Buenas días, volové (část první)

Musím vám říct pravdu. V minulém příspěvku jsem lhal. Ale to nejspíš víte. S pilotem Jarnem Trullim jsem netočil, jen večeřel. Ale utočený on byl. Nedivte se mu, když objel za den s formulí 121 kol.

Minulou středu jsem se vracel z BT výletu do Alp. Jen tak mimochodem, oni jsou fakt zklamáníčka a jestli to tak půjde dál, tak za chvíli už nevytočí ani permanentně nasranýho veterána s poruchou spánku. A když jedeme kolem Mnichova, Hóna obdivně kouká po přistávajících letedlech. I já koukám a ani by mě nenepadlo, že za pár dní tam budu přistávat i já.

Skok. Sobota odpoledne, pačácká chalupa krátce po Sedmdesátce, kterou jsem prozřetelně vypustil. Jsem ještě zmrzlej jako hovínko, když volá kolega Lange, jestli bych neletěl místo něj v pondělí do Barcelony na formule, že je nemocnej. Nemám slov.

Další skok. Pondělí lehce po desátý přistávám v Mnichově. Přes mraky nevidím dálnici, po které jsme nedávno valili z Zillertalu. Přestupuju na let do Katalánska vstříc slunci, úžasnému tréninku v stínu pínií a bezprostřednímu kontaktu se světem formule 1.