Summer summary

Čtvrt roku jsem nenapsal ani písmeno, a tak by bylo záhodno s tím zase něco udělat. Jenže za ty tři měsíce se toho stalo tolik, že by to ani nebavilo nikoho číst, takže to celý udělám hodně stručně. Prostě od čísla k číslu...

S BT jsem vyrazil na Jukolu * Ze 100hodinového výletu do Finska jsme minimálně 42 hodin strávili kokocením v autě * Většina posádky se vylila ještě před opuštěním Česka * Po mnoha letech jsem dostal diplom, který nebyl za pivní štafety * Stál mě skoro 80 litrů, ale rodina měla radost * Po několikaleté pauze jsme se jeli vylejt na Prase * Odvahu našly i čtyři holky * Nemohli jsme šťourat klackem do ohně * Zviřátko nemohlo chodit ani po čtyřech * Poprvé v životě jsem byl na ženském tenise * Bylo to finále Wimbledonu * Na Zvůli jsem kvůli tomu jel o dva dny později a ve 4 hodiny ráno * Abych zjistil, že můj dublér Boky E1 disknul a v E2 byl poslední * V E4 jsem byl poslední a E5 disknul * Lahváč vyhrál nevím kdo * Začal jsem místo fotbalů obcházet porady * Dovolená začala ztracenou Bokyho peněženkou * Po příjezdu do Bělehradu mě zachvátila panika * První alkoholna piča mě uklidnila * Potkal jsem Knjaze Miloše * Srbská žena dělá úplně všechno včetně ohně * Kotník jsem si vyjebal v 28. minutě pětietapového závodu * Už jsem si nezaběhal * Snědl jsem kilo mesa * Lahváče na Kopaoniku se zúčastnilo skoro 40 mužů a žen * Srbové jsou starý podvodníci a na kontrolách vzali jen zátky a piva tam nechali plný * Nakonec se vypilo všech 120 Jelenů a Lavů * Diskotéce vládl Gaz Gaz a Kalashnikov * Ich bin solo, scheißegal * Boky mě poprvé vzal do Čestra * Podnikovka byla krásná, ale náročná * Za víkend jsem vypil půl sudu * Torpédo Hulín rozneslo Novou Ves 7:3 * Neskóroval jsem * Cestou domu jsme potkali Polerta, což jsme dlouho oslavovali na poště * Baky už nám nikdy nespočítá watty * Pivní na Bohemii jsem běžel s Bokym a Finem Villem * Ač dva exeliťáci, kvůli nadměrnému nákladu jsem díru do světa neudělali * V Oku a Téčku nápodobně * Rozbil jsem v Boru židli, ale mačetou jsem nedostal * V Krčáku jsem dělal atletickou abecedu * Půjčil jsem si kolo za 200 tisíc a dělal na něm klauna * Zabloudil jsem na dámskou rozlučku se svobodou, kde hrály Vagyny * Mával jsem z parníku tmou po Boru i v noční Praze * Miloš Čermák mě školil na geeka * Po roce váhání si Mikrokvěták na PP olízl bradavku * Ošklivýho Boba jsem našel, všechny terčíky nikoliv * Jaký máš frizér? * Jiřin se znovu narodil * Nejsem nejlepší píchač * Největším úspěchem v Kacanovech bylo, že jsem se v neděli ráno vůbec probudil * Romča z PP předčasně porodila * Berta to bude mít dobrý, zapita byla ve velkém stylu * Vřesová smrdí snad ještě víc než dřív * V Šindelový jsme se chovali jako lidi * Pěvecké vystoupení v pět ráno bylo přijemným zpestřením * Ne tak pro veterána ze Sparty, který na Míle a míle reagoval fackováním žen * Ani letos jsem nedoběhl jediný vícedenní * Na Sokolovském krváku se mi stala osudnou rýmička z klimatizace * Prázdniny končí, ještě že už třetím rokem pro mě ani nezačaly

Bejku, jedu bajky!

Před týdnem jsem po dlouhé době vyrazil do bajkové komunity na Pražskou MTBO ligu, která se jela na Strahově, a kupodivu jsem si to náremně užil. A to nejen díky tomu, že jsem přišel po svých a nakonec jsem musel být odvezen Bokyho kundolapem, protože jsem nebyl schopný po svých také odejít. Nicméně někde mezi n-tým (neboli nevimkolikátým) a n+1 pivem jsem plácl od boku, že bych o týden později mohl na Kládinově MTBO lize i závodit. Asi jsem si říkal, že nic neriskuju, ´kož nevlastním helmu, stoleček a vlastně ani to kolo. Jenže to jsem se šeredně spletl a nezachránilo mě ani to, že si většina účastníků téhle vypunkované akce na počest Bábíka z večera nemohla moc věcí pamatovat.

Přesně týden na to se běžel pražskej přebor v běhu napalmem na Pražačce. Ponechme stranou můj tragický výkon - hůř jsem sprint snad ještě neběžel (kdybych byl Kalimérko, tak řeknu, že rýmička už byla na cestě). Důležitější bylo to, že mi Jiřin ihned, jak jsem přišel, oznámil, že mi přivezl to kolo. Jelikož on tehdy na Strahově nebyl, tak mě to o to víc překvapilo, ale prej se mu pochlubil Lorenc, že sháním (wtf?) bajk bez nášlapů. Takže jsem měl kolo.

Po sprintu a několika kelímkách ve stánku u Papriky jsme se rozhodli přesunout na pivo na Šiškov k Lípě. S Lorencem jsme utvořili grupeto a vyrazili přes Vítkov. Kousek od Ohrady se nám naskytla skvělá podívaná, do které jsme se jako našeptávači rádi zapojili. Holka s borcem si tam totiž dokazovali, jak moc se milují. Probíhalo to asi takhle: Řekni mi, že mě miluješ, a já se svlíknu - Ty, vole dělej, řekni jí to - Ale jóó, miluju tě (holka sundavá šaty a jde do spodního prádla) - Hele, svlíkni si ještě něco - Až se svlíkne on - Ty vole, dělej, svlíkni se - Sundám jenom triko - To se nepočítá, sundej i trenky, jinak se nesvlíkám - Kámo, sundej trenky, my se nebudeme dívat - Ale já jsem na vostro - Vidíte, on mě vůbec nemiluje - Ale miluje, koukej, už sundavá trenky - Teď ty (sundavá podprsenku). Pak už show skončila, protože nejdřív přidžogovala skupinka vedená Krajícem (slušná náhoda) a pak se přišli podívat i Esgéčko s Paclošem. Takže jsme zase šlápli do pedálů a hurá za pivem. Po menším kufru jsem už sáli nefiltrované luxusní Kouty. Rád jsem pak přijal Lorencovu nabídku, abych přechrápal u něj v Troji - bajky byly hned druhý den, takže jsem si ušetřil noční i ranní projížďku skrz celou Prahu. Navíc nad pivem bylo domluveno i půjčení helmy (Pacloš dík, jak ti jí mám předat zpět?).

Slovanská lípa - dopuručuji

S Jiřinovým kolem to ale nebylo tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Už když mi ho předával, spustil několikaminutový monolog, co se na něm všechno pravděpodobně posere, který zakončil instruktáží, ve které se mě - totálně manuálně neschopnýho ignoranta - snažil naučit, jak snýtovat prasklý řetěz. Kdybych oživil Pouštní lišku, legendární prabajk, na kterém jsem absolvoval svoje jediný MTBO v životě, asi bych udělal líp. Každopádně jsem se ráno u Lorencem probudil dost použitý a díky nefiltrovaným bírům značně barvyschopný a po krátké resuscitaci přebrodil Vltavu do práce, kde jsem navíc musel na poradu.

Den jsem nějak překlepal a když jsem vyrážel směrem na Palmovku, abych se mohl trochu přiblížit metrem směrem k Motolu, docela jsem se i těšil. Jenže na Libeňáku to jenom ruplo a řetěz prasknul. Co se dělo následující půlhodinu raději nebudu zveřejňovat, protože na vlastníka bicyklu se sneslo opravdu mnoho nadávek. Ačkoliv na mě jako nýtovače začátečníka nebyl příliš dobrý kurz, boj s technikou a vztekem jsem nakonec vyhrál. Pak jsem pěkně opatrně dojel na metro, pak na Butovice a pak až na Saunu, oblékl si klackáče a stulpny (můžu se vymlouvat, že jsem měl s sebou jen věci ze sprintu, ale upřímně - mohl bych jet v něčem jiném?), vyfasoval od Kládina poslední kus chybějící výzbroje (mapník) a vyrazil.

Mapa i s dementníma postupama

K závodu snad ani není, co psát. Snad jen, že jsem si hned na jedničce totálně roztrhl klacky v rozkroku (nejsem Boky, takže šly do koše), že jsem udělal pár idiotských chyb, že jsem kvůli neznalosti mapového klíče musel skákat s kolem ze srázu a to je asi všechno. Vzhledem k opatrnosti jsem dokonce ani neurval řetěz, což je skoro neskutečný. Po dojezdu klasicky pivo a párky u Papriky a další pivo a tak dále. Když už jsme chtěli s Lorencem odjet, přišla smršť, a tak jsme zalezli do všivácký boudičky. Bohužel došlo pivo a někdo dostal nápad hasit žízeň panáky, ale naštěstí jsem se víc věnoval dělání obrázků, a tak jsme o půlnoci odjížděli relativně v pohodě.

Ukázka z afterparty (více na Facebooku)

Na Plzeňský jsme chytře zabrali pruh pro autobusy, na Andělu se rozdělili, já pak šlapal po cyklostezce do Bráníka, na který překáželo jen pár vylitin před Žlutýma lázněma. Dál jsem to šoupnul na stezku směrem ke Krčáku. Ta bohužel v jednu chvíli záhadně zmizela, čehož jsem si nevšiml. Naopak jsem si naštěstí na poslední chvíli všiml, že se řítím proti závoře. Za brzdy jsem vzal tak vehementně, že jsem šel ihned přes řídítka, ale parakotoul jsem celkem ustál, takže jsem si jen malinko odřel kolínko. Rozhodně jsem dopadl líp jak Bořan, který to domu vzal nejspíš přes diskotéku, na který dostal naloženo od vyhazovače. Každopádně si to nepamatuje... Já byl v jednu doma a byl jsem docela rád, že jsem rád.

Na VéTéčku s BéTéčkem (přidány fotky)

Jak to tak počítám, tak na soustředění, kde bych točil a nebafuňařil, jsem nebyl dobrejch pět let. Jelikož mi s přestupem do Jičína odpadla velikonoční povinnost třídenního stříhání popisů, zabalil jsem si dvoje klackáče a vyrazil s bejčkama z BTčka, Miškou, Zvířátkem (!) a dalšími lampiony na Sklárnu.

Čtvrtek
Po dni skoro celém stráveném na soudu kvůli jednomu rozvodu jsem zatraceně rád vypadl ze spocené Prahy. Tranzikem do Žihle, šlichta k večeři a hurá na nočák. Hurá se nakonec trochu protáhlo, protože nebylo světlo. Nakonec jsem vyběhl v 11, našel pár luxusně nereflexujících reflexů a docela si to užil. Po návratu jsem se pustil do programování identů, což byla menší legrace, než jsem původně myslel. I když to chvíli vypadalo, že budeme bez krabiček i bez map, protože tiskárnu nečekaně opustily pacičky, nakonec bylo v půl čtvrtý hotovo.

Tak už umim i programovat fakáče

Pátek
S krabičkama jsem si sice dal fůru práce, ale stejně jsem jejich programování podělal, takže dostat z čipů výsledky ranních okruhů byla sakra velká práce. Odpolední koridory u Jesenice se pro mě staly asi nejlepším o-výkonem za poslední roky, protože jsem byl donucen používat buzolu a ono to s ní kupodivu jde líp než když jí má člověk na ruce jen na ozdobu. Pak jsem nakoupili osm bas Klasiků, Bráníků a Staráčů a večer opejkali buřty o 106. Noc bez peřiny, kterou nakonec Baron skoro ani nepoužil, jsem přežil jen díky tomu, že jsem byl nalámanej.

Hody, hody, koridory

Sobota
Dopolední sprinty měly být mym identovym reparátem. Nebyly. Nejdřív jsem nespustil start a cíl s ostatníma krabkama, a pak stejně cíl zdechnul. Takže plánovaný hendikep v druhém kole byl zrušen a šli jsme po dvaceti vteřinách. Díky tomu se mi poprvé od čtrnáctek podařilo na trati doběhnout Beta, který zmateně kroutil volantem v haldě kamenů, a dovedl ho za ruku na kontrolu. Odpoledne na vrstevnicovce jsem už tahal nohy za sebou a musel si dávat pauzičky. I proto jsem vynechal noční sprint, na kterém jsem aspoň poprvé předvedl bezchybnou práci s identem. Pak jedno pivko na spaní a konečně normálně strávená noc.

Neděle
Jasný vrchol soustředění. Ráno jsme začali klasickýma štafetama, na kterých jsem si udělal koňara jak prase, totálně rozflákal buzolu, urval s Kubou druhý místo a sebral 30 korun za správný tip na vítěze Drodu s Baronem. Zvířátko bylo ještě úspěšnější a vyjebalo si kotník, tak odpolední fotbal hrálo o jedné noze. Kopaná skončila píchnutym míčem, a tak jsme se přesunuli na dvě pivka na sluníčku. Jako blaf k večeři se tentokrát servírovali Plovdivské špagety. Těžko říct, jestli si tuhle bulharskou díru spletli kuchařky s Boloňou, každopádně se to moc jíst (ostatně jako všechna jejich produkce) nedalo.

Úvodní exáč pivních

Pak už přišly na řadu pivní štafety. Tři kola o body, pak nejlepší čtyři týmy ve finále. S Kazdičem bysme tam nebýt křivdy roku postoupili, nicméně nakonec se to i kvůli utěsnění mého žaludku špagetama nepovedlo. Takže vyhrálo BT (Štěp a Hendy) před Žabinama (Libin a Dým) a druhým BTčkem (Droda a Hóna). Z finále snad brzy zveřejním video.

Vítězné mužské a ženské týmy

Po vyhlášku se šlo do hospody, kde by to tak nějak v pohodě proběhlo, kdyby mě nenapadlo vyhecovat Zvířátko do Ho Či Minovy stezky. Jelikož tam Boky nechtěl jít sám, udělal jsem mu doprovod. Zatímco já jsem šest panáků vypil za dvanáct vteřin jako člověk (jestli se to o téhle taškařici dá vůbec říct), Boky je o sekundu rychleji naházel částečně do sebe, na sebe a na zeď za sebou. To rezultovalo v následnou slepotu, protože fernet v očích není žádnej med. Zbytek mého večírku pokračoval tak, jak to po Ho Či Minovi obvykle bývá - několik hodin se scuklo do asi deseti minut, takže si pamatuju jen, jak jsem seděl ve společenské místnosti, motal pomlázku a občas si šel k hrajícímu počítači sám se sebou zapařit.

Krátce po Ho Či Minově stezce. Já spokojený, Zviřátko značně osprchované

Pondělí
Ráno jsem se samozřejmě vzbudil děsně zuboženej a když jsem vyšel na chodbu, zjistil jsem, že jde Kazdič, Bet a možná ještě někdo šupat děvčata. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mám vlastně taky pomlázku. Žádná krasavice to teda nebyla - spíš pár pomotaných a polámaných klacíků, které v celku drželo několik metrů tejpovky. Ale co, fungovala...
Po humusný snídani jsem šli na nějaký capsy nebo co, ale s Pidinem jsme se shodli, že bysme si mohli jen ublížit, tak jsme to vzali jen pěšo na místo tréninku. Že byla naše úvaha správná potvrdil Hendy, kterej v lese šlápnul na hřebík a ten mu projel skrz botu do nohy.
Na poslední šlichtu v jídelně dorazil i Boky, který po noční sprše šesti panáky vypadal jak po souboji s Rockym. Natlačili jsme vepře s knedlem a zelíčkem, naházeli klacky do batohu a padali radši pryč.
Mě ale vyhodili hned v Žihli, protože jsem musel do Plzně na fotbal. Vlak mi jel za dvě hoďky, tak jsem zapadnul do hospody se vyprostit Březňákem. Moc to nezabralo a nepomohlo ani jídlo. Chtěl jsem si dát po čtyřech dnech zase normální kus masa, ale kuchařka zřejmě pracovala na part-tajm na Sklárně, protože kus kuřete jen posypala žampiony a nařezanou šunkou. Signature dish jako báseň. Ve vlaku to taky nebylo zadarmo, protože ten vezl snad jenom vochmelky. Alkoholovej smrad tak byl ve vagonu ještě před tím, než jsem do něj nastoupil. Takže vlastně symbolická tečka za vétéčkem s Bétéčkem.

Na silnici hvězda, na mapě idiot

Tak nám začaly lampióny a i když jsem se v zimě hejbal víc než vloni, jsem snad ještě tragičtější. Čím to sakra je?

První závod na mapě nebyl špatnej. Štafetovej nočák, co dělal uprostřed hromady bahna Aljoša, mi vyšel možná i díky tomu, že tam nebyly dvě kontroly a já se mohl 15 minut vydejchávat uprostřed trati. Den na to jsem už s menším úspěchem absolvoval jičínskej mapáč ve fekálu v Dřevěnicích a jako tečku probíhání trati na Pařezu na federály. To už jsem docela za sebou tahal nohy. Pak jsem si v rámci španělského soustředění vyrazil na tuhle mapu a trať, kde jsem se solidně vytrápil, protože to bylo nečekaně hodně do kopce. Abych si spravil chuť, tak jsem si byl taky zazávodit bez mapy. Reportážně jsem si dal půlmaraton za 1:32 a byla to letos taková pohodička, že ani o tom nemá cenu psát (i když Klokana, kterýmu jsem dal minutu, bych si mohl vychutnat...).


Po halfmaratonu jsme šli stylově za Ondrou Veseckým, ale ten nás pěkně vypekl, zavřel hospodu a my museli do lesa. Druhej den jsem šel zase do lesa, tentokrát do Říčan, a byla z toho vycházka jedna báseň - skončil jsem ve čtvrtý desítce, vyběhl si pět tisíc bodů a podalo si mě Veličenstvo. Chuť jsem si chtěl spravit teď v sobotu v Dobřichovicích, ale Bořanova pomsta byla totálně nad moje síly a pajdání v kamenných polích si neužily ani moje kotníky. Takže, jak by řekli čobolové, spravil som si akurát ostudu a jelikož mě říznul i Jehova, jel jsem se radši zašít do kanclu.

Další šance na reparát a zlepšení mých trapných rankobodů přichází teď o víkendu. Na nejdiváčtější, nejdramatičtější a pravděpodobně i nejhorší noční MČR peču už z toho důvodu, že to dělají Žabiny. Radši půjdu prošounit Zátišský potok na středeční lahváč, který pořádám (pozvánka). Útok na zlepšení reputace přijde v neděli, kdy se u Slanýho běží mydl a sprint. Snad to nebude další divadélko...

Btw: V pravé liště se nově zhmotnil odkaz na můj Twitter. Žádný rádoby vtipný statusy tam ale nehledejte. To jsem si jen zavedl transparentní tréninkový deníček.

Romantischer valentiner Lauf mit dem kleinen Tier

V pátek volám Bokovkovi, jestli teda pojedeme na lyže. Prej nemá půjčený ani jedno cock-car (audina či BMW v hantýrce Top Gearu), takže zkouším Bete, jenže ten jede s trenérem Brázdou na Kladýnko lízat asfalt, protože chce vyhrát autokosmetiku. Jizerky jsou teda zavrhnuty a vymejšlíme, co spácháme. Cupitačka je jasná, ale kde? Nakonec se domlouváme na zkrácenou Posázafskou, že si uděláme romantický výlet...

Ráno do sebe házim dvě čokorolky a cupitám na Nádraží Krč. Na perónu obdivuju vysloužilýho trempa, kterej má na hlavě čepici s liščim vohonem a na triku odznak šerifa. V jedenáct tam přijíždí hurvínek a v něm Zviřátko. Plkáme o ničem a krátíme si tak dost dlouhou cestu podél Vltavy. Pak se nám nějakej vylitej ajznboňák snaží prodat cosi, co prej někomu pomůže, tak skáčeme v Kameňáku z vlaku a pouštíme stopky. Hurá do Vlčí rokle, ve který jsem ještě nikdy nebyl.

Premiéra docela bolí a to roklí klušeme netradičně na úvod. I když možná to v ní utíká o trochu víc než na asfaltce vedoucí durch Požárama. Každopádně jsem si v ní pěkně užil a vím, že tam při klasický Posázafský vlézt fakt nesmim. Pak poklidný cupitání, Bokyna vypráví, jak se s Lorencem parádně vylili u Boba, čili příběh na dvacet minut. Kopec do Jílovýho dávám silou vůle a v kopci z Jílovýho už pochoduju. Pak se vydávám i směrem k vyhlídce, když už jako dneska běžim místy, kterym se na Boží hod vyhejbám jak čert kříži. Takže nad Sázavou můžu dát se Zvířátkem vlkovku a s jednou pěškobusovou vložkou to dotlačit do Petrova.

Na hodinkách mám přes kilo minut a hurvajz do Prahy jede až za hodinu, takže hledáme hospodu. První má z technických důvodů zavřeno a když už propadáme panice, zmerčíme ceduli Western bufet. Chvíli hledání a pak už lezeme do sklepa nějakýho domku a objednáváme dvoje Svijany 11°. Ty moje jenom zasyčí, mávám pro další a hermelín a za necelou hodinu tam nakonec natlačíme tři kousky. Pro strejdu Příhodu kupujeme do báglu dvě lahvový Plzničky a celý rozbitý cváláme z Petrova k Sázavě na vlak. Nakonec máme ještě rezervu, tak se Zvířátko nechává prudit dědkem, kterej chce, aby Boky lezl po skalách. Jakmile houkne hurvínek, otvíráme o koš Plzničky, sedáme na stejný místo u hajzlu, kde jsme seděli i cestou sem, a smějeme se nalitýmu průvodčímu, co nedokáže ani najít drobný ve šrajtofli. Cesta pak krásně ubíhá a my sme sakra spokojený, jak se nám ten lauf povedl. Hotovej romantickej vejlet, když je skoro ten Valentýn.

A teď hurá na druhou fázi - Mlsnej kocour volá...

Jak se neuvěřitelné stalo skutečností

Na škole jsem byl dlouho. Tak dlouho, že si vlastně ani nepamatuju, co jsem tam těch prvních pár let dělal. Jedno je ale jistý - moc mi to nešlo, protože jsem musel furt žádat o nějaké výjimky. Jednou jsem dokonce už na VŠE ani neměl být, ale nějak jsem to ukoulel. Když jsem se pak konečně dostal do fáze, že jsem měl všechny předměty, tak jsem zas začal psát o Neumannový a neměl chuť ani čas na diplomku a státnice. Takže mi studijní systém v září ohlásil 15. semestr a ve schránce jsem našel již třetí obálku. I když jsem nakonec všechno honil na poslední chvíli, diplomku se mi podařilo 3. ledna odevzdat a vše směřovalo k obhajobě a závěrečný státnici z regionalistiky.

Nejdřív mě minulé úterý čekala obhajoba. Přišel jsem na osmou, jako že si to rychle odbydu a půjdu se zase učit. Omyl. Sešlo se nás na obhajoby a různý státnice asi deset, navíc na hodinu a půl komise odešla na nějakou mimořádnou poradu. Nějakej ukecanej dement ze třeťáku vytáhl Střelené kachny a začal na to balit asi pět holek. Měl u toho děsný řeči, tak jsem si musel odsednout. Pak se konečně asi v půl jedný na mě dostala řada. Prezentace v pohodě, pár doplňujících otázek a já říkám, že se průmyslová revoluce Irsku trochu vyhla (téma DP: Prostorové plánování v Irsku). "Kolego, víte, kde postavili Titanic?" ptá se mě prof. Wokoun. "No asi v Irsku," odpovídám. "To bude taky důvod, proč to s ním skončilo tak, jak to s ním skončilo," podržel mě vedoucí práce Ing. Damborský. Pak jsem ještě prozradil své utajení, kdy jsem přílišný beletristický styl vysvětloval profesní deformací. "Kdybych věděl, že jste z Blesku, tak vám nechám tu dvojku," řekl mi později prof. Wokoun, když mi blahopřál k jedničce. Prozrazení utajení nevydýchal ani kluk se Střelenejma kachnama. "Ty vole, von seděl vedle mě Blesk," prohlásil znechuceně, když jsem odcházel. Chtěl jsem mu ledasco vysvětlit, ale uspokojil jsem se vyřčením slova blbeček.

Obhajoba dopadla dobře, ale času nebylo nezbyt - musel jsem rychle domu a ještě doladit přípravu na státnici. Jako tradičně jsem zjistil, že vlastně nic neumím, takže jsem začal panikařit, nalil do sebe tři litry kafe, šoka a spýda a začal s Rimmerovskym opáčkem. Když jsem si chtěl jít ve čtyři na půlhodiny zdřímnout, tak jsem zjistil, že to nejde, takže jsem se zase vrátil k učení a pocitu, že jsem dutohlav (což zřejmě souvisí s tim Rimmerovskym opáčkem).

Ráno jsem nastoupil na devátou a na chodbě zahlídnul Princla. Podle mě to byl výplod mé fantazie, který mi chtěl naznačit, že to dobře skončí. Princlik byl totiž úplně prvním vyučujícím, který mě na VŠE před sedmi lety zkoušel. To když se mě v rámci Socioekonomické geografie zeptal na to, jaká znám měřítka mapy. Tehdy jsem dostal za jedna, takže jsem měl pocit, že by to mohlo klapnout. Trochu tomu pomohlo i zjištění, že se mi oproti původním informacím výrazně zlepšila komise. Nicméně když jsem si vytáhl otázky, u jedný jsem měl úplný prázdno. No ale nakonec jsem to dal nějak dohromady, otázku, na kterou jsem si věřil, totálně podělal a naopak a odešel s trojkou. Takže má VŠE anabáze je kupodivu ukonce a Zhaly.kom je Ing. Vodohospodář...

Tak jsem změnil citát, pánové

Ne, že by se mi citát pana Kalouska na adresu Ratha už nelíbil, ale slečna Kateřina mě pochválila za výkon na Alpe Cermis, tak se musím pochlubit.

Pravda, na Vářku z dob, kdy dělal sporťáka v Blesku, to nemá. Ale trumfnout "Vo co jako komu jde, ty vole. Viděls ten čurák na tiskovce, ten z toho Blesku, vole? Rozumíš? Von ti řekne: Vám se ten fotbal jako líbil? Ty vole Milane, co to je za čuráky, ty vole? Rozumíš? Na co tady kdo čeká, ty vole? Co to je za klauni todle, ty vole?" prostě nejde...

Jedna společná...

Jeden víkend, dvě medaile a Alpe Cermis k tomu

Budím se v sobotu v půl sedmý ráno. Spánek nic moc dlouhej, ale bude to muset stačit. Přesto je mi jasný, že vzhledem k tomu, co mě během následujících dvou dní čeká, to bude sakra málo. Za chvíli mě už vyzvedává kolega a jedeme do Berouna. Hraje se tam totiž MČR novinářů ve futsale. Jsme nasazení do opticky slabší skupiny a postupně se střetneme se Stratosférou, Aktuálně, ČTK a rudochama z Haló novin. Ačkoliv se už ráno točí pivo, dávám si jen kafe - holt od vánočního turnaje se to tu trochu liší.

První dva naše zápasy končí 0:0. Přes mejch sto obranných kilo prostě přejít nejde. Nicméně ve chvíli, kdy přichází první delší pauza, je mi jasný, že bez piva naše výkony nahoru nepůjdou. Pravda, všech sedm spolubleskových spoluhráčů jsem k jedničce nepřemluvil, ale ty, kteří si dali, určitě nelitovali. ČTK jsme totiž sfoukli 4:1 a na postup nám stačila remíza s Haló novinama. Vzhledem k tomu, že to byl nejslabší tým, tak jsme jim dali 3:0, hokejka Skořepina se s jedním rudochem skoro porval a první místo ve skupině bylo doma.

V semifinále nás čekal Ringier souboj s deníkem Sport. I když jsme byli lepší, zase to skončilo 0:0 a kopaly se penalty. První jsme nedali, Sport dal. Druhou jsme nedali a už jsme byli v prdeli. Jenže... První mečbol náš sportovní šéf Top chytil, druhý mečbol odvrátil kapitán Géba konečně proměněnou penclí a třetí mečbol opět chytil Top. Pak grafik Michal dal, Top znovu chytil a byli jsme ve finále. Haluz jako prase.

Finále s Aktuálně už bylo jasnou záležitostí, a tak...

...jsme pozvedli vítězný pohár a já se poprvé od dorosteneckého věku stal mistrem republiky. První medaile byla na krku.

Následovala značně bržděná oslava, přesun do Prahy, chvilka v Nebi a už jsem uháněl k Sekačkovi, našemu fotografovi. Po devátý jsme totiž vyráželi směr Val di Fiemme. Lehce znaven šesti ostrými zápasy jsem to symbolicky za Berounem solidně zalomil a jen s několika momenty při smyslech prospal celou cestu až před Innsbruck. Tam jsem Sekačku vyměnil, pustil si Jede pán na koni a přes Brenner to brousil do Itálie. K lyžařskýmu stadionu v Lago di Tesero jsme dojeli v půl šestý, takže následovalo sklopení sedaček a ještě dvě a půl hodiny spánku.

V osm jsem se rozlámanej vypotácel z auta, vyzvedl si startovní číslo, udělal si novinářskou akreditaci, obhlídnul stopu, zalil Bebe dobré ráno Poweradem, seškrábal si lyže, ukázal holou prdel a vyrazil do stopy. Na startu jsem se postavil kousek od Neumannky, abych měl konečně společnou fotku a vyrazil hromáďákem na závod Rampa con i Campioni, který se jel na stejný trati, na který si Bauer o čtyři hodiny později dojel pro třetí místo na Tour de Ski - tedy na devítku zakončenou tříkilometrovou onanií po sjezdovce na Alpe Cermis.

Start jsem vychladil, aby mě pak v kopci nepředjíždělo moc lidí, kolečko nad stadionem si v klidu projel a vyrazil na přejezd pod sjezdovku, který vede po trati Marcialongy. Takže jsem se v klídku klouzal z kopce a přemýšlel o smrti, která na mě čekala opodál. Prvních šest kiláků uteklo až podezřele rychle a už jsem se plazil po sjezdovce. I když jsem se šetřil, stejně jsem nechápal, jak mohl Gaillard k prvnímu mezičasu na Alpe Cermis jet jedna-jedna.

NIcméně právě u něj mě předjela první bábovka, o kus dál další a šance, že bych je třeba mohl viset, byla nulová. První kilák po pistě ještě ušel. Sklon zhruba jako bedna, takže jako v pohodě. Jenže druhej kilák začíná brutální stěnou, kterou ani nevim, k čemu bych na kolečku kolem Čerťáku přirovnal. Navíc přímo pod tou střechou byl bufík, takže tam všude voněly klobásy a nevim co ještě. Nicméně jsem nasadil šumaváčka, ostatně stejně jako všichni ostatní, a pochodoval vzhůru.

Abych řekl pravdu, ani si moc nevybavuju, jak ten kopec vypadal dál. Jen vím, že cedule byly po půl kilometru, a že mezi nima byla kurevská dálka. Prostě jsem jen lezl a lezl, občas si odpočinul, když se jezdilo brankama napříc sjezdovkou, a snažil se nezastavit. Poslední kilák (ze kterého je fotka z tratě) byl pekelný. Už se nejelo do takového kopce, pokud si dobře pamatuju, ale stejně to vůbec neutíkalo. Cedule sice byly už jen po dvoustovkách, ale stejně přesun od jedné k druhé trval celou věčnost. Kolem trati už bylo docela dost lidí a věřím, že se při pohledu na mě museli celkem bavit.

Posledních dvě stě metrů ale bylo parádních. Pocit dobře odvedené práce mě zaplavil euforií. Poslední etapu Tour de Ski jsem jel za 51 minut, což je o 21 víc, než za kolik jí proletěl Lukáš, a o pět víc, než kolik to trvalo kochající se Neumance, ale byl jsem spokojený. Jak jsem psal na Facebook, stejně dostávám i na middlu od Beta a tam se většinou do sjezdovky neběhá.

Takže na krku se mi houpala už druhá medaile během jednoho víkendu. Sice jen dřevěná, ale vzhledem k tomu, jaký jsem dřevo, tak jsem si vlastně ani jinou nezasloužil...

No a pak už následovala jen práce. Napsat reportáž do novin, neúspěšně se pokusit předat Neumannové dopis (zde), napsat zasloužený chvalozpěv na Lukáše a tak. Pak cesta lanovkou dolů, dlouhé hledání hotelu, který nebude stát majlant, návštěva italského hokejového open air zápasu spojená s výbornou večeří a konečně zas spánek na posteli. Jo, byl to víkend, na který se jen tak nezapomíná...

Metráček na Posázavský

Ráno jsem se vzbudil a ještě v pajšlu cejtil 30 šunkových chlebíčků, kopec bramborovýho salátu, kus kapra, kuřete i vepře. Pak přišel trenér. Pan Zenkl, Bohumír, Bohouš, Boža - pro mě však jen pan trenér. "To se ti líbí, tohlecto, co?" řiká a chytne mě za břuch. "Když nastoupí metráček, dostanete na fráček. Spad si do úlu, že si takovej nateklej?" zeptá se a šoupne mě na váhu. A fakt tam je. Rovnej metrák. "Žaloudek, máš patnáct přes. Dávám ti dvě měsíce na to, aby ses dostal na svojí váhu, jinak to jsou dva tisíce," dává mi ultimatum.

Sice jsem už příspěvky platil, ale abych ušetřil, pustil jsem se do hubnutí. I když mám hovno natrénováno, tradiční Posázavskou stezku na Boží hod jsem nemohl vynechat. Dobře jsem věděl, že to bude zatraceně bolet, ale dva tisíce jsou dva tisíce. Ve Skalsku se sešlo chrtů požehnaně, z mé váhové kategorie však nikdo. Hlavu jsem si z toho nedělal. Vycupitali jsme a po pár metrech bylo jasný, že je zle. Buď se běželo rychleji než normálně, nebo už mi prostě ujel vlak. Pak trenér Brázda (ten nepřipravuje mě, ale Ondru Veseckýho do Budapešti) zajel do sněhový brázdy a jelo se na Jílový. Po čtvrt hodině rozcvička, kde jsem se sotva vydejchal a pak už seběh pod první erzetu k paneláku.

Na tý jsem takticky podřadil na jedničku a vycupital si na kopec. Tam už jsem nikoho neviděl, takže Jílovym jsem to vzal zkratkou číslo jedna. Ale ani ta mi nepomohla do čele. Všichni se přede mnou jen mihli a já ťapal do kopce sám. Na něm byla pořádná závěj, běžet se v ní nedalo a na mě přišly černý myšlenky. Jenže pak jsem si vzpomněl na knížku od Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání" a dupal hlubočák dál. Kluky jsem už vůbec neviděl, a tak došlo na zkratku číslo dvě před Petrovem. Ta už mě do vedení dostala a po pětašedesáti minutách běhu jsem byl u Sázavy v Pitkovicích. Posázavskou jsem už běžel dvakrát a vždycky mě to zlomilo právě pod Mrdníkem, takže jsem si do uší pustil "tepláková souprava, gule dej si do prava" a vyrazil. Jelikož když už jdu běhat, tak to víc jak na hodinu nedá, za chvíli se mi už docela motaly nohy. Nad schodama mě předběhli Bet, trenér Brázda a bloger Mrazák, v rokli blogerův bratr a Lorenc a o pár kiláků dál i Klacky s Bokovkou. Jenže Klacky utekly Bokyně, Bokyna utekla mě a když jsem se konečně přiblížili Kameňáku, Bokyna neodbočila k vodě. Takže jsem v Kameňáku doběhl čekajícího Pápna a ťapal s ním k nádraží. To jsem měl na hodinkách asi 120 minut a poprvé jsem musel přejít do delší chůze.

Nicméně ke kolejím jsme se dostali a jak se cesta zvedla, já vyndal hrozinky a Klacky zmizeli v dáli. Když jsem se nakrmil, ze závěje najednou vylezl Boky, zapičoval na Pápna, kterej mu prej utekl a nedal mu pokalit, a když ho před sebou konečně uviděl, zařval jen PÍT a začal zase trautenberkovat. Klukům to pak do kopce Požárama táhlo trochu víc jak mě, ale nějak jsem se pěškobusem na kopec dostal. Když jsem se pak rozběhl, tak mě zase vzala křeč do přední strany stehna a já jak raněnej pitomec kulhal závějí k autům. No nakonec jsem tam nějak doběhl, čas 165 minut, žádna hitparáda, ale na metráčka solidní lauf. Mentální trénink prostě zabírá a motto "Quitters never win and winners never quit" mi zabránilo v jakékoliv sabotáži.

Horší už to bylo, když jsem dorazil domu. Z tolika pohybu najednou mě bolí záda, třísla, klenby, nohy, prostě všechno. Ale za ten pocit to stojí. I když jsem se pak musel tak nažrat, že by trenérovi šla pěna vod huby.

I don`t like mondays, especially this monday

Who want music backround should try THIS...

I overslept. I awoke one hour later than usually. In subway I was trying to find something readable in Reflex. I failed. I had to read about Jung. It was so boring that I forgot to get out on Holešovice. I didn`t want to visit U Hofmanů at 10AM. I was hit by a paperball to the face during my lunchtime in office. I didn`t write anything thereout I could be proud of myself. I was shopping in the worst mall in Prague (believe me, stop away of Galerie Harfa). I bought nothing. I was pissed in the middle of nowhere. I moved to Arkády Pankrác. I went thru all possible shops. I found the trousers in the last one. I didn`t found any shoes except those for discoboys or old geezers. Instead of new shoes I had to purchase black cream as a camouflage for the old ones. I missed the bus from Kačerov. Twenty minutes later I took a seat in 113. Twenty seconds later I was hit by elbow of an old heg. Twenty picosecond later I was in the middle of the argument (transcription: Move, said old heg. What? I replied. I have not enough space, said old heg. I can`t move, I replied. Why you didn`t buy two tickets for two places? asked old heg. Are you kidding? I asked. No, replied old heg. Why YOU didn`t buy two ticket for two places? I asked). The argument was stopped by busdriver. I had to get out on Kačerov because the tractor 113 was broken. Twenty minutes later I took a seat in the next 113. The old heg disappeared. It was the first good moment of this monday...

But the winner of this fucking unperfect day is obviously the old heg because the incredible crap from her`s mouth about two tickets forced me immediately after homecoming to work out and do some push-ups or sits&downs...

Jak jsem dokopal...

Právě jsem se vrátil z BT pochodu. O stavu mý vyndanosti hovoří to, že jsem si dopoledne myslel, že osm a tři je deset. Ano, původně jsem si myslel, že budu jen ležet v komatu a čumět na bednu. Jenže pak jsem si ji zapnul a zjistil, že dávají jen Talentmanii. Na to jsem si otevřel Gambáč, což bylo jediný jídlo, co jsem našel v lednici, a nejen, že mě parádně vyprostil, ale ještě jsem dostal obří slinu. Ne se znova nakalit, ale konečně ukojit ubrečenýho Beta, Buznu, Pápna a nevim koho ještě, kteří už týden čekají na to, co se mi stalo ve Všechlapech.

Flashback:
Tolik vyrovných signálů a já byl vůči nim slepej. A jak jsem za to zaplatil!

Tak zaprvé mě varoval kolega a spoluhráč Géba. V tejdnu jsme se bavili, jestli vyrazíme do Všechlap na poslední podzimní mistrák. Já chtěl, Géba dost váhal. Řiká: "Poslední zápas, to smrdí zraněnim." Já na něj, ať není baba, a myšlenkama jsem už byl u prasete a piva na následný dokopný. Nakonec to vypadalo, že jsem ho ukecal. Znamení druhý: Neukecal jsem ho. Den před mačem mi volá, že nejede. Rozhodování, jestli pojedu aspoň já, nebylo lehký. Musel bych jet vlakem, večer by moc nebylo s kym chlastat. Ale aspoň si zasportuju, řekl jsem si a rozhodl se, že pojedu. Znamení poslední: Na srazu před utkáním (= cigáro před kabinou) kluci řikaj: Dávejte dneska na sebe bacha. Minulej tejden jednoho odvezli s kolenem, známej dostal ve středu infarkt. Ještě zbývá třetí průser. A já se stejně voblíknul do zimní verze dresu (čili s dlouhym rukávem) a chtěl jít hrát.

Jenže jsem nehrál. Poslední zápas mi úplně nevyšel (jak by taky mohl, když jsem na něj jel po noci strávený v Tančáku a píchnutym závodě v Dřevenici), a tak jsem šel zahřívat lávku. S tím jsem tak trochu počítal a jelikož jsem po rozlučce s Bábíkem nebyl opět úplně v kondici, rád jsem si do dřevěný budky za lajnou sednul. Klukům to na hřišti moc nešlo, tak jsem radši s Grošákem, kterej taky přijel rovnou z diskotéky, řešil jeho nasranou manželku (kterou vzbudil v šest ráno, když přišel domu).

O poločase byla klasická bouře v šatně (a samozřejmě cigárko). Už jsem se těšil, jak tam vlítnu a roznesu je, jenže i tentokrát jsem si šel sednou. Za lajnou jsem se začal trošku rozcvičovat, ale s postupujícím časem se moje protahovací cviky přeměnily na opírání se o cokoliv. (Vše)Chlapáci sice vyrovnali na 1:1, ale dolů se nikomu nechtělo. Až srdcař Dali se už na mě nemohl dívat a nechal se vystřídat, za což nakonec dostal čočku, protože najednou chtěli střídat snad všichni včetně brankáře. Nicméně někdy před 70. minutou jsem šel konečně na plac.

Nezvykle jsem se tak dostal do role špílmachra - střed zálohy byl můj. A adaptoval jsem se rychle. Po pár vteřinách aut, vyhranej souboj a otevřená levá strana přede mnou. Začal jsem si nabíhat do prostoru, pohybem si řekl o přihrávku, kterou jsem taky dostal. Jenže v tu chvíli mi to na měkčím hřišti trošku podklouzlo a v levym stehně mě píchlo jako prase. Takže jsem skákal po jedný noze kousek před vápnem, přede mnou byl už jen brankář a já nemohl udělat nic jinýho než začít nadávat a nechat se doběhnout, vzít si balon a mávnout na střídačku, aby šel někdo místo mě. Tam už ale nikdo další neseděl...

Zbývající dvacetiminutovka byla pekelná. Stoupnul jsem si do útoku, bo tam jsem nemohl udělat žádnou škodu, občas vyhrál na půlce hlavu. Soupeř mě nebránil, protože věděl, že mě doběhne i přes půl hřiště a málem na to dojel. Ve středovym kruhu jsem si křiknul, že mám, spoluhráč mi nakouřil míč do xichtu, čímž mi nalomil nos, balon přede mnou párkrát skočil, já sic omráčenej přesto pohlídal ofsajd a poslal lahodnej voblouček na kolegu z útoku Volfíka, kterej šel sám na kasu. Bohužel tuhle půlku hřiště mával v druhym poločase jejich chlápek (i hlavní rozhodčí byl od nich - zápas byl neobsazený), takže to sprostě mávnul jako ofsajd. Lekce venkovskýho fotbalu jako prase.

Nějak jsem to teda dokopal, ani se nemusel sprchovat a na dokopnou se vykašlal. Na poděbradský diskotéce bych byl trochu plonkovej. Vzhledem k loňskému natrženému lejtku jsem zároveň tušil, že jsem pěkně v prdeli. Doma jsem si na to hodil pytel zmražených fazolek (balík přesně pasoval na moje obří stehno) a napsal na Fuckbook, že moje fotbalové kariéra je u konce. Sice mám ještě v piksle s gelem na vlasy tolik hmoty, že by mi to vystačilo i na jarní sezonu, ale za prvé mi končí půlroční hostování z čafky a když už ve Všechlapech vědí, že neumim dorazit na zápas střízlivý, tak za mě dva tisíce nedají, za druhé jeden zápas zabije víc času, než lampiony a to už je co říct a za třetí to zranění...

...nicméně s týdenním odstupem vše přehodnocuju a fotbalovou kariéru jen přerušuju. Jestli ji na jaře obnovim, to se teprve uvidí. Každopádně stehýnko není natržený, ale jen natažený, mražený fazole jsou léčivý a BT pochod jsem zvládnul v pohodě. Pravda, nohy mi v závěru trošku přestaly sloužit, ale za to mohl především bránický hungároš ser, Hónova sekera nebo jak se to jmenovalo, Běhounovice, Kodyho čínská Grantka a já nevim, co jsem všechno ještě prolil hrdlem. Ale o tom až příště. Ale již brzy...

Můj první desetiboj aneb 3274 bodů bod po bodu

Když jsem před kýmkoliv prohlásil, že jdu novinářský desetiboj, z reakce většiny oslovených jsem implicitně vycítil domněnku, že jedu zase někam chlastat. Není divu - jedinou akci, kterou jsem během posledních let na atletickém oválu absolvoval, byl BT limit. Nicméně tentokrát jsem jel opravdu sportovat. Řádně vykrmen ke sto kilům a zocelen vesnickým pseudofotbalem jsem se vydal na Kladýnko porazit mimo jiné pana desetibojaře Tomáše Dvořáka...

Vstávačka v 5.40 byla dost na hovno, obzvlášť když se mi podařilo usnout až kolem druhý. Myšlenky na deset disciplín, z nichž většinu jsem nikdy nedělal a teď jsem je musel vykonat během jednoho dne, mi prostě nedaly spát. Takže jsem nasedl s dělňasema do busu (jelikož do práce obvykle jezdím o pár hodin později, tak mi dala jízda s plebsem a bez důchodců dost zabrat), projel Prahou, projel polem, projel Poldi, koupil si v učňovský cukrárně laskonku k snídani a v osm dorazil na kladenský Sletiště. Trocha rozcvičení a jde se na to.

Stofka
Tady jsem si věřil. Jenže v 8.30 normálně sprintuju tak maximálně na autobus, což se dost projevilo. Neprobudila mě totiž ani startovní pistole, z bloků jsem vyšel, párkrát zahrabal kopýtkama a dolezl do cíle v tragickém čase 13.77, což je sice můj osobák, ale to jen kvůli tomu, že mi stovku ještě nikdy nikdo neměřil. Dvořka mi nasadil vteřinu a jedenáct setin a já se šel s 346 body zahrabat do pískoviště.
Dálka
Do písku jsem skákal naposled na Valečově ze skály, do dálky naposled na základce, kde byl v doskočišti štěrk. První pokus zajištovacích 441 cm, při druhém pokusu jsem se po průběhu pískovištěm zastavil až v keři za stadionem a třetí pokus jsem poslal k pěti metrům, ale s sebou nabral tolik plasteliny, že bych z ní uplácal sněhuláka. Od Dvořky nakoupeno 145 centimetrů a trapných 274 bodů na konto.
Koule
Vrh koulí jsem si musel trochu upravit na hod koulí. Na základce jsme totiž házeli jen granátem. Kupodivu z toho byl nakonec bodově třetí nejlepší výsledek. Sice Dvořka mých 8.70 přehodil o šest a půl metru, ale mě to dalo na solidních 408 bodíků. Nicméně ten šestikilovej krám je pořádně těžkej.
Vejška
Tak tady jsem plaval snad úplně nejvíc. Moje megaprdel mě táhla k zemi a laťku brala neomylně s sebou. Styl připomínající mix postřeleného dementa s rozpláclym vorvaněm mě sice dostal na třetí pokud přes 135, ale 140 už bylo zu hoch. Dostal jsem 283 kriplobodů a koukal na Dvořáka, jak si dává 175.
Čtrvtka
Konečně disciplína, při které člověk nemusí nikam skákat, nic házet, jen běží. Jak jsem ale přestal chodit na dráhu, vůbec jsem netušil, jak mám běžet. Dostal jsem parádní druhou dráhu prvního rozběhu, skoro všechny před sebe a šlo se na to. Úvodní dvoustovku chladím, pak do toho dupám, tak jak to mám naučený z oválu na Kotlářce. Soupeře během třetí stovky předbíhám, finiš už trochu tuhnu, ale jde to. Čas 61.26 je nakonec druhej nejlepší ze všech 14 mediálních mrdek a hlavně - už můžu jít domu. Dvořkovi jsem nasadil 11 setin. Přesto mám bodů míň než z gule, jen 371.
Překážky
Pole překážek na rovince mě vyděsilo. Sice jsme šli přes ženský, ale i tak když jsem viděl těch 9 plotů před sebou, cítil jsem respekt. Navíc na tři kroky mezi nima jsem to nezvládal, pět bylo zase moc a na levou mi skákat vůbec nešlo. Start byl ještě dobrej, první dvě překážky taky, ale pak mi to vyšlo na levačku. Vyskočil jsem k idiot, doběhl k další překážce a zase na levou. To už jsem za ní skoro stál. V tu chvíli se borec vedle mě totálně rozsekal, tak jsem radši běžel dál a nějak doklopýtal do cíle. Ani se mi nechce psát čas, protože 21.99 je na poblití a 209 bodů taky. Od Tomáše, který překážky taky podělal, jsem dostal pět vteřin.
Diskus
Tuhle věc jsem nikdy nedržel v ruce a kdybych házel bačkorou, dopadlo by to líp. Donutit disk, aby letěl tak, jak má, a nemotal se jako brambora, fakt nejde. Takže jsem s ním mrsknul 18.17 a byl jsem rád, že jsem rád. Vyfasoval jsem 237 bodů a Dvořka mě přehodil o 18 metrů.
Tyč
Začnu výkonem...472 centimetrů totiž není vůbec špatný. Bohužel (tedy vlastní spíš naštěstí) jsem neskákali o tyči do výšky, ale do dálky. Prostě se píchla na začátek pískoviště a skočilo se na ní jako přes potok. I když jsem se nejdřív trochu bál, protože nejsem kdovíjakej opičák, nakonec jsem tu rozhodl o svém konečném umístění, protože 462 bodů mi dost pomohlo. Dvořka ukázal svou velikost a přeskočil mě o 60 cm.
Oštěp
Další krám, se kterým jsem nikdy neměl tu čest. Po třech tréninkových hodech jsem měl rameno úplně odvařený a přemýšlel jsem, jak to udělat, aby to tolik nebolelo. První hod jsem neudržel v ruce a skoro zapíchl sám sebe, druhý jsem poslal na jistotu bez rozběhu a do třetího jsem prásknul s rozběhem, co to šlo, a zapíchl to na rovných pětadvaceti metrech. Tomáš mi nasadil 30 metrů, já dostal 230 bodů a do závěrečné patnáctky šel ze sedmého místa.
Patnástistovka
Zatímco všichni nadávali na tuhý nohy (nejvíce pan Dvořák), já se konečně dočkal nějakýho toho pořádnýho běhaní. Netušil jsem, za kolik to můžu jít, a tak jsem si nějak cupital na druhým místě a na něm taky v čase 5:19 doběhnul. Hotovej jak prase, ale spokojenej. Dvořkovi jsem dal 50 vteřin a hlavně se po zisku 454 bodů posunul na konečný šestý místo. Celkem jsem nahrabal 3274 bodů, což na první pokus není špatný, obzvlášť když vím, jak velký mám rezervy v asi tak sedmi disciplínách. A když jsem v tombole vyhrál doživotní zásobu čokolády (25 tabulek), mohl jsem si říct, že jsem minimálně polobůh...

Lekce vesnické kopané

Předem upozorňuju, že tohle neni promo seriálu Okresní přebor, který dnes startuje na Nově...

Byl to nápad jak hovado - začít zase hrát soutěžní fotbal. Asi mi připadalo, že se málo mrzačím na nedělní Floře (kotníky, achilovka, nalomený prsty na noze), ale když přišel kolega z redakce s tím, že by jsme mohli hrát za béčko TJ Sokola Všechlapy, nakonec jsme mu kývli. V mym případě nastal trošku problém s registrací. Sice jsem fotbal hrál naposled v mladších žácích za Čafku, ale stejně za mě chtěli dva tisíce za přestup. Zlodějina neuvěřitelná, ale nakonec jsme se domluvili na půlročním hostování zadarmo, jako že si mě musí vyzkoušet. Ve IV.B třídě, naprosto nejnižší pralesní soutěži v ČR, ze který nelze už nikam spadnout, toho moc zkazit stejně nejde.

Takže registraci jsem měl a i když je falešná (hraju na Oetra Žaloudka), mohl jsem tuhle neděli vyrazit na první mač. Pořádně jsem si nageloval vlasy, dal si do ucha diamantovou naušnici, nakreslil jsem si na lejtko černou lihovkou čínský tetování a jel na Čerňák. Spoluhráč Géba mě nabral u Marcelky a hned se mi pochlubil, "že si ráno při mrdání natáhl lejtko". Start jak sviňa.

Všechlapy je ves kousek od Nymburka. Zatím jsem neměl čas bádat, s jakou občanskou vybaveností se můžou pochlubit, ale hřiště je klasický vesnický Nou Camp. Obzvlášť pole kukuřice, který ho lemuje ze dvou stran, je ideální na schovávání zakopnutých míčů. Přijeli jsme asi hodinu před výkopem a u šatny se už vesele pokuřovalo. Pak dorazil Koník - kolega, funkcionář klubu, trenér a kapitán béčka. Přišel s tim, že nepřijede rozhodčí a jelikož derby se sousedníma Bobnicema "B" (tady je v podstatě každej zápas derby, protože všechny vesnice jsou kousek od sebe) bylo označený jako rizikový, chtělo to, aby pískal někdo, kdo nepískne po rohu ofsajd.

Nakonec Kůň zužitkoval kontakty na oblastním svazu, takže nám někoho poslali. Kluci típli vajgla a šlo se do kabin, teda vlastně spíš holomístnosti vybavený patnácti židlema, stolem a udírnou v rohu. Vzal jsem si pětku, klacky nechal v báglu a šel se rozcvičovat s tim, že budu hrát pravýho beka. Nový kopačky za 180 kaček lepily neuvěřitelným způsobem, takže jsem měl docela dobrej pocit. První rána do břevna, druhá pěkně k tyči, třetí do kukuřice. "Kurva chlapi, trefte aspoň bránu," ozvalo se z pomalu se zaplňujících laviček nad hřištěm.

Začátek se pomalu blížil a spoluhráči furt bombili do pole. Porada? Žádná. Pokřik? Žádný. Jen přišel Kůň s tim, že jako budu hrát pravýho záložníka. No nic moc. Sportu zdar a jde se před padesátkou místních ožralů a dvěma desetiletejma lolitkama na to! Zakládáme první útok, rozbíhám se a ležím na zemi. A to jsem ani neměl balón. Probuzení ze sna jedna radost. No nic, jdema dál, nicméně s balónem se spíš míjim, než že bych se s ním potkával. Druhá minuta, roh Bobnic jde i díky větru přímo do brány a náš 151 centimetrů nízký brankář ho vyboxovává přímo pod břevno. 0:1. "Tak to jsem ještě neviděl," kroutil hlavou rozhodčí. V tu chvíli už solidně prší a míč je pro všechny přítomné chodce příliš rychlý. Desátá minuta, zmatky v obraně, střela dvacet centimetrů od brankáře, který jen tak bezmocně máchne lapačkou a je to 0:2. Tohle smrdí debaklem.

Kdyby to šlo, dalo by se říct, že se pak hra vyrovnala. Ale to nejde, oba týmy kopaly celou dobu stejnou holomajznu. Kolem Koníka, který hrál útočníka, jsem pravidelně probíhal někde na půlící čáře. Zatímco s fotbalovou ofenzívou byl na štíru, slovní ofenzívou vůči rozhodčímu nešetřil. Když po jednom z rohů střihl nůžkama a míč skončil skoro u rohového praporku, tribuny mu to daly pořádně sežrat: "To si viděl kde, dopisovateli Blesku?" volaly na Grošáka. Ještě že jsem byl ukryt v záloze a můj bídný výkon občas prosvětlila přihrávka nebo centr. Poločas skončil a výsledek 0:2 byl k breku.

O přestávce se víc řvalo v šatně hostí, u nás byla v klidu konstatována bezradnost a neexistence útoku. Sestava se promíchala, Géba musel se zraněním způsobeným divokým sexem ze hřiště, já šel na předstopera a přede mě se postavil Hóna. Šestnáctiletej borec Radim je jeho totální dvojník a občas jsem měl problémy na něj nezařvat "Bejkys!". Nicméně hrál z nás asi nejlíp a mně pozice Řepkohohenedra taky docela sedla. Pěkně jsem si to čistil, občas mi na hlavu z pořádný výšky spadl balón a s Hónou jsme si to sem tam strčili.

Pak ale přišla další tečka. Kůň místo toho, aby odpálil loptu do autu, chtěl zahrát na pozici posledního přes hlavu, soupeř mu vzal míč a v klidu dal na 0:3. Ostuda jak prdel. Pohroma pokračovala, když jsem si tělem kryl míč, kterej šel do autu, a najednou jsem ležel na zemi. Kotník trošku zažil středověk, zápas jsem ale dohrál, akorát si teď pár dní nezaběhám. Nakonec jsme i my dali gól, takže zápas skončil 1:3 a moje obnovená premiéra nebyla zrovna oslavyhodná. Nicméně jedno Postřižinský (a výtečný) pivko jsme dali. "Hoši, vy jste soubor písní a tanců," prohodil asi sedmdesátiletej strejda, když nalitej odjížděl na kole z hřiště. "A ty Koníček, ty buď rád, že jsi neodjel sanitkou," vzpomenul na nůžky naše trenéra a kapitána.

No a za čtrnáct dní přijedou Žitovlice...

Nejhorší PPčka? Jak se to vezme...

Zničen psaním diplomky a totálním nedostatkem spánku volám podobně strádajícímu Betovi, jestli jede na PPčka. Říká, že až v sobotu, což se mi hodí - aspoň si před kalbičkou trochu dáchnu. Takže ráno mě Bet nabírá u Mekáče, kde Marcelka nikdy nedělala, narvu pytlik za předkožku, probíráme, jak to Betovi slušelo v televizi, a jedeme na Branžež.
Ahoj Bokyně, Pyřinovi, maximálně zkalenýmu Mirkovi a holkám od teplýho piva. Dle rad Soni Břžeřžščinski dávám hodinu před startem kelímek kofoli a párek v rohlíku a jdu do lesa. Áčka asi někdo stavěl vloni na PP-večírku, protože takovou demenci jsem dlouho neběžel, takže pod šestou kontrolou to balím a jdu hlasovat proti do stánku. Ještě mávnu na hudrujícího Béďu, kterému se nepozdává moje docházkové tempo, vezmu od věcí peněženku (Bokyho) a aniž bych se podíval do cíle, nabírám dva kelímky Rohozce o teplotě lehce vystydlího kafe.
Zbytek horkého odpoledne trávím ve stánku, kde trávím spolu s ostatníma monster cocka, a debatuji nad velikostí vesmíru. Plodná diskuze, která nemůže přinést výsledky. Do kempu mířím houpavým krokem hiphopera, který chytil wolfa, sundám klacky a kontinuálně pokračuji do místního stánku. Boky už zase obchoduje s bílým masem a podvodem hodným kmotra Mrázka připravuje Boha o zlaťáky (Bůh se stejně jako některé tuzemské banky své investice, ani protislužby myslím nedočkal). Trautenberg je zdatný obchodník, ale tentokrát uspěl jen v jednom případě, i když za to povětšinou mohla nespokojenost statku s koncovým zákazníkem.
Kalba byla letos v letním kině, což od začátku smrdělo průserem. Úvodní promítačku doprovází další diskuze - tentokrát na téma "za kolik jde před projektorem postavit stan". Nutno dodat, že opět není následována praktickou ukázkou. S přibývající tmou je těžší a těžší poznat, s kým člověk tančí, takže se pozornost přesunuje ke kinostánku, kde se to zelená jedna báseň. Bohužel krátce před půlnocí nastává problém, když přibíhá panička v kožíšku a vypíná všechno od hudby po pípu. Zkušeňáci nakupují tekuté zelené zlato a jde se jinam.
Konkrétně na kraj kempu, kde bohužel stojí karavan s žebříkem, po kterém Tomskáč leze zkontrolovat, jestli mají na střeše satelit. Za chvíli se přichází osobně přesvědčit i pan majitel, který nese dost nedobře, že už stejnou práci vykonává Tomskey, a začíná karavanová bitka jak z akčního filmu s Chuckem Norrisem, po které je potřeba ledasco zalátat. Zmoženi ultimátním zápasem se jdeme vyklidnit a vylejt na skálu, nicméně za chvíli přijíždí houkačka a většina přítomných mizí v křoví. Zůstavají prdinové naší doby a ti, jimž je pohyb napřekážku (čili já). Švestky píší adresy a jména a pokud si dobře vzpomínám, na autora tohoto textu se nedostává (a hlavně si ani nepamatuje, kdo by mu to mohl dosvědčit).
Hlídka nás odvádí zpět ke kempu a doporučuje přesun jinam, následuje určité intermezzo, které mám neurčitě rozmazané, než se noční hlídka opět vrací, aby konstatovala, že tu je už klid. Nicméně se jí snažím přesvědčit, že realitu musí vidět z obou stran a musí za porušování hygienických podmínek kemp uzavřít (stěžoval jsem si hlavně na záchody, i když vlastně ani nevím, jak vypadaly).
Někdy v tu dobu se rozjíždí debata číslo tři - jestli si dokážu olíznout bradavku. Tuto otázku bytí a nebytí řeším s mikrokvětákem, která tvrdí, že ona to umí. Ačkoliv se jí snažím půlhodiny přemluvit, ať to udělá (a to klidně pod tričkem), moje snaha je neúspěšná a nakonec jí ukončuje dámský hlas: "Jděte se bavit jinam a s tebou, Květo, si to vyřídím doma." Věda v ČR prostě nemá potřebné zázemí. Roztahuji karimatku do šišek pod Kládinova trabanta a upadávám do komatu.
Ráno se budím cca hodinu před svým startem s pocitem, že jsem právě vypil zelené zásoby božkovského skladu. Takže koma prodlužuju o další hodinu a půl, než se konečně ustrojím do klacků a jdu bojovat o body. Na start ještě dojdu, ale první pokus o běh způsobuje erupci v mých vnitřnostech, navíc trať v podstatě nejde zkrátit. Volím cestu do nejbližšího borůvčí, barvím se na fialovo a relaxuji. Do cíle docházím ještě pomaleji než o den později, ale tentokrát do cíle dobíhám, abych mohl být Jiřinem vykartován za svlečený dres a vyfakování.
Takže to byly PPčka. Zklamání z tratí, ultra zkamání z kalby a megaultra opice. A hlavně, od lampionů si dávám pohov - dva víkendy za sebou mi stačily.

Email měsíce

Než se konečně dostanu k tomu, abych sem naházel materiály z propagace klackáčů v rámci 1/2maratonu, dostal se mi do schánky zajímavý email, se kterým se musím pochlubit.

Ve sportovní rubrice dnes 14. 4. jsem ocenil objektivně zpracovaný článek "Dělal, že neviděl." Stejně tak s tím spojené komentáře a názory na zákrok Řepky v derby S + S.
Po chvíli jsem pochopil proč. Autorem materiálu není váš redaktor Žaloudek. Jako zřejmě velký příznivec Sparty by asi něco podobnéhop stvořit nemohl. Redaktoři Krejča a Koníček vytvořili dobrý materiál. Děkuji.

Takže pravda konečně vyšla najevo. Na dovolenou jezdím s Tomášem Řepkou...