Pětka snů

Jak jinak nazvat pětikilometrový test na dráze, který skončí už po 7 minutách. Ano, po letech odříkání jsem se netrénovaný, vystresovaný učením a s 10 kily nadváhy v úterý vydal pokořit 5 km na dráze.
Můj poslední pokus ještě pamatuje juniorskou kategorii. Tehdy jsem se den po maturitě s větším než malým obsahem alkoholu v krvi vydal plnit limit na JMS. Ku podivu jsem uspěl a to fenomenálním časem 16:50, který na setinu stačil na nominační limit. To, že jsem pak jel místo do Estonska na prase, je věc jiná.
V úterý jsem na Kotlářku přicházel samozřejmě nevědomky, že se nějaká pětka běží. Běžela se totiž, když jsem byl trénovat naposled (o 3 týdny dříve?). Ale kluci mě vyhecovali, navíc bylo pěkně a samotnému se mi po Šárce (Divoké) funět nechtělo. Emil by mě určitě pochválil. Zvolil jsem rozcvičku mistra světa a natáhl se na ještě trochu vlhkou trávu stadionu. Svou formou jsem si byl jistý a tak jsem šel na start s čistou hlavou. Hlavně nepřepálit úvodní dvojstovku.
Po výstřelu (byl nějaký?) jsem se zařadil tam, kam patřím. Na chvost a snažil se hlídat si dorostence, aby mi moc neutekli. Krátce po prvním kole přišel asi nezářivější moment závodu, kdy jsem se takticky v zatáčce dostal před Sysla. Za to dorostenci už začínali mizet v dálce. Dech dobrý, nohy si jdou samy, jen v hlavě to moc nefunguje. "11,10,9 kol do cíle," běží mi v hlavě rychleji než moje nohy po tartanu. Není se čemu divit, když jsem se na druhém kiláku dostal k nula kol do cíle. Čas 7:12 zaváněl ostudou a tlukot mého srdce infarktem. Konec. Za tři týdny, až zas dorazim na Kotlářku, už tu trojku doběhnu. Možná...