Indické zápisky, den 5-6: Jak zamést s rikšákama

Zatímco do Amritsaru jsme jeli 8 hodin, zpět do Dillí to trvá hodin dvanáct. Aspoň jedeme lehátkovym vozem, což je luxus největší. Bohužel cestou porušuju první tabu - k večeři si dávám smaženku, což je taková bramborová věc, kterou si už rozhodně nikdy nedám. Následky přicházejí hned ráno na nádraží v Dillí, kde porušuju druhý tabu. Chca nechca musím na indický záchod, čili díru v zemi. Ta nádražní je opravdu epesní. Na to, že Indové místo hajzláče používají kyblíček s vodou ale nepřistoupím nikdy!

Lehátkový vozy jsou fakt super. Já se luxusně vyspal na palandě po stropem.

V Dillí jsme se moc neohřáli a už jsme zase seděli ve vlaku. V Agře se nás Inďáci snažili vyhnat ven, ale s Tádž Mahalem jsme je poslali do prdele. Zatímco oni platí za táj tolik co za tabák (takže skoro nic), po nás by chtěli 790 rupií, což je asi 79krát víc. A podle Jiřina to tam stejně jenom děsně smrdí.

Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.

Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.

Pevnost na Gwaliorem, městem s nejhoršíma rikšákama v Indii

Do Jhansí jsme pak jeli na záchodech. Ne, že by nás tam uvěznily naše střeva, to jen vlak přetýkal lidma (který na střechách fakt nejezdí, protože to je zakázaný). V Jhansí jsme zase vyfuckovali rikšáky a šli najít hotel pěšky. Obešli jsme jich deset, skoro všude měli plno a když padla tma (osvětlení sem ještě nedorazilo), museli jsme vzít za vděk nabídkou Jabba Hutta v jednom z těch, kde měli místo, ale chtěli víc peněz. Po výměně pokoje (v posteli bylo nasráno a každých pět minut jsme museli zavolat obsluhu, aby nahodila vypadávající pojistky) to vypadalo na relativně klidnou noc.

Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...

Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.

Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...

Indické zápisky, den 2,5-4: Zlatý chrám

Včera jsme se vrátili do Dillí z cest po Indii a nutno říct, že se toho za ty čtyři dny stalo strašně moc. Pozitivního i negativního, od neskutečné show na indicko-pákistánských hranicích až po Jiřinovu noční návštěvu nemocnici v Jhansi.

Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.

Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.

Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.

Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.

Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...

Indické zápisky, den 1-2,5: Jak se kalí v Dillí (a cestou do Dillí)

Tak za sebou máme den a půl v Indii a dobrá zpráva je, že ještě nemáme sračku. Vzhledm k tomu, co a kolik jsme toho už vypili, to je minimálně podivný. Takže jak to začalo.

Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.

Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.

Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.

Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.

Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.

Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.

Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...

Indické zápisky, den -1: Vízová komedie

Do odletu zbývá 18,5 hodiny a já vycházím z indický ambasády na Letné. Cejtim se ultrašťastně a následující pohled do pasu vyvolává erupci smíchu. Jestli mě někdo viděl, musel si myslet, že jsem retard...

Nápad vyrazit s Bokinou za Jiřinem do Indie vznikl v druhym poločase čtvrtfinále Ligy mistrů AC Milán - Barcelona. Není těžký přijít na to, že vzhledem k pokročilé hrací době jsme už byli celkem nalitý, a pak že zápas, který skončil 0:0, nás úplně nebral. Kupodivu nás to nepřešlo ani poté, co jsme vystřízlivěli, a tak jsme začali řešit letenky. Do termínu pak trochu zasáhla svatba Pápna a Peťky (dovolenou jsme museli trochu zkrátit), Bokyho plán na kalbu v Istanbulu naštěstí nevyšel (Turci včas zdražili letenky), a tak jsme nakonec koupili let s Rakušákama přes Vídeň. To do odletu zbýval necelý měsíc.

Očkování jsem pořešil ihned a 13 dní před odletem jsem zamířil poprvé na velvyslanectví kvůli vízům. Dal jsem si záležet, formulář, který se z valné části snaží odhalit, jestli nejsem Pákistánec, jsem až na jednu drobnost vyplnil dobře, takže jsem se těšil, jak za týden budu mít víza v kapse.

Šest dní před odletem jsem plánoval navštívit konzulát podruhý (a naposled). Ještě než jsem se stačil sebrat z práce, volá mi ženská z ambasády. Že je se mnou problém, protože jsem novinář a chci turistický víza. Že mám přijet na pohovor. Tak jsem tam přijel, chvíli čekal, a pak poslouchal hovor v angličtině z vedlejší místnosti. "Můžete s ním promluvit? - Ne. - Ale on stojí vedle. - Ne. Ať napíše na papír, že tam nejede pracovně." Tak jsem vzal tužku a strašidelnou angličtinou psal, že dělám sport a nic jinýho mě stejně nezajímá. A že to je dovolená a bla bla bla...

Ještě jsem to zkusil přes tiskovýho mluvčího ministerstva zahraničí, jestli to nejde nějak vyřešit. S Indama prej ne, že tam jsou vždycky problémy. Prej nemám do formuláře psát, že jsem novinář. Tak dík, to už vim taky.

Uběhl víkend, pak pondělí, pak úterní svátek a když byla středa, takže jako dnešek, den před odletem jsem bez víz už byl malinko nervózní. Stálo by mě to sice jen letenky, ale stejně. Takže jsem zavolal a tak nějak se dozvěděl to, co jsem čekal. Že mi turistický vízum, za který jsem zaplatil 850, nedají. Že musim mít novinářský, který stojí o osm stovek víc.

Tak jsem se sebral potřetí a jel zase na Letnou. Ind si mě proklepl, kam jedu, s veselym pískáním vypsal účtenku na dalších osm kileček a když už jsem myslel, že mi dá pas, řekl, ať si přijdu odpoledne. To už jsem se byl docela nasranej.

Takže teď tu stojím počtvrtý před indickym velvyslanectvím a děsivě se gebim. Tentokrát všechno proběhlo hladce, jen jsem předložil dvě účtenky a dostal pas. Vízum mě stálo 1650 a jedu do Indie jako mediální mrdka. Anebo že by ne? "Visiting as a tourist. Not allowed to perform any journalist activities," stojí na vízu a já nevěřím svym vočím. To, že mě v Ganeshlandu budou brát na hůl, s tím počítám. Že mě ale voberou už v Praze, to jsem fakt nečekal. Ale co, hlavně že to nakonec dopadlo a ráno se Zvířátkem letíme. Jen teď nevím, jestli budu moct psát z Indie blog...

Kterak jsem vyvedl holku do kina

Letos jsem toho v lese zatím moc nenaběhal. Na velikonočním VT s BT jsme šli spíš do kvality (vono to blbě zní a navíc to v mym případě není ani pravda, navíc do kvantity jsem nešel ani náhodou), po Cukráku jsem vzhledem k charakteru Vorlovy trati (dementní) spíš pochodoval, než běhal, a tak první pořádná příležitost se pěkně proběhnout přišla na pražskym mistráku v Žilině.

Abych si na nedělním mydlu nepřipadal moc čerstvej, byl jsem si den před tím cestou na Olejku do Budějic zacupitat na Orlík. Hodinka a půl ve výhni byla fajn, stejně jako následná koupačka v Písku na jezu, kde už místní kočičky (D50 a výš) chytaly bronz. Já z Otavy naštěstí nic nechytil.

Na vejlet do Žiliny jsem vytáhl i Bokinu, což bylo asi tím, že to nebyla TA Žilina, ale jen tamta Žilina. Kladeňáci uměj udělat prdel, vždyť předchozí mapa měla černý severojižní čáry, který se dokonale vydávaly za asfaltky, takže jsem se těšil. Tentokrát to tak vypečená bejkárna nebyla, ale plánek připravili i tak docela zábavný. Takže jsem se nejdřív ztratil v bažině, a pak šel do luxusní zákruty (sleduj moje OBpostupy a nehraj si na ignoranta Beta!). Suma sumárum, na sedmičce mě docvaknul o dvojku Kalous (ten pravej) a já mohl uplatnit zkušenosti nabytý tichošlápkováním Pavla Nedvěda (sem link dávat nebudu, protože toho je plnej net). Tandem docela šlapal, za chvíli jsme měli na dohled zaláskovaný Veličenstvo a do cíle jsme letěli jako o závod. Zatimco na sedmičce jsem byl 26., ve finiši jsem se prodral na luxusní 14. flek a i když mi mistr mistráků Mráz dal kotel, nechal jsem za sebou spoustu dobrejch jmen. Třeba Zvířátko, kterýmu jsem naložil 11 minut.

Jestli jsem se těšil na lampiony, pak po posezení u stánku jsem úplně prahnul. Pan Šebek naštěstí seděl už od rána uvnitř knajpy (hlášku dne předvedly servírky Marie, když jedna druhý v 10 ráno vyčítavě říká: Maruno, pan Šebek nemá pivo!), takže jsme zabrali epesní místa na zahrádce - teda vlastně spíš na zaplivanym dvorku. Ale klobásy měli naprosto famózní a tentokrát i po těch Krušovicích nebylo zas tak špatný takhle žít.

Není divu, že jsme s Bokym zjistili, že by bylo zbytečný to při sluníčku tak brzo zabalit. V Žilině by už člověk kromě nás (a Sosny, jak jinak) lampiona nedohledal, tak nám Lorenz v autě pustil diskotéku a jelo se na Letnou na zahrádky. Jen co jsme usedli, Boky zjistil, že nechal u Mira v autě telefon a Paroubka, jenže ten jel pro š(t)uk, takže jsem museli čekat, což nám vlastně ani tak nevadilo. Aspoň jsme probrali detaily našeho velkotripu do Ganeshlandu. Jelikož se nám furt nechtělo jít do našich bejváků, vygenerovali jsme další super plán. Když přijel Lorenc s mobilem, Paroubkem a šukem, nechali jsme se hodit na Pavlák a pokračovali krtkem na Háje. V sámošce jsme nabrali Bráníky, u pokladny kina lupeny na Okresní přebor a jako třešničku na dortík buranství mega kýbl popkornu a nachos.

Film asi nemá cenu nějak hodnotit. Bavili jsme se královsky a ani na nás nikdo nesyčel. Když to Pepík Hnátek zabalil, řekli jsme si, že by to chtělo ještě přídavek. Lahváče nám sice už došly, ale filmová nálada vůbec. Boky zvolil animák Piráti, což nebylo špatný, protože v mega velkym kině byl kromě nás už jen jeden fotřík se synátorem. Malý problém byl v tom, že film byl ve 3D a my neměli brejle. Nutno říct, že to Zvířátko na obsluhu zahrálo parádně. Že prej je vevnitř s holkou, která je děsně nasraná, protože on se nalil. Moc mu to nevěřili, ale brejle mu dali. Piráti nakonec byli docela dobrý a na další přídavek jsme už neměli síly.

Jako místo pro aufwiedersehen drink jsme zvolili přilehlou pizzérii, kde jsem se konečně najedli něčim jinym, než kukuřicí. Vzhledem k tomu, že jsem se už cítil přeplněn zážitky i pivem, odmítl jsem možnost prodloužit si den (a zabít noc) v podniku zvaném Klec. I tak to bylo dost náročný.

Jak za čtyři dny natrénovat na 1/2maraton

V pondělí na týdenní poradě povidám: Tak v sobotu se běží Pražský půlmaraton, na startu bude Pavel Nedvěď. Na to následovala otázka od vedení, kdo běží za nás. Hned jsem věděl, že to je v prdeli...

Letošní O-sezonu jsem zahájil na Kobříkově soustředění ve Starých Splavech. Při prvním tréninku jsem si vyjebal kotník, při druhém vypíchl voko a při třetím kvůli vopici skoro nenašel ani jedničku. Pozitiva ale další vétéčko s BéTéčkem mělo. V lese jsme našli sadu umělých pyjů, diskotéku jsme ovládli (což ale nebylo zas tak těžký) a Kuba Holuša zřejmě inspirovaný naším nočním výkonem vyběhl stříbro na HMS.

 U Hradčan se v lese válí zajímavá výbavička

Den na to jsem byl na letišti zjistit, jak to Kuba zapil, a cestou domu si nakoupil pár lahváčových dobrot. Žel pád na schodech pod nohy sousedky přežil na rozdíl od kotníku jen Bráník. Takže na mojí tukulatúru začal kromě dočasného šéfování za na Floridě zevlujícího Topíka neblaze působit i fakt, že jsem musel rezignovat na veškeré pohybové aktivity. Stovky naběžkovaných kilometrů a natočených spinnometrů padly za vlast.

Naštěstí jeden z mála sportů, který se dá dělat i s kotníkem na maděru, je sjezdový lyžování. Přijít o MČR sportovních novinářů v obřím slalomu by byl vrchol. Takže minulou středu jsem se vypravil do Rokytnice, kde jsme tentokrát spali v hotelu u fotbalovýho hřiště. Úvodní večírek byl takový zahřívací - i když pár lidí se trochu přehrálo. Já to zatáhl ve chvíli, kdy jsem byl ještě schopný vyjít schody na pokoj. Ve čtvrtek byl samotný závod, o který vlastně ani tak nejde - šestý místo z mediálních mrdek je pěkný a je škoda, že jsem neudržel výsledek z prvního kola. To jsem si dával Dominátora i Koudelku.

Na Lomeňáku bylo krásně. Pod ní ještě líp.

Prase tentokrát nebylo u Prasat, ale na rožni v bufetu u Lomeňáku, takže většinu dne jsme strávili tam. Navíc holky z Jégrmajstra nám nosili jednu zkumavku za druhou. Slunce pálilo, točila se Plzeň, prostě balada. Pak přišla horší část dne, kdy se to nějak všechno muselo zaznamenat do novin, no a pak hlavní večírek. Začal tombolou, kterou jsem před dvěma lety vyhrál - od tý doby sjezduju na krásných Salomonech. Pak jsem na desetiboji vyhrál zase - sporttestr. A letos jsem samozřejmě vyhrál znova. Neřeknu co, jen napovím, že se to strká do zásuvky a chtějí za to 900 EUR. Pak se rozjela zábava, kterou ani nemá cenu komentovat - jégr tekl proudem, vypilo se ho prej 20 litrů. No ale aspoň jsem zjistil, proč Kukin jezdí tak dobře skate, když na Vysočině o manžestr lyží nezavadíš - prej hrál jako malej hokej. Tak jsem mu za to narval Paroubka. S harmonikou jsme pak dali po hotelu tour de perverz a šlo se někdy nad ránem spát.

Kukin se baví s Dominátorem. To měl večírek ještě nějakou kulturu.

Pátek jsem si protrpěl v práci a večer dokonal pařící hattrick na koncertu Vagyny Dy Praga. Sobotní derby byl celkem slušnej fotbal, jen jsem se pak do tří do rána trápil nad článkem do pondělních novin. Stejně jsem usnul nad čistou stránkou wordu. Dopsat jsem to musel ráno cestou do Tábora, kde jsem si odbyl letošní závodní O-premiéru. Dva sprinty mi připadaly ideální - bohužel jsem si neuvědomil dvě věci. Zaprvé že mezi závody byla jen hodinová pauza, a pak že jsem od listopadu kromě Kobříkova soustředění běžel čtyřikrát - dvakrát v Krčáku a dvakrát při ski rogainingu. První sprint jsem tak dle své tradice od začátku napálil, ale v půlce mi došlo takovým způsobem, že jsem totálně otupěl a ztratil se jak dement. Takže se dobrovolně vzdávám JJ označení sprinter s potenciálem - teď závodim s Dannym, Baronem a Jehovou (všechny tři jsem dvakrát porazil).

No a v pondělí, když jsem s lejtkama jak z betonu dorazil do práce, mi řekli, že mám najít někoho, kdo poběží 1/2 maraton. Letmý pohled newsroomem mi stačil na to, abych rychle zapomněl, že mě z toho loňského ještě pořád bolí koleno. I když jsou čísla už vyprodaný, naštěstí si Ital najal týpka, pro kterýho není stránková reportáž u nás zas takový nesmysl (pamatuju si, jak mi před dvěma lety, když jsem řešil podobný problém, dívky z PR oddělení řekly, že jestli chci dělat repku z Nedvědem, ať si koupim číslo). Takže běžet můžu a letošní úkol zní: Oběhnout to celý s fotbalistou. Tak doufám, že moc nepotrénoval, protože já jsem první letošní trénink na sobotní 1/2maraton šel až dneska. Hodinu jsem cupital po Krčáku a pak jsem si na Běhej.com přečetl: V každém případě si uvědomme, že na poslední chvíli už nenatrénujeme to, co jsme doposud nestihli. S ubývajícími dny do startu nepodlehněme panice a nezačněme dohánět kilometráž. Smiřme se s tím, že naše fyzická kondice už se do startu nijak radikálně nezvýší. Takže zítra asi půjdu spíš na pivo, než točit.

Zkusit Šůšn s CH7

Jak už jsem psal, v lednu jsem zjitil, že Sven Fischer ze mě nidky nebude. Tak jsem přemejšlel, kde bych se mohl uvrtat jinde a napadly mě lyžařský laufy, což je vlastně odkladiště zneuznaných lyžařů (třeba Blaďase). Jako první závod jsem si vybral 47 km bruslenim (mapa) v rámci Karlova běhu na Božáku a takhle to dopadlo, když jsem chtěl být jako Standa Řezáč:

Bed wetr. Kalt, very kalt. Nad Chomutovem -24 grad. Majn waksing CH7. Do -8 grad. Very bed prperd. Start. Frst daunhil, gut spíd. Erste klajmb, lepidlo on majn skís. Ajm not hepy aber hef kraft in frst kilometres. Ten kilometres no problem. Pak long daunhil, besser in grupe aber bed waksing y ajm alajne. From 15km na 20 km very bed. Not gut spíd. Pak big klajmb na Bludná. Zkusit šůšn. Skís drhnou. Trájink šumaváček. Very bed. Pernink. Gut vetr. Sany aber skís ár styl langsám. Esn banana y dělat foto mit van old lejdy in Abertamy. Pak big y lange klajmb. Nou kraft. Esen tyčinka Shock. Very gut, kraft ist bek. Noj grupe, zkusit znova šůšn a go jako lýdr aber dunim. Klajmb on Špičák like peklo. Last sechs kilometres. Skís ár not bed nur on san. Bát se lást klajmb to finiš. Esen karbošnek y zkusit šůšn. Ježíškova cesta trájink držet grupe. Zkusit šůšn. Lezte cvaj kilometres. Alpe Cermis zu celnice. Zkusit šůšn. Šumaváček. Zkusit šůšn. Šůšn. Finiš. Ajm hepy y cold. Not gut result - 73. plac mit cajt 3:37:17. Lorenc ist van haur in finiš. Bed vaksing...

Foto z dojezdu. Bohužel to dělal nějakej žebrák, kterej chce za jpg snímek 50 korun (kde žije? v roce 2000?), takže bych mu navrhoval, aby se přejmenoval na KKTfoto.com a prodával je aspoň za dvě kila.

Za kulturou: Hurra Torpedo

V soutěži o nejlepší podnikový video natočený na chytrej telefon jsem s tim neuspěl, tak si to hodim aspoň na blog. Před dvěma tejdny jsem vyrazil se svym novym animálnim holkou a Švihák family na Hurra Torpedo. Představovat tuhle norskou tlupu je asi zbytečný. V sestřihu jsou jen jejich nejznámější covery (marně jsem se snažil oslovit co nejširší publikum), takže chybí jednak flusanec na vlastní péro (ten jsem bohužel ani nenatočil), a pak i hitovka "Kaká na stroji, kaká na stroji, shiting next to machinery". V záznamu pochopitelně neuvidíte ani to, co se odehrávalo po konci koncertu a skončilo někdy nad ránem. Jednak to není nic ke chlubení, a pak si to já ani Boky moc nepamatujeme. 

Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...

Jak jsme točili video na O-GALA

Když jsem se v neděli ráno probudil na Brada po Koniášce, probrodil se prašanem na záchod, vyslechl si solidní nálož mně nenáležících nadávek a prohlídl si vyndanýho Pidise, říkal jsem si, že domluvený natáčení klipů na O-GALA nemůže dopadnout. Dokonce jsem chtěl i odjet domu. Jenže nějakým zázrakem jsme to nakonec zvládli a výsledek můžete vidět jednak v sobotu na plese, a pak taky v přiloženém videu, které mapuje práci našeho tříčlenného štábu (který později doplnili ještě Ondra s Lenkou). Nutno říct, že se jedná o hodně cenzurovanou verzi, a to nejen kvůli několika pípancům. Jestli někdy vznikne i hardcore making of, toť otázka. Pár lidí by se pak totiž asi nasralo...

Hoďtě se do gala, je tu O-GALA

Jelikož mám v sobotu moderovat O-GALA, Kála si válí šunky v Thajsku a propagace téměř neexistuje, natočili jsme v neděli s Pidisem v Jičíně na Husovce menší propagační šot - takový typický novácký infotainmingový vstup ve zprávách. Takže všichni povinně na ples a v neděli na Brada na Mikulášák.

Oslava 20 let lahváčového OB

Když se lahváč běžel poprvé (dle pamětí Jéni v Krčáku), tahal jsem ještě kačenu na prvním stupni základky. Když mu bylo deset let, začínal jsem být konkurenceschopný píč. Když o minulém víkendu načal třetí dekádu existence, stal jsem se jeho prezidentem. Bohužel není, co slavit. Šéfovat OBSONKKu měl stále ještě někdo jiný...

V roce 2001 jsem jel na desetiletý výročí na Sklárnu coby zobák, kterej si nemusí brát volno, protože má podzimní prázdniny. Lososový mercedes bří Skripniků táhl k zemi sud v kufru tak, až za ním létaly jiskry, a mladý študentík měl v hlavě plno ideálů a nápadů. Výsledkově to bylo ale zoufalý: štafety jsem pořádal, ze sprintu vypadl v prvním kole a na klasice jsem se občerstvil jen šestkrát. Přesto na neustále párkující párkovač, péží z Fandova spacáku, či Fandův noční výlet po okolí nejde jen tak zapomenout.

Rok 2001. Myro ještě s vlasy, já už s pivem.

Deset let uplynulo jako pivo, Braník přestali vařit v Braníku, zmrvili mu etiketu a do PET láhve pod jeho značkou stáčí maďároš sér, a já jel oslavit dvacítku nejromantičtější orientační disciplíny (JJ, sprinty mám fakt rád, ty to víš, ale vo tomhle žádná!) s pořádnou motivací. Poslední rok to ze známých důvodů neměl lahváč jednoduchý, regulérní noční jsem dělal jen já v Hodkovičkách (denní byly na Zvůli a v daleké Serbiji), a tak bylo krásný, že se nás u Skripniků v Řevnicích na zahradě sešlo ve čtvrtek večer 10 + pořadatel štafet Pakuo.

Rozdělení do dvojic nakonec vyšlo nad očekávání, závod byl vyrovnaný a žízeň veliká. Běhalo se dost, běhalo se do kopce a běhalo se pospolu i individuálně. Mně byl nalosován Skočil z rudé skály a zlomil si vaz, se kterým jsme dobře začali, ale pak chybělo trošku štěstíčka. Nakonec mi explodovaly vnitřnosti, kvůli čemuž jsme se rozdělili. Oba jsme stejně přinesli sedm zátek, což bylo dělený druhý místo spolu s dvojicemi Myro-Michala a Jéňa-Pápn. O pivko víc našli Hnůj se Zvířátkem, který ale kvůli tomu, že Mráz trénuje, aby obral na krosech Beta o autokosmetiku, proběhali celý les třikrát tempem 3:30 min/km.

V průběhu štafet jsem nevědom své budoucí funkce již obsadil trůn.

Po závodě jsem se sešli u ohně, kde se začala řešit budoucnost našeho sportu. Někdo musí dělat prezidenta, jenže... Pakuo má děcko, Ondřej dvě, Pápn tráví většinu dne ve vlaku, Boky musí stavět vzdušný zámky, Jéňovi je rozumět jen do jedenácti dopoledne (empiricky ověřeno o den později) a Mirek bydlí příliš blízko Hoffmanům. Zraky se obrátily na mě a já po krátkém odmítání nakonec přijal. Volební program je jasný - v roce 2012 uspořádat minimálně 4 klasické noční lahváče.

Ráno jsem se probudil sice s nově nabytou funkcí, leč bez kocoviny, a tak jsme mohli vyrazit na snídani. Nádražka měla bohužel až od jedenácti, tak jsme zapadli do hospody na náměstí. Kafíčko, polívka, vajíčka, paráda. Raňajka se rychle proměnila v oběd a krásný podzimní den nabral ještě hezčích barev, když jsme se na něj podívali skrz zrzavého a velmi chutného Regenta. Po dlouhém rozboru byl jako ideální prostor pro sprint vybrán Karlštejn, kam jsme také na slonovi v 14:48 odjeli. Pořádáním pověřený Myro, který od rána poctivě doplňoval tekutiny, se netěšil velké důvěře, ale vše zvládl parádně. Byl z toho krásný závod v podhradí, na který přijela fandit i Berta s blodýnou Romčou. Vyhrál její muž a Ondřej, já, Boky a Pakuo jsme dělili druhej flek. Kousky jsem měl luxusní - třeba v krámku s burčákem nebo na promenádě vedoucí ku hradu.

Kontrola byla schovaná ve figuríne u ucha.

Následoval přesun zpět do Řevnic, krátkej spánek, tradičně nakládanej hermelín, večerníček a pak už odchod na klasiku. Pochod deseti lidí, co před sebou v noci tlačí lesem na kopec kočárek se dřevem, musel vypadat šíleně, ale naštěstí jsme moc kolemjdoucích nepotkali. Do Temelína (tak se prej to tábořiště jmenuje) to byla děsná štreka a asi jsem se nechoval jako dobrý prezident, když jsem vjednomkuse nadával. Pro pěkný závod byl ale výstup povinností.

Klasiku stavěli bratři a začal jsem zvolna. Kotník bolel, únavenej jsem byl už jako prase, tak jsem měl plán, že si najdu pět šest piv a budu spokojenej. (Otevři si mapu s postupy) Na první kontrole mi jednu kuželku vypil visící Robér, ale seběhli jsme se s Bokym, kterej tu sosal dvě. Dvojku jsme nenašli, i když jsme museli být kousek. Trojka byla spešl desetipivo na místě, kde před tím probíhal nějaký tajemný rituál (obětování ovce?, ztráta panenství?, smlouva s ďáblem/Paroubkem?), ale seběhli jsme s hřebínku a po chvíli onanování v kamennym poli (možná to byl ten rituál) jsme to s Bokym zabalili a šli na mapu. Tam se pak dokreslily vzdálený kontroly s mapou, tak jsme vyrazili. Čtvrtou kontrolu jsme lehce pohledali, ale v klidu vysáli celou, na pětku přišel sprint a Kuželík nám dvě vysál - takže každej po kousku. Pak mapa a risk na těžkou kontrolu, kterej díky čuchu Zvířátka vyšel. Kalíme každej dvojku (šestý, Boky sedmý) a smějeme se Tojnárkovi s Robérem. Po pekelnym návratu na mapu zkoušíme kupu a nejsme sami, takže na svý sedmý kontrole mám jen jedno. Boky se zdržuje dýl, protože na něj vyšlo až schovaný bonusový (na každý kontrole byly poblíž klasického dvojlahváče ukrytý další dvě piva), a tak vyrážim na namapovanou svojí osmičku. Nacházím luxusně, dávám jedno v jámě, a další vyndavám z pařezu. Fotku těhle dvoučátek zveřejnil Pápn před závodem na fejsu, já na to, že budou moje. A byly.

Dvojčátka aneb stavitel vs. sběratel.

U mapy už zase čekalo zvířátko, který cestou nevim-jak-se-mu-to-povedlo našlo dvě nevypitý na nejbližší kontrole od startu, kterou jsme hledali jako druhou. Takže pořád měl náskok jedno pivo. To nezměnila ani devítka, kdy jsme šli znova na rituál a tentokrát úplně v pohodě vypili. Pak oheň, párek, buřt a poslední mapa s návratovýma kontrolama. Na desítku jdeme radši cestou, kterou známe, ale Boky utíká někam do piče, a tak u lahváčů nacházím kalícího Mirka. Ten byl během závodu dost nasranej, ale když jsem ho poslal na svou osmičku pro dvě zbývající, spravila se mu nálada. Takže jsem lupnul další dvě, ale to už z napalmu přinotoroval Boky, před kterym jsem tak poprvé od jedničky vedl. Jedenáctku, kde bylo šest piv, jsme vypili ve třech, ale já byl už jako pytel, a tak ačkoliv jsem cestou mohl vzít ještě jedno na čísle 17, radši jsem padal domu. Kdo umí počítat, dobře ví, kolik jsem jich v sobě měl a takovej osobák mi docela stačil. Boky si tam ale zašel, takže jsme se nakonec podělili o vítězství.

Pohoda v bráníkovišti. To jinde nezažijte!

Popisovat ranní stav je asi zbytečný, obzvlášť když jsem se probral někdy v poledne. Každopádně Mirek na tom byl o dost hůř a nevěděl, jestli klečet, nebo sedět - takže to střídal.

Byly to ale krásné oslavy, které snad zase probudí našeho sportovně-občerstvovacího ducha, který v nás celý letošní rok dřímal. Na místě je poděkovat jak bratrům za skvělý azyl a klasiku, tak jejich manželkám a přítelkyním za nervy, shovívavost a pokus o pochopení. Snad budeme slavit i za dalších deset let - a tentokrát, prosím, všichni. Tímto bych chtěl předchozí řádky i celé lahváčové výročí věnovat Árijcovi a Babíkovi, klukům, kterým nebylo dopřáno, aby s námi mohli sbírat zátky tak jako na Sklárně. Pro neznalé to může znít divně, ale já vím, že by z toho měli radost. Zdraví a pár zcenzurovaných fotek posílá Prezident.

Barvy, žádné laky

Nejdřív se vybarvili Prago pyčo s novym albem V barvách. Nejsem hudební všeználek, ale tyhle barvy se mi líbí...

Pak se začalo barvit všechno do podzimna. To, kromě toho, že za chvíli začne být hnusně, znamená, že je za dveřma Kapr...

Minulý pátek se vybarvil i můj palec. Krásný fialový odstín chytnul poté, co mi nějakej ajnštajn v lisofkách šlápnul na Hanspaulce na nohu...

V Bečově na klasice se nezdravě zbarvil můj obličej. Nejdřív si mě vzal do parády Bohoušek slavící narození druhé vnučky, pak stánkaři z Olomouce, po jejichž intervenci (krvavá záda, zelená, vodnice) jsem ráno netušil, proč spím zrovna ve zleenském tunelu...

Co se mnou barevně provede zítřejší novinářský desetiboj, je ve hvězdách. Vzhledem ke své aktuální výkonnosti bych to viděl na hnědou...

Summer summary

Čtvrt roku jsem nenapsal ani písmeno, a tak by bylo záhodno s tím zase něco udělat. Jenže za ty tři měsíce se toho stalo tolik, že by to ani nebavilo nikoho číst, takže to celý udělám hodně stručně. Prostě od čísla k číslu...

S BT jsem vyrazil na Jukolu * Ze 100hodinového výletu do Finska jsme minimálně 42 hodin strávili kokocením v autě * Většina posádky se vylila ještě před opuštěním Česka * Po mnoha letech jsem dostal diplom, který nebyl za pivní štafety * Stál mě skoro 80 litrů, ale rodina měla radost * Po několikaleté pauze jsme se jeli vylejt na Prase * Odvahu našly i čtyři holky * Nemohli jsme šťourat klackem do ohně * Zviřátko nemohlo chodit ani po čtyřech * Poprvé v životě jsem byl na ženském tenise * Bylo to finále Wimbledonu * Na Zvůli jsem kvůli tomu jel o dva dny později a ve 4 hodiny ráno * Abych zjistil, že můj dublér Boky E1 disknul a v E2 byl poslední * V E4 jsem byl poslední a E5 disknul * Lahváč vyhrál nevím kdo * Začal jsem místo fotbalů obcházet porady * Dovolená začala ztracenou Bokyho peněženkou * Po příjezdu do Bělehradu mě zachvátila panika * První alkoholna piča mě uklidnila * Potkal jsem Knjaze Miloše * Srbská žena dělá úplně všechno včetně ohně * Kotník jsem si vyjebal v 28. minutě pětietapového závodu * Už jsem si nezaběhal * Snědl jsem kilo mesa * Lahváče na Kopaoniku se zúčastnilo skoro 40 mužů a žen * Srbové jsou starý podvodníci a na kontrolách vzali jen zátky a piva tam nechali plný * Nakonec se vypilo všech 120 Jelenů a Lavů * Diskotéce vládl Gaz Gaz a Kalashnikov * Ich bin solo, scheißegal * Boky mě poprvé vzal do Čestra * Podnikovka byla krásná, ale náročná * Za víkend jsem vypil půl sudu * Torpédo Hulín rozneslo Novou Ves 7:3 * Neskóroval jsem * Cestou domu jsme potkali Polerta, což jsme dlouho oslavovali na poště * Baky už nám nikdy nespočítá watty * Pivní na Bohemii jsem běžel s Bokym a Finem Villem * Ač dva exeliťáci, kvůli nadměrnému nákladu jsem díru do světa neudělali * V Oku a Téčku nápodobně * Rozbil jsem v Boru židli, ale mačetou jsem nedostal * V Krčáku jsem dělal atletickou abecedu * Půjčil jsem si kolo za 200 tisíc a dělal na něm klauna * Zabloudil jsem na dámskou rozlučku se svobodou, kde hrály Vagyny * Mával jsem z parníku tmou po Boru i v noční Praze * Miloš Čermák mě školil na geeka * Po roce váhání si Mikrokvěták na PP olízl bradavku * Ošklivýho Boba jsem našel, všechny terčíky nikoliv * Jaký máš frizér? * Jiřin se znovu narodil * Nejsem nejlepší píchač * Největším úspěchem v Kacanovech bylo, že jsem se v neděli ráno vůbec probudil * Romča z PP předčasně porodila * Berta to bude mít dobrý, zapita byla ve velkém stylu * Vřesová smrdí snad ještě víc než dřív * V Šindelový jsme se chovali jako lidi * Pěvecké vystoupení v pět ráno bylo přijemným zpestřením * Ne tak pro veterána ze Sparty, který na Míle a míle reagoval fackováním žen * Ani letos jsem nedoběhl jediný vícedenní * Na Sokolovském krváku se mi stala osudnou rýmička z klimatizace * Prázdniny končí, ještě že už třetím rokem pro mě ani nezačaly

Bejku, jedu bajky!

Před týdnem jsem po dlouhé době vyrazil do bajkové komunity na Pražskou MTBO ligu, která se jela na Strahově, a kupodivu jsem si to náremně užil. A to nejen díky tomu, že jsem přišel po svých a nakonec jsem musel být odvezen Bokyho kundolapem, protože jsem nebyl schopný po svých také odejít. Nicméně někde mezi n-tým (neboli nevimkolikátým) a n+1 pivem jsem plácl od boku, že bych o týden později mohl na Kládinově MTBO lize i závodit. Asi jsem si říkal, že nic neriskuju, ´kož nevlastním helmu, stoleček a vlastně ani to kolo. Jenže to jsem se šeredně spletl a nezachránilo mě ani to, že si většina účastníků téhle vypunkované akce na počest Bábíka z večera nemohla moc věcí pamatovat.

Přesně týden na to se běžel pražskej přebor v běhu napalmem na Pražačce. Ponechme stranou můj tragický výkon - hůř jsem sprint snad ještě neběžel (kdybych byl Kalimérko, tak řeknu, že rýmička už byla na cestě). Důležitější bylo to, že mi Jiřin ihned, jak jsem přišel, oznámil, že mi přivezl to kolo. Jelikož on tehdy na Strahově nebyl, tak mě to o to víc překvapilo, ale prej se mu pochlubil Lorenc, že sháním (wtf?) bajk bez nášlapů. Takže jsem měl kolo.

Po sprintu a několika kelímkách ve stánku u Papriky jsme se rozhodli přesunout na pivo na Šiškov k Lípě. S Lorencem jsme utvořili grupeto a vyrazili přes Vítkov. Kousek od Ohrady se nám naskytla skvělá podívaná, do které jsme se jako našeptávači rádi zapojili. Holka s borcem si tam totiž dokazovali, jak moc se milují. Probíhalo to asi takhle: Řekni mi, že mě miluješ, a já se svlíknu - Ty, vole dělej, řekni jí to - Ale jóó, miluju tě (holka sundavá šaty a jde do spodního prádla) - Hele, svlíkni si ještě něco - Až se svlíkne on - Ty vole, dělej, svlíkni se - Sundám jenom triko - To se nepočítá, sundej i trenky, jinak se nesvlíkám - Kámo, sundej trenky, my se nebudeme dívat - Ale já jsem na vostro - Vidíte, on mě vůbec nemiluje - Ale miluje, koukej, už sundavá trenky - Teď ty (sundavá podprsenku). Pak už show skončila, protože nejdřív přidžogovala skupinka vedená Krajícem (slušná náhoda) a pak se přišli podívat i Esgéčko s Paclošem. Takže jsme zase šlápli do pedálů a hurá za pivem. Po menším kufru jsem už sáli nefiltrované luxusní Kouty. Rád jsem pak přijal Lorencovu nabídku, abych přechrápal u něj v Troji - bajky byly hned druhý den, takže jsem si ušetřil noční i ranní projížďku skrz celou Prahu. Navíc nad pivem bylo domluveno i půjčení helmy (Pacloš dík, jak ti jí mám předat zpět?).

Slovanská lípa - dopuručuji

S Jiřinovým kolem to ale nebylo tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Už když mi ho předával, spustil několikaminutový monolog, co se na něm všechno pravděpodobně posere, který zakončil instruktáží, ve které se mě - totálně manuálně neschopnýho ignoranta - snažil naučit, jak snýtovat prasklý řetěz. Kdybych oživil Pouštní lišku, legendární prabajk, na kterém jsem absolvoval svoje jediný MTBO v životě, asi bych udělal líp. Každopádně jsem se ráno u Lorencem probudil dost použitý a díky nefiltrovaným bírům značně barvyschopný a po krátké resuscitaci přebrodil Vltavu do práce, kde jsem navíc musel na poradu.

Den jsem nějak překlepal a když jsem vyrážel směrem na Palmovku, abych se mohl trochu přiblížit metrem směrem k Motolu, docela jsem se i těšil. Jenže na Libeňáku to jenom ruplo a řetěz prasknul. Co se dělo následující půlhodinu raději nebudu zveřejňovat, protože na vlastníka bicyklu se sneslo opravdu mnoho nadávek. Ačkoliv na mě jako nýtovače začátečníka nebyl příliš dobrý kurz, boj s technikou a vztekem jsem nakonec vyhrál. Pak jsem pěkně opatrně dojel na metro, pak na Butovice a pak až na Saunu, oblékl si klackáče a stulpny (můžu se vymlouvat, že jsem měl s sebou jen věci ze sprintu, ale upřímně - mohl bych jet v něčem jiném?), vyfasoval od Kládina poslední kus chybějící výzbroje (mapník) a vyrazil.

Mapa i s dementníma postupama

K závodu snad ani není, co psát. Snad jen, že jsem si hned na jedničce totálně roztrhl klacky v rozkroku (nejsem Boky, takže šly do koše), že jsem udělal pár idiotských chyb, že jsem kvůli neznalosti mapového klíče musel skákat s kolem ze srázu a to je asi všechno. Vzhledem k opatrnosti jsem dokonce ani neurval řetěz, což je skoro neskutečný. Po dojezdu klasicky pivo a párky u Papriky a další pivo a tak dále. Když už jsme chtěli s Lorencem odjet, přišla smršť, a tak jsme zalezli do všivácký boudičky. Bohužel došlo pivo a někdo dostal nápad hasit žízeň panáky, ale naštěstí jsem se víc věnoval dělání obrázků, a tak jsme o půlnoci odjížděli relativně v pohodě.

Ukázka z afterparty (více na Facebooku)

Na Plzeňský jsme chytře zabrali pruh pro autobusy, na Andělu se rozdělili, já pak šlapal po cyklostezce do Bráníka, na který překáželo jen pár vylitin před Žlutýma lázněma. Dál jsem to šoupnul na stezku směrem ke Krčáku. Ta bohužel v jednu chvíli záhadně zmizela, čehož jsem si nevšiml. Naopak jsem si naštěstí na poslední chvíli všiml, že se řítím proti závoře. Za brzdy jsem vzal tak vehementně, že jsem šel ihned přes řídítka, ale parakotoul jsem celkem ustál, takže jsem si jen malinko odřel kolínko. Rozhodně jsem dopadl líp jak Bořan, který to domu vzal nejspíš přes diskotéku, na který dostal naloženo od vyhazovače. Každopádně si to nepamatuje... Já byl v jednu doma a byl jsem docela rád, že jsem rád.