Posraná Jukola

Čím začíná každé vaření? Každé vaření začíná nákupem. A čím každá O-dovolená? Taky nákupem. Takže se v pondělí večer stavuju pro dva puky, nabírám Pidise s Veganem a s vypouklými pysky ženeme na jih. Další nákup, tentokrát kuželek, je už zbytečný - krátce po nás doráží do FTVS centra Ovčín nedaleko Stráže nad Nežárkou dva sudy Svijan. Ráno nás bude bolet hlava...

Ráno nás bolí hlava, ale jelikož akádu pořádáme asi v pěti lidech, z nichž většina má s OB v podstatě jen akademické zkušenosti, musíme se chca-nechca smejkat. Naštěstí místo kopaní hajzlů jsme všem do prezentačních tašek šoupli jen roli toaleťáku, takže máme čas roznést kontroly. Nakonec přijíždí jen lehce přes třicet lidí plus Kipketer s falešnou identitou, ale moje middlo se prej líbí. Pravda, nebylo co zkazit.

Při stavbě byla vzata v úvahu i fotogeničnost kontrol (další foto z akády zde)

Na Pidisovi vyučující jsme předešlý večer u sudu udělali takový dojem, že radši dokoupují další štěně se štěnátkem. Docela to bodlo, protože z mikroštafet po Ovčíně, který se tam běhají už asi 50 let, se samovolně stávají pivní štafety. Ty s Flašinetářem, Lasi, Pidisem a Veganem sice nevyhráváme, ale aspoň na rozdíl od Kobříka nepijeme jen půlkelímkáče a ani se pivkem nesprchujeme. Exování se nám každopádně dostává tak pod kůži, že během následné pařby dáváme ještě troje exovací štafety. Kalba končí asi ve dvě, kdy s Pidisem jako poslední tancujeme na stolech a následně podnikáme trestnou výpravu na gymnazistky. Jak jinak než neúspěšnou.

Tělíčka na pivních. Na Kobříkovi dres plandal.

Roznést středeční klasiku je nepoměrně těžší než úterní middle. Naštěstí má tak romantický charakter, že v cíli ani nikdo neprská, že jsem jim to postavil přes 13 kiláků. Holt jsem netušil, že bude pivo zadáčo a akademici se tak akademicky sfouknou. Ale není čas na hrdinství - za pár hodin musím být na letišti. Kuloáry už frčí info, že se budou po celý republice zavírat lidi napojený na Kobříka.

Po pátý ráno jsme na Ruzyni a jelikož ještě netušíme, že jsme si spletli Kobříka s Kolibříkem, scházíme se komplet dvě štafety. Problémy nenastávají ani v Amstru, kde naštěstí nemáme dost času na to, aby někoho napadlo doběhnout pro tašku plnou hulení. Zato první kroky po Finsku jsou vyloženě úspěšný. Nejdřív Boky posílá Lorence do zóny pro lety mimo EU, pak se ztrácí Huf, Fujda a Jedla a korunu příletu nasazuje Fanda, kterýmu na pásu s bagáží jezdí klíče, ale jen do chvíle, než je začne hledat. Pak zmizí. Na útěchu dostáváme místo dvou velkých aut dvě středně velký a Vuittonku Škoda Citigo.

Fujda ani nestihne dopít plechovku a už jsme v Hoňkulích na prvním tréninku. Terén loňský Jukoly je luxusní, jen trochu neodhadujeme délku a místo middla si dáváme klasiku. V Jumbu kupujeme Koffry, zahlcujeme lístkový systém v hamburgrárně a místo do Lahti dojíždíme na stavbu. Na večer jsme konečně v Jämse, kde nás u sebe na statku vítá starej Brůna a ubytovává nás v chatě jak ze severskýho hororu. Jestli nebudeme do rána po hlavu ve sračkách, jako borec z Hodejegerne (rozhodně doporučuju vidět), bude to zázrak.

Brůnova špeluňka se satelitem (ale bez televize)

Přes noc nás kupodivu nikdo nepřefikl (motorofkou myslim), za to venku je parádní fekál. Prej poprvé po měsíci. Trénovat je ale třeba, takže po první dávce shoppingu boucháme farstovanou trať v totálně zabušenym lese. Výrazně nejlepším je výrazně nejlepší, kterej před startem všechny naočkoval, že vyhrát musí Báša. Vymazlená taktika. Za odměnu se cpeme kebabem, pak kofframa, Báša nás brífuje, v sauně pracujeme s parohem a nakonec udíme sebe i maso.

Ráno je v největší fazóně Huf. Nejdřív dává dlaně dolů a jede pánvičky, pak roztáčí po rozklusu kolesa, aby mu nakonec při ohnutí pro batoh ruplo v zádech. Na parkovišti u shuttlů vidíme první elasťáčky, během Venly a další várky šopování nespočet dalších. Hlavy vykroucený, huby otevřený, blonďatý a copánkový ráj. Nebo spíš peklo?

Huf v akci. Než chytil housera.

Běžíme za Spartu, a tak musí klubové preference stranou. Ano, při hecovačce křičím Sparta! - Praha! a ještě si zatleskám (zde je důkaz). Zpívání chorálu "Povstaň, kdo jsi sparťanem" ale už ostatně jako všichni ostatní nedávám. A jde se na to. Z prvního úseku přibíhá Báša kousek za Hufem, na druhém Fujda nestačí Fandovi, a tak na třetí čtrnáctikilákový noční jdu dost daleko za Lorencem z asi 330. místa.

A2 plachta na vytření i s postupy

Terén není žádná hitparáda, hlavně teda kolem cíle. Za to mapou velikosti A2 by si mohl vytřít celej panelák. Ze začátku to je šílenej hon, během kterýho se nechci úplně zatavit. První chybu dělám na čtyřku, když mě stáhnou mutanti na špatnou dálnici (cca minuta). Cestou na devítku kompletně křtím čerstvě koupený klacky v bažině, ze které se musím vytáhnout za strom. U desítky potkávám Adama Brevenýho, který mě předbíhal cestou na jedničku, ale pak volím dementní postup a ještě nechávám minutu na dohledávce. Sérii krátkých postupů jdu úplně sám, pár lidí sbírám až cestou k osmnáctce a nechávám je někde cestou na další kontrolu. Na televizní jednadvacítce mě několik soupeřů dobíhá, ale jsou to asi taky mutanti, protože se mnou absolvují nesmyslnou zákrutu po asfaltce (to bílý mezi nima byla regulerní zarostlá paseka) a pak mi visí na zádech až ke čtyřiadvacítce. Krátce za nima odpočívám na honu do lomíků, kde si to ťukám a i přes křeče v břiše citím silný nohy a pálím to do cíle.

Start. Trošku masovka.

Nakonec to dávám za 103 minut, od Lorence dostávám solidního bůra, od prvních rovněž solidních 23 minut. Jen mě trošku sere, že mi chybí pět lidí, abych stáhnul na úseku 100 míst. Ještě koukám na valícího Beta, který přispívá k vítězství Kalevanu, a jdu do stanu. Tam už je boží dopuštění, které se připisuje kebabu od Turka. Tomu ale odporuje to, že já jsem toho u něj snědl výrazně nejvíc a kromě lehkých křečí zřejmě z gelíku jsem byl OK. Každopádně to probíhalo asi takhle: Člen A při čekání ve frontě viděl, jak člen B opouští tojku. Když následně člen A po vykonání explozivní potřeby sám opouštěl tojku, člen B už zase stál ve frontě. Nehledě na terén, který hlavně v zadní části zas tak špatný nebyl, se tedy jednalo o pěkně posranou Jukolu.

Situace v lese a tojkách se po šesti úsecích vyvinula tak, že naše oba týmy předávají bok po boku. Teda vlastně Dáňa po Tomovi, protože Boky šel čtvrtý úsek. Zatímco Vrabčák dvojku ještě vytahuje o třicet míst na 234. plac, Pavlik si to v lese dost užívá a padá na s mým týmem na 334. místo. Přesto slušný výsledek. Cesta domů je jen o fous lepší, než když jsme se vraceli ze štafet ve Vrbně. A rozhodně lepší, než když jsme před dvěma lety jeli s BT do Finska autem.

Další fotky z Jukoly tady.

Čtyřiadvacet hodin v klackách

...to byl jeden z důvodů, proč Kubovi nedalo ani moc práce, aby mě jen týden před startem přemluvil k účasti na Thüringer 24 Stunden OL. Tím druhým bylo to, že výrazně nejlepšího kamaráda bez kamarádů naposled nepustil Ital na víkend, takže jsem se snadno dostal k možnosti neomezené konzumace všeho tekutého na RUMcajsových mílích (kam všichni určitě přijeďte). Bohužel s těma klackama to nakonec úplně nevyšlo.

Prolog

V pátek se ženeme po německých autobánech, abysme stihli postavit stany. Ondřej, Kuba, Šárka, Pakuo, jeho paní, já a tři malé, ale za to vytrvalé, zdroje hluku a lumpáren. V Martinrodě kousek za Erfurtem jsme včas, takže stíháme pár žateckých jedniček a hlavně koncert na rozeskákání. Jó Němci, ty se umí bavit.

Ráno je solidní kláda, tak se jdu zahřát ke Conradovi do gešeftu. Haben Sie nummer Zwölf? Nemaj, ale naštěstí mi padnou i o půl čísla menší. Kotníkový integrátory za 130 éček holt u Mráze v obchodu neseženeš.

Systém

Možná by nebylo od věci vysvětlit, jak se to běhá. Štafeta má šest lidí (minimálně dvě baby a jeden veterán), kteří se 24 hodin neustále točí. Jejich pořadí musí zůstat zachovaný, beztrestně lze stáhnout jednoho člověka. Celkem je 38 úseků, které se dělí na denní a noční, dlouhý a krátký, těžký a lehký. Kromě určitých výjimek je volba jejich pořadí zcela na vás, takže se dá různě taktizovat. Startuje se v 9 ráno, končí o den později.

Pakuův rozpis úseků. Levá varianta, podle které jsme měli oběhat vše, vzala za své už po Ondřejově rozběhu. Les bych o dost pomalejší, než se čekalo.

10:31 Úsek první (long easy)

Na denní úseky mi Pakuo nadělil dva krátké těžké a jeden dlouhý lehký. Ten si beru jako první, abych si na lehčí trati osahal terén. A neni to úplná hovadina. Třeba brzy zjišťuju, že pohybovat se do kopce terénem se může rovnat brzké smrti - to když nechci jít na rozdíl od nějakého Onkla po cestách do pravého úhle, fikám si to jen trochu lesem a on mi tam brutálně nakládá. Podložka je hodně měkká, všude je borůvčí po kolena, v něm je navíc spousta klacků a o moc lepší to není ani na většině z miliardy místních průseků. Nicméně easy je fakt easy, v pohodě nacházím i devítku lišácky schovanou pod větvemi smrčků a 6,7 km dávám za 43, tedy minutu pod čas v našem rozpise. Jelikož na úvod jdeme delší úseky všichni, je čas i na hodinovýho šlofíka.

15:06 Úsek druhý (short difficult)

Pakuo, Šárka, Magda, Ondřej a Kuba mají své úseky za sebou, takže je řada zase na mě jako třetím v pořadí. Radost mi dělají nové kotníkové boty, které k mému překvapení docela fungují a můžu to pálit. Držím se osvědčené cestařské taktiky, daří se mi eliminovat chyby a když si chybně vybavuju směrný čas podle rychlé varianty, omylem zrychluji úsek z pětatřiceti na 34. Za odměnu si dávám Cool Grep a šikanován malými Skripniky zevluju.

18:35 Úsek třetí (short difficult)

Pauza mezi úseky se krátí. Jednak přišla série krátkých úseků, a pak Magda podle plánu po svém jediném okruhu skončila. Točíme se tak jen v pěti. Nohy jdou ale furt dobře a hlava taky, takže si na třetím úseku chvíli vodím Wielanda Kundische. Teda než mi uteče borůvčím. Tentokrát jdu 4,9 km za 33 a daří se i ostatním, takže oproti plánu B jsme v mírném předstihu. Kdo mě ale pěkně sere, je Conrad. Stačilo sedmnáct kiláků a jeden z kloubů jeho superbot je už utrženej. Depresi se snažím zahnat jídlem. Noc bude dlouhá.

21:05 Úsek čtvrtý (long difficult night)

Původně jsem měl jít část LDN (fakt super zkratka) za světla, ale to neklaplo. Zatímco mi během předchozích úseků vždycky pršelo jen trochu, tady mě na prvním průběhu pod dálnicí chytá chcanec jako hrom až z toho dělám první větší chybu. Prší tak hodně, že není nic vidět ani s Lupinou. Všechno jde jako po másle, ale jen do předposlední kontroly. Fakt si ji hlídám, musím být kousek od ní, ale přes smrčky ji nenasvítím. Chytám tam búra a připravuju se o fakt dobrej čas na úseku. Takhle jdu 7,4 km za 63. Nicméně chuť jsem si spravuju žateckou Baronkou a jdu chrápat.

Z eLDéeNky jsem s totálně promočenym Pyřintem

1:43 Úsek pátý (Short Easy Night)

Je to fakt lákavý vstát takhle v noci a jít si zaběhat na pětadvacet minut, kolik má krátká lehká noční trať. Dokonce tak lákavý, že jsem si budík nařídil o hodinu dřív. Takže mám spoustu času dělat umění a vzít na sebe suchý klackáče, který si bohužel musím po každém úseku sundavat. Stejně ale přicházím pozdě na předávku, takže na mě musí Kuba tři minuty čekat. Lupinu tentokrát měním za MagicShine Beťákovo ségry, což je sakra rozdíl, ale na tomhle dětskym úseku to nevadí. Z lesa  každopádně přibíhám s prasklym kloubem i na druhé botě a konečně poprvé relativně suchej.

4:07 Úsek šestý (Short Difficult Night)

Tohle je totální peklo, navíc mě začínají trochu brát křeče, takže musí jít do akce emspoma. Tentokrát jsem spíš polehával, protože bych se asi nevzbudil. Už se mi opravdu nechce znovu oblíkat, ale musím. Začíná trochu svítat, ale v lese je ještě brutální tma, takže na těžký úsek zase beru Lupinu. Terčíky mi ale naskakují, teda až na osmičku, kterou jsem už sice měl, ale to byla za tmy spíš nevýhoda. Prostě ji hledám, tam kde si pamatuju, že je, a ona tam není. Prokletou 41, kde jsem o pár hodin dřív nechal pět minut, si tentokrát hlídám. Jeden z kloubů těch scheisseschuhe mě nadobro opustil, ale už nemám sílu to řešit. Jdu to za 36 a ihned po předávce Pakuovi lezu do spacáku. Musím se trochu víc prospat.

7:20 Úsek sedmý (Final Farsta)

Zatímco se chystám na poslední úsek, Šárka s Ondřejem míří do sprchy. Vědí, že oni svůj poslední úsek už do časovýho limitu nestihnou. Závidím jim. Moc. Kuba přibíhá děsně spokojenej a opět v parádním čase. Prej je to krásná ťukačka. Hm, tak to měl něco úplně jinýho než já. Obzvlášť postupy 4 až 7 kolmo na vrstevnice jsou lahůdkový. Nohy za sebou táhnu stejně jako smrad z energetických nesmyslů, kterými jsem nacpanej až po uši. Navíc při každém přelézání větve se bojím, že dostanu křeč. Hlavně ale nechybovat! A to se daří. Závěrečných 36 minut je za mnou. Pakuovi, který se právě stává našim finišmanem, předávám na čtvrtém místě. Teď si Baronku rozhodně zasloužím.

A mám to za sebou. Dopracováno mám v 7:56. Pakua ještě dalších 4,7 km čeká.

Resumé

Lahvacove.misto.cz nakonec dobíhá na pátém místě a má radost. Obrovskou. Konkurence totiž byla velká a cíl, který jsme stanovili na velké pódium, jsme splnili. Já v lese strávil 271 minut, z toho 124 v noci. Sedm mých úseků měřilo pod čarou necelých 36 kiláků. Kolik to bylo v reálu, a že to kvůli obíhačkám hodně nabylo, radši ani nechci vědět. Našel jsem 108 lampionů, udělal jednu velkou chybu v lese a jednu při předávce. Dobrej trénink na Jukolu.
Ještě před vyhlášení jsem ale musel ke Conradovi. Jelikož dám dohromady jen věty typu Meine Schuhe sind kaput, ich möchte Geld züruck, vzal jsem si na pomoc Ondřeje. Byla to správná volba, protože po chvíli jsem omlátil Conradovi boty o hlavu a vzal si zpátky svých 130 éček. Pak už byla velká sláva. Nejdřív proběhla asi dvouhodinová děkovačka, kdy se vzdával hold všem od stavitele tratí přes starosty až po doplňovače hajzlpapírů do tojek. No a pak už si šlo lahvacove.misto.cz po diplom, kytku a pumpičku. Takovou parádu jsem už dlouho nezažil.

Nordix, Španělsko, forma jako prase (a další štěky)

Závodní lyžařskou sezónu jsem ukončil na Karlově běhu * Jel jsem jak hovado, ale odjížděl nasranej * Ve výsledcích jsem se našel v nejmladších veteránech * Sociální lyžařskou sezonu jsem ukončil na Zdravotníku * U Boba jsem možná vypil víc piv, než kolik jsem najel za víkend kiláků * Bávo nadojelo ani do šneka, takže jsme museli jet domu s dětma a roztočit kola socialismu * Sjezdařskou lyžařskou sezonu jsem ukončil novinářskym mistrákem v Harrachově * Jel jsem jak hovado a odjížděl na Nordix s vopicí *

Vsuvka č. 1: Red Bull Nordix

Do Špindlu jsem sice přijel se sjezdařskou medailí, ale zároveň dost použitej. V žilách mi kolovala zelená a jégr, ale aspoň to trochu odbourávalo strach. A toho bylo při pohledu na spodek černý ve Svatym Petru hafo. Nepřidalo tomu ani to, že jsem nestihl trénink. Takže za brutálního sněžení a jako jeden z posledních jsem se v Pyřintu pustil naslepo do kvalifikace. Popisovat, co se dělo, nemá moc cenu. Na to se podívejte ve videu. Jen upřesním, že v něm děsně funím a hekám, po prvním pádu na brutální kře jsem myslel, že mám natrženou prdel, ten kopec nahoru byl fakt šílenej a do cíle jsem vleže strkal nohu s čipem jak dement. No na postup do rozjížděk to kupodivu nestačilo.

Z Nordixu jsem jel rovnou na jičíňácký soustředění na Branžež * První dva večery jsem kalby zaspal * Příprava s BéTéčkem měla kvalitu * Dokonce i sportovní * Výsledky jsou ale jen z pivních * Tentokrát mi to nepodělal Jazýček * Tentokrát jsem to podělal já a byly z toho jen brambory * Na velikonoční pondělí jsem si odskočil do práce a pak už začal balit *

Vsuvka č. 2: Na týden Erasmákem ve Španělsku

Jelikož jsem se svými studijními výsledky nikdy neměl odvahu přihlásit se na Erasmus, rozhodl jsem se, že zjistim, o co jsem přišel. Takže jsem si sbalil klacky a puk (víc toho Vueling za basic fare nedovoluje) a letěl za ségrou do Santiaga de Compostela. Abych ušetřil, dal jsem si noc v Barceloně, což byl fakt nápad hodný idiota: bus do centra a zpět 4 éčka, vstup na disco 5 éček, šatna 4 éčka, pivo 5 éček/trojka.
Naštěstí Santiago bylo úplně o něčem jinym. Skvělý jídlo, skvělý bary, skvělá katedrála, skvělý ségřiny spolužačky, skvělej výlet do Coruni na fotbal, skvělá couchsurferka Pili, skvělej její přítel-děsnej pivař-majitel baru-basák folkpunkových Bastards On Parade David a úplně nejlepší pařba na diskotéce do sedmi do rána. Takže ségra díky, bylo to skvělý.

A zvádl jsem i solidně potrénovat. Z pseudolesa mě vyhnaly brutální kopce a ještě brutálnější bodláky, proti nimž je českej napalm příjemnou formou masáže. Takže kromě dvou laufů jsem dal už jen dva sprintíky na mapě - v univerzitním kampusu a hlavně ve starém městě kolem katedrály. A to byl velkej orgáč, i když jsem si samozřejmě mezi poutníky a turisty připadal v dedáčích jak mamlas.
Takže teď jako lituju, že jsem byl flink a sám nejel propíjet a projídat státní peníze. Ale neuděláš nic a já udělal aspoň pár fotek a taky video.

No a pak jsem se vrátil do Čech a měl formu jak hovado * Na sprintovym přeboru Prahy v tyčích mi Mráz nasadil dvě minuty * Na sprintu v Kbelích od mojí atletický základny mi Mráz nasadil minutu a půl * Na klasice z vrakoviště mi Mráz nasadil lehce přes dvě minuty * U vrakoviště jsem si vyjebal kotník a musel lízat asfalt ve snaze snížit manko na Mráze * V Litvínově Mráz nebyl a udělal chybu * Byl to pravděpodobně nejhezčí český orienťák letos * Od Leváka jsem sice dostal čtyřku, ale vůbec mi to nevadilo * Furt držím všechny umístění v elitní desítce (8, 4, 7, 6) * Formu jsem potrvdil na lahváči * Parádní Jéňův závod na Letný jsem vyhrál s devíti zátkami *

V hnědkouhelný pánvi to za hnědku rozhodně nestálo

Čtyřdenní spravování vázání

Jelikož mi už ze závodění, jak říká tenistka Záhlavová-Strýcová, začalo mrdat v hlavě, musel jsem se trochu proluftovat a dovolená v Zillertalu mi přišla jako docela dobrej nápad. Obzvlášť když jsme tentokrát poslali BT ultras dělat průsery do Itálie a urobili si to takový rodinný - čili spousta spravování vázání, plechouty kam se podíváš, nerušenej spánek a tobogány. A poněvadž bylo tři ze čtyř dnů azuro, jako bonus jsem si ožehnul tlamu a na dalších závodech budu aspoň jako černoch trochu vypadat, když tak ještě neběhám.

Naše grupa. Chybí akorát Kuss, kterej už seděl na Schnitzelhütte a vychutnával si řízek přes celej talíř

Vázko jsme s Pidisem spravovali o 106

Doma jsme jeli plechový Pittingry za 39 centů...

 

...na sjezdovce točenej Zillertal Bier za 3,40 - 4 eura

 

Největší zabiják zájezdu byl Pidis a to nejen kvůli fešnýmu účesu na jazýčka

Přehlídnout se totiž dají i cedule velikosti pláten Muchovy Slovanské epopeje...

...a lanovka vám pak za výtlemu vlekaře (který tuhle scénu na Krimml expressu vidí x-krát denně) vohne hůlky do pravého úhlu, aby se při pokusu o narovnání zlomily

 

Jak už to ale bejvá, závodění mi rychle začalo chybět. Nejdřív jsem zkusil uhasit absťák na tobogánu v akvaparku, ale ani (ne)povolený doping v podobě whiskey s kolou mi nepomohl Pidinovi naložit. Příčinu neúspěchu vidím v tom, že on si mohl udělat z plavek tanga, zatímco já, abych změnšil odpor, bych musel poslat trenky napřed. Takže mi nasadil setinu. Nezbylo mi tedy než spravit vázání, v aerodynamickém tunelu vytunil sjezdařský postoj...

 

 

...a potom všem ukázat nekompromisně záda na skikrosu. Dokonce jsem ujel i kameře.

Konečně. Stal jsem se vzorem!

Vždycky jsem hrozně toužil bejt vzorem pro mladý. Takový to: Ty vole, to je Zhaly.kom, jednou bych chtěl být jako on. Jenže v poslední dekádě jsem mohl být vzorem tak maximálně pro mladý trosky. No a tuhle jsem dostal psaní. "Bejkys ses muj minimalne lyzarskej vzor." A pár dní na to další. "Seš můj vzor a budu se snažit se Ti přiblížit alespoň na 5 minut." Sny se začínají plnit, říkám si. Jenže ono to má háček. Ten první nepokrytý projev obdivu přišel od Aldy a ten druhý od Lochnese. Čili vzorem sice jsem, nicméně - pánové prominou - pro starý.

Každopádně na svym obrazu dál pracuju a prosincový povzdychnutí, že se z mýho blogu stal alkoblog, pomalu bere za svý. Což potvrzujou i poslední dva víkendy...

Onanie v hlubočáku

Neustálý pendlování mezi Prahou a Novym Městem kvůli biatlonu mě neodradilo od toho, abych tejden po MS jel na Vysočinu znovu. V sobotu jsem si střihnul v blizardu LOB, zařízl Bořana a vyjel si áčko. Čili cíl splněn - příští rok nebudu muset s béčkem najíždět fikačky. Odpoledne se jel prolog a i když nalitýho Bokynu dovezl závějema Fujda, skončilo to debaklem - ostatně jako vždycky, když se spáruju se Zvířátkem. Loni na Botasu nás na pivních kvůli jeho brutální kose diskli, tentokrát vopíchal špatnej lampion. A to jsme mohli mít skalp reproše Drama. Uklidnit jsem se musel jet na lyžařský motokros ke Ski hotelu.

Přes noc napadlo deset čísel sraček, oteplilo se jak v Bibione a tak bylo jasný, že Ski Adventure bude fakt adventure. Zatímco Lorenc s Fujdou vytáhli šoupačky, my jsme museli bruslit. Nebylo o čem přemejšlet: bude to pěkně na hovno. Paradoxně nám ale tahle velká pravda pomohla, protože tak bylo mnohem jednodušší mít tenhle hovadský závod totálně na háku.

Hned jsme zavrhli kontroly u Novýho Města, protože tam to bylo na bikiny, a vyrazili do hvozdů za Fryšavou. Rozhodnutí to bylo dobrý, protože Klacky se v čárkách nad městem utopili v hlubočáku, aby je pak poté, co měli totální hančovačku a přelézání ohradníků za sebou, nasral skútr projíždějící stopy uprostřed závodu. I my potkali uatuak až ve chvíli, kdy už jsme ho skoro nepotřebovali, ale bylo nám to tak nějak jedno. Pomohli jsme si neprotáhlou silnicí k jedničce a pak si vychutnali totální onanii v tečkách. Mutanti nám to sice trochu šlápli, ale bruslit se nedalo ani trochu. Pak Boky zase dostal křeče, ujela mu Who-is-fucking-Elis a s časovou rezervou jsme se doplácali po necelých pěti hodinách do cíle. To Lorenc s Fujdou nestíhali, což bylo slyšet přes celý Vlachovice, a díky penalizaci jsme jim nasadili jeden luxusní bodík. Mirek si pak nedal ani guláš a řekl, že už tuhle píčovinu nikdy nepojede. A já mu věřim a vlastně se mu ani nedivim.

Desítka po pěti dvanáctkách

Tejden na to se jela sedmdesátka, takže jsem si v práci vzal službu, aby nikdo v pátek nedostal debilní nápad, že s nim pojedu. Ale měl bych závodní absťák, tak jsem si otevřel termínovku a našel si Kbelskou 10. Jelikož od letoška běhám atletiku za Sokol Kbely, přišlo mi to jako stylová premiéra. Číslo mi nakonec nechal kouč Šéďa, kterej se vymluvil na rýmičku, takže jsem se musel pěkně vohánět, abych mu neudělal vostudu. Začátek byl dobrej, ale na druhým kiláku jsem zjistil, že mě ty silniční závody moc nebaví. Ještě horší to bylo, když se vyběhlo na pole. Neuvěřitelnej vopruz. V půlce jsem měl na hodinkách 19:02, přeřítil se kolem mě Cholera a moje mental power byla na nule. Pak mě ale doběhla Danča s Vendulkou, za kterejma se fakt pěkně cupitalo, a veškerá mentální síla byla zpět. S nima jsem zvádl i pekelnej výběh podél naváděcích světel letiště a v seběhu k cíli jim frajersky ukázal záda. Nakonec z toho byl čas 38:44, z čehož teď Danny nemůže spát, pochvala od Šédi ("Jsem myslel, že to oblezeš za 45´") a včasný příjezd do fachy na poradu.

Bohužel další upgrade mý aury je v ohrožení, protože jsem dostal rýmičku. Těžko říct, jestli to bylo kvůli páteční výpravě s Bokym a Dejnou na koncert (zpěvák sice vládl angličtině, ale bohužel neuměl moc zpívat), ze kterého jsem aspoň utekl včas a vyhnul se návštěvě Madonny (kdo byl na besídce, ví, o čem je řeč), nebo mě to ofouklo, když jsem lízal asfalt kolem vysočanský radiály. Každopádně další výsledky budu sbírat na sjezdovkách v Zillertalu...

Jak jsem po třech letech šoupal (VIDEO)

Prej lyžuju jak za mlada. Už mi to řeklo pár lidí, ale já si myslím, že to je naprostá hovadina. Stačí zavzpomínat. Začínal jsem na rubínkách na Eduardu pod odborným dohledem a bičem pana Kočího. Pak jsem jezdil s Prochorem do Jilemnice, kde šlo hlavně o společnou saunu a silvestrovský rumový štafety. No a nakonec jsem brázdil z Rokytnice Čerťáček a když jsem měl fazošku, dojel jsem i na Snídani. Takže jestli fakt lyžuju jako za mlada, tak bych se na to měl hodně rychle vysrat.

Ale než to definitivně zabalim, objel jsem ve svý superzávodní formě další dva pretěky. A byla to jedna větší taškařice než druhá.

Bedřichovská pětihodinofka

Všechno se podělalo už ráno, když jsem si nestihl udělat míchaný vajíčka a namazat lyže. Pak jsem v úlu vyzvedl Bokovku s Dejnou, v Ikee Mirka se stolečkem Lack a jelo se skrz blonďatou zkratku na Bedřichov. Spolupráci z lyžařských rogáčů jsme měli s Bokym nacvičenou z loňska, ale tentokrát jsme radši vzali gumyšuk, protože v Senegalu na vlnách uatuaky nejezdí.

Na startu, kde jsme se mimochodem potkali s humaniťáckym Bokovkou, jsme se rozhodli pro variantu zleva, abysme jeli na Kneipu příjemnější kopec přes Máří. Hned na 25 potkáváme Pačáky, takže navazujeme spolupráci a bereme vocasní 23 za deset bodů, 22 za kilo a lezeme děsnej krpál na Hřebínek. Tam se motá kotel mutantů a jeden z nich kvůli nám letí po hlavě do hlubočáku. To jsem Bokymu přišlápl hůlku, on lehl a vyděsil strejdu s tornou na zádech tak, že ze stopy vyskočil do závěje. Vše korunoval kolem šinoucí se mutant, kterej na úplně bílýho pána lezoucího ze škarpy prohodil: "Můžu si vás vyfotit?"

Pak lezeme do hlubočáku i my, abysme dohančovali na sedlo Holubníku a ulovili tam mamuta a 18 za vosmdesát. Na 17 flirtujeme s Béčkama a na Čihadlech obědváme a zvažujeme kam dál. Na protrženou se nám nechce, tak volíme směr Smědava. Cestou dolů potkáváme Lorence z Betem, který se nám děsně smějou, protože ví, že tenhle kopec budeme muset zase vylozit. Na Předělu porušujeme ostudně pravidla, ale kdyby Boky sjel na 15, tak ho z tama už nedostanu. To ostatně jízlivě komentují Hvězdář s O-Pérákem, načež jim Zvířátko doporučuje věnovat se po večerech více samohaně.

O pár stovek metrů dál ho stylově začíná bolet ruka a vypovídá poslušnost. Takže 14 necháváme 14, dvanáctku dvanáctkou a měníme status závodu z nasbírat co nejvíc bodů na dostat se do cíle. Na Smědavě jde Boky logicky na gumu a já konečně poznávám pocit, jaký to je dělat ten uatuak. Zatím jsem na tom laně totiž vždycky visel já. Času už moc nezbývá, takže bereme vrcholovku na Kneipě, smějeme se mutantům, který nad Kristiánovem napadali do potoka a tahají se ven hůlkama, a cestou ještě hančujeme pro 21. Důležitý jsou body, na to ostatní se vysrat, ale my jich moc nemáme a aby nám je ještě nesebrali, jde Bokyna na Nový louce znova na gumycuk.

Výsledek je takovej, že nás poráží i holky z Konice, který obšoupaly kontroly kolem Bedřichova. Ale hlavně, že jsme si pěkně zalyžovali a Boky zdvojnásobil letošní součty.

Tygří skiatlon

Šoupání mám rád asi jako ráno poté, co jsem večer v opilosti sežral zavařovačku feferonek a zapomněl na to. Čili klasičky mám sice asi tři roky, ale stál jsem na nich jednou, možná dvakrát. O to překvapivější bylo, že jakmile mi Myro řekl, že jede na Břízky na skiatlon, měl jsem hned jasno, že to musím dát taky.

Jiřina, který s náma jel minule na VŠ ligu, jsme vyměnili za Embéčko, což byla výrazná změna k lepšímu (sorry NP). Navíc jsme tentokrát vynechali i blonďatou zkratku, takže jsme měli dost času namazat lyže. Připadalo mi, že tam patlám jelenní lůj, ale docela to drželo, takže jsem neprotestoval.

Ačkoliv jsem vyfasoval číslo 5 a mohl se cpát do první řady, udělal jsem přesnej opak. Pustil jsem všechny před sebe v očekávání nejhoršího. Start jsem si mazácky vychutnal, první pápny předcupital v zúžení a pověsil se za Lorence. Jenže v prvním sjezdu jsem zapomněl, že ty lyže jsou krapet delší než normálně a totálně se vyválel. Naštěstí do kopce to skvěle lepilo, takže jsem pár lidí předběhl a celkově si tu klasiku docela užíval, což musel ocenit i fanoušek Kobřík.

Po 7,5 kilácích přišlo depo, kde jsem ale nebyl dostatečnej frajer, abych si vedle lyží postavil 1/2litr nebo aspoň lahváč. Jak jsem se na bruslení těšil, tak to byla totální vocasárna, protože sníh vůbec nejel. Čili polovinu kola stejně člověk strávil soupažením v ujetý stopě, která aspoň trošku frčela. Nakonec z toho bylo po patnácti kilácích a necelé hodině práce 29. místo se ztrátou nějakých 10 minut. Žádná sláva, mami, ale pro tu už dávno nejezdim. 

Pro pořádnou představu o té taškařici přikládám video. Je to takové hledaní ztraceného času...

Jak jsem sbíral FIS body

Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.

1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)

Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.

 
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:

2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)

Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.

Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...

3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)

Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.

4. Souboj s klokanem (Rybakros)

Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.

5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)

Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.

Dieta podle Zhaly.kom

Na Štědrej den náhodou vlezu na váhu a bum! Pětadevadesát kilo! Vono to je furt hodně, ale co, shodil jsem. A protože nejsem svině, tak se s váma podělím o svou úspěšnou dietu.

Zatimco čerstvej fotřík Lochnes v honbě za pěknou figúrou dva měsíce nechlastal a žral zrní, já jsem na to šel trochu jinak. Všechno to začalo prvního prosince na fotbalovym turnaji, kde mi dal někdo do žeber. Dva tejdny jsem se pak mohl jen válet a i to bolelo jako prase. Takže do Vánoc jsem byl všehovšudy dvakrát lyžovat na Jizerkách a to bylo ze sportování všechno. Naopak v přísunu alkoholu jsem se nijak nešetřil, což je vzhledem k množství akcí v prosinci pochoPITELNÝ. Za všechny bych rád zmínil tradiční besídku, která se letos stala masovou akcí a příště asi budeme muset objednat celej sál. A vedle toho, že jsme se zbořili, tak jsme byli i poměrně kontruktivní.

Konstruktivní besídka: Přesun od parku Princů (MAX) do disco klubu Madonna

No a jelikož jsem se ani v jídle nijak nešetřil, byla ta štědrodenní pětadevadesátka fakt zázrak. Skoro si říkám, že bych si tuhle dietu měl nechat patentovat, protože by mi lidi za ní urvali ruce a mohl by z toho kápnout nějakej keš.

Po dvou dnech totálního vánočního obžerství jsem ale dal svý dietě vale. Na Zdravotníku se prostě drží blbě. Za tři dny jsem tam naklouzal 145 kiláků, v pivu si jen občas smočil rty a cpal se maximálně čínskýma polívkama. Na víkendovou službu do Prahy jsem se tak vracel solidně utočenej. Abych ztrátu dvou dní dohonil, nařídil jsem si na silvestra budík na 5:20, udělal si kotel kafe, naložil do kundolapu skočky a helmu na motorku a vyrazil na Pražáka zpět do Rokytnice. Na Lomeňáku se jezdilo bez front, takže jsem čtyřhodinovou nonstop sjezdovačku proložil jen klobásou a jednou plzničkou, abych měl dost sil na odpolední fázi. Tou bylo úspěšné odbytí Adolfky, ze které jsem si, jak jinak, přivezl krásný žaket.

Krásy Krkonoš lze většinou obdivovat jen cestou na Adolfku. Zpět už člověk vidí jen mlhu (i když je jasno).

Sice výprava na Alfoncku (36 km) byla první letošní lyžovačkou, během který jsem za den nedal přes 40 kiláků, nicméně mě spolu s brutálním vstáváním a sjezdováním zničila tak, že to vypadalo, že se novýho roku nedočkám. Naštěstí na Zdravotník ze Senegalu přisurfoval Boky. Černý gazely, jak sliboval, nedotáhl, ale světlých měl plnej bágl a zábava se brzo rozjela, za což lze i poděkovat jedné kamarádce Zdeňka Nademlýnského.

O půlnoci jsme tradičně dali Císaře Pána, vzali vytuněný vozembouch se štětkou a vyrazili na Skácelku. Co se tam dělo, slovy popsat nejde, takže to snad za mě udělá následující video:

Ráno jsme se sušákem dali zdravotní Snídani, čímž jsem se dostal na letošních 290 kiláků a tak můžu vyrazit závodit, a jeli každej sám svým vlastním autem domů. Bokymu cestou bávo shořelo, Fujda přemýšlel, Mirek radši vůbec neodjel a já se celou cestu bavil vzpomínkou na zápis v knize na chalupě, který tam v létě nechala soužka učitelka Jarmila z gymnázia v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý. Teda kromě Lorence.

Kdo jiný, kdo jiný než strejda z dědiny,
vzpomenul si na Jarmilu, nejsem jediný

(Ne)kulturní okénko

Tak jsem si projel pár poslední příspěvků na blogu a zjistil jsem, že se z něj stal solidní alkoblog. Aby to nevypadalo, že jsem totální násoska (což samozřejmě nejsem), rozhodl jsem se pro změnu publikovat i jeden kulturní poust, abych si u inťošek zlepšil renomé.

Minulý týden jsme totiž zavítali na kocert Xaviera Baumaxy, co ale nebyl koncert, ale spíš recitál. On to vlastně ani nebyl moc recitál, jako spíš taková permormace. A ona to vlastně ani nebyla performace, jako spíš taková demence. Vlastně spíš sračka. Warum?

Vystoupení v Divadle Na zábradlí začalo pásmem asi čtyřiceti básní Em Rudenka. V jejich recitaci se střídali samotný Em a samozřejmě Xavi. Pár jich bylo celkem dobrých, ale většinou to nebyla žádná hitparáda. Sál se vlastně smál jen proto, že v jeho zadní části seděla skupina totálně vožralých/zhulených lidí, který se smáli úplně všemu a dělali solidní bordel. Asi najatí herci.

Přestávka tedy bodla. Hlavně jsme doufali, že po ní začne konečně nějaká šou. Nezačla, dál se četly básničky. Pravda, jejich vulgarita neúměrně vzrostla, takže se recitovalo o hovínkách a já nevim čem ještě. Nakonec Xavi chytil sladký dřevo a začal hrát. Nicméně všechny písně v dvojnásobnym tempu. Připadal jsem si, jako kdybych se účastnil nějakýho pokusu s názvem: Jak dlouho je divák, co zaplatil dvě stovky, schopný snášet interpretovy sračky. Když Baumaxa začal dávat písně, který při poslechu CD automaticky skáču, protože z nich jen bolí hlava, utekli jsme na bar. Evidentně jsme nebyli první, bo hlediště v tu chvíli bylo v podstatě poloprázdný.

V přilehlé kavárně už nasával Em Rudenko, a tak jsem neodolal a jal se ho tázat, co to kurva bylo. Docela jsem si z toho dělal prdel, on nejspíš taky, nicméně můj herecký výkon byl odpovídající kvalitě přilehlé scény. Třeba takovej Lorenc si celou dobu myslel, že to myslím vážně. Každopádně jsem se dozvěděl, že nerozumím umění, že mám chodit na Anetu a Neckáře a že je Emovi jedno, že právě přišli o fanouška. Rudenko pak zdecimovaný argumenty radši utekl popíjet a brečet jinam.

Coolturní tip

Když už jsem se teda pustil do tý kultury, tak vám dám jeden tip. Vždycky jsem myslel, že neexistuje člověk, kterej by mrčel víc než Boky (kromě Trautenberka, ale to není reálná postava). Omyl. Exituje. Jmenuje se Karl Pilkington a je hlavní hvězdou pořadu britského kanálu Sky An Idiot Abroad. Proti tomuhle týpkovi je Zvířátko lehce rozmrzelý optimista.

Celá šou je postavená na tom, že Karl cestuje kolem světa a neustále při tom mrčí. Tam, kde lidem padá čelist, on nadává. Tam, kde klasické cestopisy básní o tom, jaká je to krása, Karl kroutí hlavou a nechápe, proč to tam postavili. Nelíbí se mu nic. Ani egyptský pyramidy, ani čínská zeď, ani Ježíš nad Riem ("vypadá to jako obří sloup").

Boky mi to snad odpustí (a Jiřin vám to potvrdí), ale v jedný scéně by klidně mohl hrát místo Karla on. To když v díle z Indie odmítne použít tamní záchod. Argumentaci, proč to nejde, totiž mají úplně stejnou.

Tak-jsme-první-my-a-no-a-co!

Podzim je fakt náročnej. Až mám pocit, že se toho konce světa (21. prosince) ani nedožiju. Zatímco Turman byl takovej na zahřání, pravý tříetapový peklo vypuklo týden po něm. Lachoutka, DC turnaj, OB ples. Total death...

Triumf na Petříně

Začalo to pátečním Lachoutkem. To je takovej sympatickej závod, na kterej mě vzal poprvé před rokem Pidísek. Start je na Palačáku, účastní se čtyřčlennej tým, máte seznam 20 pražských hospod od Stínadel po Vyšehrad, z nich se vylosuje osm, v každý si dá každý pivo, devátý je v Jamajce a jako desátý se pije lahváč pod rozhlednou na Petříně.

Loni jsme to měli rozběhlý na bednu, ale jeden bejkysův spolužák se několikrát pokosil (co blitka, to pět minut penalizace), takže jsme skončili osmý. Proto jsme udělali změny v týmu. Spolužáka nahradil Lorenc, další spolužák Kubys dostal důvěru, přejmenovali jsme se na Klacky.cz a šli na to.

Tady jsou naše postupy:

Zobrazit místo Lachoutek 2012 na větší mapě

Docela nám hrálo do not, že to bylo letos roztahaný a nedalo moc jedit sockou, protože jsme jako jediný přišli v běhacim. Zabil to Lorenc, kterej se po centru pohyboval v Pyřintu. Pak nás skoro zabil znovu Lorenc, protože nasadil mezi nálevnama brutální tempo. Kubys po druhym kousku na Starý Poště nevypadal moc dobře, ale bejk se kousnul. Jedničky začaly naskakovat, ale v putykách kolem Palačáku se na nás nepříjemně dotáhly blondýny (nějakej borci v parukách). Nicméně jsme je setřásli zkušenym postupem přes železniční most na Smíchov, kde už naopak Kubys vládnul a Lorenc tuhnul. U Kočárka jsme si potvrdili, že jsme první, v pohodě popili i v Jamajce a jelikož nám ujela lanovka, vycupitali až na Petřín. Závěrečný lahváč byl formalitou, takže vítězství bylo naše.

Klacky.cz slaví s pohárem. Zleva Kubys, Pidísek, Zhaly a Lorenc

Pořadatele jsme zaskočili nejen překvapivym vítězstvím, ale taky brutálním náskokem 21 minut, závodem bez jediný kosy, uklidňováním fízlů (to bejk Pidis) a vynesením dvojté dávky Bráníků k rozhledně - to abychom měli pivo i na cestu dolů. Takže pivkem se naplnil pohár a jelo se do Popo na Újezdu. Tamní naší produkci bude lepší více nekomentovat.

Ostuda na turnaji

Naštěstí jsme se dostali docela brzo do postele, takže ranní stav úplně neodpovídal objemu večer zkonzumovanému. Což bylo jenom dobře, protože jsme měli být v devět v Jesenici na fotbalovym turnaji. Kupodivu jsme se fakt sešli, i když Lorenc musel na autobus jet taxíkem, a přimrčel i Boky. První zápas jsme vyhráli na pořádajícím Atlantisem 2:1, když jsem se trefil i já. Jenže pak se zranilo Štěští, domů odjela Náhoda, Formu vykouřilo bídísko a začala úřadovat jen Ostuda.

Pan redaktor Kvasnička nám s Klokanama nasypal čtyřku, Pavlík s Hunalem nám naložili naskutečných 0:13 a ačkoliv jsme v zápase o všechno vedli díky výhozu LA4 z branky do branky, nakonec jsme ho prosrali 1:4. Nejvíc byl Kládin, kterej šel na chvíli to branky místo Lavora, a chytal asi tak jako Spud v Trainspottingu. Takže jsme skončili poslední a smutek zaháněli kelímkama.

dO-GALA

Ve značně použitém stavu nás v Jesenici nabralo pár střízlivých dobráků (díky Íčko, Lucko, Masho a Fando) a odvezlo do Pardubic, kde byl v sobotu večer orienťáckej bál. Já byl rád, že jsme po letech s ním neměl nic společného, takže jsem se mohl, ostatně jako většina mých kamarádů, věnovat obléhání baru. Myslím, že nám to šlo docela dobře, protože z vyhlašování jsem neviděl vůbec nic.
Kapela Regent byla celkem zoufalá, obzvlášť když jí docela dlouho nehrál aparát (a neměl nás tak kdo srát a srát), ale myslím, že jsem i pár sukní prohnal. Taky se mi podařilo zprodukovat vystoupení pěveckého dua Sosák-Šéďa, kterým jsem opatřil text zásadního kusu jejich repertoáru Když se zamiluje kůň a oni si tentokrát udělali menší ostudu než obvykle.

Zřejmě moje jediná fotka z O-Gala. V pozadí vášnivě diskutuju s Buznou o hubnutí.

 Asi se toho ten večer dělo víc, ale zelená mi vymyla mozek podobně, jako to udělala branka lyžaři Maxu Franzovi. Každopádně jsem musel být při smyslech, protože jsem nešel přes celý město na nějakou diskotéku, ale po jedničce v nonstopu šel chrápat.

Ráno jsem se vzbudil, jak kdyby měl kouzelník Žito mlátil celou noc jako žito. Nějak jsem se dokodrcal na vlak, dojel domu a šel do práce, což byl fakt boží trest. Ještě větší ale je naražený žebro (zřejmě z fotbálku), protože kvůli němu němůžu ani spát, natož třeba běhat. Nicméně jelikož se blíží Koniáška, podnikový vánoční večírek a pak konec světa, je to celkem fuk.

Turman 2012: S bůčkem až do zpráv na Novu

Turman 2010: Pochod. Turman 2011: Práce. Vzhledem k tomu, kolik jsem v minulosti na různých Tur/Svor/Smrž/Har-manech zažil švandy, mi tahle statistika přišla dost smutná. Takže letos neměl šanci ani BTpochod zakončenej Sestrama, ani zabijačka, kde se nešetřili moji bleskoví kolegové.

Vejlet jsem odstartoval ještě v Praze vrabcem se špenátikem, který mi neurobil vela dobre. Zapít to po příjezdu k Laššikům na statek pivem a zelenou taky nebylo úplně fajnový, ale kdo maže, ten jede. Obzvlášť když se hned na začátek běhá na lyžích. Takže jsem na sebe hodil komickej převlek činovníka fotbalovýho svazu, nasadil medžuzy a šel na to.

Start mi vyšel a nezastavil mě ani Boky, kterej se po pár metrech totálně rozsekal a špičkou od Sportenek si propíchl nohu.

Já si Řepkou luxusně procupital, v sadu jsem za to vzal, vodraz byl tutovej a na rambodrom jsem šel jako třetí.

Tentokrát se nelezlo po stodole, ale po drátech nad rybníkem. Nic extrémního, spadnout z toho skoro nešlo, takže trošku nuda. Na druhou stranu ale nešlo ani předjíždět, takže jsem furt držel třetí flek.

Po rambrodromu jsem brutálně dobře zvládnul depo, takže po pár metrech orienťáku jsem byl najednou první. Když jsem cestou na dvojku začal přemýšlet, co udělám s hlavní cenou, proběhlo kolem mě asi pět borců včetně Lišky a já byl zpátky na zemi. Taky mi hned utekli, ale jako pravej zkušeňák jsem je docvaknul na čtyřce, která fikaně visela v koruně stromku a nebyla vidět. Jenže pak přišel kopec, polednímu vrabci se znelíbila zelená a já měl co dělat, abych je udržel v sobě. Tudíž mi zase všichni zdrhli. Ještě jsem dostal jednu šanci, ale kontrolu v křoví našli těsně přede mnou a já ji zmerčil až po pětiminutovým šukání, právě když se přihnala další skupina v čele s Bokovkou.

Takže bedna byla v trapu a začal souboj o to, aby mě necvaklo Zvířátko. Při druhym průchodu rambodromem jsem naštěstí na lanech ustál zákeřný fauly ze zadu, rychle do sebe vrhnul zelenou, a pak se vrhnul do rybníka.

Pro skok do zelenýho humusu jsem nemohl zvolit jinou figuru než slavný bůček. I když nebyl stylově úplně v pořádku, tak stačil na to, aby mě dostal do zpráv na Nově (čas 1:15). Čepici z Kapra jsem bohužel utopil.

Nakonec z toho byl sedmej flek kousek před Bokym, kterej pro změnu utopil svou prasečí mlynářskou čapku.

Večerní veselice probíhala tak nějak tradičně. Nakonec přijel i Lorenc s Kládinem, kteří ještě odvezli Lebku, Hendyho a Kama do Valdic na Sestry, když je náhodou potkali, když vezli do Sedmihorek stopaře. O úlet večera se postaral nějakej Slovák, kterej se vzbudil ve chvíli, kdy jsme pařili na Pražskýho démona, nejdřív zničehonic zmlátil mě, pak Bokyho a pak řekl: Sorry, já chytil nerva a zase usnul. Radši jsme to zabalili, protože při Sabotáži jsem Bokymu lopatkama skoro useknul prst.

Ráno to byla větší sláva, než jsme čekali, takže stačil boršč ke snídani a mohli jsme jet domu. Protože v neděli scházel přesně měsíc do Posázavský stezky, řekl jsem si, že bych mohl začít trochu trénovat. Seběhl jsem tedy do Modřan na cyklostezku, cestou na Zbraslav pošounil (kraso)bruslařky, vylezl na Závist a chcípnul při přeběhu Břežanskýho údolí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Beta, jak brečel po VelKundě: "Stárnu, tuto skutečnost jsem zjistil včera, když jsem se večer před startem Velké Kunratické cítil unavený a ani jsem nevyrazil na koncert TYVOLE kapely mých bráchů. Kde jsou ty roky, kdy jsem v sobotu před VK závodil na Turmanovi a veselil se až do 4 hodin ráno…"

Takže jsem vlastně lepší než reprezentant, i když jsem z Točný šel indiánem a po dvouhodinovym výběhu/výletu si musel nechat dovést jídlo (damejidlo.cz).