Čtyřdenní spravování vázání

Jelikož mi už ze závodění, jak říká tenistka Záhlavová-Strýcová, začalo mrdat v hlavě, musel jsem se trochu proluftovat a dovolená v Zillertalu mi přišla jako docela dobrej nápad. Obzvlášť když jsme tentokrát poslali BT ultras dělat průsery do Itálie a urobili si to takový rodinný - čili spousta spravování vázání, plechouty kam se podíváš, nerušenej spánek a tobogány. A poněvadž bylo tři ze čtyř dnů azuro, jako bonus jsem si ožehnul tlamu a na dalších závodech budu aspoň jako černoch trochu vypadat, když tak ještě neběhám.

Naše grupa. Chybí akorát Kuss, kterej už seděl na Schnitzelhütte a vychutnával si řízek přes celej talíř

Vázko jsme s Pidisem spravovali o 106

Doma jsme jeli plechový Pittingry za 39 centů...

 

...na sjezdovce točenej Zillertal Bier za 3,40 - 4 eura

 

Největší zabiják zájezdu byl Pidis a to nejen kvůli fešnýmu účesu na jazýčka

Přehlídnout se totiž dají i cedule velikosti pláten Muchovy Slovanské epopeje...

...a lanovka vám pak za výtlemu vlekaře (který tuhle scénu na Krimml expressu vidí x-krát denně) vohne hůlky do pravého úhlu, aby se při pokusu o narovnání zlomily

 

Jak už to ale bejvá, závodění mi rychle začalo chybět. Nejdřív jsem zkusil uhasit absťák na tobogánu v akvaparku, ale ani (ne)povolený doping v podobě whiskey s kolou mi nepomohl Pidinovi naložit. Příčinu neúspěchu vidím v tom, že on si mohl udělat z plavek tanga, zatímco já, abych změnšil odpor, bych musel poslat trenky napřed. Takže mi nasadil setinu. Nezbylo mi tedy než spravit vázání, v aerodynamickém tunelu vytunil sjezdařský postoj...

 

 

...a potom všem ukázat nekompromisně záda na skikrosu. Dokonce jsem ujel i kameře.

Konečně. Stal jsem se vzorem!

Vždycky jsem hrozně toužil bejt vzorem pro mladý. Takový to: Ty vole, to je Zhaly.kom, jednou bych chtěl být jako on. Jenže v poslední dekádě jsem mohl být vzorem tak maximálně pro mladý trosky. No a tuhle jsem dostal psaní. "Bejkys ses muj minimalne lyzarskej vzor." A pár dní na to další. "Seš můj vzor a budu se snažit se Ti přiblížit alespoň na 5 minut." Sny se začínají plnit, říkám si. Jenže ono to má háček. Ten první nepokrytý projev obdivu přišel od Aldy a ten druhý od Lochnese. Čili vzorem sice jsem, nicméně - pánové prominou - pro starý.

Každopádně na svym obrazu dál pracuju a prosincový povzdychnutí, že se z mýho blogu stal alkoblog, pomalu bere za svý. Což potvrzujou i poslední dva víkendy...

Onanie v hlubočáku

Neustálý pendlování mezi Prahou a Novym Městem kvůli biatlonu mě neodradilo od toho, abych tejden po MS jel na Vysočinu znovu. V sobotu jsem si střihnul v blizardu LOB, zařízl Bořana a vyjel si áčko. Čili cíl splněn - příští rok nebudu muset s béčkem najíždět fikačky. Odpoledne se jel prolog a i když nalitýho Bokynu dovezl závějema Fujda, skončilo to debaklem - ostatně jako vždycky, když se spáruju se Zvířátkem. Loni na Botasu nás na pivních kvůli jeho brutální kose diskli, tentokrát vopíchal špatnej lampion. A to jsme mohli mít skalp reproše Drama. Uklidnit jsem se musel jet na lyžařský motokros ke Ski hotelu.

Přes noc napadlo deset čísel sraček, oteplilo se jak v Bibione a tak bylo jasný, že Ski Adventure bude fakt adventure. Zatímco Lorenc s Fujdou vytáhli šoupačky, my jsme museli bruslit. Nebylo o čem přemejšlet: bude to pěkně na hovno. Paradoxně nám ale tahle velká pravda pomohla, protože tak bylo mnohem jednodušší mít tenhle hovadský závod totálně na háku.

Hned jsme zavrhli kontroly u Novýho Města, protože tam to bylo na bikiny, a vyrazili do hvozdů za Fryšavou. Rozhodnutí to bylo dobrý, protože Klacky se v čárkách nad městem utopili v hlubočáku, aby je pak poté, co měli totální hančovačku a přelézání ohradníků za sebou, nasral skútr projíždějící stopy uprostřed závodu. I my potkali uatuak až ve chvíli, kdy už jsme ho skoro nepotřebovali, ale bylo nám to tak nějak jedno. Pomohli jsme si neprotáhlou silnicí k jedničce a pak si vychutnali totální onanii v tečkách. Mutanti nám to sice trochu šlápli, ale bruslit se nedalo ani trochu. Pak Boky zase dostal křeče, ujela mu Who-is-fucking-Elis a s časovou rezervou jsme se doplácali po necelých pěti hodinách do cíle. To Lorenc s Fujdou nestíhali, což bylo slyšet přes celý Vlachovice, a díky penalizaci jsme jim nasadili jeden luxusní bodík. Mirek si pak nedal ani guláš a řekl, že už tuhle píčovinu nikdy nepojede. A já mu věřim a vlastně se mu ani nedivim.

Desítka po pěti dvanáctkách

Tejden na to se jela sedmdesátka, takže jsem si v práci vzal službu, aby nikdo v pátek nedostal debilní nápad, že s nim pojedu. Ale měl bych závodní absťák, tak jsem si otevřel termínovku a našel si Kbelskou 10. Jelikož od letoška běhám atletiku za Sokol Kbely, přišlo mi to jako stylová premiéra. Číslo mi nakonec nechal kouč Šéďa, kterej se vymluvil na rýmičku, takže jsem se musel pěkně vohánět, abych mu neudělal vostudu. Začátek byl dobrej, ale na druhým kiláku jsem zjistil, že mě ty silniční závody moc nebaví. Ještě horší to bylo, když se vyběhlo na pole. Neuvěřitelnej vopruz. V půlce jsem měl na hodinkách 19:02, přeřítil se kolem mě Cholera a moje mental power byla na nule. Pak mě ale doběhla Danča s Vendulkou, za kterejma se fakt pěkně cupitalo, a veškerá mentální síla byla zpět. S nima jsem zvádl i pekelnej výběh podél naváděcích světel letiště a v seběhu k cíli jim frajersky ukázal záda. Nakonec z toho byl čas 38:44, z čehož teď Danny nemůže spát, pochvala od Šédi ("Jsem myslel, že to oblezeš za 45´") a včasný příjezd do fachy na poradu.

Bohužel další upgrade mý aury je v ohrožení, protože jsem dostal rýmičku. Těžko říct, jestli to bylo kvůli páteční výpravě s Bokym a Dejnou na koncert (zpěvák sice vládl angličtině, ale bohužel neuměl moc zpívat), ze kterého jsem aspoň utekl včas a vyhnul se návštěvě Madonny (kdo byl na besídce, ví, o čem je řeč), nebo mě to ofouklo, když jsem lízal asfalt kolem vysočanský radiály. Každopádně další výsledky budu sbírat na sjezdovkách v Zillertalu...