Buenas días, volové (část druhá)

Let do Barcelony proběhl v pohodě. Jen mě trochu děsil chlápek, co seděl přes uličku. Skopčák jak Bonn, vlasy sčísnutý do zadu a děsně malý kostěný brejle – ten by mohl z flecku hrát ve Smrtonosný pasti teroristu. Jen John McClane nebyl poblíž.
Na letišti už čekali hostesky v šatičkách Toyota, naskládali nás sedm Čechů do tranzitu a vezli na hotel. Cesta probíhala v duchu „viděl jsem v Ženevě novej Citroen, co měl hafo koní“, takže jsem radši mlčel a blbě koukal. Historkama o nepojízdnymm chrochtadle (můj Forman těsně před sešrotováním) bych asi nikoho neohromil.
Na hotelu velkamdrink, na talíři pár dobrot, které mi po pozření skřivily obličej. Sólo ubytko na dvojlůžáku nemělo chybu, ale nejlepší bylo, že se mezi pavilony hotelového komplexu jezdilo golfovými vozítky (klikni sem).
Do tiskovky a společné večeře zbývaly asi čtyři hodiny, tak jsem na recepční vybalil svoji perfektní ééééé-španělštinu lehce mixovanou angličtinou a dostal tip na běhačku – asi kilometrovou alej hned za hotelem. Oblékl jsem si klacky a vyrazil.
Alej pěkná, ale krátká, takže jsem se vydal do lesíka, ve který přecházela, a našel parádní turistickou cestu za město. Něco přes hodinu běhaní v příjemném počasí, cestou zpět natáčení dvou videí, který jste mohli vidět v dřívějším článku.
Po točbě přišla na řadu regenerace – hotelové lázně se hodily a jelikož jsem nechtěl být za klacka, klacky jsem vyměnil za plavky.
Pak už přišla na řadu práce. Rychlá tiskovka a večeře s manažerem týmu a posléze i pilotem Jarnem Trullim. Vsadil jsem na jistotu a povečeřel rozpšouk. Pingl se činil, a tak i když jsem se dost snažil, sklanka vína byla furt plná. Po krátkym pokecu jsme se přesunuli na bar, kde se mohlo kalit zadarmo o 106, ale já se radši držel jen španělskýho píva, který bylo překvapivě víc než pitelný.
Ráno jsem už běhačku nestihl, protože na okruh Catalunya se odjíždělo docela brzo. Dostali jsme kartičku na vstup ke garážím, takže jsem celý den pobíhal pár centimetrů od formulí, fotil a točil a na drzo se dostával tam, kam jsem nemohl. Pak mě skoro zajel Schumacher svou Alfičkou, ale co bylo podstatný, celej den to do mě pralo slunce, a tak jsem si užíval formule 1 jen v tričku. No prostě paráda. Jenže ve 4 nás zase naložili do auta, pak do letadla a před půlnocí jsem moknul zase v Praze.