Indické zápisky, den 2,5-4: Zlatý chrám
Včera jsme se vrátili do Dillí z cest po Indii a nutno říct, že se toho za ty čtyři dny stalo strašně moc. Pozitivního i negativního, od neskutečné show na indicko-pákistánských hranicích až po Jiřinovu noční návštěvu nemocnici v Jhansi.
Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.
Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.
Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.
Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.
Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...
Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.
Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.
Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.
Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.
Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...
No comments:
Post a Comment