Indické zápisky, den 1-2,5: Jak se kalí v Dillí (a cestou do Dillí)
Tak za sebou máme den a půl v Indii a dobrá zpráva je, že ještě nemáme sračku. Vzhledm k tomu, co a kolik jsme toho už vypili, to je minimálně podivný. Takže jak to začalo.
Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.
Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.
Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.
Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.
Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.
Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.
Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...
Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.
Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.
Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.
Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.
Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.
Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.
Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...
1 comment:
Kua Zhaly, koukam jak to krasne zvladate! Doufam ze se stihnete zucastnit i mistni show How to be a slumdog milionaire :-)
Post a Comment