Trojoký mezi devítiokými králi

Po letech se mi podařilo zvítězit a rovnou na MČR. Pokud si dobře vzpomínám, tak mé poslední vítězství pamatuje Botas 2005, kde jsme s Dannym a Kládinem kralovali pivním štafetám. Od té doby půst až do tohoto víkendu. Jaký blažený pocit z famózního prvenství. Ale o tom až později.

Cesta na další podnik Balkánské ligy přinesla krásný zážitek, kdy nás Bulgaria Air dopravila do Zlatých Hor v úctyhodném čase blížícím se k 8 hodinám, což by se dalo zhruba přirovnat k cestě z Prahy do Johannesburgu. Ale o tom, proč to tak trvalo, snad později.

Takže sobotní kvalifikace. Nejdřív se se mnou jistý dobrodinec skoro rozsekal v autě cestou na start, aby se pak již beze mě opravdu rozsekal cestou ze startu. Pak jsem si stoupl k mapě H21D a neomylně vyvěštil z klacíků kolem mapy, že mi je tato kategorie pro probíhající víkend osudovou. Ale o tom až později.

Začátek kvalifikace byl hodně do kopce, což znamenalo, že na závěrečný seběh nebudu mít ani fyzickou ani mentální sílu. A to jsem si článek Dany Bednářové četl asi pětkrát a stejně jsem si celou dobu zpíval, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné. Ale o tom až později.

Nejdřív mě doklepl Hrbol, pak Šašek, v cíli ostudy pytel. Po vyčtení koukám na vysvědčení a ejhle, ztráta 7 minut na jedničku. To asi IT buzny udělaly někde chybu. To bych se mohl hejbnout z 29. fleku, svitla mi naděje. Chybka opravena, 7 minut odečteno a následoval posun - teď prosím funfáry - o celé jedno místo. Prales byl doma. Ale o tom až později.

Pak hurá k mikrofonu, dost mizerný výkon, protože jsme se museli s Kálou šérovat o jednoho majka, a chrnět do hlavního města týhle divočiny, Zlatých Hor D.C. Ale o tom až později.

Na trať finále jsem nastupoval s vědomím, že když neudělám chybu, tak bych nemusel být poslední. První část trati vedla převážně z kopce, takže jsem mohl uplatnit svý kila a pěkně valit dolu. Zhruba ve 2/3 došlo na lámání rohlíků, protože se trať začala zvedat. Ale nedopustil jsem žádnou blamáž a poslednímu místu o pár příček unikl. Ale o tom až později.

Pak jsem opět usedl za mikrofon a snažil se přiblížit přítomným, co se vlastně děje. Hafo rádií se postaralo o to, že jsme v tom měli bordel i my, natož pak ti, co nás museli poslouchat. Od soboty to ale byl určitě pokrok. Ale o tom až později.

Potom se totiž jelo domu. Prahu jsme uviděli za neuvěřitelných 5 hodin, což je asi jako z Prahy do Dubaje. Dlouho jsme spekulovali, co zapříčinilo takový časový rozdíl mezi cestou do Bulharska a cestou zpět. A až dneska nás to trklo!!! Vždyť my zapoměli na posun času způsobený různými pásmy. Takže reálný čas jízdy do Zlatých Hor D.C. karosou o poločasu rozpadu právě teď je 6,5 hodiny + 1,5 hodiny při cestě tam či mínus 1,5 hodiny při cestě do civilizace. Ale o tom až později.

Postupy vítěze