Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.