Sympaticky sprostej HROB

HROB jsem běžel jednou. Před 14 lety v Novohradských horách jsme s Lorencem coby mladý jelita sice doběhli sobotu, ale kopýtka jsme měli tak zmučený, že jsme většinu nedělní etapy absolvovali stopem. Když ale letos Mirkovi odřekl Fujda, který si dává dohromady koleno u MUDr. Hofmanů, bylo to jasný znamení, že máme obnovit spolupráci. Obzvlášť když se běželo zase kolem šantánů pro Rakušáky.

Pravda, přípravu jsem neměl zrovna ideální. Skoro dva tejdny jsem léčil kašlík s rýmičkou, co na mě vlezli před Zanzem, když se Mirek snažil ve čtyři ráno botou prorazit zeď. Trochu mě uklidnil až úterní test na EPO lampionu v Krčáku, kde jsem se sice 80 minut dusil, ale i díky kolegiálně špatnýmu ražení Lorence jsem si doběhl pro vítězný EPO trenky. V pátek jsem ještě odkopal Hanspaulku, dal konečně gól hlavou, sbalil májku od Soukalový a vyrazil na zaostalý jih Čech.

Debata v autě byla taková sympaticky sprostá a jelikož Mirek pospíchal, aby zapsal první kousky do BT Cupu, nezlákaly nás ani chytře vulgární bordýlky kolem cesty. Ve Vyšáku jsme se oblíkli na lyže, zalezli do nevytápěný chatky a jali se testovat, jestli dřív umrzneme, nebo usneme.

Snídaně proběhla na zápraží, protože tam bylo tepleji než v chatce, načež jsem zjistil, že nemám běhací trenky. Jít HROB v dykovkách by bylo zcela jistě kulervoucí, naštěstí Pápn slíbil, že mi nějaký trenkáče vezme do busu, kterým se jelo na start. Pak jsme šli s Lorencem a propos k Jarmilce na kááááávičku, během který nás chytnul káking, během kterýho nám ujely všechny autobusy na start. Sice nám slíbili, že můžeme běžet z další vlny, ale já nutně potřeboval ty trenky, takže jsme sedli do Volva a vydali se do Rakouska stíhat ty, co společný odvoz stihli. Čili všechny.

Štěstí nám přálo. Vracející busy nás těsně nesmetly ze silnice, trenkama mi Štěpán mával na přivítanou a ještě se nám všichni zvládli před vyběhnutím od srdíčka vysmát. Pak už se šlo na to. 

Úvodní skorelauf jsme sice neposbírali úplně ideálně, ale ani jsme ho totálně neposrali, takže největší demencí byl můj kotrmelec při seběhu ze Sternsteinu. Po 90 minutách jsme se seběhli na první občerstvovačce s Kopem+1, Fišerákem+1 a mladýma Luhanama a vyrazili na normální trať. Jako věrní společníci se nakonec ukázal jen Kopeho tým – ostatní nám nesympaticky sprostě utekli. Před druhou občerstvovačkou jsem už docela táhnul nohy za sebou, což znamenalo, že jsem se válel po zemi ještě častěji než normálně. U osmičky jsem pak zajel po koleno do bažiny, takže místo efektního průběhu brodem kolem fotografa jsem se před ním cachtal ve vodě jak malej fakan a snažil se trochu odhnojit. Když se pak vedle kelímků s čajem objevil lahváč, věděl jsem, že jsem zachráněnej. S Lorencem jsme si dali Kozlíka na půl a spolu s Kopem se nějak doplácali do cíle.

Jdu se odfekálnit do potoka. Na předchozí kontrole mi noha ztěžkla asi o pět kilo.

Vzhledem k tomu, že byl start v devět a my to šli tři a půl hodiny, vyvstal před náma dost zásadní problém. Pokud bysme hodně dlouhé odpoledne i večer strávili tak jako obvykle – čili v hospodě – ráno by nás z chatky nedostala ani ta šílená kaltna. Takže jsme to udělali pěkně vyčůraně. Dali jsme si tři pozávodní, obědovečeři s árijskym nihilistou, pak šlofíka a už jen na chuť pár kousků v pivovarskym pajzlu. Pak stačilo jen projet Bášův etalon a vazelínou vlka a šlo se spát.

Ráno nás sice nebolela hlava, ale všechno ostatní jo. Mirek si dal platíčko růžovejch na achilovky, já hamáčka od Gabči, samozřejmě kávičku a jelikož jsme nestíhali start, museli jsme ten kilák v začínajícím chcanci doběhnout. Nakonec to docela bodlo, protože hromaďák, do kterýho jsme se nanominovali ztrátou 40 minut na vedoucího Beta se Šéďou, vystřelil, jak kdyby se běžela obyčejná klasika. 

Záda nám ukázal jen Vašík Král, my pracovali ve skupině, kde bylo zhruba osm týmů. Při výběhu na pětku poprvé padla fráze »Tohle špatně skončí«. Na sedmičku se to trochu trhlo, protože jsme šli rychlejší variantu zprava a i když Lorenc v brutálním seběhu na osmičku řval bolestí, nějakou záhadou jsme tam doběhli Vaška Krále a o šest minut Baču s Veganem. Pohled do mapy byl ale bohužel dost krutej - i když jsme už toho měli fakt dost, pořád jsme skoro nic neuběhli. Na občerstvovačce jsme klasicky zapili lipo Kozlem, hodili hák na klackový béčko Kubu s Fandou a cupitali dál. 

Lorenc pracuje s Kozlem, já v pozadí s čajem

Lorenc pracuje s čajem, já v pozadí s Kozlem

Na desítce jsme opět doběhli Vaška Krále, kterýho jsme viděli asi pikosekundu, protože kopec na jedenáctku běžel. To my se tam sotva plazili a Myro byl prej dost vykydlej – obzvlášť v zabušený pasece kus před kontrolou. Mně trošku otrnulo, protože pod kopcem na nás čekal další Kozlík. A nečekal tam jen on, ale taky – jak jinak – Vašek Král. To jsme měli v nohách dvacítku a připadal jsem si dost dobře. 

Třináctka. A to mi bylo ještě hej...

Kubu s Fandou jsme nechali za sebou cestou na čtrnáctku, kde šli nesmyslně přímo terénem místo po cestě a na patnáctce jsme se klátili zase kousek za Vaškem Králem. Šestnáctka byla po dlouhý době první kontrola, na kterou jsme utíkali úplně sami, ale nějakou záhadou jsme si ji luxusně postupem přes napalm ťukli a oprali tam spoustu týmů. Jenže pak přišla sedmnáctka. Úvodní část terénem mě poslala do totálních sraček a jen jsem sledoval, jak se kolem nás řítí Panchy s Hlavounem a samozřejmě Vašek Král. Nenapadlo mě nic jinýho, než si zpívat tuhle píseň od Baumaxy o člověku, který je ale úplně v prdeli. Hrozně se mi chtělo sednout na pařez, ale Lorenc furt někam fofroval, tak jsem se snažil plácat za ním. „To je určitě ten slavnej hlaďák,“ trklo mě. A taky že jo. Když jsme konečně dolezli na nějakou cestičku, co vedla jakš takš po rovině, a Myro se zahleděl nahoru do brutálního kopce s šutrama, rovnou jsem mu řekl, ať na to vůbec nemyslí. Tohle rozhodnutí, který za mě učinil žaket, bylo nakonec zlatý. Zatímco hafo týmů vyonanovalo do samotnýho pekla na ten kopec, my po cestě docupitali až ke kontrole. Tam sice lidový shromáždění včetně Dýma, kterej vybíhal šest minut před náma, lomilo rukama, že tam lampion nikde není, ale sotva jsme přišli ke kapličce, už ho někdo našel. Bylo to fakt stylový – vrchol naší klátivosti a vyčůranosti přišel po 7 hodinách závodění a 60 kilometrech na předposlední kontrole. A opět tam byl i Vašek Král. Dlouhatánskej seběh na sběrku a do cíle musel Mirka děsně bolet, ale pohled na totálně zbídačenýho Panchyho, který i od nás – mrzáka s prošitym – dostal na postupu z kopce tři minuty, dost pomohl.

Jo, chtěli jsme být do desítky. Nakonec to nevyšlo o jediný místo – na Kopeho nám chybělo pět minut. Ale co, je to vlastně taková sympaticky sprostá výzva, abysme to s Lorencem za dalších 14 let zkusili znova. V kategorii HH40, ale zase vyčůraně a hlavně bez závodění.