Indické zápisky, den 5-6: Jak zamést s rikšákama
Zatímco do Amritsaru jsme jeli 8 hodin, zpět do Dillí to trvá hodin dvanáct. Aspoň jedeme lehátkovym vozem, což je luxus největší. Bohužel cestou porušuju první tabu - k večeři si dávám smaženku, což je taková bramborová věc, kterou si už rozhodně nikdy nedám. Následky přicházejí hned ráno na nádraží v Dillí, kde porušuju druhý tabu. Chca nechca musím na indický záchod, čili díru v zemi. Ta nádražní je opravdu epesní. Na to, že Indové místo hajzláče používají kyblíček s vodou ale nepřistoupím nikdy!
V Dillí jsme se moc neohřáli a už jsme zase seděli ve vlaku. V Agře se nás Inďáci snažili vyhnat ven, ale s Tádž Mahalem jsme je poslali do prdele. Zatímco oni platí za táj tolik co za tabák (takže skoro nic), po nás by chtěli 790 rupií, což je asi 79krát víc. A podle Jiřina to tam stejně jenom děsně smrdí.
Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.
Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.
Do Jhansí jsme pak jeli na záchodech. Ne, že by nás tam uvěznily naše střeva, to jen vlak přetýkal lidma (který na střechách fakt nejezdí, protože to je zakázaný). V Jhansí jsme zase vyfuckovali rikšáky a šli najít hotel pěšky. Obešli jsme jich deset, skoro všude měli plno a když padla tma (osvětlení sem ještě nedorazilo), museli jsme vzít za vděk nabídkou Jabba Hutta v jednom z těch, kde měli místo, ale chtěli víc peněz. Po výměně pokoje (v posteli bylo nasráno a každých pět minut jsme museli zavolat obsluhu, aby nahodila vypadávající pojistky) to vypadalo na relativně klidnou noc.
Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...
Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.
Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...
 |
| Lehátkový vozy jsou fakt super. Já se luxusně vyspal na palandě po stropem. |
Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.
Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.
 |
| Pevnost na Gwaliorem, městem s nejhoršíma rikšákama v Indii |
Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...
Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.
Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...
No comments:
Post a Comment