Všechno je jednou poprvé. I survájvl.

Když jsem se byl v létě podívat pracovně na Adventure race, dostal jsem neodolatelnou chuť tuhle bejkárnu vyzkoušet. Jenže jelikož usínám na každý diskotéce a v každý druhý nálevně, musel jsem zvolit nějakou soft verzi třídenního ultimátního pekla. Což je přesně Pražský parkový survival.

Už jen postavit se na start byl docela boj. Tři z pěti disciplín jsem nikdy nedělal, slon přijel do Chuchle na jiný nástupiště, ve vlaku mě brutálně vyprudil dědek, Dejna mi nevzala sedák, při pokusu o dofouknutí kola jsem ho vypustil a výklad trati jsem kvůli shánění pumpičky nestihl.

Na 1 brusle/běh, pak OB s povinnými postupy roklemi na 7, 9 a 11, od 13 MTBO se slaňováním (14) a Bols krosem (22) a nakonec kajaky na Berounce

Brusle (5,5 km)

Tak ty zrovna nemám. Ale na kopec z Řevnic se dá i běžet. Parádní lízačka. Tak běžím. Teda ne tak rychle jako Bet. V první zatáčce si vodím Kamenáče. Hůlky do asfaltu nezapíchneš. Pak visím Kynynku. A nahoře ji opírám i s Kládinem. Musí přezouvat. Amatéři.

Když byla možnost vyhnout se bruslím lízáním asfaltu, nebylo o čem přemýšlet.

Orienťák (9,5 km)

Vybíhám na něj s Hvězdářem. To je náhoda. „Kde máš helmu,“ ptá se. Nemám. Nechávám ho v trampskym kutlochu. První rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A drát od elektriky na slanění vodopádu. Ten znám. Druhá rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. Naprosto nekonečná. Třetí rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A kamera. Pajdám jak retard. Konečně konec. Při lízačce do depa si lížu rány. Kotníky dostaly zabrat.

Kolo (25 km)

V depu už čeká nažhavenej fotříkův Wheeler. Padesátikilovej bajk s kolama od traktoru. Nasedám. Nechce se mi. Volím špatnej postup po silnici. Na prvním kořenu mi padá mizerně přidělanej mapník. Všude je bahno.

Slaňování

Na Babku přijíždím už značně vytočenej. To ale není příčina klepajících se kolen. Slaňovat jsem se učil před třemi dny. „Koukni se na mě,“ říká fotograf. „Radši ho nech bejt,“ reaguje instruktor. Hop přes hranu. Nepadám. Visím. Embéčko je dobrá učitelka. Ani jsem si nenamlátil.

Přiznávám. Byl jsem fakt posranej.

Kolo – pokračování

Další bajkování odkládám rozborem Turmana s Liškou. Žeru a vyrážím. Bahno, asfaltka, tatrovka, asfaltovací stroj. Kudy? „Lesem,“ říká dělník. Jet můžu až za válcem. Jinak mi shoří kola. V lese mi definitivně padá mapník. Musím ho držet v ruce. Míjí mě KLádin. Pak Kynynka. Na Skalce KLádina dojíždím. Válí se po zemi. Má křeče. A taky kabelážní pásku. Spasitel! Bez stolečku v ruce se jede o dost líp. Postup na jednadvacítku musel vymyslet nějakej džihádista. Tlačím delší a horší cestou.

Bols kros

Na startu je Komanč. Snad má něco k pití. Flaška mi už vyschla. „Mám pivo.“ Super! Hltám plasťáček. Pak kros napříč uklouzanou roklí obcházím pěšky. I na pařez si sedám. Tohle už není zábava.

Kolo – cíl

Jak dlouho závodím? Nevím. Ale bude to dlouho. Sjíždím do depa v Řevnicích. Mám po tom loku od Komanče děsnou chuť na pivko.

Kajak (2 km)

Na jedničku není čas. „Máš minutu na odchod na lodě.“ Kurva! Limit. Já nechci na lodičky. „To dáš.“ Tak jo. Největší píčovinu na čtyři házím na zem. Jdu se koupat. Nezastaví mě ani spadlý šraňky u Berounky. Tak co si mám vzít za loď? „Třeba tuhle.“ Malá. „Tak tuhle.“ Tam se taky nevejdu. „Co tahle?“ Ani náhodou. „Tak pak už jedině tudlecta.“ Není to žádná sláva. Kolena mi dost lezou ven z lodi. Ale větší tu nemají. Embéčko mě posílá na vodu. Co mám dělat? „Pádluj, vole!“ Točím se na místě jako jelito. Bum! Slečně z Náchoda to nejde o moc líp. Jít po břehu po čtyřech jsem tam dřív. Pak se uprostřed klidný Berounky zjevuje brutální peřej. Skoro se koupu. To nejhorší ještě přijde. Kousek před kontrolou dostávám křeč. Nemám si jak protáhnout nohu. Nedokážu vystoupit. Vrhám se po prdel do vody. Razím kontrolu. Protahuju si nohu. Vylejvám vodu z lodi. A hurá zpět! Naštěstí to jede o dost líp. Křeč ale stejně před výstupem dostávám. A zase se koupu. Teď už jen doběhnout do cíle. Pět hodin, deset minut. Hotovo. Přežil jsem survival.

A přežil jsem i následnou pětihodinovou diskuzi o sportu, kterou vyšperkoval příchod maratonce Bokyho. Ten si až po třiceti kilometrech v Davli uvědomil, že ty Řevnice nejsou zas tak blízko. Domu jsme tak slonem jeli s vlkem a vopicí. Co už jsem nepřežil, byl nedělní kros v Senohrabech. Utíkat prostě moc nešlo.

 A nakonec ještě video, který běželo na Sport5, kde se dozvíte, jak dopadl souboj Řevničáka s Dobřichovičovákem.