Sraz kapřích bohémů

Letošní kapr pro mě nezačal fakt dobře. Probudil jsem se a děsně mě bolela hlava. Což by nebylo nic divnýho, kdyby bylo sobota, neděle nebo aspoň pondělí. Jenže von byl pátek. BT limit u Veseckýho se prostě trochu vymknul kontrole a když se vymknulo i moje myšlení, skončil jsem s Lorencem na Hudbě Praha mezi panelákama na Chodově. To by bylo ještě v pohodě, kdyby koncert neskončil pět vteřin po našem příchodu. Aspoň jsem pak s Myrkem nejel močit na Pavlák.

S křížkem po koncertě. Slyšeli jsme poslední dva akordy.

Takže v pátek jsem se k vlaku šoural s bolehlavem, bolebřichem a methanolovou rumkolou v báglu. Když se pak vydal rychlik z Hlaváku směr Protivín, říkal jsem si, jestli už na tohle nejsem trochu starej. Chlast, bordel (ve smyslu nepořádek) a řvaní, znáš to... Pak na Smíchově přistoupil Bořan, já se napil okeny a Krajícovo vodky a nějaký moralizovaní vzal (Hendyho) čert.

Hendy s čertem v bandasce

Jízda byla klasická. Průvodčí byli hned tři a ten jedinej pravej byl naprosto v pohodě, cestující z našeho vagónu zdrhali, jak když do tramvaje přistoupí houmlesák, a Znám jedny Vodňany, znám tu prdel, znám... V Protivíně jsme stihli oslavit gól Malty, vyfotit se s Bořánkem a vytvořit na nástupišti epesní pisoár. Číčenice si nikdo nepamatuje a na záchodě se do Vodňan jelo fajně, jen nás pak někdo nechtěl pustit ven, takže se skoro dojelo až na Pražák.

Další program byl klasickej. Intr, bowling, Družba, o melouny boj,... Jenže pak jsem ztratil SKLÍČKO vod brejlí. To, že jsem po Družbě lozil po čtyřech, nebavilo víc lidí, ale Krajíce kvůli tomu nikdo do hlavy kopat nemusel, o dělu Zuzce nemluvě. Hendy zavolal cajty, mě rozsvítili, takže jsem mohl líp hledat sklíčko, a za chvíli začal výslech. Cajtovi jsem řekl snad i to, co jsem nevěděl, ale nakonec jsem vyměknul a sklíčko jako škodu nenahlásil. Ještě by museli vzít otisky a rozjet pátrání. Nicméně Družbu jsme tím zavřeli, ale ono už stejně bylo skoro ráno.

Na kaprovi se mi líbí, že to je každej rok jako přes kopírák. Vlak-družba-cajti, prostě jistota za jistotou. Stejnou jistotou je i sobotní ráno. Z intru to je na blešák, co bys doplivnul, do bufáče pak ještě blíž. Vývar z rakve byl fakt brutální, kafe jenom s lógrem a chlebíček volezlej, ale nic jinýho jsme si ani nezasloužili. Stejně jako kapří trať. Třináct kiláků fakt brutus: Plot v bordelu, vysokej les uprostřed neproniknutelnýho napalmu, rána od ohraníku do kulí, špatně postavená kontrola, falešnej lampion vedle lampionu s telefonem a Veličenstvo, který na trati potkali snad úplně všichni. Bokymu jsem nasadil 19 vteřin, takže jsem mohl být spokojenej.

Jenže ze 105 minut práce jsem dostal strašnou žízeň, a tak jsem hasil vo sto péro. Na shromaždišti, intru, u Číňana, v hospodě. No a có?! No právě. Kapří zábava byl letos totální úpadek, protože dědek za magneťákem měl asi tři písničky a škemral po nás flešky s nějakejma flákama. Takže jsme si dali Olympiky a šli zase do Družby. Překvapivě nám tam nikdo nechtěl rozbít držku a nejvíc v pohodě byl vyhazovač Mekáč, se kterým jsem se nad ránem loučil jak s největšim kamarádem a slíboval mu, že za rok přijedeme zase. Což je celkem jistý.

Zahalekali jsme si jen trochu (Foto Kali)

V neděli jsem místo do Krtel musel do Prahy, protože na mě čekala služba. Budíček před osmou a pak půlhodinový čekání na zpožděnej bus mě skoro zabilo. I když jsem to hned zalomil a vzbudil se až v Praze, na Knížecí jsem se vypotácel, jak po srazu kapřích bohémů. Z přímek se staly zatáčky...

Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.

Postřehy z Londýna 2

Poprvé jsem byl v mekáči * Mám za sebou vrchol olympiády * Bolt to nebyl - stovku jsem kvůli rozhovoru s přítelem tenistky Hlaváčkový viděl v Českém domě * Mym vrcholem byla ztráta napájecího kabelu k počítači * Zapomněl jsem ho v tiskáči a nějakému hodnému kolegovi asi sám spadnul do batohu* Od vyhození 50 liber do kanálu za nový s britskou koncovkou mě zachránil kolega Kohout z ČRo * Nejen, že jsou Kiki a Maki pěkný, ale je s nima i hezký povídání * S olympijskou medailí se dá hrát pupendo * Půl kila kovu pěkně pleská * Koupil jsem si guláš za 550 korun * Chutnal jako ten z vývařovny za devět pětek * Byl dobrý, ale bylo ho přeci jen málo * Po deseti dnech jsem si šel znovu zaběhat * Nejlepší uspávadlo je plechovka cideru * Když potkáte na ulici pěknou holku, máte jistotu, že to není Britka * Ty si libují ve štětkozitě * Londýn: Velký město, hodně štětek * Víte ještě, kdo je Adélka Sýkorová? * Hölzlik z ČT zná Paroubka a dokonce Paroubkovi říká Paroubek * Prej ho to naučili raftaři * Tak jsem mu narval * Nenávidím bezpečnostní prohlídku při vstupu kamkoliv, obzvlášť když už je ten den šestá * Proč Denisa běhá čtvrtku překážek v plavkách? * Stará dobrá Anglie - už můžu říct jako Sekačka, že tu jsem jako doma * Za týden už budu konečně doma * Půjde někdo v pondělí lejt?

Postřehy z Londýna

Ani jednou jsem tu zatím nebyl v mekáči * Nejvostřejší je střelba, neboli jediný sport na světě, při kterém člověk podává výkon s rukou v kapse * Vyndej ty ruce z kapec, řval na mě kdysi fotbalový trenér * London calling, yes I was there too, An' you know what they said - well some of it was true!* Pil jsem už hodně hnusných piv, ale Camden Pale Ale trumflo všechy * Byl jsem za hrdinu (a za prase): Sice jsem ho neexnul, ale jako jediný dopil * Největší borci jsou samozřejmě vodáci - zejména pánové Ježek a Hradilek * Ježek: Já nekouřím, takže mi nevadí, že je oheň schovaný a nemůžu si připálit * Vancouverský spací průměr 4 hodiny je zcela nedostižný - občas spím i sedm * Nejkrásnější sportoviště je jednoznačně beachvolejbalový kurt na Horse Guards Parade * Jestli se kotletář Wiggo prohání pro Londýně na Borisovo kolech, tak se ani nedivím, že vyhrál Tour * V deset večer se na něm dá jet přes celé centrum parádní časovka * Zahajovací ceremoniál by byl supr, kdyby výpravy nenastupovaly hodinu a půl a pivo nestálo skoro pět liber * Běhat jsem byl jednou * Stromovka tisíckrát lepší Regent´s Parku * V tiskáči Českého domu se o mě stará dobrovolník Exík * Nejlepší sightseeing tour je cesta media busem na střelnici (London Tower a Bridge, Vokurka,...) a do Wimbledonu (Big Ben, London Eye,...) * Když to jedete už potřetí, tak vás to spíš sere (ty cesty jsou nekonečný) * Největší radost mi dělají tenisti

Jsem klasik. Nejen po ránu.

Ta statistika neni fakt úplně dobrá. Sice třeba na Jehovistu nemám ani náhodou, ale stejně - doběhnout letní závody se v mym případě v podstatě rovná zázraku. Když už si náhodou během prvních etap neurvu nohu, tak jdu hendykep mimo hendykep (tedy bez mental power) a hlavně pravidelně s děsnou kocovinou. Takže to vždycky píchnu...

Nedalo mi to, a tak jsem si od roku 2007 pěkně spočítal, jakej jsem zoufalec.

2011

Šindelová DISK (zabalil jsem E3 - nebavilo mě to)

PéPéčka DISK (zabalil jsem E3 - vyndanost)

Pětidenní DISK (běžel jen 2 etapy, klasiku hrdinsky doběhl)

Srbsko DISK (v E1 si hned vyjebal kotník)

Zvůle DISK (E1 disknul Boky, E5 už na startu já)

2010

PéPéčka DISK (E3 zabalil na startu a šel na borůvky)

Valečov dokončil

Tyrolsko DISK (kvůli růži běžel jen 3 etapy z šesti)

2009

Slovinsko – běžel za mě Švihák (natržený lejtko)

2008

Cena DISK (běžel jen E1, ale orazil špatnou)

PéPéčka DISK (bolelo kolínko, nešel E3)

Valečov dokončil

Česká Kanada dokončil

2007

Cena – běžel jen E1 a pak řval: Pražský kurvy to jsme my

Bohemie dokončil

Pépéčka dokončil

Slovinsko DISK (ukopnutý palec)

Botas DISK (ukopnutý palec)

Takže za pět let to máme osmnáct vícedenních, z nichž jsem jen pět dokončil úplně celý. Navíc dvakrát to byl Valečov, kde se běhají jen sprinty a krátký.

Jelikož jsem si už připadal fakt jako vocas, rozhodl jsem se, že letos to zlomim. Začal jsem na Bečově. Podmínky byly ideální: pěkný terény, žádná diskotéka, hlad po lampionech. Ve stánku jsem to dokázal pokaždé docela ustát, čímž jsem položil dobrej základ. Krátkou E1 jsem mohl píchnout leda kvůli pětiminutový šukačce v hustníku, za to klasická E2 byla těžká zkouška. Vedro, 12 kiláků, klacky, žaket a kopřivový kopec jako bonus na závěr. Když to ale oběhl i Fialka v pantoflích, musel jsem taky.

Bolavých 103 minut práce, od 16. kontroly v žaketu

E3 byl sprint, takže stačilo pohlídat kódy. Asi jsem hlídal moc, protože mi dotKom nasadil búra, takže jsem se musel jet uklidnit na výlet s Kobříkem. Večer klasických deset kelímků, což by ráno nebolelo, kdyby to nebylo potřetí za sebou. Ale měl jsem úkol, takže i když byla místy trať E4 spíš pro desítky a občerstovačka byla jedna po 70 minutách (za to na dvou kontrolách za sebou), po 90 minutách jsem mohl v cíli předvést vítězné gesto. Ve stánku jsem se rozloučil slovy "tak za pět dní zase" a spokojený jel domu.

Hned v pátek totiž začínal Botas. Cíl jsem měl stejný, jen mi bylo jasný, že k němu tentokrát povede mnohem trnitější cesta. Stánek byl totiž mnohem nabytější než na Bečově - zejména díky hochům z BT. Takže tradičně krátká E1 byla na pohodu. Supr midlo, docela to táhlo, jen ty drobný chyby nasraly.

Fakt pěkný proběhnutí na pátečním middlu

I když jsem to chtěl vyklidnit, večer se to trochu zvrhlo, takže sobotní start v 9:50 na E2 klasiku dost bolel. Nevypadalo to dobře, ale po pár kontrolách jsem se chytil a rozběhl, začalo mě to bavit, chvíli se proběhl s Osinem, který mi našel fakt přísnou devatenáctku, a po devadesáti minutách si potvrdil, že jsem fakt klasik, a to nejen po ránu. Hóna zase brečel, že jsem mu naložil.

Jak by řekl Ivánek. Ta byla přísná. Skrz smrčky nešlo na 19. kontrolu skoro projít, natož něco vidět. Postup "vyhrál" SyOnista (16:14), já to bouchl za 2:17.

Odpoledne byli pivní a i když Boky fňukal, že dostane infarkt, nakonec jsem ho přemluvil, že to dá. A to byla samozřejmě chyba. Spolu s Kutlochem jsme to měli našlápnutý na bednu, jenže Boky si po druhym pivu v kvaldě chtěl vyndat zpod pysku Paroubka a bohužel si u toho uplivnul trochu pěny. Bránili jsme se, jak mohli, ale pořadatelé byli opět přísní a DISKli nás. Křivda roku! Radši jsme to zapili čertem, kterej mi tak vyjasnil mysl, že si z večera pamatuju jen nejteplejší o-diskotéku všech dob. DJ asi přijel z Disko Pecka.

Jo, chutnalo. Bohužel jsem nedostal šanci pít i to finálový. Foto Žofka

Nedělní ráno bylo ještě o několik tříd horší než páteční, ale naštěstí za mnou Hóna startoval devět vteřin, takže jsme se navzájem vykopali do lesa a pak i hecovali, abysme to nepíchli. Ze začátku jsme měl pocit, jak když běžím v mlze, ale časem jsem se srovnal, užíval si supr les, pozdravil leštícího Hendyho na skále a před cílem nechtěně ukázal Hónovi záda.

To znamená, že ve dvou víkendech jsem doběhl dvoje vícedenní, což je fakt něco nevídaného. Navíc jsem dokázal urvat i nějaký body, takže jsem zřejmě splnil další cíl - dostat se do dvoustofky v ranku, abych mohl běžet mistrovskou klasiku. Jak jsem říkal, jsem totiž klasik...

Bavlněný bronz z Helsinek!

Byl to vlastně takový přípravný kemp na olympiádu. Pět dní atletiky je oproti sedmnácti dním v Londýně z pracovního hlediska úplná pohoda. A jelikož jsem fakt asi lampion, vzal jsem ME v Helsinkách i trochu sportovně.

1. fáze: Vy asi máte orienťák hodně rád, co?
Spali jsme v podstatě v centru kousek od terminálu trajektů z Tallinu, na běhání nic moc. Takže jsem polovil v gůgl mapách a našel nejbližší použitelněj terén, kterej byl v Espoo. Stáhnout mapy i s tratěma byla hračka, ale jelikož jsem kretén, nechal jsem je doma. Nicméně odhodlání bylo tak veliký, že jsem si našel správce mapy, napsal mu, ten mi odpověděl, že bydlí ještě dál než je ten les a ať si pro ně přijedu.
Vyšetřil jsem teda čas mezi dopoledním a odpoledním programem, sednul na MHD a se sevřenejma půlkama jel pětačtyřicet minut skoro přes celý město buhví kam doufaje, že jedu správnou linkou a poznám, kde vystoupit. Kupodivu se to povedlo, Fiňákův bejvák jsem taky našel a bejk koukal jako bejk, že jsem fakt přijel. "Vy asi máte orienťák hodně rád, co?" kroutil hlavou. Zachrchlal jsem něco ve smyslu, že jo a ať už mi navalí mapu, protože mi jede bus zpět, vysolil 2,5 éčka a mazal zpět.

2. fáze: To se z toho poseru
Dojet o den později busem k lesu už bylo o něco jednodušší a hlavně to trvalo jen 20 minut. Běhání pak bylo parádní, protože jsem zrovna trefil chvíli, kdy nebylo pod deset stupňů a občas i přisvítilo slunce. Tempo nebylo nikterak úderný, ale docela jsem si to i ťukal. Bohužel závěrečnou část tréninku znehodnotila předchozí snídaně, takže jsem dopadl skoro jako Lorenc v Novym městě nad Metují.

Takhle jsem hledal v Espoo lampiony

3. fáze: Vicevicemistr Evropy!
Je to takový zvyk, že na šampionátech bavlnářů bývají závody pro mediální mrdky. Osmistovka byla vždycky poslední distance, kterou jsem dokázal oběhnout aspoň trochu v tempu, navíc jsem se v 9. třídě na ní stal dětským olympijským vítězem. Tak jsem se přihlásil a doufal, že neudělám moc ostudu. Předstartovní proceduru jsme měli úplně stejnou jako atleti. Takže call room, pak last checkpoint s trochou dráhy v tribuně na rozhejbání, pak nástup na stadion a představení na startu.

Nástup na stadion z pohledu atletů

Co se pak 2 minuty a 16 vteřin dělo, moc nevim. Byl jsem úplně v tranzu a mám jen útržky. Na startu jsme děsně zachrápal a rozbíhal jsem se, jak kdybych vybíhal na rogaining. To Švéd přede mnou to děsně nakopl, tak jsem přidal, ale úvodní ztrátu už moc nešlo smáznout. Kolo za 63 vteřin, do toho druhýho se mi ani už moc nechtělo. Blázen s obří muškulaturou furt hnal, ale na 500m začal chcípat. Jenže já taky. Poslední dvoustovka mě ale docela nakopla, je to přece jen furt moje nej dištance, Švéda jsem lehce stáhnul, ale bejk rval jak bůh. Ještě líp v prvním rozběhu běžel nějakej Španěl, kterej to děsně žral a rozcvičoval se ještě víc než Rozcvička mistra světa, ale jinak už nikdo líp, takže pro mě neuvěřitelněj bronz (utíkalo 24 pisálků).

Šel jsem jak kukuřice

Takže z Helsinek jsem si nakonec přivezl lepší výsledek jak Kuba Holuša, ale von mi to určitě na podzim vrátí na limitu. Navíc jsem zaříznul všechny tři zbylé české kolegy, a tak o mě mohl kolega Kykyrýk pět ódy na Radiožurnálu.

Vstup reportéra ČRo Kykyrýka z Helsinek, který ze mě udělá skoro Zátopka + pár fotek od cesty na stadion až po závod

Víckrát už jsem běhat nešel. Ne že bych byl línej, ale na tribuně jsem profoukl a dostal rýmičku...

Fotky z ME (ty ze závodu jsou od Aleše Gräfa)

Indické zápisky, den 5-6: Jak zamést s rikšákama

Zatímco do Amritsaru jsme jeli 8 hodin, zpět do Dillí to trvá hodin dvanáct. Aspoň jedeme lehátkovym vozem, což je luxus největší. Bohužel cestou porušuju první tabu - k večeři si dávám smaženku, což je taková bramborová věc, kterou si už rozhodně nikdy nedám. Následky přicházejí hned ráno na nádraží v Dillí, kde porušuju druhý tabu. Chca nechca musím na indický záchod, čili díru v zemi. Ta nádražní je opravdu epesní. Na to, že Indové místo hajzláče používají kyblíček s vodou ale nepřistoupím nikdy!

Lehátkový vozy jsou fakt super. Já se luxusně vyspal na palandě po stropem.

V Dillí jsme se moc neohřáli a už jsme zase seděli ve vlaku. V Agře se nás Inďáci snažili vyhnat ven, ale s Tádž Mahalem jsme je poslali do prdele. Zatímco oni platí za táj tolik co za tabák (takže skoro nic), po nás by chtěli 790 rupií, což je asi 79krát víc. A podle Jiřina to tam stejně jenom děsně smrdí.

Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.

Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.

Pevnost na Gwaliorem, městem s nejhoršíma rikšákama v Indii

Do Jhansí jsme pak jeli na záchodech. Ne, že by nás tam uvěznily naše střeva, to jen vlak přetýkal lidma (který na střechách fakt nejezdí, protože to je zakázaný). V Jhansí jsme zase vyfuckovali rikšáky a šli najít hotel pěšky. Obešli jsme jich deset, skoro všude měli plno a když padla tma (osvětlení sem ještě nedorazilo), museli jsme vzít za vděk nabídkou Jabba Hutta v jednom z těch, kde měli místo, ale chtěli víc peněz. Po výměně pokoje (v posteli bylo nasráno a každých pět minut jsme museli zavolat obsluhu, aby nahodila vypadávající pojistky) to vypadalo na relativně klidnou noc.

Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...

Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.

Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...

Indické zápisky, den 2,5-4: Zlatý chrám

Včera jsme se vrátili do Dillí z cest po Indii a nutno říct, že se toho za ty čtyři dny stalo strašně moc. Pozitivního i negativního, od neskutečné show na indicko-pákistánských hranicích až po Jiřinovu noční návštěvu nemocnici v Jhansi.

Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.

Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.

Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.

Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.

Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...

Indické zápisky, den 1-2,5: Jak se kalí v Dillí (a cestou do Dillí)

Tak za sebou máme den a půl v Indii a dobrá zpráva je, že ještě nemáme sračku. Vzhledm k tomu, co a kolik jsme toho už vypili, to je minimálně podivný. Takže jak to začalo.

Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.

Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.

Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.

Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.

Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.

Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.

Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...

Indické zápisky, den -1: Vízová komedie

Do odletu zbývá 18,5 hodiny a já vycházím z indický ambasády na Letné. Cejtim se ultrašťastně a následující pohled do pasu vyvolává erupci smíchu. Jestli mě někdo viděl, musel si myslet, že jsem retard...

Nápad vyrazit s Bokinou za Jiřinem do Indie vznikl v druhym poločase čtvrtfinále Ligy mistrů AC Milán - Barcelona. Není těžký přijít na to, že vzhledem k pokročilé hrací době jsme už byli celkem nalitý, a pak že zápas, který skončil 0:0, nás úplně nebral. Kupodivu nás to nepřešlo ani poté, co jsme vystřízlivěli, a tak jsme začali řešit letenky. Do termínu pak trochu zasáhla svatba Pápna a Peťky (dovolenou jsme museli trochu zkrátit), Bokyho plán na kalbu v Istanbulu naštěstí nevyšel (Turci včas zdražili letenky), a tak jsme nakonec koupili let s Rakušákama přes Vídeň. To do odletu zbýval necelý měsíc.

Očkování jsem pořešil ihned a 13 dní před odletem jsem zamířil poprvé na velvyslanectví kvůli vízům. Dal jsem si záležet, formulář, který se z valné části snaží odhalit, jestli nejsem Pákistánec, jsem až na jednu drobnost vyplnil dobře, takže jsem se těšil, jak za týden budu mít víza v kapse.

Šest dní před odletem jsem plánoval navštívit konzulát podruhý (a naposled). Ještě než jsem se stačil sebrat z práce, volá mi ženská z ambasády. Že je se mnou problém, protože jsem novinář a chci turistický víza. Že mám přijet na pohovor. Tak jsem tam přijel, chvíli čekal, a pak poslouchal hovor v angličtině z vedlejší místnosti. "Můžete s ním promluvit? - Ne. - Ale on stojí vedle. - Ne. Ať napíše na papír, že tam nejede pracovně." Tak jsem vzal tužku a strašidelnou angličtinou psal, že dělám sport a nic jinýho mě stejně nezajímá. A že to je dovolená a bla bla bla...

Ještě jsem to zkusil přes tiskovýho mluvčího ministerstva zahraničí, jestli to nejde nějak vyřešit. S Indama prej ne, že tam jsou vždycky problémy. Prej nemám do formuláře psát, že jsem novinář. Tak dík, to už vim taky.

Uběhl víkend, pak pondělí, pak úterní svátek a když byla středa, takže jako dnešek, den před odletem jsem bez víz už byl malinko nervózní. Stálo by mě to sice jen letenky, ale stejně. Takže jsem zavolal a tak nějak se dozvěděl to, co jsem čekal. Že mi turistický vízum, za který jsem zaplatil 850, nedají. Že musim mít novinářský, který stojí o osm stovek víc.

Tak jsem se sebral potřetí a jel zase na Letnou. Ind si mě proklepl, kam jedu, s veselym pískáním vypsal účtenku na dalších osm kileček a když už jsem myslel, že mi dá pas, řekl, ať si přijdu odpoledne. To už jsem se byl docela nasranej.

Takže teď tu stojím počtvrtý před indickym velvyslanectvím a děsivě se gebim. Tentokrát všechno proběhlo hladce, jen jsem předložil dvě účtenky a dostal pas. Vízum mě stálo 1650 a jedu do Indie jako mediální mrdka. Anebo že by ne? "Visiting as a tourist. Not allowed to perform any journalist activities," stojí na vízu a já nevěřím svym vočím. To, že mě v Ganeshlandu budou brát na hůl, s tím počítám. Že mě ale voberou už v Praze, to jsem fakt nečekal. Ale co, hlavně že to nakonec dopadlo a ráno se Zvířátkem letíme. Jen teď nevím, jestli budu moct psát z Indie blog...

Kterak jsem vyvedl holku do kina

Letos jsem toho v lese zatím moc nenaběhal. Na velikonočním VT s BT jsme šli spíš do kvality (vono to blbě zní a navíc to v mym případě není ani pravda, navíc do kvantity jsem nešel ani náhodou), po Cukráku jsem vzhledem k charakteru Vorlovy trati (dementní) spíš pochodoval, než běhal, a tak první pořádná příležitost se pěkně proběhnout přišla na pražskym mistráku v Žilině.

Abych si na nedělním mydlu nepřipadal moc čerstvej, byl jsem si den před tím cestou na Olejku do Budějic zacupitat na Orlík. Hodinka a půl ve výhni byla fajn, stejně jako následná koupačka v Písku na jezu, kde už místní kočičky (D50 a výš) chytaly bronz. Já z Otavy naštěstí nic nechytil.

Na vejlet do Žiliny jsem vytáhl i Bokinu, což bylo asi tím, že to nebyla TA Žilina, ale jen tamta Žilina. Kladeňáci uměj udělat prdel, vždyť předchozí mapa měla černý severojižní čáry, který se dokonale vydávaly za asfaltky, takže jsem se těšil. Tentokrát to tak vypečená bejkárna nebyla, ale plánek připravili i tak docela zábavný. Takže jsem se nejdřív ztratil v bažině, a pak šel do luxusní zákruty (sleduj moje OBpostupy a nehraj si na ignoranta Beta!). Suma sumárum, na sedmičce mě docvaknul o dvojku Kalous (ten pravej) a já mohl uplatnit zkušenosti nabytý tichošlápkováním Pavla Nedvěda (sem link dávat nebudu, protože toho je plnej net). Tandem docela šlapal, za chvíli jsme měli na dohled zaláskovaný Veličenstvo a do cíle jsme letěli jako o závod. Zatimco na sedmičce jsem byl 26., ve finiši jsem se prodral na luxusní 14. flek a i když mi mistr mistráků Mráz dal kotel, nechal jsem za sebou spoustu dobrejch jmen. Třeba Zvířátko, kterýmu jsem naložil 11 minut.

Jestli jsem se těšil na lampiony, pak po posezení u stánku jsem úplně prahnul. Pan Šebek naštěstí seděl už od rána uvnitř knajpy (hlášku dne předvedly servírky Marie, když jedna druhý v 10 ráno vyčítavě říká: Maruno, pan Šebek nemá pivo!), takže jsme zabrali epesní místa na zahrádce - teda vlastně spíš na zaplivanym dvorku. Ale klobásy měli naprosto famózní a tentokrát i po těch Krušovicích nebylo zas tak špatný takhle žít.

Není divu, že jsme s Bokym zjistili, že by bylo zbytečný to při sluníčku tak brzo zabalit. V Žilině by už člověk kromě nás (a Sosny, jak jinak) lampiona nedohledal, tak nám Lorenz v autě pustil diskotéku a jelo se na Letnou na zahrádky. Jen co jsme usedli, Boky zjistil, že nechal u Mira v autě telefon a Paroubka, jenže ten jel pro š(t)uk, takže jsem museli čekat, což nám vlastně ani tak nevadilo. Aspoň jsme probrali detaily našeho velkotripu do Ganeshlandu. Jelikož se nám furt nechtělo jít do našich bejváků, vygenerovali jsme další super plán. Když přijel Lorenc s mobilem, Paroubkem a šukem, nechali jsme se hodit na Pavlák a pokračovali krtkem na Háje. V sámošce jsme nabrali Bráníky, u pokladny kina lupeny na Okresní přebor a jako třešničku na dortík buranství mega kýbl popkornu a nachos.

Film asi nemá cenu nějak hodnotit. Bavili jsme se královsky a ani na nás nikdo nesyčel. Když to Pepík Hnátek zabalil, řekli jsme si, že by to chtělo ještě přídavek. Lahváče nám sice už došly, ale filmová nálada vůbec. Boky zvolil animák Piráti, což nebylo špatný, protože v mega velkym kině byl kromě nás už jen jeden fotřík se synátorem. Malý problém byl v tom, že film byl ve 3D a my neměli brejle. Nutno říct, že to Zvířátko na obsluhu zahrálo parádně. Že prej je vevnitř s holkou, která je děsně nasraná, protože on se nalil. Moc mu to nevěřili, ale brejle mu dali. Piráti nakonec byli docela dobrý a na další přídavek jsme už neměli síly.

Jako místo pro aufwiedersehen drink jsme zvolili přilehlou pizzérii, kde jsem se konečně najedli něčim jinym, než kukuřicí. Vzhledem k tomu, že jsem se už cítil přeplněn zážitky i pivem, odmítl jsem možnost prodloužit si den (a zabít noc) v podniku zvaném Klec. I tak to bylo dost náročný.

Jak za čtyři dny natrénovat na 1/2maraton

V pondělí na týdenní poradě povidám: Tak v sobotu se běží Pražský půlmaraton, na startu bude Pavel Nedvěď. Na to následovala otázka od vedení, kdo běží za nás. Hned jsem věděl, že to je v prdeli...

Letošní O-sezonu jsem zahájil na Kobříkově soustředění ve Starých Splavech. Při prvním tréninku jsem si vyjebal kotník, při druhém vypíchl voko a při třetím kvůli vopici skoro nenašel ani jedničku. Pozitiva ale další vétéčko s BéTéčkem mělo. V lese jsme našli sadu umělých pyjů, diskotéku jsme ovládli (což ale nebylo zas tak těžký) a Kuba Holuša zřejmě inspirovaný naším nočním výkonem vyběhl stříbro na HMS.

 U Hradčan se v lese válí zajímavá výbavička

Den na to jsem byl na letišti zjistit, jak to Kuba zapil, a cestou domu si nakoupil pár lahváčových dobrot. Žel pád na schodech pod nohy sousedky přežil na rozdíl od kotníku jen Bráník. Takže na mojí tukulatúru začal kromě dočasného šéfování za na Floridě zevlujícího Topíka neblaze působit i fakt, že jsem musel rezignovat na veškeré pohybové aktivity. Stovky naběžkovaných kilometrů a natočených spinnometrů padly za vlast.

Naštěstí jeden z mála sportů, který se dá dělat i s kotníkem na maděru, je sjezdový lyžování. Přijít o MČR sportovních novinářů v obřím slalomu by byl vrchol. Takže minulou středu jsem se vypravil do Rokytnice, kde jsme tentokrát spali v hotelu u fotbalovýho hřiště. Úvodní večírek byl takový zahřívací - i když pár lidí se trochu přehrálo. Já to zatáhl ve chvíli, kdy jsem byl ještě schopný vyjít schody na pokoj. Ve čtvrtek byl samotný závod, o který vlastně ani tak nejde - šestý místo z mediálních mrdek je pěkný a je škoda, že jsem neudržel výsledek z prvního kola. To jsem si dával Dominátora i Koudelku.

Na Lomeňáku bylo krásně. Pod ní ještě líp.

Prase tentokrát nebylo u Prasat, ale na rožni v bufetu u Lomeňáku, takže většinu dne jsme strávili tam. Navíc holky z Jégrmajstra nám nosili jednu zkumavku za druhou. Slunce pálilo, točila se Plzeň, prostě balada. Pak přišla horší část dne, kdy se to nějak všechno muselo zaznamenat do novin, no a pak hlavní večírek. Začal tombolou, kterou jsem před dvěma lety vyhrál - od tý doby sjezduju na krásných Salomonech. Pak jsem na desetiboji vyhrál zase - sporttestr. A letos jsem samozřejmě vyhrál znova. Neřeknu co, jen napovím, že se to strká do zásuvky a chtějí za to 900 EUR. Pak se rozjela zábava, kterou ani nemá cenu komentovat - jégr tekl proudem, vypilo se ho prej 20 litrů. No ale aspoň jsem zjistil, proč Kukin jezdí tak dobře skate, když na Vysočině o manžestr lyží nezavadíš - prej hrál jako malej hokej. Tak jsem mu za to narval Paroubka. S harmonikou jsme pak dali po hotelu tour de perverz a šlo se někdy nad ránem spát.

Kukin se baví s Dominátorem. To měl večírek ještě nějakou kulturu.

Pátek jsem si protrpěl v práci a večer dokonal pařící hattrick na koncertu Vagyny Dy Praga. Sobotní derby byl celkem slušnej fotbal, jen jsem se pak do tří do rána trápil nad článkem do pondělních novin. Stejně jsem usnul nad čistou stránkou wordu. Dopsat jsem to musel ráno cestou do Tábora, kde jsem si odbyl letošní závodní O-premiéru. Dva sprinty mi připadaly ideální - bohužel jsem si neuvědomil dvě věci. Zaprvé že mezi závody byla jen hodinová pauza, a pak že jsem od listopadu kromě Kobříkova soustředění běžel čtyřikrát - dvakrát v Krčáku a dvakrát při ski rogainingu. První sprint jsem tak dle své tradice od začátku napálil, ale v půlce mi došlo takovým způsobem, že jsem totálně otupěl a ztratil se jak dement. Takže se dobrovolně vzdávám JJ označení sprinter s potenciálem - teď závodim s Dannym, Baronem a Jehovou (všechny tři jsem dvakrát porazil).

No a v pondělí, když jsem s lejtkama jak z betonu dorazil do práce, mi řekli, že mám najít někoho, kdo poběží 1/2 maraton. Letmý pohled newsroomem mi stačil na to, abych rychle zapomněl, že mě z toho loňského ještě pořád bolí koleno. I když jsou čísla už vyprodaný, naštěstí si Ital najal týpka, pro kterýho není stránková reportáž u nás zas takový nesmysl (pamatuju si, jak mi před dvěma lety, když jsem řešil podobný problém, dívky z PR oddělení řekly, že jestli chci dělat repku z Nedvědem, ať si koupim číslo). Takže běžet můžu a letošní úkol zní: Oběhnout to celý s fotbalistou. Tak doufám, že moc nepotrénoval, protože já jsem první letošní trénink na sobotní 1/2maraton šel až dneska. Hodinu jsem cupital po Krčáku a pak jsem si na Běhej.com přečetl: V každém případě si uvědomme, že na poslední chvíli už nenatrénujeme to, co jsme doposud nestihli. S ubývajícími dny do startu nepodlehněme panice a nezačněme dohánět kilometráž. Smiřme se s tím, že naše fyzická kondice už se do startu nijak radikálně nezvýší. Takže zítra asi půjdu spíš na pivo, než točit.

Zkusit Šůšn s CH7

Jak už jsem psal, v lednu jsem zjitil, že Sven Fischer ze mě nidky nebude. Tak jsem přemejšlel, kde bych se mohl uvrtat jinde a napadly mě lyžařský laufy, což je vlastně odkladiště zneuznaných lyžařů (třeba Blaďase). Jako první závod jsem si vybral 47 km bruslenim (mapa) v rámci Karlova běhu na Božáku a takhle to dopadlo, když jsem chtěl být jako Standa Řezáč:

Bed wetr. Kalt, very kalt. Nad Chomutovem -24 grad. Majn waksing CH7. Do -8 grad. Very bed prperd. Start. Frst daunhil, gut spíd. Erste klajmb, lepidlo on majn skís. Ajm not hepy aber hef kraft in frst kilometres. Ten kilometres no problem. Pak long daunhil, besser in grupe aber bed waksing y ajm alajne. From 15km na 20 km very bed. Not gut spíd. Pak big klajmb na Bludná. Zkusit šůšn. Skís drhnou. Trájink šumaváček. Very bed. Pernink. Gut vetr. Sany aber skís ár styl langsám. Esn banana y dělat foto mit van old lejdy in Abertamy. Pak big y lange klajmb. Nou kraft. Esen tyčinka Shock. Very gut, kraft ist bek. Noj grupe, zkusit znova šůšn a go jako lýdr aber dunim. Klajmb on Špičák like peklo. Last sechs kilometres. Skís ár not bed nur on san. Bát se lást klajmb to finiš. Esen karbošnek y zkusit šůšn. Ježíškova cesta trájink držet grupe. Zkusit šůšn. Lezte cvaj kilometres. Alpe Cermis zu celnice. Zkusit šůšn. Šumaváček. Zkusit šůšn. Šůšn. Finiš. Ajm hepy y cold. Not gut result - 73. plac mit cajt 3:37:17. Lorenc ist van haur in finiš. Bed vaksing...

Foto z dojezdu. Bohužel to dělal nějakej žebrák, kterej chce za jpg snímek 50 korun (kde žije? v roce 2000?), takže bych mu navrhoval, aby se přejmenoval na KKTfoto.com a prodával je aspoň za dvě kila.

Za kulturou: Hurra Torpedo

V soutěži o nejlepší podnikový video natočený na chytrej telefon jsem s tim neuspěl, tak si to hodim aspoň na blog. Před dvěma tejdny jsem vyrazil se svym novym animálnim holkou a Švihák family na Hurra Torpedo. Představovat tuhle norskou tlupu je asi zbytečný. V sestřihu jsou jen jejich nejznámější covery (marně jsem se snažil oslovit co nejširší publikum), takže chybí jednak flusanec na vlastní péro (ten jsem bohužel ani nenatočil), a pak i hitovka "Kaká na stroji, kaká na stroji, shiting next to machinery". V záznamu pochopitelně neuvidíte ani to, co se odehrávalo po konci koncertu a skončilo někdy nad ránem. Jednak to není nic ke chlubení, a pak si to já ani Boky moc nepamatujeme. 

Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...