Torpédo Hulín vs. Bratrstvo kočičí pracky

Nadešel čas opět něco napsat na blog. Začnu s akcemi, které přišly bezprostředně po vodě.
Tak nejdříve byla na řadě tradiční Fujdova podnikovka s fotbalovým mačem. Akce se rozjela ve vlaku směr Dvory nad Lužnicí a i když pivo celkem teklo proudem, v pátek v šantánu v Halámkách neskončil překvapivě nikdo. Jen Fanda se nám schovával do mikiny, ale na sobotní dvojzápas byli všichni redy.
První zápas proti domácím Halámkám "A" nám nevyšel. Jako útočník jsem se moc neprosadil a inkasovaný gól z rohu nám taky nepřidal. Konečný výsledek 2:0 nás poslal do souboje o 3. místo proti Rakušákům. Otevřená okna šantánu hned za fotbalovým hřištěm jakoby polila náš tým živou vodou. Po zranění Jedly jsem se přesunul na pravýho beka a nejen, že jsem se tam cítil líp, ale taky jsme začli dávat góly. A když se nám podařilo eliminovat největší útočnou hrozbu soupeře (na obrázku), bylo vítězství 7:1 doma. Po zápase tekla, kromě nervů při finalovém souboji ačka s béčkem Halámek, bečka a zelená proudem. Navíc unser Freund Ota, který drží světový rekord v klikování (pětidenní Doksy - Sparta), umí kop se skrytým rozeběhem a při expérimentování se dvojkou si zlomil penis, v sobotu místo po hřišti běhal po porodnici a vyběhal si syna Davida (stejné den narození jako Karel Gott a Michal David), a tak zapíjet bylo co. Krátce před půlnocí se náš tým rozdělil. Sekce Lupen odtáhla do šantánu na kuličku, zbytek pak do Suchdola na diskotéku za štětkama. Mirek nejdříve prozkoumal, jestli se po parketu netoulají nějaký šváby.A taky, že jo. Na diskotéce jsme byli samozřejmě nejstarší, přestože letošní průměr oproti loňsku mohl vzrůst ze 12 na 12,5. Ale třeba Buzny se všechny ty děcka tak bály, že radši vyklidily plochu pokaždý, když tam vkročil. Domu jsem odjel dřív než přišla sekce šantán, ale ani pak se nic moc nedělo. Ráno tak bylo dost na pohodu, jen Štěpán byl pořád rozjetej. Ale guláš paní Fujáčkový k snídani docela bodnul a udělal symbolickou tečku za letošní podnikovkou.
Týden na to jsem po měsíci vyrazil najít nějaký lampion - na Botas. Jeli jsme dačkou, takže to byla velká paráda, i když náš tolik velebený kočár trochu zlobil. Každopádně přestal jet až uprostřed kempu, což nám bohatě stačilo. Jelikož jsem socka jako sviň, tak jsem se se svým pseudorankem nevešel do elity a musel si dělat ostudu v áčkách. V pátek to jakž takž šlo, docela mě to i bavilo a vyvaroval jsem se větších chyb. I večer u stánku plynul pokojně a dobře se klábosilo a pilo. Jen ten malíček, co jsem si při závodu ukopl pomalu přicházel k sobě. Ráno jsem tak, jak mě bůh stvořil - v klackáčích - vyrazil na druhou etapu. Nic méně 100 metrů po startu jsem zjistil, že to fakt asi s tim prstem nepujde a bez jediné kontroly doputoval do cíle. Musel jsem být fit na pivní štafety. A docela jsem byl. S Mirkem (Štětináč) a Jiřinem (Bohouš) jsme jako Bratrsvo kočičí pracky docela váleli a o třetí místo nás nepřipravilo ani to, že jsem ve finále neorazil sběrku. Kočičí pracka holt klasicky čarovala. Večerní zábava kdesi za lesem docela jela a je jen škoda, že musela být ukončena poměrně brzy. Aspoň jsem nebyl nucen vypustit nosem z těla ven dalšího ferneta. Ale jak se říká, nejdřív je mental power a potom ženy a social activities. Po sexuální nabídce podivného Švéda jsem znechuceně šel spát a nechal ho Bokovkovi. V neděli jsem se vydal s Míšou na trať TPR, kde jsme hned cestou na jedničku byli inzultováni přemotivovaným důchodcem. Nebyl čas na hrdinství, tak jsme to radši zabalili a jeli dačkou zase domu. Zase se jí moc nechtělo do kopců, ale v Praze jsme to s Václavem, co chodí do města za štětkama (malý město, málo štětek) poladili a teď už dačka zase hýří zdravím a startuje bez tlačení.