Šestihodinový animální LOB: S vopicí a Zvířátkem

Asi jsem chytil nějakou nemoc. Nejspíš od Lorence, protože se projevuje tak, že jsem začal točit. Jednak pedálama ve fitku, a pak hlavně na lyžích. Během třech prosincových víkendů jsem najezdil víc kiláků než za poslední tři roky a Alfoncka/Alfrédka/Adolfka se najednou stala poměrně lehce dosažitelnou metou. Trochu mi to asi vlezlo na mozek, a tak jsem se vydal závodit. Jenže puškoběh není LOB a flinta se nedává na pupek, ale na hřbet, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Takže ostudou - dvanáct minut mi naložila i Korejka Kim.

Můj ohromný výkon bohužel nikoho neohromil, při nominaci na SP jsem dopadl jak Vesecký, takže jsem si musel najít nějakej jinej závod. Tojnárkův skirogaining nad Litvínovem vypadal jako dobrá náhrada, jen jsem neměl parťáka. Lorenc by mě zničil v prvním kopci, Danny se ještě necítil, takže volba padla na Bokyho. Sice toho letos moc nenalyžoval, ale je to bojovník. Během pátku byla spolupráce doladěna. A pak jsem bohužel vyrazil na jedno s exspolužačkou do Lokálu.

Vzbudil jsem se v 7:20, deset minut před dohodnutým příjezdem Bokyho. Šílenej moták, hlava jako střep, v držce sahara. Matně jsem si vybavil, že mě v půl čtvrtý doma vysypal taxík poté, co jsme zavřeli Lokál a v rámci středoškolskýho flashbacku zašli do Sudu. Na kontě jedenáctka dvanáctek, dvě Cuby a Becher. Ideální příprava na šestihodinovej závod. Natlačil jsem do sebe čtyři dny starej rohlík a vzbudil Zvířátko, který mě s půlhodinovym zásekem nabralo. "Hlavně na mě moc nedejchej," přivítal mě. Snažil jsem se ho neomámit.

Cesta nějak utekla, Boky stihl i podsnídat (sendvič Mexický kuře za 77,-) a už jsme klínovali na Klínech - krušnohorskym velkostředisku nad Litvínovem. Na převlečení jsme měli asi 10 minut, do mapy jsme nakoukli jen zběžně, pak nechali všechny odstartovat, aby se Boky mohl pozdravit s Ondřejem S., a už jsme hnali k prvnímu lampionu.

 Mapa s postupy

Začátek ušel. 31 a 35 byla brnkačka, Boky si dovolil se i trochu vyválet ve sjezdíku. Nálada byla bojovná, pokřik "Jeď, ty děvko!" snad nikdo neslyšel a po průjezdu vietnamskou tržnicí u hraničního přechodu jsem zvolili 94 (ostatně jako skoro všichni). Zvířátko mělo v lese před kontrolou první námitky, ale tohle byla ještě pohoda. Pak se sjelo do vsi a s lyžema v ruce vběhlo do Říše. Výšlap v protivětru po silnici byl pekelný, ale lepší jak to objíždět. Po 36 přišla další devadesátibodová na kopci se sjezdovkou. To už Boky mrčel trochu víc, protože mu to nejelo a hlavně místy chyběl sníh.

První krizičku jsme ale zažehnali a pro velký úspěch proběhli bez lyží další vesnicí, ve který nás ale zbrzdil frézující Zetor. Tím skončila první, ale nikoliv poslední, peší vložka. 33 byla v klidu, cestou na 65 se dalo i docela dobře jet. U kontroly jsem ale musel umlčet Bokyho tatrankou, protože začal vyhrožovat, že se na to vysere a pojede domu. Odpor zlomil až příjezd Wielanda Kundische, před kterýho jsme se dostali druhou vesnickou fikačkou. Bokyho zdravě nasralo, že mu neodpověděl na pozdrav (buď nerozumněl anglickému "hej", nebo slyšel německé "hail" a bral to jako provokaci) a vydal se za Němci. Pokouřili jsme si je už ve výlezu na 34 a možná bysme jim i ujeli, kdyby...

Sjezd k přehradě nebyla žádná sláva, protože to moc nejelo. Bohužel končil silnicí, o které Zvířátko jedoucí s mapou v kapse nevědělo. Moje "Boky, bacha!" přišlo pozdě a pikosekundu na to už Boky brousil skluznici na posypané cestě. Němci se nám vysmáli a zmizeli. Trautenberk rozjel plnou salvu, kterou podpořil dvoukilometrový soupaž podél vody, kde to kurevsky foukalo a kudy nemohla kvůli popadaným stromům projet rolba.

 Cesta k 96, rozhodně nejhezčí kontrole závodu

Přesto to byla Bokyho iniciativa, že pojedeme po tečce na 96, za což mu děkuju, protože to byla nejhezčí partie závodu. Na kontrole byl jednak prsoidní kopeček a pak taky holky, takže byl chvíli klid. Ale nic netrvá věčně, takže cestou k 62 už Boky zase pičoval. To už jsme měli za sebou skoro 40 kiláků a vzhledem k tomu, že tolik Zvířátko letos nalyžovalo za celou zimu, vlastně na ty nadávky mělo právo. V kopci ke kontrole jsem už začal taky lehce rupat, a tak jsme se rozhodli, že 32 vynecháme a pojedeme už do cíle.

 Sněžné ňadro i s bradavkou

 Boky šouní

To už z mapy slibovalo velké závěrečné dobrodružství. Bohužel jsem si myslel, že to až do mega údolí bude celý z kopce, z čehož mě ale vyvedlo stoupání od 61. Ale nějak jsme ho vyonanovali a já se dost těšil na sjezdovku. Jenže ta byla neupravená, jet se po ní moc nedalo a navíc na ní postupně ubýval sníh. Takže nakonec nezbylo než sundat lyže a nějak se dostat strání do údolí. Když jsme do něj doklouzali, měli jsme toho fakt dost. Do konce 6hodinovýho limitu zbývalo asi 20 minut a před námi byl ještě výstup sjezdovkou na Klíny. Zatímco pár jedinců se ještě hnalo za stihnutím limitu, ja nabral vodu z potoka a s Bokym jsme se v žaketu náramně bavili, jak si z toho ostatní udělali solidní Alpe Cermis.

 Alpe Cermis na Klínech. Někdo běžel, někdo jel, my ťapali

Do cíle tak tým Klacky/Štamgast ze Skácelky dorazil s téměř 16minutovým zásekem, a tak nám ze 750 nasbíraných bodů 320 sebrali. Nicméně ruce jsem si po 50 najetých a našlapaných kilácích podali a i Boky v posledních metrech na sjezdovce vyměknul a řekl, že se mu to líbilo. Tady nebyl důležitý výsledek (16. flek je malinko ostudný), ale to, jak jsem se luxusně zbavil vopice...

Jak jsme točili video na O-GALA

Když jsem se v neděli ráno probudil na Brada po Koniášce, probrodil se prašanem na záchod, vyslechl si solidní nálož mně nenáležících nadávek a prohlídl si vyndanýho Pidise, říkal jsem si, že domluvený natáčení klipů na O-GALA nemůže dopadnout. Dokonce jsem chtěl i odjet domu. Jenže nějakým zázrakem jsme to nakonec zvládli a výsledek můžete vidět jednak v sobotu na plese, a pak taky v přiloženém videu, které mapuje práci našeho tříčlenného štábu (který později doplnili ještě Ondra s Lenkou). Nutno říct, že se jedná o hodně cenzurovanou verzi, a to nejen kvůli několika pípancům. Jestli někdy vznikne i hardcore making of, toť otázka. Pár lidí by se pak totiž asi nasralo...

Hoďtě se do gala, je tu O-GALA

Jelikož mám v sobotu moderovat O-GALA, Kála si válí šunky v Thajsku a propagace téměř neexistuje, natočili jsme v neděli s Pidisem v Jičíně na Husovce menší propagační šot - takový typický novácký infotainmingový vstup ve zprávách. Takže všichni povinně na ples a v neděli na Brada na Mikulášák.

Oslava 20 let lahváčového OB

Když se lahváč běžel poprvé (dle pamětí Jéni v Krčáku), tahal jsem ještě kačenu na prvním stupni základky. Když mu bylo deset let, začínal jsem být konkurenceschopný píč. Když o minulém víkendu načal třetí dekádu existence, stal jsem se jeho prezidentem. Bohužel není, co slavit. Šéfovat OBSONKKu měl stále ještě někdo jiný...

V roce 2001 jsem jel na desetiletý výročí na Sklárnu coby zobák, kterej si nemusí brát volno, protože má podzimní prázdniny. Lososový mercedes bří Skripniků táhl k zemi sud v kufru tak, až za ním létaly jiskry, a mladý študentík měl v hlavě plno ideálů a nápadů. Výsledkově to bylo ale zoufalý: štafety jsem pořádal, ze sprintu vypadl v prvním kole a na klasice jsem se občerstvil jen šestkrát. Přesto na neustále párkující párkovač, péží z Fandova spacáku, či Fandův noční výlet po okolí nejde jen tak zapomenout.

Rok 2001. Myro ještě s vlasy, já už s pivem.

Deset let uplynulo jako pivo, Braník přestali vařit v Braníku, zmrvili mu etiketu a do PET láhve pod jeho značkou stáčí maďároš sér, a já jel oslavit dvacítku nejromantičtější orientační disciplíny (JJ, sprinty mám fakt rád, ty to víš, ale vo tomhle žádná!) s pořádnou motivací. Poslední rok to ze známých důvodů neměl lahváč jednoduchý, regulérní noční jsem dělal jen já v Hodkovičkách (denní byly na Zvůli a v daleké Serbiji), a tak bylo krásný, že se nás u Skripniků v Řevnicích na zahradě sešlo ve čtvrtek večer 10 + pořadatel štafet Pakuo.

Rozdělení do dvojic nakonec vyšlo nad očekávání, závod byl vyrovnaný a žízeň veliká. Běhalo se dost, běhalo se do kopce a běhalo se pospolu i individuálně. Mně byl nalosován Skočil z rudé skály a zlomil si vaz, se kterým jsme dobře začali, ale pak chybělo trošku štěstíčka. Nakonec mi explodovaly vnitřnosti, kvůli čemuž jsme se rozdělili. Oba jsme stejně přinesli sedm zátek, což bylo dělený druhý místo spolu s dvojicemi Myro-Michala a Jéňa-Pápn. O pivko víc našli Hnůj se Zvířátkem, který ale kvůli tomu, že Mráz trénuje, aby obral na krosech Beta o autokosmetiku, proběhali celý les třikrát tempem 3:30 min/km.

V průběhu štafet jsem nevědom své budoucí funkce již obsadil trůn.

Po závodě jsem se sešli u ohně, kde se začala řešit budoucnost našeho sportu. Někdo musí dělat prezidenta, jenže... Pakuo má děcko, Ondřej dvě, Pápn tráví většinu dne ve vlaku, Boky musí stavět vzdušný zámky, Jéňovi je rozumět jen do jedenácti dopoledne (empiricky ověřeno o den později) a Mirek bydlí příliš blízko Hoffmanům. Zraky se obrátily na mě a já po krátkém odmítání nakonec přijal. Volební program je jasný - v roce 2012 uspořádat minimálně 4 klasické noční lahváče.

Ráno jsem se probudil sice s nově nabytou funkcí, leč bez kocoviny, a tak jsme mohli vyrazit na snídani. Nádražka měla bohužel až od jedenácti, tak jsme zapadli do hospody na náměstí. Kafíčko, polívka, vajíčka, paráda. Raňajka se rychle proměnila v oběd a krásný podzimní den nabral ještě hezčích barev, když jsme se na něj podívali skrz zrzavého a velmi chutného Regenta. Po dlouhém rozboru byl jako ideální prostor pro sprint vybrán Karlštejn, kam jsme také na slonovi v 14:48 odjeli. Pořádáním pověřený Myro, který od rána poctivě doplňoval tekutiny, se netěšil velké důvěře, ale vše zvládl parádně. Byl z toho krásný závod v podhradí, na který přijela fandit i Berta s blodýnou Romčou. Vyhrál její muž a Ondřej, já, Boky a Pakuo jsme dělili druhej flek. Kousky jsem měl luxusní - třeba v krámku s burčákem nebo na promenádě vedoucí ku hradu.

Kontrola byla schovaná ve figuríne u ucha.

Následoval přesun zpět do Řevnic, krátkej spánek, tradičně nakládanej hermelín, večerníček a pak už odchod na klasiku. Pochod deseti lidí, co před sebou v noci tlačí lesem na kopec kočárek se dřevem, musel vypadat šíleně, ale naštěstí jsme moc kolemjdoucích nepotkali. Do Temelína (tak se prej to tábořiště jmenuje) to byla děsná štreka a asi jsem se nechoval jako dobrý prezident, když jsem vjednomkuse nadával. Pro pěkný závod byl ale výstup povinností.

Klasiku stavěli bratři a začal jsem zvolna. Kotník bolel, únavenej jsem byl už jako prase, tak jsem měl plán, že si najdu pět šest piv a budu spokojenej. (Otevři si mapu s postupy) Na první kontrole mi jednu kuželku vypil visící Robér, ale seběhli jsme se s Bokym, kterej tu sosal dvě. Dvojku jsme nenašli, i když jsme museli být kousek. Trojka byla spešl desetipivo na místě, kde před tím probíhal nějaký tajemný rituál (obětování ovce?, ztráta panenství?, smlouva s ďáblem/Paroubkem?), ale seběhli jsme s hřebínku a po chvíli onanování v kamennym poli (možná to byl ten rituál) jsme to s Bokym zabalili a šli na mapu. Tam se pak dokreslily vzdálený kontroly s mapou, tak jsme vyrazili. Čtvrtou kontrolu jsme lehce pohledali, ale v klidu vysáli celou, na pětku přišel sprint a Kuželík nám dvě vysál - takže každej po kousku. Pak mapa a risk na těžkou kontrolu, kterej díky čuchu Zvířátka vyšel. Kalíme každej dvojku (šestý, Boky sedmý) a smějeme se Tojnárkovi s Robérem. Po pekelnym návratu na mapu zkoušíme kupu a nejsme sami, takže na svý sedmý kontrole mám jen jedno. Boky se zdržuje dýl, protože na něj vyšlo až schovaný bonusový (na každý kontrole byly poblíž klasického dvojlahváče ukrytý další dvě piva), a tak vyrážim na namapovanou svojí osmičku. Nacházím luxusně, dávám jedno v jámě, a další vyndavám z pařezu. Fotku těhle dvoučátek zveřejnil Pápn před závodem na fejsu, já na to, že budou moje. A byly.

Dvojčátka aneb stavitel vs. sběratel.

U mapy už zase čekalo zvířátko, který cestou nevim-jak-se-mu-to-povedlo našlo dvě nevypitý na nejbližší kontrole od startu, kterou jsme hledali jako druhou. Takže pořád měl náskok jedno pivo. To nezměnila ani devítka, kdy jsme šli znova na rituál a tentokrát úplně v pohodě vypili. Pak oheň, párek, buřt a poslední mapa s návratovýma kontrolama. Na desítku jdeme radši cestou, kterou známe, ale Boky utíká někam do piče, a tak u lahváčů nacházím kalícího Mirka. Ten byl během závodu dost nasranej, ale když jsem ho poslal na svou osmičku pro dvě zbývající, spravila se mu nálada. Takže jsem lupnul další dvě, ale to už z napalmu přinotoroval Boky, před kterym jsem tak poprvé od jedničky vedl. Jedenáctku, kde bylo šest piv, jsme vypili ve třech, ale já byl už jako pytel, a tak ačkoliv jsem cestou mohl vzít ještě jedno na čísle 17, radši jsem padal domu. Kdo umí počítat, dobře ví, kolik jsem jich v sobě měl a takovej osobák mi docela stačil. Boky si tam ale zašel, takže jsme se nakonec podělili o vítězství.

Pohoda v bráníkovišti. To jinde nezažijte!

Popisovat ranní stav je asi zbytečný, obzvlášť když jsem se probral někdy v poledne. Každopádně Mirek na tom byl o dost hůř a nevěděl, jestli klečet, nebo sedět - takže to střídal.

Byly to ale krásné oslavy, které snad zase probudí našeho sportovně-občerstvovacího ducha, který v nás celý letošní rok dřímal. Na místě je poděkovat jak bratrům za skvělý azyl a klasiku, tak jejich manželkám a přítelkyním za nervy, shovívavost a pokus o pochopení. Snad budeme slavit i za dalších deset let - a tentokrát, prosím, všichni. Tímto bych chtěl předchozí řádky i celé lahváčové výročí věnovat Árijcovi a Babíkovi, klukům, kterým nebylo dopřáno, aby s námi mohli sbírat zátky tak jako na Sklárně. Pro neznalé to může znít divně, ale já vím, že by z toho měli radost. Zdraví a pár zcenzurovaných fotek posílá Prezident.

Barvy, žádné laky

Nejdřív se vybarvili Prago pyčo s novym albem V barvách. Nejsem hudební všeználek, ale tyhle barvy se mi líbí...

Pak se začalo barvit všechno do podzimna. To, kromě toho, že za chvíli začne být hnusně, znamená, že je za dveřma Kapr...

Minulý pátek se vybarvil i můj palec. Krásný fialový odstín chytnul poté, co mi nějakej ajnštajn v lisofkách šlápnul na Hanspaulce na nohu...

V Bečově na klasice se nezdravě zbarvil můj obličej. Nejdřív si mě vzal do parády Bohoušek slavící narození druhé vnučky, pak stánkaři z Olomouce, po jejichž intervenci (krvavá záda, zelená, vodnice) jsem ráno netušil, proč spím zrovna ve zleenském tunelu...

Co se mnou barevně provede zítřejší novinářský desetiboj, je ve hvězdách. Vzhledem ke své aktuální výkonnosti bych to viděl na hnědou...

Summer summary

Čtvrt roku jsem nenapsal ani písmeno, a tak by bylo záhodno s tím zase něco udělat. Jenže za ty tři měsíce se toho stalo tolik, že by to ani nebavilo nikoho číst, takže to celý udělám hodně stručně. Prostě od čísla k číslu...

S BT jsem vyrazil na Jukolu * Ze 100hodinového výletu do Finska jsme minimálně 42 hodin strávili kokocením v autě * Většina posádky se vylila ještě před opuštěním Česka * Po mnoha letech jsem dostal diplom, který nebyl za pivní štafety * Stál mě skoro 80 litrů, ale rodina měla radost * Po několikaleté pauze jsme se jeli vylejt na Prase * Odvahu našly i čtyři holky * Nemohli jsme šťourat klackem do ohně * Zviřátko nemohlo chodit ani po čtyřech * Poprvé v životě jsem byl na ženském tenise * Bylo to finále Wimbledonu * Na Zvůli jsem kvůli tomu jel o dva dny později a ve 4 hodiny ráno * Abych zjistil, že můj dublér Boky E1 disknul a v E2 byl poslední * V E4 jsem byl poslední a E5 disknul * Lahváč vyhrál nevím kdo * Začal jsem místo fotbalů obcházet porady * Dovolená začala ztracenou Bokyho peněženkou * Po příjezdu do Bělehradu mě zachvátila panika * První alkoholna piča mě uklidnila * Potkal jsem Knjaze Miloše * Srbská žena dělá úplně všechno včetně ohně * Kotník jsem si vyjebal v 28. minutě pětietapového závodu * Už jsem si nezaběhal * Snědl jsem kilo mesa * Lahváče na Kopaoniku se zúčastnilo skoro 40 mužů a žen * Srbové jsou starý podvodníci a na kontrolách vzali jen zátky a piva tam nechali plný * Nakonec se vypilo všech 120 Jelenů a Lavů * Diskotéce vládl Gaz Gaz a Kalashnikov * Ich bin solo, scheißegal * Boky mě poprvé vzal do Čestra * Podnikovka byla krásná, ale náročná * Za víkend jsem vypil půl sudu * Torpédo Hulín rozneslo Novou Ves 7:3 * Neskóroval jsem * Cestou domu jsme potkali Polerta, což jsme dlouho oslavovali na poště * Baky už nám nikdy nespočítá watty * Pivní na Bohemii jsem běžel s Bokym a Finem Villem * Ač dva exeliťáci, kvůli nadměrnému nákladu jsem díru do světa neudělali * V Oku a Téčku nápodobně * Rozbil jsem v Boru židli, ale mačetou jsem nedostal * V Krčáku jsem dělal atletickou abecedu * Půjčil jsem si kolo za 200 tisíc a dělal na něm klauna * Zabloudil jsem na dámskou rozlučku se svobodou, kde hrály Vagyny * Mával jsem z parníku tmou po Boru i v noční Praze * Miloš Čermák mě školil na geeka * Po roce váhání si Mikrokvěták na PP olízl bradavku * Ošklivýho Boba jsem našel, všechny terčíky nikoliv * Jaký máš frizér? * Jiřin se znovu narodil * Nejsem nejlepší píchač * Největším úspěchem v Kacanovech bylo, že jsem se v neděli ráno vůbec probudil * Romča z PP předčasně porodila * Berta to bude mít dobrý, zapita byla ve velkém stylu * Vřesová smrdí snad ještě víc než dřív * V Šindelový jsme se chovali jako lidi * Pěvecké vystoupení v pět ráno bylo přijemným zpestřením * Ne tak pro veterána ze Sparty, který na Míle a míle reagoval fackováním žen * Ani letos jsem nedoběhl jediný vícedenní * Na Sokolovském krváku se mi stala osudnou rýmička z klimatizace * Prázdniny končí, ještě že už třetím rokem pro mě ani nezačaly

Bejku, jedu bajky!

Před týdnem jsem po dlouhé době vyrazil do bajkové komunity na Pražskou MTBO ligu, která se jela na Strahově, a kupodivu jsem si to náremně užil. A to nejen díky tomu, že jsem přišel po svých a nakonec jsem musel být odvezen Bokyho kundolapem, protože jsem nebyl schopný po svých také odejít. Nicméně někde mezi n-tým (neboli nevimkolikátým) a n+1 pivem jsem plácl od boku, že bych o týden později mohl na Kládinově MTBO lize i závodit. Asi jsem si říkal, že nic neriskuju, ´kož nevlastním helmu, stoleček a vlastně ani to kolo. Jenže to jsem se šeredně spletl a nezachránilo mě ani to, že si většina účastníků téhle vypunkované akce na počest Bábíka z večera nemohla moc věcí pamatovat.

Přesně týden na to se běžel pražskej přebor v běhu napalmem na Pražačce. Ponechme stranou můj tragický výkon - hůř jsem sprint snad ještě neběžel (kdybych byl Kalimérko, tak řeknu, že rýmička už byla na cestě). Důležitější bylo to, že mi Jiřin ihned, jak jsem přišel, oznámil, že mi přivezl to kolo. Jelikož on tehdy na Strahově nebyl, tak mě to o to víc překvapilo, ale prej se mu pochlubil Lorenc, že sháním (wtf?) bajk bez nášlapů. Takže jsem měl kolo.

Po sprintu a několika kelímkách ve stánku u Papriky jsme se rozhodli přesunout na pivo na Šiškov k Lípě. S Lorencem jsme utvořili grupeto a vyrazili přes Vítkov. Kousek od Ohrady se nám naskytla skvělá podívaná, do které jsme se jako našeptávači rádi zapojili. Holka s borcem si tam totiž dokazovali, jak moc se milují. Probíhalo to asi takhle: Řekni mi, že mě miluješ, a já se svlíknu - Ty, vole dělej, řekni jí to - Ale jóó, miluju tě (holka sundavá šaty a jde do spodního prádla) - Hele, svlíkni si ještě něco - Až se svlíkne on - Ty vole, dělej, svlíkni se - Sundám jenom triko - To se nepočítá, sundej i trenky, jinak se nesvlíkám - Kámo, sundej trenky, my se nebudeme dívat - Ale já jsem na vostro - Vidíte, on mě vůbec nemiluje - Ale miluje, koukej, už sundavá trenky - Teď ty (sundavá podprsenku). Pak už show skončila, protože nejdřív přidžogovala skupinka vedená Krajícem (slušná náhoda) a pak se přišli podívat i Esgéčko s Paclošem. Takže jsme zase šlápli do pedálů a hurá za pivem. Po menším kufru jsem už sáli nefiltrované luxusní Kouty. Rád jsem pak přijal Lorencovu nabídku, abych přechrápal u něj v Troji - bajky byly hned druhý den, takže jsem si ušetřil noční i ranní projížďku skrz celou Prahu. Navíc nad pivem bylo domluveno i půjčení helmy (Pacloš dík, jak ti jí mám předat zpět?).

Slovanská lípa - dopuručuji

S Jiřinovým kolem to ale nebylo tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Už když mi ho předával, spustil několikaminutový monolog, co se na něm všechno pravděpodobně posere, který zakončil instruktáží, ve které se mě - totálně manuálně neschopnýho ignoranta - snažil naučit, jak snýtovat prasklý řetěz. Kdybych oživil Pouštní lišku, legendární prabajk, na kterém jsem absolvoval svoje jediný MTBO v životě, asi bych udělal líp. Každopádně jsem se ráno u Lorencem probudil dost použitý a díky nefiltrovaným bírům značně barvyschopný a po krátké resuscitaci přebrodil Vltavu do práce, kde jsem navíc musel na poradu.

Den jsem nějak překlepal a když jsem vyrážel směrem na Palmovku, abych se mohl trochu přiblížit metrem směrem k Motolu, docela jsem se i těšil. Jenže na Libeňáku to jenom ruplo a řetěz prasknul. Co se dělo následující půlhodinu raději nebudu zveřejňovat, protože na vlastníka bicyklu se sneslo opravdu mnoho nadávek. Ačkoliv na mě jako nýtovače začátečníka nebyl příliš dobrý kurz, boj s technikou a vztekem jsem nakonec vyhrál. Pak jsem pěkně opatrně dojel na metro, pak na Butovice a pak až na Saunu, oblékl si klackáče a stulpny (můžu se vymlouvat, že jsem měl s sebou jen věci ze sprintu, ale upřímně - mohl bych jet v něčem jiném?), vyfasoval od Kládina poslední kus chybějící výzbroje (mapník) a vyrazil.

Mapa i s dementníma postupama

K závodu snad ani není, co psát. Snad jen, že jsem si hned na jedničce totálně roztrhl klacky v rozkroku (nejsem Boky, takže šly do koše), že jsem udělal pár idiotských chyb, že jsem kvůli neznalosti mapového klíče musel skákat s kolem ze srázu a to je asi všechno. Vzhledem k opatrnosti jsem dokonce ani neurval řetěz, což je skoro neskutečný. Po dojezdu klasicky pivo a párky u Papriky a další pivo a tak dále. Když už jsme chtěli s Lorencem odjet, přišla smršť, a tak jsme zalezli do všivácký boudičky. Bohužel došlo pivo a někdo dostal nápad hasit žízeň panáky, ale naštěstí jsem se víc věnoval dělání obrázků, a tak jsme o půlnoci odjížděli relativně v pohodě.

Ukázka z afterparty (více na Facebooku)

Na Plzeňský jsme chytře zabrali pruh pro autobusy, na Andělu se rozdělili, já pak šlapal po cyklostezce do Bráníka, na který překáželo jen pár vylitin před Žlutýma lázněma. Dál jsem to šoupnul na stezku směrem ke Krčáku. Ta bohužel v jednu chvíli záhadně zmizela, čehož jsem si nevšiml. Naopak jsem si naštěstí na poslední chvíli všiml, že se řítím proti závoře. Za brzdy jsem vzal tak vehementně, že jsem šel ihned přes řídítka, ale parakotoul jsem celkem ustál, takže jsem si jen malinko odřel kolínko. Rozhodně jsem dopadl líp jak Bořan, který to domu vzal nejspíš přes diskotéku, na který dostal naloženo od vyhazovače. Každopádně si to nepamatuje... Já byl v jednu doma a byl jsem docela rád, že jsem rád.

Na VéTéčku s BéTéčkem (přidány fotky)

Jak to tak počítám, tak na soustředění, kde bych točil a nebafuňařil, jsem nebyl dobrejch pět let. Jelikož mi s přestupem do Jičína odpadla velikonoční povinnost třídenního stříhání popisů, zabalil jsem si dvoje klackáče a vyrazil s bejčkama z BTčka, Miškou, Zvířátkem (!) a dalšími lampiony na Sklárnu.

Čtvrtek
Po dni skoro celém stráveném na soudu kvůli jednomu rozvodu jsem zatraceně rád vypadl ze spocené Prahy. Tranzikem do Žihle, šlichta k večeři a hurá na nočák. Hurá se nakonec trochu protáhlo, protože nebylo světlo. Nakonec jsem vyběhl v 11, našel pár luxusně nereflexujících reflexů a docela si to užil. Po návratu jsem se pustil do programování identů, což byla menší legrace, než jsem původně myslel. I když to chvíli vypadalo, že budeme bez krabiček i bez map, protože tiskárnu nečekaně opustily pacičky, nakonec bylo v půl čtvrtý hotovo.

Tak už umim i programovat fakáče

Pátek
S krabičkama jsem si sice dal fůru práce, ale stejně jsem jejich programování podělal, takže dostat z čipů výsledky ranních okruhů byla sakra velká práce. Odpolední koridory u Jesenice se pro mě staly asi nejlepším o-výkonem za poslední roky, protože jsem byl donucen používat buzolu a ono to s ní kupodivu jde líp než když jí má člověk na ruce jen na ozdobu. Pak jsem nakoupili osm bas Klasiků, Bráníků a Staráčů a večer opejkali buřty o 106. Noc bez peřiny, kterou nakonec Baron skoro ani nepoužil, jsem přežil jen díky tomu, že jsem byl nalámanej.

Hody, hody, koridory

Sobota
Dopolední sprinty měly být mym identovym reparátem. Nebyly. Nejdřív jsem nespustil start a cíl s ostatníma krabkama, a pak stejně cíl zdechnul. Takže plánovaný hendikep v druhém kole byl zrušen a šli jsme po dvaceti vteřinách. Díky tomu se mi poprvé od čtrnáctek podařilo na trati doběhnout Beta, který zmateně kroutil volantem v haldě kamenů, a dovedl ho za ruku na kontrolu. Odpoledne na vrstevnicovce jsem už tahal nohy za sebou a musel si dávat pauzičky. I proto jsem vynechal noční sprint, na kterém jsem aspoň poprvé předvedl bezchybnou práci s identem. Pak jedno pivko na spaní a konečně normálně strávená noc.

Neděle
Jasný vrchol soustředění. Ráno jsme začali klasickýma štafetama, na kterých jsem si udělal koňara jak prase, totálně rozflákal buzolu, urval s Kubou druhý místo a sebral 30 korun za správný tip na vítěze Drodu s Baronem. Zvířátko bylo ještě úspěšnější a vyjebalo si kotník, tak odpolední fotbal hrálo o jedné noze. Kopaná skončila píchnutym míčem, a tak jsme se přesunuli na dvě pivka na sluníčku. Jako blaf k večeři se tentokrát servírovali Plovdivské špagety. Těžko říct, jestli si tuhle bulharskou díru spletli kuchařky s Boloňou, každopádně se to moc jíst (ostatně jako všechna jejich produkce) nedalo.

Úvodní exáč pivních

Pak už přišly na řadu pivní štafety. Tři kola o body, pak nejlepší čtyři týmy ve finále. S Kazdičem bysme tam nebýt křivdy roku postoupili, nicméně nakonec se to i kvůli utěsnění mého žaludku špagetama nepovedlo. Takže vyhrálo BT (Štěp a Hendy) před Žabinama (Libin a Dým) a druhým BTčkem (Droda a Hóna). Z finále snad brzy zveřejním video.

Vítězné mužské a ženské týmy

Po vyhlášku se šlo do hospody, kde by to tak nějak v pohodě proběhlo, kdyby mě nenapadlo vyhecovat Zvířátko do Ho Či Minovy stezky. Jelikož tam Boky nechtěl jít sám, udělal jsem mu doprovod. Zatímco já jsem šest panáků vypil za dvanáct vteřin jako člověk (jestli se to o téhle taškařici dá vůbec říct), Boky je o sekundu rychleji naházel částečně do sebe, na sebe a na zeď za sebou. To rezultovalo v následnou slepotu, protože fernet v očích není žádnej med. Zbytek mého večírku pokračoval tak, jak to po Ho Či Minovi obvykle bývá - několik hodin se scuklo do asi deseti minut, takže si pamatuju jen, jak jsem seděl ve společenské místnosti, motal pomlázku a občas si šel k hrajícímu počítači sám se sebou zapařit.

Krátce po Ho Či Minově stezce. Já spokojený, Zviřátko značně osprchované

Pondělí
Ráno jsem se samozřejmě vzbudil děsně zuboženej a když jsem vyšel na chodbu, zjistil jsem, že jde Kazdič, Bet a možná ještě někdo šupat děvčata. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mám vlastně taky pomlázku. Žádná krasavice to teda nebyla - spíš pár pomotaných a polámaných klacíků, které v celku drželo několik metrů tejpovky. Ale co, fungovala...
Po humusný snídani jsem šli na nějaký capsy nebo co, ale s Pidinem jsme se shodli, že bysme si mohli jen ublížit, tak jsme to vzali jen pěšo na místo tréninku. Že byla naše úvaha správná potvrdil Hendy, kterej v lese šlápnul na hřebík a ten mu projel skrz botu do nohy.
Na poslední šlichtu v jídelně dorazil i Boky, který po noční sprše šesti panáky vypadal jak po souboji s Rockym. Natlačili jsme vepře s knedlem a zelíčkem, naházeli klacky do batohu a padali radši pryč.
Mě ale vyhodili hned v Žihli, protože jsem musel do Plzně na fotbal. Vlak mi jel za dvě hoďky, tak jsem zapadnul do hospody se vyprostit Březňákem. Moc to nezabralo a nepomohlo ani jídlo. Chtěl jsem si dát po čtyřech dnech zase normální kus masa, ale kuchařka zřejmě pracovala na part-tajm na Sklárně, protože kus kuřete jen posypala žampiony a nařezanou šunkou. Signature dish jako báseň. Ve vlaku to taky nebylo zadarmo, protože ten vezl snad jenom vochmelky. Alkoholovej smrad tak byl ve vagonu ještě před tím, než jsem do něj nastoupil. Takže vlastně symbolická tečka za vétéčkem s Bétéčkem.

Na silnici hvězda, na mapě idiot

Tak nám začaly lampióny a i když jsem se v zimě hejbal víc než vloni, jsem snad ještě tragičtější. Čím to sakra je?

První závod na mapě nebyl špatnej. Štafetovej nočák, co dělal uprostřed hromady bahna Aljoša, mi vyšel možná i díky tomu, že tam nebyly dvě kontroly a já se mohl 15 minut vydejchávat uprostřed trati. Den na to jsem už s menším úspěchem absolvoval jičínskej mapáč ve fekálu v Dřevěnicích a jako tečku probíhání trati na Pařezu na federály. To už jsem docela za sebou tahal nohy. Pak jsem si v rámci španělského soustředění vyrazil na tuhle mapu a trať, kde jsem se solidně vytrápil, protože to bylo nečekaně hodně do kopce. Abych si spravil chuť, tak jsem si byl taky zazávodit bez mapy. Reportážně jsem si dal půlmaraton za 1:32 a byla to letos taková pohodička, že ani o tom nemá cenu psát (i když Klokana, kterýmu jsem dal minutu, bych si mohl vychutnat...).


Po halfmaratonu jsme šli stylově za Ondrou Veseckým, ale ten nás pěkně vypekl, zavřel hospodu a my museli do lesa. Druhej den jsem šel zase do lesa, tentokrát do Říčan, a byla z toho vycházka jedna báseň - skončil jsem ve čtvrtý desítce, vyběhl si pět tisíc bodů a podalo si mě Veličenstvo. Chuť jsem si chtěl spravit teď v sobotu v Dobřichovicích, ale Bořanova pomsta byla totálně nad moje síly a pajdání v kamenných polích si neužily ani moje kotníky. Takže, jak by řekli čobolové, spravil som si akurát ostudu a jelikož mě říznul i Jehova, jel jsem se radši zašít do kanclu.

Další šance na reparát a zlepšení mých trapných rankobodů přichází teď o víkendu. Na nejdiváčtější, nejdramatičtější a pravděpodobně i nejhorší noční MČR peču už z toho důvodu, že to dělají Žabiny. Radši půjdu prošounit Zátišský potok na středeční lahváč, který pořádám (pozvánka). Útok na zlepšení reputace přijde v neděli, kdy se u Slanýho běží mydl a sprint. Snad to nebude další divadélko...

Btw: V pravé liště se nově zhmotnil odkaz na můj Twitter. Žádný rádoby vtipný statusy tam ale nehledejte. To jsem si jen zavedl transparentní tréninkový deníček.

Romantischer valentiner Lauf mit dem kleinen Tier

V pátek volám Bokovkovi, jestli teda pojedeme na lyže. Prej nemá půjčený ani jedno cock-car (audina či BMW v hantýrce Top Gearu), takže zkouším Bete, jenže ten jede s trenérem Brázdou na Kladýnko lízat asfalt, protože chce vyhrát autokosmetiku. Jizerky jsou teda zavrhnuty a vymejšlíme, co spácháme. Cupitačka je jasná, ale kde? Nakonec se domlouváme na zkrácenou Posázafskou, že si uděláme romantický výlet...

Ráno do sebe házim dvě čokorolky a cupitám na Nádraží Krč. Na perónu obdivuju vysloužilýho trempa, kterej má na hlavě čepici s liščim vohonem a na triku odznak šerifa. V jedenáct tam přijíždí hurvínek a v něm Zviřátko. Plkáme o ničem a krátíme si tak dost dlouhou cestu podél Vltavy. Pak se nám nějakej vylitej ajznboňák snaží prodat cosi, co prej někomu pomůže, tak skáčeme v Kameňáku z vlaku a pouštíme stopky. Hurá do Vlčí rokle, ve který jsem ještě nikdy nebyl.

Premiéra docela bolí a to roklí klušeme netradičně na úvod. I když možná to v ní utíká o trochu víc než na asfaltce vedoucí durch Požárama. Každopádně jsem si v ní pěkně užil a vím, že tam při klasický Posázafský vlézt fakt nesmim. Pak poklidný cupitání, Bokyna vypráví, jak se s Lorencem parádně vylili u Boba, čili příběh na dvacet minut. Kopec do Jílovýho dávám silou vůle a v kopci z Jílovýho už pochoduju. Pak se vydávám i směrem k vyhlídce, když už jako dneska běžim místy, kterym se na Boží hod vyhejbám jak čert kříži. Takže nad Sázavou můžu dát se Zvířátkem vlkovku a s jednou pěškobusovou vložkou to dotlačit do Petrova.

Na hodinkách mám přes kilo minut a hurvajz do Prahy jede až za hodinu, takže hledáme hospodu. První má z technických důvodů zavřeno a když už propadáme panice, zmerčíme ceduli Western bufet. Chvíli hledání a pak už lezeme do sklepa nějakýho domku a objednáváme dvoje Svijany 11°. Ty moje jenom zasyčí, mávám pro další a hermelín a za necelou hodinu tam nakonec natlačíme tři kousky. Pro strejdu Příhodu kupujeme do báglu dvě lahvový Plzničky a celý rozbitý cváláme z Petrova k Sázavě na vlak. Nakonec máme ještě rezervu, tak se Zvířátko nechává prudit dědkem, kterej chce, aby Boky lezl po skalách. Jakmile houkne hurvínek, otvíráme o koš Plzničky, sedáme na stejný místo u hajzlu, kde jsme seděli i cestou sem, a smějeme se nalitýmu průvodčímu, co nedokáže ani najít drobný ve šrajtofli. Cesta pak krásně ubíhá a my sme sakra spokojený, jak se nám ten lauf povedl. Hotovej romantickej vejlet, když je skoro ten Valentýn.

A teď hurá na druhou fázi - Mlsnej kocour volá...

Jak se neuvěřitelné stalo skutečností

Na škole jsem byl dlouho. Tak dlouho, že si vlastně ani nepamatuju, co jsem tam těch prvních pár let dělal. Jedno je ale jistý - moc mi to nešlo, protože jsem musel furt žádat o nějaké výjimky. Jednou jsem dokonce už na VŠE ani neměl být, ale nějak jsem to ukoulel. Když jsem se pak konečně dostal do fáze, že jsem měl všechny předměty, tak jsem zas začal psát o Neumannový a neměl chuť ani čas na diplomku a státnice. Takže mi studijní systém v září ohlásil 15. semestr a ve schránce jsem našel již třetí obálku. I když jsem nakonec všechno honil na poslední chvíli, diplomku se mi podařilo 3. ledna odevzdat a vše směřovalo k obhajobě a závěrečný státnici z regionalistiky.

Nejdřív mě minulé úterý čekala obhajoba. Přišel jsem na osmou, jako že si to rychle odbydu a půjdu se zase učit. Omyl. Sešlo se nás na obhajoby a různý státnice asi deset, navíc na hodinu a půl komise odešla na nějakou mimořádnou poradu. Nějakej ukecanej dement ze třeťáku vytáhl Střelené kachny a začal na to balit asi pět holek. Měl u toho děsný řeči, tak jsem si musel odsednout. Pak se konečně asi v půl jedný na mě dostala řada. Prezentace v pohodě, pár doplňujících otázek a já říkám, že se průmyslová revoluce Irsku trochu vyhla (téma DP: Prostorové plánování v Irsku). "Kolego, víte, kde postavili Titanic?" ptá se mě prof. Wokoun. "No asi v Irsku," odpovídám. "To bude taky důvod, proč to s ním skončilo tak, jak to s ním skončilo," podržel mě vedoucí práce Ing. Damborský. Pak jsem ještě prozradil své utajení, kdy jsem přílišný beletristický styl vysvětloval profesní deformací. "Kdybych věděl, že jste z Blesku, tak vám nechám tu dvojku," řekl mi později prof. Wokoun, když mi blahopřál k jedničce. Prozrazení utajení nevydýchal ani kluk se Střelenejma kachnama. "Ty vole, von seděl vedle mě Blesk," prohlásil znechuceně, když jsem odcházel. Chtěl jsem mu ledasco vysvětlit, ale uspokojil jsem se vyřčením slova blbeček.

Obhajoba dopadla dobře, ale času nebylo nezbyt - musel jsem rychle domu a ještě doladit přípravu na státnici. Jako tradičně jsem zjistil, že vlastně nic neumím, takže jsem začal panikařit, nalil do sebe tři litry kafe, šoka a spýda a začal s Rimmerovskym opáčkem. Když jsem si chtěl jít ve čtyři na půlhodiny zdřímnout, tak jsem zjistil, že to nejde, takže jsem se zase vrátil k učení a pocitu, že jsem dutohlav (což zřejmě souvisí s tim Rimmerovskym opáčkem).

Ráno jsem nastoupil na devátou a na chodbě zahlídnul Princla. Podle mě to byl výplod mé fantazie, který mi chtěl naznačit, že to dobře skončí. Princlik byl totiž úplně prvním vyučujícím, který mě na VŠE před sedmi lety zkoušel. To když se mě v rámci Socioekonomické geografie zeptal na to, jaká znám měřítka mapy. Tehdy jsem dostal za jedna, takže jsem měl pocit, že by to mohlo klapnout. Trochu tomu pomohlo i zjištění, že se mi oproti původním informacím výrazně zlepšila komise. Nicméně když jsem si vytáhl otázky, u jedný jsem měl úplný prázdno. No ale nakonec jsem to dal nějak dohromady, otázku, na kterou jsem si věřil, totálně podělal a naopak a odešel s trojkou. Takže má VŠE anabáze je kupodivu ukonce a Zhaly.kom je Ing. Vodohospodář...

Tak jsem změnil citát, pánové

Ne, že by se mi citát pana Kalouska na adresu Ratha už nelíbil, ale slečna Kateřina mě pochválila za výkon na Alpe Cermis, tak se musím pochlubit.

Pravda, na Vářku z dob, kdy dělal sporťáka v Blesku, to nemá. Ale trumfnout "Vo co jako komu jde, ty vole. Viděls ten čurák na tiskovce, ten z toho Blesku, vole? Rozumíš? Von ti řekne: Vám se ten fotbal jako líbil? Ty vole Milane, co to je za čuráky, ty vole? Rozumíš? Na co tady kdo čeká, ty vole? Co to je za klauni todle, ty vole?" prostě nejde...

Jedna společná...

Jeden víkend, dvě medaile a Alpe Cermis k tomu

Budím se v sobotu v půl sedmý ráno. Spánek nic moc dlouhej, ale bude to muset stačit. Přesto je mi jasný, že vzhledem k tomu, co mě během následujících dvou dní čeká, to bude sakra málo. Za chvíli mě už vyzvedává kolega a jedeme do Berouna. Hraje se tam totiž MČR novinářů ve futsale. Jsme nasazení do opticky slabší skupiny a postupně se střetneme se Stratosférou, Aktuálně, ČTK a rudochama z Haló novin. Ačkoliv se už ráno točí pivo, dávám si jen kafe - holt od vánočního turnaje se to tu trochu liší.

První dva naše zápasy končí 0:0. Přes mejch sto obranných kilo prostě přejít nejde. Nicméně ve chvíli, kdy přichází první delší pauza, je mi jasný, že bez piva naše výkony nahoru nepůjdou. Pravda, všech sedm spolubleskových spoluhráčů jsem k jedničce nepřemluvil, ale ty, kteří si dali, určitě nelitovali. ČTK jsme totiž sfoukli 4:1 a na postup nám stačila remíza s Haló novinama. Vzhledem k tomu, že to byl nejslabší tým, tak jsme jim dali 3:0, hokejka Skořepina se s jedním rudochem skoro porval a první místo ve skupině bylo doma.

V semifinále nás čekal Ringier souboj s deníkem Sport. I když jsme byli lepší, zase to skončilo 0:0 a kopaly se penalty. První jsme nedali, Sport dal. Druhou jsme nedali a už jsme byli v prdeli. Jenže... První mečbol náš sportovní šéf Top chytil, druhý mečbol odvrátil kapitán Géba konečně proměněnou penclí a třetí mečbol opět chytil Top. Pak grafik Michal dal, Top znovu chytil a byli jsme ve finále. Haluz jako prase.

Finále s Aktuálně už bylo jasnou záležitostí, a tak...

...jsme pozvedli vítězný pohár a já se poprvé od dorosteneckého věku stal mistrem republiky. První medaile byla na krku.

Následovala značně bržděná oslava, přesun do Prahy, chvilka v Nebi a už jsem uháněl k Sekačkovi, našemu fotografovi. Po devátý jsme totiž vyráželi směr Val di Fiemme. Lehce znaven šesti ostrými zápasy jsem to symbolicky za Berounem solidně zalomil a jen s několika momenty při smyslech prospal celou cestu až před Innsbruck. Tam jsem Sekačku vyměnil, pustil si Jede pán na koni a přes Brenner to brousil do Itálie. K lyžařskýmu stadionu v Lago di Tesero jsme dojeli v půl šestý, takže následovalo sklopení sedaček a ještě dvě a půl hodiny spánku.

V osm jsem se rozlámanej vypotácel z auta, vyzvedl si startovní číslo, udělal si novinářskou akreditaci, obhlídnul stopu, zalil Bebe dobré ráno Poweradem, seškrábal si lyže, ukázal holou prdel a vyrazil do stopy. Na startu jsem se postavil kousek od Neumannky, abych měl konečně společnou fotku a vyrazil hromáďákem na závod Rampa con i Campioni, který se jel na stejný trati, na který si Bauer o čtyři hodiny později dojel pro třetí místo na Tour de Ski - tedy na devítku zakončenou tříkilometrovou onanií po sjezdovce na Alpe Cermis.

Start jsem vychladil, aby mě pak v kopci nepředjíždělo moc lidí, kolečko nad stadionem si v klidu projel a vyrazil na přejezd pod sjezdovku, který vede po trati Marcialongy. Takže jsem se v klídku klouzal z kopce a přemýšlel o smrti, která na mě čekala opodál. Prvních šest kiláků uteklo až podezřele rychle a už jsem se plazil po sjezdovce. I když jsem se šetřil, stejně jsem nechápal, jak mohl Gaillard k prvnímu mezičasu na Alpe Cermis jet jedna-jedna.

NIcméně právě u něj mě předjela první bábovka, o kus dál další a šance, že bych je třeba mohl viset, byla nulová. První kilák po pistě ještě ušel. Sklon zhruba jako bedna, takže jako v pohodě. Jenže druhej kilák začíná brutální stěnou, kterou ani nevim, k čemu bych na kolečku kolem Čerťáku přirovnal. Navíc přímo pod tou střechou byl bufík, takže tam všude voněly klobásy a nevim co ještě. Nicméně jsem nasadil šumaváčka, ostatně stejně jako všichni ostatní, a pochodoval vzhůru.

Abych řekl pravdu, ani si moc nevybavuju, jak ten kopec vypadal dál. Jen vím, že cedule byly po půl kilometru, a že mezi nima byla kurevská dálka. Prostě jsem jen lezl a lezl, občas si odpočinul, když se jezdilo brankama napříc sjezdovkou, a snažil se nezastavit. Poslední kilák (ze kterého je fotka z tratě) byl pekelný. Už se nejelo do takového kopce, pokud si dobře pamatuju, ale stejně to vůbec neutíkalo. Cedule sice byly už jen po dvoustovkách, ale stejně přesun od jedné k druhé trval celou věčnost. Kolem trati už bylo docela dost lidí a věřím, že se při pohledu na mě museli celkem bavit.

Posledních dvě stě metrů ale bylo parádních. Pocit dobře odvedené práce mě zaplavil euforií. Poslední etapu Tour de Ski jsem jel za 51 minut, což je o 21 víc, než za kolik jí proletěl Lukáš, a o pět víc, než kolik to trvalo kochající se Neumance, ale byl jsem spokojený. Jak jsem psal na Facebook, stejně dostávám i na middlu od Beta a tam se většinou do sjezdovky neběhá.

Takže na krku se mi houpala už druhá medaile během jednoho víkendu. Sice jen dřevěná, ale vzhledem k tomu, jaký jsem dřevo, tak jsem si vlastně ani jinou nezasloužil...

No a pak už následovala jen práce. Napsat reportáž do novin, neúspěšně se pokusit předat Neumannové dopis (zde), napsat zasloužený chvalozpěv na Lukáše a tak. Pak cesta lanovkou dolů, dlouhé hledání hotelu, který nebude stát majlant, návštěva italského hokejového open air zápasu spojená s výbornou večeří a konečně zas spánek na posteli. Jo, byl to víkend, na který se jen tak nezapomíná...

Metráček na Posázavský

Ráno jsem se vzbudil a ještě v pajšlu cejtil 30 šunkových chlebíčků, kopec bramborovýho salátu, kus kapra, kuřete i vepře. Pak přišel trenér. Pan Zenkl, Bohumír, Bohouš, Boža - pro mě však jen pan trenér. "To se ti líbí, tohlecto, co?" řiká a chytne mě za břuch. "Když nastoupí metráček, dostanete na fráček. Spad si do úlu, že si takovej nateklej?" zeptá se a šoupne mě na váhu. A fakt tam je. Rovnej metrák. "Žaloudek, máš patnáct přes. Dávám ti dvě měsíce na to, aby ses dostal na svojí váhu, jinak to jsou dva tisíce," dává mi ultimatum.

Sice jsem už příspěvky platil, ale abych ušetřil, pustil jsem se do hubnutí. I když mám hovno natrénováno, tradiční Posázavskou stezku na Boží hod jsem nemohl vynechat. Dobře jsem věděl, že to bude zatraceně bolet, ale dva tisíce jsou dva tisíce. Ve Skalsku se sešlo chrtů požehnaně, z mé váhové kategorie však nikdo. Hlavu jsem si z toho nedělal. Vycupitali jsme a po pár metrech bylo jasný, že je zle. Buď se běželo rychleji než normálně, nebo už mi prostě ujel vlak. Pak trenér Brázda (ten nepřipravuje mě, ale Ondru Veseckýho do Budapešti) zajel do sněhový brázdy a jelo se na Jílový. Po čtvrt hodině rozcvička, kde jsem se sotva vydejchal a pak už seběh pod první erzetu k paneláku.

Na tý jsem takticky podřadil na jedničku a vycupital si na kopec. Tam už jsem nikoho neviděl, takže Jílovym jsem to vzal zkratkou číslo jedna. Ale ani ta mi nepomohla do čele. Všichni se přede mnou jen mihli a já ťapal do kopce sám. Na něm byla pořádná závěj, běžet se v ní nedalo a na mě přišly černý myšlenky. Jenže pak jsem si vzpomněl na knížku od Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání" a dupal hlubočák dál. Kluky jsem už vůbec neviděl, a tak došlo na zkratku číslo dvě před Petrovem. Ta už mě do vedení dostala a po pětašedesáti minutách běhu jsem byl u Sázavy v Pitkovicích. Posázavskou jsem už běžel dvakrát a vždycky mě to zlomilo právě pod Mrdníkem, takže jsem si do uší pustil "tepláková souprava, gule dej si do prava" a vyrazil. Jelikož když už jdu běhat, tak to víc jak na hodinu nedá, za chvíli se mi už docela motaly nohy. Nad schodama mě předběhli Bet, trenér Brázda a bloger Mrazák, v rokli blogerův bratr a Lorenc a o pár kiláků dál i Klacky s Bokovkou. Jenže Klacky utekly Bokyně, Bokyna utekla mě a když jsem se konečně přiblížili Kameňáku, Bokyna neodbočila k vodě. Takže jsem v Kameňáku doběhl čekajícího Pápna a ťapal s ním k nádraží. To jsem měl na hodinkách asi 120 minut a poprvé jsem musel přejít do delší chůze.

Nicméně ke kolejím jsme se dostali a jak se cesta zvedla, já vyndal hrozinky a Klacky zmizeli v dáli. Když jsem se nakrmil, ze závěje najednou vylezl Boky, zapičoval na Pápna, kterej mu prej utekl a nedal mu pokalit, a když ho před sebou konečně uviděl, zařval jen PÍT a začal zase trautenberkovat. Klukům to pak do kopce Požárama táhlo trochu víc jak mě, ale nějak jsem se pěškobusem na kopec dostal. Když jsem se pak rozběhl, tak mě zase vzala křeč do přední strany stehna a já jak raněnej pitomec kulhal závějí k autům. No nakonec jsem tam nějak doběhl, čas 165 minut, žádna hitparáda, ale na metráčka solidní lauf. Mentální trénink prostě zabírá a motto "Quitters never win and winners never quit" mi zabránilo v jakékoliv sabotáži.

Horší už to bylo, když jsem dorazil domu. Z tolika pohybu najednou mě bolí záda, třísla, klenby, nohy, prostě všechno. Ale za ten pocit to stojí. I když jsem se pak musel tak nažrat, že by trenérovi šla pěna vod huby.

I don`t like mondays, especially this monday

Who want music backround should try THIS...

I overslept. I awoke one hour later than usually. In subway I was trying to find something readable in Reflex. I failed. I had to read about Jung. It was so boring that I forgot to get out on Holešovice. I didn`t want to visit U Hofmanů at 10AM. I was hit by a paperball to the face during my lunchtime in office. I didn`t write anything thereout I could be proud of myself. I was shopping in the worst mall in Prague (believe me, stop away of Galerie Harfa). I bought nothing. I was pissed in the middle of nowhere. I moved to Arkády Pankrác. I went thru all possible shops. I found the trousers in the last one. I didn`t found any shoes except those for discoboys or old geezers. Instead of new shoes I had to purchase black cream as a camouflage for the old ones. I missed the bus from Kačerov. Twenty minutes later I took a seat in 113. Twenty seconds later I was hit by elbow of an old heg. Twenty picosecond later I was in the middle of the argument (transcription: Move, said old heg. What? I replied. I have not enough space, said old heg. I can`t move, I replied. Why you didn`t buy two tickets for two places? asked old heg. Are you kidding? I asked. No, replied old heg. Why YOU didn`t buy two ticket for two places? I asked). The argument was stopped by busdriver. I had to get out on Kačerov because the tractor 113 was broken. Twenty minutes later I took a seat in the next 113. The old heg disappeared. It was the first good moment of this monday...

But the winner of this fucking unperfect day is obviously the old heg because the incredible crap from her`s mouth about two tickets forced me immediately after homecoming to work out and do some push-ups or sits&downs...