Posraná Jukola

Čím začíná každé vaření? Každé vaření začíná nákupem. A čím každá O-dovolená? Taky nákupem. Takže se v pondělí večer stavuju pro dva puky, nabírám Pidise s Veganem a s vypouklými pysky ženeme na jih. Další nákup, tentokrát kuželek, je už zbytečný - krátce po nás doráží do FTVS centra Ovčín nedaleko Stráže nad Nežárkou dva sudy Svijan. Ráno nás bude bolet hlava...

Ráno nás bolí hlava, ale jelikož akádu pořádáme asi v pěti lidech, z nichž většina má s OB v podstatě jen akademické zkušenosti, musíme se chca-nechca smejkat. Naštěstí místo kopaní hajzlů jsme všem do prezentačních tašek šoupli jen roli toaleťáku, takže máme čas roznést kontroly. Nakonec přijíždí jen lehce přes třicet lidí plus Kipketer s falešnou identitou, ale moje middlo se prej líbí. Pravda, nebylo co zkazit.

Při stavbě byla vzata v úvahu i fotogeničnost kontrol (další foto z akády zde)

Na Pidisovi vyučující jsme předešlý večer u sudu udělali takový dojem, že radši dokoupují další štěně se štěnátkem. Docela to bodlo, protože z mikroštafet po Ovčíně, který se tam běhají už asi 50 let, se samovolně stávají pivní štafety. Ty s Flašinetářem, Lasi, Pidisem a Veganem sice nevyhráváme, ale aspoň na rozdíl od Kobříka nepijeme jen půlkelímkáče a ani se pivkem nesprchujeme. Exování se nám každopádně dostává tak pod kůži, že během následné pařby dáváme ještě troje exovací štafety. Kalba končí asi ve dvě, kdy s Pidisem jako poslední tancujeme na stolech a následně podnikáme trestnou výpravu na gymnazistky. Jak jinak než neúspěšnou.

Tělíčka na pivních. Na Kobříkovi dres plandal.

Roznést středeční klasiku je nepoměrně těžší než úterní middle. Naštěstí má tak romantický charakter, že v cíli ani nikdo neprská, že jsem jim to postavil přes 13 kiláků. Holt jsem netušil, že bude pivo zadáčo a akademici se tak akademicky sfouknou. Ale není čas na hrdinství - za pár hodin musím být na letišti. Kuloáry už frčí info, že se budou po celý republice zavírat lidi napojený na Kobříka.

Po pátý ráno jsme na Ruzyni a jelikož ještě netušíme, že jsme si spletli Kobříka s Kolibříkem, scházíme se komplet dvě štafety. Problémy nenastávají ani v Amstru, kde naštěstí nemáme dost času na to, aby někoho napadlo doběhnout pro tašku plnou hulení. Zato první kroky po Finsku jsou vyloženě úspěšný. Nejdřív Boky posílá Lorence do zóny pro lety mimo EU, pak se ztrácí Huf, Fujda a Jedla a korunu příletu nasazuje Fanda, kterýmu na pásu s bagáží jezdí klíče, ale jen do chvíle, než je začne hledat. Pak zmizí. Na útěchu dostáváme místo dvou velkých aut dvě středně velký a Vuittonku Škoda Citigo.

Fujda ani nestihne dopít plechovku a už jsme v Hoňkulích na prvním tréninku. Terén loňský Jukoly je luxusní, jen trochu neodhadujeme délku a místo middla si dáváme klasiku. V Jumbu kupujeme Koffry, zahlcujeme lístkový systém v hamburgrárně a místo do Lahti dojíždíme na stavbu. Na večer jsme konečně v Jämse, kde nás u sebe na statku vítá starej Brůna a ubytovává nás v chatě jak ze severskýho hororu. Jestli nebudeme do rána po hlavu ve sračkách, jako borec z Hodejegerne (rozhodně doporučuju vidět), bude to zázrak.

Brůnova špeluňka se satelitem (ale bez televize)

Přes noc nás kupodivu nikdo nepřefikl (motorofkou myslim), za to venku je parádní fekál. Prej poprvé po měsíci. Trénovat je ale třeba, takže po první dávce shoppingu boucháme farstovanou trať v totálně zabušenym lese. Výrazně nejlepším je výrazně nejlepší, kterej před startem všechny naočkoval, že vyhrát musí Báša. Vymazlená taktika. Za odměnu se cpeme kebabem, pak kofframa, Báša nás brífuje, v sauně pracujeme s parohem a nakonec udíme sebe i maso.

Ráno je v největší fazóně Huf. Nejdřív dává dlaně dolů a jede pánvičky, pak roztáčí po rozklusu kolesa, aby mu nakonec při ohnutí pro batoh ruplo v zádech. Na parkovišti u shuttlů vidíme první elasťáčky, během Venly a další várky šopování nespočet dalších. Hlavy vykroucený, huby otevřený, blonďatý a copánkový ráj. Nebo spíš peklo?

Huf v akci. Než chytil housera.

Běžíme za Spartu, a tak musí klubové preference stranou. Ano, při hecovačce křičím Sparta! - Praha! a ještě si zatleskám (zde je důkaz). Zpívání chorálu "Povstaň, kdo jsi sparťanem" ale už ostatně jako všichni ostatní nedávám. A jde se na to. Z prvního úseku přibíhá Báša kousek za Hufem, na druhém Fujda nestačí Fandovi, a tak na třetí čtrnáctikilákový noční jdu dost daleko za Lorencem z asi 330. místa.

A2 plachta na vytření i s postupy

Terén není žádná hitparáda, hlavně teda kolem cíle. Za to mapou velikosti A2 by si mohl vytřít celej panelák. Ze začátku to je šílenej hon, během kterýho se nechci úplně zatavit. První chybu dělám na čtyřku, když mě stáhnou mutanti na špatnou dálnici (cca minuta). Cestou na devítku kompletně křtím čerstvě koupený klacky v bažině, ze které se musím vytáhnout za strom. U desítky potkávám Adama Brevenýho, který mě předbíhal cestou na jedničku, ale pak volím dementní postup a ještě nechávám minutu na dohledávce. Sérii krátkých postupů jdu úplně sám, pár lidí sbírám až cestou k osmnáctce a nechávám je někde cestou na další kontrolu. Na televizní jednadvacítce mě několik soupeřů dobíhá, ale jsou to asi taky mutanti, protože se mnou absolvují nesmyslnou zákrutu po asfaltce (to bílý mezi nima byla regulerní zarostlá paseka) a pak mi visí na zádech až ke čtyřiadvacítce. Krátce za nima odpočívám na honu do lomíků, kde si to ťukám a i přes křeče v břiše citím silný nohy a pálím to do cíle.

Start. Trošku masovka.

Nakonec to dávám za 103 minut, od Lorence dostávám solidního bůra, od prvních rovněž solidních 23 minut. Jen mě trošku sere, že mi chybí pět lidí, abych stáhnul na úseku 100 míst. Ještě koukám na valícího Beta, který přispívá k vítězství Kalevanu, a jdu do stanu. Tam už je boží dopuštění, které se připisuje kebabu od Turka. Tomu ale odporuje to, že já jsem toho u něj snědl výrazně nejvíc a kromě lehkých křečí zřejmě z gelíku jsem byl OK. Každopádně to probíhalo asi takhle: Člen A při čekání ve frontě viděl, jak člen B opouští tojku. Když následně člen A po vykonání explozivní potřeby sám opouštěl tojku, člen B už zase stál ve frontě. Nehledě na terén, který hlavně v zadní části zas tak špatný nebyl, se tedy jednalo o pěkně posranou Jukolu.

Situace v lese a tojkách se po šesti úsecích vyvinula tak, že naše oba týmy předávají bok po boku. Teda vlastně Dáňa po Tomovi, protože Boky šel čtvrtý úsek. Zatímco Vrabčák dvojku ještě vytahuje o třicet míst na 234. plac, Pavlik si to v lese dost užívá a padá na s mým týmem na 334. místo. Přesto slušný výsledek. Cesta domů je jen o fous lepší, než když jsme se vraceli ze štafet ve Vrbně. A rozhodně lepší, než když jsme před dvěma lety jeli s BT do Finska autem.

Další fotky z Jukoly tady.