Kámo, taky běžíš na pivo?

Jako léto bylo celkem dobrý. Teda kromě pěstování růže, narážení bůčku a kinderpárty na PP. Zvládl jsem svatbu bez kapky alkoholu, zajezdil si na silničce s vítězem Tour, v Boru viděl skákající prdel a šel dvojku ve Stromovce za 6:39. Jenže poslední zažitkový víkend stejně trumfnul všechno - včetně domácí projekce Babovřesk.

Přitom stačilo splnit jen tři podmínky:
1) Nejet na Sklárnu
2) Nejet na Východky
3) Nejet na West Cup

Místo toho, abych nedoběhl další vícedenní, jsem projel termínofku na Běhej.com a jel běhat.com do Kácova. Dačka nám neslouží, takže nás do souběžné veteránské rallye nepřihlásili a museli jsme s eNPéčkem utíkat. Devatenáct kiláků, napůl terén/napůl asfalt, sem tam kurevskej kopec.



Rozběhl jsem to s pejskama a týpkem s dekou, ale už během zaváděcího kola kolem Sázavy mi bylo jasný, že takhle to nepůjde. Radši jsem je nechal běžet.com a až po výšvih odstavnym pruhem sledoval vzdalující se záda Tottiho. Pak mi plivač zmizel. Na to mě docuknul intelektuál s bavlnářem, jenže ten po chvíli šlápnul do bahýnka, zacákal si lejtka, zamrčel něco o tom, že se na to může vysrat, a odběhl.com se ošplouchnout do řeky. Intoš mi zmizel na první občerstvovačce - kafe ani cheesecake neměli, tak valil bez zastavení. V nejdelším stoupání do Kácovce si to zezadu přihasil elasťák, což byla moje spása, protože mě na patách vytáhl až na kopec. Když jsme si pak cupitali dolů, prohodil: "Taky se tak těšíš na to pivo v cíli?" Jo, má to svý výhody mít finiš přímo před pivovarem. Obzvlášť když je to Kácov. Takže s vidinou orosenýho Hubertusu jsme se pustili do posledních pěti kiláků. Ale s elasťákem jsem vydržel jen pod silnici. Zatímco on mi utíkal fest, závěrečná trojka znovu podél trati a Sázavy mi neutíkala vůbec. Ale pak už jsem uviděl komín pivovaru, ucítil slad a bylo to. 85 minut práce, 9. místo, dvojka od pátýho Tottiho, devítka od vítěznýho triatlonisty na dietě, kácovská desítka, petka na doma a řízeček jako odměna.

V téhle póze člověk většinou končí až po návštěvě pivovaru.

Na druhou fázi jsem vyměnil v Praze Jiřina za Zvířátko a jel za Pápny na venkov. Posezení náramné, ale důvodem naší návštěvy byly především vinařské slavnosti u Berouňáka (kterej před námi radši utekl do Itálie) v Dobřichovicích. No mohl jsem si vzít na takovou akci povolanějšího parťáka, než je Bokovka? Takže jsme si dali dvě skleničky, posoudili vůni a barvu, smočili jazyk a someliér Boky odběhl.com ke stánku pro Budvar. Já vydržel a musím říct, že našel ve vínu i docela zalíbení, takže jsme před půlnocí na koncertu Timudej řvali Banánovou šťávu jak pominutí.

Příjemným bonusem bylo ráno takřka bez kocoviny. Jak na tom byl Boky, nevím, protože ho vyděsil ohlášený příjezd Pacloše na cupitačku, takže skočil na slona a zmizel. Udělal chybu. Pápn nás pěkně protáhl a pochlubil se i se svým byznys projektem v rokli. Vrabčák našel Karlštejn a já mlčel, funěl a dřel. A tečku za supr víkendem obstaral gastronomický zážitek ve Slowpeci (sorry kluci za tu dvanáctku).

BTW: Zaznamenal jsem pochybnosti o mym kiláku za 2:45. Tady je důkaz.

Konečně. Stal jsem se vzorem!

Vždycky jsem hrozně toužil bejt vzorem pro mladý. Takový to: Ty vole, to je Zhaly.kom, jednou bych chtěl být jako on. Jenže v poslední dekádě jsem mohl být vzorem tak maximálně pro mladý trosky. No a tuhle jsem dostal psaní. "Bejkys ses muj minimalne lyzarskej vzor." A pár dní na to další. "Seš můj vzor a budu se snažit se Ti přiblížit alespoň na 5 minut." Sny se začínají plnit, říkám si. Jenže ono to má háček. Ten první nepokrytý projev obdivu přišel od Aldy a ten druhý od Lochnese. Čili vzorem sice jsem, nicméně - pánové prominou - pro starý.

Každopádně na svym obrazu dál pracuju a prosincový povzdychnutí, že se z mýho blogu stal alkoblog, pomalu bere za svý. Což potvrzujou i poslední dva víkendy...

Onanie v hlubočáku

Neustálý pendlování mezi Prahou a Novym Městem kvůli biatlonu mě neodradilo od toho, abych tejden po MS jel na Vysočinu znovu. V sobotu jsem si střihnul v blizardu LOB, zařízl Bořana a vyjel si áčko. Čili cíl splněn - příští rok nebudu muset s béčkem najíždět fikačky. Odpoledne se jel prolog a i když nalitýho Bokynu dovezl závějema Fujda, skončilo to debaklem - ostatně jako vždycky, když se spáruju se Zvířátkem. Loni na Botasu nás na pivních kvůli jeho brutální kose diskli, tentokrát vopíchal špatnej lampion. A to jsme mohli mít skalp reproše Drama. Uklidnit jsem se musel jet na lyžařský motokros ke Ski hotelu.

Přes noc napadlo deset čísel sraček, oteplilo se jak v Bibione a tak bylo jasný, že Ski Adventure bude fakt adventure. Zatímco Lorenc s Fujdou vytáhli šoupačky, my jsme museli bruslit. Nebylo o čem přemejšlet: bude to pěkně na hovno. Paradoxně nám ale tahle velká pravda pomohla, protože tak bylo mnohem jednodušší mít tenhle hovadský závod totálně na háku.

Hned jsme zavrhli kontroly u Novýho Města, protože tam to bylo na bikiny, a vyrazili do hvozdů za Fryšavou. Rozhodnutí to bylo dobrý, protože Klacky se v čárkách nad městem utopili v hlubočáku, aby je pak poté, co měli totální hančovačku a přelézání ohradníků za sebou, nasral skútr projíždějící stopy uprostřed závodu. I my potkali uatuak až ve chvíli, kdy už jsme ho skoro nepotřebovali, ale bylo nám to tak nějak jedno. Pomohli jsme si neprotáhlou silnicí k jedničce a pak si vychutnali totální onanii v tečkách. Mutanti nám to sice trochu šlápli, ale bruslit se nedalo ani trochu. Pak Boky zase dostal křeče, ujela mu Who-is-fucking-Elis a s časovou rezervou jsme se doplácali po necelých pěti hodinách do cíle. To Lorenc s Fujdou nestíhali, což bylo slyšet přes celý Vlachovice, a díky penalizaci jsme jim nasadili jeden luxusní bodík. Mirek si pak nedal ani guláš a řekl, že už tuhle píčovinu nikdy nepojede. A já mu věřim a vlastně se mu ani nedivim.

Desítka po pěti dvanáctkách

Tejden na to se jela sedmdesátka, takže jsem si v práci vzal službu, aby nikdo v pátek nedostal debilní nápad, že s nim pojedu. Ale měl bych závodní absťák, tak jsem si otevřel termínovku a našel si Kbelskou 10. Jelikož od letoška běhám atletiku za Sokol Kbely, přišlo mi to jako stylová premiéra. Číslo mi nakonec nechal kouč Šéďa, kterej se vymluvil na rýmičku, takže jsem se musel pěkně vohánět, abych mu neudělal vostudu. Začátek byl dobrej, ale na druhým kiláku jsem zjistil, že mě ty silniční závody moc nebaví. Ještě horší to bylo, když se vyběhlo na pole. Neuvěřitelnej vopruz. V půlce jsem měl na hodinkách 19:02, přeřítil se kolem mě Cholera a moje mental power byla na nule. Pak mě ale doběhla Danča s Vendulkou, za kterejma se fakt pěkně cupitalo, a veškerá mentální síla byla zpět. S nima jsem zvádl i pekelnej výběh podél naváděcích světel letiště a v seběhu k cíli jim frajersky ukázal záda. Nakonec z toho byl čas 38:44, z čehož teď Danny nemůže spát, pochvala od Šédi ("Jsem myslel, že to oblezeš za 45´") a včasný příjezd do fachy na poradu.

Bohužel další upgrade mý aury je v ohrožení, protože jsem dostal rýmičku. Těžko říct, jestli to bylo kvůli páteční výpravě s Bokym a Dejnou na koncert (zpěvák sice vládl angličtině, ale bohužel neuměl moc zpívat), ze kterého jsem aspoň utekl včas a vyhnul se návštěvě Madonny (kdo byl na besídce, ví, o čem je řeč), nebo mě to ofouklo, když jsem lízal asfalt kolem vysočanský radiály. Každopádně další výsledky budu sbírat na sjezdovkách v Zillertalu...

Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.