Na VéTéčku s BéTéčkem (přidány fotky)

Jak to tak počítám, tak na soustředění, kde bych točil a nebafuňařil, jsem nebyl dobrejch pět let. Jelikož mi s přestupem do Jičína odpadla velikonoční povinnost třídenního stříhání popisů, zabalil jsem si dvoje klackáče a vyrazil s bejčkama z BTčka, Miškou, Zvířátkem (!) a dalšími lampiony na Sklárnu.

Čtvrtek
Po dni skoro celém stráveném na soudu kvůli jednomu rozvodu jsem zatraceně rád vypadl ze spocené Prahy. Tranzikem do Žihle, šlichta k večeři a hurá na nočák. Hurá se nakonec trochu protáhlo, protože nebylo světlo. Nakonec jsem vyběhl v 11, našel pár luxusně nereflexujících reflexů a docela si to užil. Po návratu jsem se pustil do programování identů, což byla menší legrace, než jsem původně myslel. I když to chvíli vypadalo, že budeme bez krabiček i bez map, protože tiskárnu nečekaně opustily pacičky, nakonec bylo v půl čtvrtý hotovo.

Tak už umim i programovat fakáče

Pátek
S krabičkama jsem si sice dal fůru práce, ale stejně jsem jejich programování podělal, takže dostat z čipů výsledky ranních okruhů byla sakra velká práce. Odpolední koridory u Jesenice se pro mě staly asi nejlepším o-výkonem za poslední roky, protože jsem byl donucen používat buzolu a ono to s ní kupodivu jde líp než když jí má člověk na ruce jen na ozdobu. Pak jsem nakoupili osm bas Klasiků, Bráníků a Staráčů a večer opejkali buřty o 106. Noc bez peřiny, kterou nakonec Baron skoro ani nepoužil, jsem přežil jen díky tomu, že jsem byl nalámanej.

Hody, hody, koridory

Sobota
Dopolední sprinty měly být mym identovym reparátem. Nebyly. Nejdřív jsem nespustil start a cíl s ostatníma krabkama, a pak stejně cíl zdechnul. Takže plánovaný hendikep v druhém kole byl zrušen a šli jsme po dvaceti vteřinách. Díky tomu se mi poprvé od čtrnáctek podařilo na trati doběhnout Beta, který zmateně kroutil volantem v haldě kamenů, a dovedl ho za ruku na kontrolu. Odpoledne na vrstevnicovce jsem už tahal nohy za sebou a musel si dávat pauzičky. I proto jsem vynechal noční sprint, na kterém jsem aspoň poprvé předvedl bezchybnou práci s identem. Pak jedno pivko na spaní a konečně normálně strávená noc.

Neděle
Jasný vrchol soustředění. Ráno jsme začali klasickýma štafetama, na kterých jsem si udělal koňara jak prase, totálně rozflákal buzolu, urval s Kubou druhý místo a sebral 30 korun za správný tip na vítěze Drodu s Baronem. Zvířátko bylo ještě úspěšnější a vyjebalo si kotník, tak odpolední fotbal hrálo o jedné noze. Kopaná skončila píchnutym míčem, a tak jsme se přesunuli na dvě pivka na sluníčku. Jako blaf k večeři se tentokrát servírovali Plovdivské špagety. Těžko říct, jestli si tuhle bulharskou díru spletli kuchařky s Boloňou, každopádně se to moc jíst (ostatně jako všechna jejich produkce) nedalo.

Úvodní exáč pivních

Pak už přišly na řadu pivní štafety. Tři kola o body, pak nejlepší čtyři týmy ve finále. S Kazdičem bysme tam nebýt křivdy roku postoupili, nicméně nakonec se to i kvůli utěsnění mého žaludku špagetama nepovedlo. Takže vyhrálo BT (Štěp a Hendy) před Žabinama (Libin a Dým) a druhým BTčkem (Droda a Hóna). Z finále snad brzy zveřejním video.

Vítězné mužské a ženské týmy

Po vyhlášku se šlo do hospody, kde by to tak nějak v pohodě proběhlo, kdyby mě nenapadlo vyhecovat Zvířátko do Ho Či Minovy stezky. Jelikož tam Boky nechtěl jít sám, udělal jsem mu doprovod. Zatímco já jsem šest panáků vypil za dvanáct vteřin jako člověk (jestli se to o téhle taškařici dá vůbec říct), Boky je o sekundu rychleji naházel částečně do sebe, na sebe a na zeď za sebou. To rezultovalo v následnou slepotu, protože fernet v očích není žádnej med. Zbytek mého večírku pokračoval tak, jak to po Ho Či Minovi obvykle bývá - několik hodin se scuklo do asi deseti minut, takže si pamatuju jen, jak jsem seděl ve společenské místnosti, motal pomlázku a občas si šel k hrajícímu počítači sám se sebou zapařit.

Krátce po Ho Či Minově stezce. Já spokojený, Zviřátko značně osprchované

Pondělí
Ráno jsem se samozřejmě vzbudil děsně zuboženej a když jsem vyšel na chodbu, zjistil jsem, že jde Kazdič, Bet a možná ještě někdo šupat děvčata. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mám vlastně taky pomlázku. Žádná krasavice to teda nebyla - spíš pár pomotaných a polámaných klacíků, které v celku drželo několik metrů tejpovky. Ale co, fungovala...
Po humusný snídani jsem šli na nějaký capsy nebo co, ale s Pidinem jsme se shodli, že bysme si mohli jen ublížit, tak jsme to vzali jen pěšo na místo tréninku. Že byla naše úvaha správná potvrdil Hendy, kterej v lese šlápnul na hřebík a ten mu projel skrz botu do nohy.
Na poslední šlichtu v jídelně dorazil i Boky, který po noční sprše šesti panáky vypadal jak po souboji s Rockym. Natlačili jsme vepře s knedlem a zelíčkem, naházeli klacky do batohu a padali radši pryč.
Mě ale vyhodili hned v Žihli, protože jsem musel do Plzně na fotbal. Vlak mi jel za dvě hoďky, tak jsem zapadnul do hospody se vyprostit Březňákem. Moc to nezabralo a nepomohlo ani jídlo. Chtěl jsem si dát po čtyřech dnech zase normální kus masa, ale kuchařka zřejmě pracovala na part-tajm na Sklárně, protože kus kuřete jen posypala žampiony a nařezanou šunkou. Signature dish jako báseň. Ve vlaku to taky nebylo zadarmo, protože ten vezl snad jenom vochmelky. Alkoholovej smrad tak byl ve vagonu ještě před tím, než jsem do něj nastoupil. Takže vlastně symbolická tečka za vétéčkem s Bétéčkem.