Indické zápisky, den 5-6: Jak zamést s rikšákama

Zatímco do Amritsaru jsme jeli 8 hodin, zpět do Dillí to trvá hodin dvanáct. Aspoň jedeme lehátkovym vozem, což je luxus největší. Bohužel cestou porušuju první tabu - k večeři si dávám smaženku, což je taková bramborová věc, kterou si už rozhodně nikdy nedám. Následky přicházejí hned ráno na nádraží v Dillí, kde porušuju druhý tabu. Chca nechca musím na indický záchod, čili díru v zemi. Ta nádražní je opravdu epesní. Na to, že Indové místo hajzláče používají kyblíček s vodou ale nepřistoupím nikdy!

Lehátkový vozy jsou fakt super. Já se luxusně vyspal na palandě po stropem.

V Dillí jsme se moc neohřáli a už jsme zase seděli ve vlaku. V Agře se nás Inďáci snažili vyhnat ven, ale s Tádž Mahalem jsme je poslali do prdele. Zatímco oni platí za táj tolik co za tabák (takže skoro nic), po nás by chtěli 790 rupií, což je asi 79krát víc. A podle Jiřina to tam stejně jenom děsně smrdí.

Vypadli jsme až v Gwalioru. U nádraží jsme hotel nesehnali, rikšáci se na nás vrhli jako mouchy po flusu, po Bokym šli úplně nejvíc a bohužel jsme si museli jednoho i vzít. Ten nás vozil po všech čertech a hlavně neustále jezdil v protisměru. Parchant samozřejmě chtěl stáhnout nějakej hotel o provizi za to, že nás ubytujou. Po čase jsme vytekli a řekli mu, ať nás hodí do centra. Vzal si na to ještě jednoho typa a dovezl nás do dalšího hotelu. Tam si řekli o děsný peníze, ukázali nám hnusný hajzly na chodbě a smradlavou kobku, čímž nás vytočili na maximum. Rikšáka jsme poslali do háje a nedali mu za hodinu vození po městě ani rupii.

Už jsme byli fakt zoufalý, a tak jsme radši změnili plány, vykašlali se na hotel a jeli rovnou k pevnosti. Nevýhodou bylo, že místo večerní prohlídky jsme na ní vylezli po poledni, kdy to pálilo naplno přes čtyřicet grádů. Takže pár památek na kopci jsme vykoupili úžehem a spálenou pěšinkou. Další komedie nastala opět při shánění rikšáka. Boky nahodil totálně likvidační cenu za odvoz na nádr, po který ale jeden skočil. V tu chvíli ale na něj skočili ostatní blázni z tuktuků a vypadalo to na solidní bitku. Nakonec se vykoupil nějakejma rupiema, takže jsme se mu museli hrozně vyplatit.

Pevnost na Gwaliorem, městem s nejhoršíma rikšákama v Indii

Do Jhansí jsme pak jeli na záchodech. Ne, že by nás tam uvěznily naše střeva, to jen vlak přetýkal lidma (který na střechách fakt nejezdí, protože to je zakázaný). V Jhansí jsme zase vyfuckovali rikšáky a šli najít hotel pěšky. Obešli jsme jich deset, skoro všude měli plno a když padla tma (osvětlení sem ještě nedorazilo), museli jsme vzít za vděk nabídkou Jabba Hutta v jednom z těch, kde měli místo, ale chtěli víc peněz. Po výměně pokoje (v posteli bylo nasráno a každých pět minut jsme museli zavolat obsluhu, aby nahodila vypadávající pojistky) to vypadalo na relativně klidnou noc.

Někdy kolem třetí se ale probudil Jiřin. Stále si udržoval polední teplotu - měl lehce pod 40°C a jelikož už jednou během studií v Indii prodělal otravu jídlem, měl jasno. Musel do nemocnice. Vzhledem k tomu, že já jsem se nemohl na delší dobu vzdálit od záchodové mísy (prokletá smaženka), jel s ním Boky. Tohle tedy znám jen z vyprávění...

Kluci vzali samozřejmě rikšu, kterou cestou zastavili policajti. Prej se báli, jestli je rikšák neunesl. Ačkoliv tam Jiřin skoro umíral, oni chtěli snad vědět i číslo jeho bot. V nemocnici to pak prej byla taky velká paráda. Jiřin ležel na stole napíchlej na kapačkách, všude kolem bordel a použitý jehly. Indové jsou mistři v ignorování přičin a řeší jen následky a tenhle doktor nebyl výjimkou. Takže diagnóza zněla, že by náš pacient mohl mít dvanáct různých nemocí, takže dostal dvanáct různých medikamentů od chřipky až po malárii. Když pak dostal doporučení, aby tam radši zůstal na pozorování, vytrhl si kanyly a utíkal pryč. Mimochodem celé tři hodiny tam čekal na ošetření Ind, který spadl z motorky a přišel o ucho. Nedočkal se.

Bylo jasný, že z plánované prohlídky místní pevnosti toho moc nebude. Nakonec jsme všichni spali až do dvou odpoledne, což jsme popravdě dost potřebovali. Bohužel z Jhansí jsem proto viděl jen nádraží, deset hotelů, smečku psů utočící na chlapečka, prodejnu lihovin a restauraci. Odpoledne jsme zase vlezli do vlaku a jeli sedm hodin třídou prasečák do Dillí. Klasickej souboj s rikšákama před nádražím jsme tentokrát vyhráli a za slušnou cenu jeli do univerzirního kampusu. Před náma byl poslední den v Indii...

Indické zápisky, den 2,5-4: Zlatý chrám

Včera jsme se vrátili do Dillí z cest po Indii a nutno říct, že se toho za ty čtyři dny stalo strašně moc. Pozitivního i negativního, od neskutečné show na indicko-pákistánských hranicích až po Jiřinovu noční návštěvu nemocnici v Jhansi.

Začalo to v sobotu večer, kdy nás Indové chtěli vytáhnout na místní disco. Jenže sami tam byli jen párkrát, takže než jsme se řádně připravili v baru, vstup na tancovačku byl uzavřen. Pak to začalo být trochu divný, nemá cenu se v tom pitvat, ale spát jsme nešli a po hádce tří blondýnek jsme v 5:45 vyrazili naštěstí všichni tři na vlak. Až dosud jsem i díky tomu, že jsme spali v univerzitním kampusu, narážel jen na hezčí Indii. Na nádru jsem poprvé trefil reálnou Indii. Hafo lidí, odpadků, smradu. Cedule ve vlacích "Nepoužívejte ve stanici toalety" jsou všem k smíchu.

Nasedli jsme do vlaku. Druhá třída, níž už je jen prasečák. Lavice jsou těsně za sebou, místa tam moc není. Takže v porovnání s ČD to vychází fifty-fifty. Jen tady jsou na oknech mříže, aby jimi lidi nenastupovali a strop zdobí les větráků. Před námi byla osmihodinová cesta do Amritsaru na hranicích s Pákistánem a jelikož nikdo z nás přes noc nespal, upadli jsme ihned do komatu. Bohužel Indové jsou národ neuvěřitelně rvavý (a to nemluvim jen o tabáku) a nestále se někam stěhující, takže každou chvíli mi někdo natáhl loktem nebo šlápl aspoň na nohu. Peklo pak pokaždé nastalo ve chvíli, kdy vlak někde zastavil, protože se z vagónu stalo mraveniště, které ještě pročísli prodavači vod, smaženek, chipsů a spousty jiných nesmyslů.

Osm hodin uteklo jako voda (což je samozřejmě nesmysl) a byli jsme v Amritsaru. Najít hotel byla hračka, protože jich před nadražím bylo hafo, a když jsme se sfetovanym recepčním chvíli smlouvali, dostali jsme i docela dobrou cenu. Rychlá sprcha a už jsme letěli rikšou na hranice. Mohlo to být tak 25 kiláků, takže jsme byli parádně neklepaný, ale přijeli jsme v čas. Na dvou "stadionech" začínalo brutální představení. Odhadem dvacet tisíc Indů na jedné straně a deset tisíc Pákistánců za hranicí sledovalo ceremoniál sundavání vlajky. Těžko popisovat, co se dělo. Jako turisti jsme dostali VIP místa, protože lidi z tribun přetékali a těžko bysme se na ně vůbec dostali. Bylo to fakt bizárek a něco jsem z toho natočil, tak to sem možná časem dám. Jinak hlasitější byli rozhodně Pákistánci a to i přes to, že Indové měli luxusního roztleskávače v soupravě Binke.

Závěrečnou scénu, kdy po sobě prý plivají a ukazují na sebe prdele, jsme už neviděli, protože nás vojsko vyhnalo. U hotelu jsme kopli večeři (Jiřin se konečně dočkal špenátu se sýrem), zapili to na pokoji Kingfischerem a usli u nejnudnějšího sportu světa kriketu, který nevim proč Indové totálně žerou.

Ráno jsme dali rozhodně neluxusnější památku zájezdu - místní Zlatý chrám, kde nás Sikhové dokonce i nakrmili krupicovou kaší a čočkovou polívkou. V indickém provedení, samozřejmě. Na koupačku v bazénu jsme neměli koule, takže jsme si prošli kus města, vyfotili sochu místního Jamese Bonda a zase sedli do vlaku. Tentokrát na 12 hodin...

Indické zápisky, den 1-2,5: Jak se kalí v Dillí (a cestou do Dillí)

Tak za sebou máme den a půl v Indii a dobrá zpráva je, že ještě nemáme sračku. Vzhledm k tomu, co a kolik jsme toho už vypili, to je minimálně podivný. Takže jak to začalo.

Letadlo jsme kupodivu stihli v pohodě.Sice na check-inu holka pičovala, proč mám něco rukou napsaný ve vízách (to se klukům na ambasádě fakt povedlo), ale nakonec mě odbavila. Že prej ale ve Vídni můžu mít problémy. Vážně super. Krátkej let vrtulákem k Dunaji byl trochu zklamáníčko, protože nám odmítli dát pivo a na přestupu jsme měli jednak málo času, a pak jsem stresoval, že mě bude zase někdo šikanovat. Takže místo jedničky přišlo nečekaně rychlý odbavení a pak žízeň při čekání na letadlo.

Pak už to ale šlo jako po másle. V poloprázdym bojingu nám letušky věnovaly spoustu času - teda ho spíš věnovaly nošení žlutých plechovek Ottakringrů. Boky se možná dostal na toplist kaličů linky, já se ze strachu z mých podělaných víz vědomě šetřil. Což byla samozřejmě chyba, protože kontrolou jsme prošli úplně v pohodě. Před halou už čekal Jiřin a tágem jsme to vzali půlnočním Dillím k němu na kolej. To vše v rytmu drožkařova klaksonu.

Kolej jako pětihvězdičkovym hotelem fakt není, což jsem ani nečekal, ale stejně to byl trochu šok (kterej ale přešel a už mi to tu připadá fakt útulný - teda až na WC). Hned po příjezdu jsem vytáhl dvoulitrovku Bráníka, co jsem Jiřinovi přivezl jako dárek, a šli jsme ven pokalit. Jenže v kampusu se toho spousta nesmí (třeba lozit po stromech) a chlastání na veřejnosti mezi to samozřejmě patří. Nevim, jak to ochranka odhalila, navíc když se jim Boky snažil nabulíkovat že to je typická česká limonáda, ale přišla na nás. Naštěstí jim nevadilo, že kalíme, ale že musí dělat, že nevidí, že kalíme, takže stačilo se víc zašít. Takže jsme dojeli láhev, porvali Paroubka a šli spát.

Ráno se nám moc stávat nechtělo, takže jsme tomu trochu přidali. Jiřin musel oběhat něco ve škole, ale byrokrati si s nim vytřeli, takže jsme ho nechali na pospas úředníkům a jeli do centra. Tam jsme pozevlovali, koupili Paroubka, šli se pobavit na Palika bazar, kde Evropan funguje na trhovce jako mucholapka a pak našli i lokál, kde točí pivo. Sice to byla nějaká mexická hospoda, ale probíhala happy hour dvě pivka za cenu jednoho, tak jsme tam šoupli pár malých a došli si na normální záchod (jeho nalezení je většinou cílem našich cest). Pak jsme si dali sraz s Jiřinem, nakoupili lahváče (v přepočtu za 30 korun to je asi nejdražší dobrota) a zašli do menzy na jídlo (parádní šlichta za deset kaček). Pak se už rozjela párty, která z počátku zaváněla tím, že dojde jen osm teploušků, ale Jiřinovi indický kámoši dotáhli i tři baby, takže to byla paráda. Když došly pivka, Boky vytáhl calvados, pak jiřin 80% estonskou vodku. Indové byli za chvíli nalitý a začal úplnej bollywoodskej film - na tanec a zpěv jsme dokázali odpovědět jen Sárou. Luxusní pokec, parádní kalba, akáty šuměly, když padal déšť.

Ráno bylo lehčí, než se večer zdálo. Pravda, asi tomu trochu pomohlo to, že jsme vstávali v poledne. Když jsme se trochu probrali, řekli jsme si, že by to chtělo obejít nějaký památky. Jiřin vybral hrobky v parku, což byla docela dobrá volba. Málo lidí, jen pár podělaných turistů, holky intošky a za stromy obírající se indický párečky. Následná bouře nás sice skoro sfoukla, ale nějak jsme se doplácali zpět na kolej. Tady nás teď pronásleduje Jiřinova životní láska - neuvěřitelně neodbytnej Ind Rákéš. Mě si teď fotil, asi do rodinnýho alba, Bokyho před chvíli hladil a Jiřinovi se neustále krásně kouká do očí.

Jinak jsme tu už jeli taxíkem, rikšou, busem, metrem a old school busem, ale ze všeho nejlepší je minibus. \Když jsme nastoupil, byl už celkem plnej a to nás v něm sedělo pět. Nakonec ale jelo dvanáct pasažérů.

Boky už pičuje, ať už jdeme na disco dosco. Zítra nás čeká osmihodinový transfer smrti vlakem do Armitsaru, takže se večer musíme trochu unavit, aby jsme to celý prospali...

Indické zápisky, den -1: Vízová komedie

Do odletu zbývá 18,5 hodiny a já vycházím z indický ambasády na Letné. Cejtim se ultrašťastně a následující pohled do pasu vyvolává erupci smíchu. Jestli mě někdo viděl, musel si myslet, že jsem retard...

Nápad vyrazit s Bokinou za Jiřinem do Indie vznikl v druhym poločase čtvrtfinále Ligy mistrů AC Milán - Barcelona. Není těžký přijít na to, že vzhledem k pokročilé hrací době jsme už byli celkem nalitý, a pak že zápas, který skončil 0:0, nás úplně nebral. Kupodivu nás to nepřešlo ani poté, co jsme vystřízlivěli, a tak jsme začali řešit letenky. Do termínu pak trochu zasáhla svatba Pápna a Peťky (dovolenou jsme museli trochu zkrátit), Bokyho plán na kalbu v Istanbulu naštěstí nevyšel (Turci včas zdražili letenky), a tak jsme nakonec koupili let s Rakušákama přes Vídeň. To do odletu zbýval necelý měsíc.

Očkování jsem pořešil ihned a 13 dní před odletem jsem zamířil poprvé na velvyslanectví kvůli vízům. Dal jsem si záležet, formulář, který se z valné části snaží odhalit, jestli nejsem Pákistánec, jsem až na jednu drobnost vyplnil dobře, takže jsem se těšil, jak za týden budu mít víza v kapse.

Šest dní před odletem jsem plánoval navštívit konzulát podruhý (a naposled). Ještě než jsem se stačil sebrat z práce, volá mi ženská z ambasády. Že je se mnou problém, protože jsem novinář a chci turistický víza. Že mám přijet na pohovor. Tak jsem tam přijel, chvíli čekal, a pak poslouchal hovor v angličtině z vedlejší místnosti. "Můžete s ním promluvit? - Ne. - Ale on stojí vedle. - Ne. Ať napíše na papír, že tam nejede pracovně." Tak jsem vzal tužku a strašidelnou angličtinou psal, že dělám sport a nic jinýho mě stejně nezajímá. A že to je dovolená a bla bla bla...

Ještě jsem to zkusil přes tiskovýho mluvčího ministerstva zahraničí, jestli to nejde nějak vyřešit. S Indama prej ne, že tam jsou vždycky problémy. Prej nemám do formuláře psát, že jsem novinář. Tak dík, to už vim taky.

Uběhl víkend, pak pondělí, pak úterní svátek a když byla středa, takže jako dnešek, den před odletem jsem bez víz už byl malinko nervózní. Stálo by mě to sice jen letenky, ale stejně. Takže jsem zavolal a tak nějak se dozvěděl to, co jsem čekal. Že mi turistický vízum, za který jsem zaplatil 850, nedají. Že musim mít novinářský, který stojí o osm stovek víc.

Tak jsem se sebral potřetí a jel zase na Letnou. Ind si mě proklepl, kam jedu, s veselym pískáním vypsal účtenku na dalších osm kileček a když už jsem myslel, že mi dá pas, řekl, ať si přijdu odpoledne. To už jsem se byl docela nasranej.

Takže teď tu stojím počtvrtý před indickym velvyslanectvím a děsivě se gebim. Tentokrát všechno proběhlo hladce, jen jsem předložil dvě účtenky a dostal pas. Vízum mě stálo 1650 a jedu do Indie jako mediální mrdka. Anebo že by ne? "Visiting as a tourist. Not allowed to perform any journalist activities," stojí na vízu a já nevěřím svym vočím. To, že mě v Ganeshlandu budou brát na hůl, s tím počítám. Že mě ale voberou už v Praze, to jsem fakt nečekal. Ale co, hlavně že to nakonec dopadlo a ráno se Zvířátkem letíme. Jen teď nevím, jestli budu moct psát z Indie blog...

Kterak jsem vyvedl holku do kina

Letos jsem toho v lese zatím moc nenaběhal. Na velikonočním VT s BT jsme šli spíš do kvality (vono to blbě zní a navíc to v mym případě není ani pravda, navíc do kvantity jsem nešel ani náhodou), po Cukráku jsem vzhledem k charakteru Vorlovy trati (dementní) spíš pochodoval, než běhal, a tak první pořádná příležitost se pěkně proběhnout přišla na pražskym mistráku v Žilině.

Abych si na nedělním mydlu nepřipadal moc čerstvej, byl jsem si den před tím cestou na Olejku do Budějic zacupitat na Orlík. Hodinka a půl ve výhni byla fajn, stejně jako následná koupačka v Písku na jezu, kde už místní kočičky (D50 a výš) chytaly bronz. Já z Otavy naštěstí nic nechytil.

Na vejlet do Žiliny jsem vytáhl i Bokinu, což bylo asi tím, že to nebyla TA Žilina, ale jen tamta Žilina. Kladeňáci uměj udělat prdel, vždyť předchozí mapa měla černý severojižní čáry, který se dokonale vydávaly za asfaltky, takže jsem se těšil. Tentokrát to tak vypečená bejkárna nebyla, ale plánek připravili i tak docela zábavný. Takže jsem se nejdřív ztratil v bažině, a pak šel do luxusní zákruty (sleduj moje OBpostupy a nehraj si na ignoranta Beta!). Suma sumárum, na sedmičce mě docvaknul o dvojku Kalous (ten pravej) a já mohl uplatnit zkušenosti nabytý tichošlápkováním Pavla Nedvěda (sem link dávat nebudu, protože toho je plnej net). Tandem docela šlapal, za chvíli jsme měli na dohled zaláskovaný Veličenstvo a do cíle jsme letěli jako o závod. Zatimco na sedmičce jsem byl 26., ve finiši jsem se prodral na luxusní 14. flek a i když mi mistr mistráků Mráz dal kotel, nechal jsem za sebou spoustu dobrejch jmen. Třeba Zvířátko, kterýmu jsem naložil 11 minut.

Jestli jsem se těšil na lampiony, pak po posezení u stánku jsem úplně prahnul. Pan Šebek naštěstí seděl už od rána uvnitř knajpy (hlášku dne předvedly servírky Marie, když jedna druhý v 10 ráno vyčítavě říká: Maruno, pan Šebek nemá pivo!), takže jsme zabrali epesní místa na zahrádce - teda vlastně spíš na zaplivanym dvorku. Ale klobásy měli naprosto famózní a tentokrát i po těch Krušovicích nebylo zas tak špatný takhle žít.

Není divu, že jsme s Bokym zjistili, že by bylo zbytečný to při sluníčku tak brzo zabalit. V Žilině by už člověk kromě nás (a Sosny, jak jinak) lampiona nedohledal, tak nám Lorenz v autě pustil diskotéku a jelo se na Letnou na zahrádky. Jen co jsme usedli, Boky zjistil, že nechal u Mira v autě telefon a Paroubka, jenže ten jel pro š(t)uk, takže jsem museli čekat, což nám vlastně ani tak nevadilo. Aspoň jsme probrali detaily našeho velkotripu do Ganeshlandu. Jelikož se nám furt nechtělo jít do našich bejváků, vygenerovali jsme další super plán. Když přijel Lorenc s mobilem, Paroubkem a šukem, nechali jsme se hodit na Pavlák a pokračovali krtkem na Háje. V sámošce jsme nabrali Bráníky, u pokladny kina lupeny na Okresní přebor a jako třešničku na dortík buranství mega kýbl popkornu a nachos.

Film asi nemá cenu nějak hodnotit. Bavili jsme se královsky a ani na nás nikdo nesyčel. Když to Pepík Hnátek zabalil, řekli jsme si, že by to chtělo ještě přídavek. Lahváče nám sice už došly, ale filmová nálada vůbec. Boky zvolil animák Piráti, což nebylo špatný, protože v mega velkym kině byl kromě nás už jen jeden fotřík se synátorem. Malý problém byl v tom, že film byl ve 3D a my neměli brejle. Nutno říct, že to Zvířátko na obsluhu zahrálo parádně. Že prej je vevnitř s holkou, která je děsně nasraná, protože on se nalil. Moc mu to nevěřili, ale brejle mu dali. Piráti nakonec byli docela dobrý a na další přídavek jsme už neměli síly.

Jako místo pro aufwiedersehen drink jsme zvolili přilehlou pizzérii, kde jsem se konečně najedli něčim jinym, než kukuřicí. Vzhledem k tomu, že jsem se už cítil přeplněn zážitky i pivem, odmítl jsem možnost prodloužit si den (a zabít noc) v podniku zvaném Klec. I tak to bylo dost náročný.