HROB jsem běžel jednou. Před 14 lety v Novohradských
horách jsme s Lorencem coby mladý jelita sice doběhli sobotu, ale kopýtka jsme
měli tak zmučený, že jsme většinu nedělní etapy absolvovali stopem. Když ale
letos Mirkovi odřekl Fujda, který si dává dohromady koleno u MUDr. Hofmanů,
bylo to jasný znamení, že máme obnovit spolupráci. Obzvlášť když se běželo zase
kolem šantánů pro Rakušáky.
Pravda, přípravu jsem neměl zrovna ideální. Skoro dva
tejdny jsem léčil kašlík s rýmičkou, co na mě vlezli před Zanzem, když se
Mirek snažil ve čtyři ráno botou prorazit zeď. Trochu mě uklidnil až úterní test
na EPO lampionu v Krčáku, kde jsem se sice 80 minut dusil, ale i díky kolegiálně
špatnýmu ražení Lorence jsem si doběhl pro vítězný EPO trenky. V pátek jsem
ještě odkopal Hanspaulku, dal konečně gól hlavou, sbalil
májku od Soukalový a
vyrazil na zaostalý jih Čech.
Debata v autě byla taková sympaticky sprostá a
jelikož Mirek pospíchal, aby zapsal první kousky do BT Cupu, nezlákaly nás ani
chytře vulgární bordýlky kolem cesty. Ve Vyšáku jsme se oblíkli na lyže, zalezli
do nevytápěný chatky a jali se testovat, jestli dřív umrzneme, nebo usneme.
Snídaně proběhla na zápraží, protože tam bylo tepleji než
v chatce, načež jsem zjistil, že nemám běhací trenky. Jít HROB v dykovkách
by bylo zcela jistě kulervoucí, naštěstí Pápn slíbil, že mi nějaký trenkáče vezme
do busu, kterým se jelo na start. Pak jsme šli s Lorencem a propos k Jarmilce
na kááááávičku, během který nás chytnul káking, během kterýho nám ujely všechny
autobusy na start. Sice nám slíbili, že můžeme běžet z další vlny, ale já
nutně potřeboval ty trenky, takže jsme sedli do Volva a vydali se do Rakouska
stíhat ty, co společný odvoz stihli. Čili všechny.
Štěstí nám přálo. Vracející busy nás těsně nesmetly ze
silnice, trenkama mi Štěpán mával na přivítanou a ještě se nám všichni zvládli
před vyběhnutím od srdíčka vysmát. Pak už se šlo na to.
Úvodní skorelauf jsme
sice neposbírali úplně ideálně, ale ani jsme ho totálně neposrali, takže
největší demencí byl můj kotrmelec při seběhu ze Sternsteinu. Po 90 minutách
jsme se seběhli na první občerstvovačce s Kopem+1, Fišerákem+1 a mladýma
Luhanama a vyrazili na normální trať. Jako věrní společníci se nakonec ukázal
jen Kopeho tým – ostatní nám nesympaticky sprostě utekli. Před druhou
občerstvovačkou jsem už docela táhnul nohy za sebou, což znamenalo, že jsem se
válel po zemi ještě častěji než normálně. U osmičky jsem pak zajel po koleno do
bažiny, takže místo efektního průběhu brodem kolem fotografa jsem se před ním
cachtal ve vodě jak malej fakan a snažil se trochu odhnojit. Když se pak vedle
kelímků s čajem objevil lahváč, věděl jsem, že jsem zachráněnej. S Lorencem
jsme si dali Kozlíka na půl a spolu s Kopem se nějak doplácali do cíle.
 |
| Jdu se odfekálnit do potoka. Na předchozí kontrole mi noha ztěžkla asi o pět kilo. |
Vzhledem k tomu, že byl start v devět a my to
šli tři a půl hodiny, vyvstal před náma dost zásadní problém. Pokud bysme hodně
dlouhé odpoledne i večer strávili tak jako obvykle – čili v hospodě – ráno
by nás z chatky nedostala ani ta šílená kaltna. Takže jsme to udělali
pěkně vyčůraně. Dali jsme si tři pozávodní, obědovečeři s
árijskym nihilistou,
pak šlofíka a už jen na chuť pár kousků v pivovarskym pajzlu. Pak stačilo
jen projet Bášův etalon a vazelínou vlka a šlo se spát.
Ráno nás sice nebolela hlava, ale všechno ostatní jo.
Mirek si dal platíčko růžovejch na achilovky, já hamáčka od Gabči, samozřejmě
kávičku a jelikož jsme nestíhali start, museli jsme ten kilák v začínajícím chcanci doběhnout.
Nakonec to docela bodlo, protože hromaďák, do kterýho jsme se nanominovali ztrátou
40 minut na vedoucího Beta se Šéďou, vystřelil, jak kdyby se běžela obyčejná
klasika.
Záda nám ukázal jen Vašík Král, my pracovali ve skupině, kde bylo
zhruba osm týmů. Při výběhu na pětku poprvé padla fráze »Tohle špatně skončí«.
Na sedmičku se to trochu trhlo, protože jsme šli rychlejší variantu zprava a i
když Lorenc v brutálním seběhu na osmičku řval bolestí, nějakou záhadou
jsme tam doběhli Vaška Krále a o šest minut Baču s Veganem. Pohled do mapy byl ale bohužel dost krutej - i když jsme už toho měli fakt dost, pořád jsme skoro nic neuběhli. Na
občerstvovačce jsme klasicky zapili lipo Kozlem, hodili hák na klackový béčko
Kubu s Fandou a cupitali dál.
 |
| Lorenc pracuje s Kozlem, já v pozadí s čajem |
 |
| Lorenc pracuje s čajem, já v pozadí s Kozlem |
Na desítce jsme opět doběhli Vaška Krále,
kterýho jsme viděli asi pikosekundu, protože kopec na jedenáctku běžel. To my
se tam sotva plazili a Myro byl prej dost vykydlej – obzvlášť v zabušený pasece
kus před kontrolou. Mně trošku otrnulo, protože pod kopcem na nás čekal další
Kozlík. A nečekal tam jen on, ale taky – jak jinak – Vašek Král. To jsme měli v nohách
dvacítku a připadal jsem si dost dobře.
 |
| Třináctka. A to mi bylo ještě hej... |
Kubu s Fandou jsme nechali za
sebou cestou na čtrnáctku, kde šli nesmyslně přímo terénem místo po cestě a na
patnáctce jsme se klátili zase kousek za Vaškem Králem. Šestnáctka byla po
dlouhý době první kontrola, na kterou jsme utíkali úplně sami, ale nějakou záhadou
jsme si ji luxusně postupem přes napalm ťukli a oprali tam spoustu týmů. Jenže
pak přišla sedmnáctka. Úvodní část terénem mě poslala do totálních sraček a jen
jsem sledoval, jak se kolem nás řítí Panchy s Hlavounem a samozřejmě Vašek
Král. Nenapadlo mě nic jinýho, než si zpívat tuhle píseň od Baumaxy
o člověku, který je ale úplně v prdeli.
Hrozně se mi chtělo sednout na pařez, ale Lorenc furt někam fofroval, tak jsem
se snažil plácat za ním. „To je určitě ten slavnej
hlaďák,“ trklo mě. A taky že
jo. Když jsme konečně dolezli na nějakou cestičku, co vedla jakš takš po rovině,
a Myro se zahleděl nahoru do brutálního kopce s šutrama, rovnou jsem mu
řekl, ať na to vůbec nemyslí. Tohle rozhodnutí, který za mě učinil žaket, bylo
nakonec zlatý. Zatímco hafo týmů vyonanovalo do
samotnýho pekla na ten kopec,
my po cestě docupitali až ke kontrole. Tam sice lidový shromáždění včetně Dýma,
kterej vybíhal šest minut před náma, lomilo rukama, že tam lampion nikde není,
ale sotva jsme přišli ke kapličce, už ho někdo našel. Bylo to fakt stylový –
vrchol naší klátivosti a vyčůranosti přišel po 7 hodinách závodění a 60 kilometrech
na předposlední kontrole. A opět tam byl i Vašek Král. Dlouhatánskej seběh na
sběrku a do cíle musel Mirka děsně bolet, ale pohled na totálně zbídačenýho
Panchyho, který i od nás – mrzáka s prošitym – dostal na postupu z kopce
tři minuty, dost pomohl.
Jo, chtěli jsme být do desítky. Nakonec to nevyšlo o
jediný místo – na Kopeho nám chybělo pět minut. Ale co, je to vlastně taková sympaticky
sprostá výzva, abysme to s Lorencem za dalších 14 let zkusili znova. V kategorii
HH40, ale zase vyčůraně a hlavně bez závodění.
