, takže jsem celý den pobíhal pár centimetrů od formulí, fotil a točil a na drzo se dostával tam, kam jsem nemohl. Pak mě skoro zajel Schumacher svou Alfičkou, ale co bylo podstatný, celej den to do mě pralo slunce, a tak jsem si užíval formule 1 jen v tričku. No prostě paráda. Jenže ve 4 nás zase naložili do auta, pak do letadla a před půlnocí jsem moknul zase v Praze.