Jak jsem dokopal...

Právě jsem se vrátil z BT pochodu. O stavu mý vyndanosti hovoří to, že jsem si dopoledne myslel, že osm a tři je deset. Ano, původně jsem si myslel, že budu jen ležet v komatu a čumět na bednu. Jenže pak jsem si ji zapnul a zjistil, že dávají jen Talentmanii. Na to jsem si otevřel Gambáč, což bylo jediný jídlo, co jsem našel v lednici, a nejen, že mě parádně vyprostil, ale ještě jsem dostal obří slinu. Ne se znova nakalit, ale konečně ukojit ubrečenýho Beta, Buznu, Pápna a nevim koho ještě, kteří už týden čekají na to, co se mi stalo ve Všechlapech.

Flashback:
Tolik vyrovných signálů a já byl vůči nim slepej. A jak jsem za to zaplatil!

Tak zaprvé mě varoval kolega a spoluhráč Géba. V tejdnu jsme se bavili, jestli vyrazíme do Všechlap na poslední podzimní mistrák. Já chtěl, Géba dost váhal. Řiká: "Poslední zápas, to smrdí zraněnim." Já na něj, ať není baba, a myšlenkama jsem už byl u prasete a piva na následný dokopný. Nakonec to vypadalo, že jsem ho ukecal. Znamení druhý: Neukecal jsem ho. Den před mačem mi volá, že nejede. Rozhodování, jestli pojedu aspoň já, nebylo lehký. Musel bych jet vlakem, večer by moc nebylo s kym chlastat. Ale aspoň si zasportuju, řekl jsem si a rozhodl se, že pojedu. Znamení poslední: Na srazu před utkáním (= cigáro před kabinou) kluci řikaj: Dávejte dneska na sebe bacha. Minulej tejden jednoho odvezli s kolenem, známej dostal ve středu infarkt. Ještě zbývá třetí průser. A já se stejně voblíknul do zimní verze dresu (čili s dlouhym rukávem) a chtěl jít hrát.

Jenže jsem nehrál. Poslední zápas mi úplně nevyšel (jak by taky mohl, když jsem na něj jel po noci strávený v Tančáku a píchnutym závodě v Dřevenici), a tak jsem šel zahřívat lávku. S tím jsem tak trochu počítal a jelikož jsem po rozlučce s Bábíkem nebyl opět úplně v kondici, rád jsem si do dřevěný budky za lajnou sednul. Klukům to na hřišti moc nešlo, tak jsem radši s Grošákem, kterej taky přijel rovnou z diskotéky, řešil jeho nasranou manželku (kterou vzbudil v šest ráno, když přišel domu).

O poločase byla klasická bouře v šatně (a samozřejmě cigárko). Už jsem se těšil, jak tam vlítnu a roznesu je, jenže i tentokrát jsem si šel sednou. Za lajnou jsem se začal trošku rozcvičovat, ale s postupujícím časem se moje protahovací cviky přeměnily na opírání se o cokoliv. (Vše)Chlapáci sice vyrovnali na 1:1, ale dolů se nikomu nechtělo. Až srdcař Dali se už na mě nemohl dívat a nechal se vystřídat, za což nakonec dostal čočku, protože najednou chtěli střídat snad všichni včetně brankáře. Nicméně někdy před 70. minutou jsem šel konečně na plac.

Nezvykle jsem se tak dostal do role špílmachra - střed zálohy byl můj. A adaptoval jsem se rychle. Po pár vteřinách aut, vyhranej souboj a otevřená levá strana přede mnou. Začal jsem si nabíhat do prostoru, pohybem si řekl o přihrávku, kterou jsem taky dostal. Jenže v tu chvíli mi to na měkčím hřišti trošku podklouzlo a v levym stehně mě píchlo jako prase. Takže jsem skákal po jedný noze kousek před vápnem, přede mnou byl už jen brankář a já nemohl udělat nic jinýho než začít nadávat a nechat se doběhnout, vzít si balon a mávnout na střídačku, aby šel někdo místo mě. Tam už ale nikdo další neseděl...

Zbývající dvacetiminutovka byla pekelná. Stoupnul jsem si do útoku, bo tam jsem nemohl udělat žádnou škodu, občas vyhrál na půlce hlavu. Soupeř mě nebránil, protože věděl, že mě doběhne i přes půl hřiště a málem na to dojel. Ve středovym kruhu jsem si křiknul, že mám, spoluhráč mi nakouřil míč do xichtu, čímž mi nalomil nos, balon přede mnou párkrát skočil, já sic omráčenej přesto pohlídal ofsajd a poslal lahodnej voblouček na kolegu z útoku Volfíka, kterej šel sám na kasu. Bohužel tuhle půlku hřiště mával v druhym poločase jejich chlápek (i hlavní rozhodčí byl od nich - zápas byl neobsazený), takže to sprostě mávnul jako ofsajd. Lekce venkovskýho fotbalu jako prase.

Nějak jsem to teda dokopal, ani se nemusel sprchovat a na dokopnou se vykašlal. Na poděbradský diskotéce bych byl trochu plonkovej. Vzhledem k loňskému natrženému lejtku jsem zároveň tušil, že jsem pěkně v prdeli. Doma jsem si na to hodil pytel zmražených fazolek (balík přesně pasoval na moje obří stehno) a napsal na Fuckbook, že moje fotbalové kariéra je u konce. Sice mám ještě v piksle s gelem na vlasy tolik hmoty, že by mi to vystačilo i na jarní sezonu, ale za prvé mi končí půlroční hostování z čafky a když už ve Všechlapech vědí, že neumim dorazit na zápas střízlivý, tak za mě dva tisíce nedají, za druhé jeden zápas zabije víc času, než lampiony a to už je co říct a za třetí to zranění...

...nicméně s týdenním odstupem vše přehodnocuju a fotbalovou kariéru jen přerušuju. Jestli ji na jaře obnovim, to se teprve uvidí. Každopádně stehýnko není natržený, ale jen natažený, mražený fazole jsou léčivý a BT pochod jsem zvládnul v pohodě. Pravda, nohy mi v závěru trošku přestaly sloužit, ale za to mohl především bránický hungároš ser, Hónova sekera nebo jak se to jmenovalo, Běhounovice, Kodyho čínská Grantka a já nevim, co jsem všechno ještě prolil hrdlem. Ale o tom až příště. Ale již brzy...