Nordix, Španělsko, forma jako prase (a další štěky)

Závodní lyžařskou sezónu jsem ukončil na Karlově běhu * Jel jsem jak hovado, ale odjížděl nasranej * Ve výsledcích jsem se našel v nejmladších veteránech * Sociální lyžařskou sezonu jsem ukončil na Zdravotníku * U Boba jsem možná vypil víc piv, než kolik jsem najel za víkend kiláků * Bávo nadojelo ani do šneka, takže jsme museli jet domu s dětma a roztočit kola socialismu * Sjezdařskou lyžařskou sezonu jsem ukončil novinářskym mistrákem v Harrachově * Jel jsem jak hovado a odjížděl na Nordix s vopicí *

Vsuvka č. 1: Red Bull Nordix

Do Špindlu jsem sice přijel se sjezdařskou medailí, ale zároveň dost použitej. V žilách mi kolovala zelená a jégr, ale aspoň to trochu odbourávalo strach. A toho bylo při pohledu na spodek černý ve Svatym Petru hafo. Nepřidalo tomu ani to, že jsem nestihl trénink. Takže za brutálního sněžení a jako jeden z posledních jsem se v Pyřintu pustil naslepo do kvalifikace. Popisovat, co se dělo, nemá moc cenu. Na to se podívejte ve videu. Jen upřesním, že v něm děsně funím a hekám, po prvním pádu na brutální kře jsem myslel, že mám natrženou prdel, ten kopec nahoru byl fakt šílenej a do cíle jsem vleže strkal nohu s čipem jak dement. No na postup do rozjížděk to kupodivu nestačilo.

Z Nordixu jsem jel rovnou na jičíňácký soustředění na Branžež * První dva večery jsem kalby zaspal * Příprava s BéTéčkem měla kvalitu * Dokonce i sportovní * Výsledky jsou ale jen z pivních * Tentokrát mi to nepodělal Jazýček * Tentokrát jsem to podělal já a byly z toho jen brambory * Na velikonoční pondělí jsem si odskočil do práce a pak už začal balit *

Vsuvka č. 2: Na týden Erasmákem ve Španělsku

Jelikož jsem se svými studijními výsledky nikdy neměl odvahu přihlásit se na Erasmus, rozhodl jsem se, že zjistim, o co jsem přišel. Takže jsem si sbalil klacky a puk (víc toho Vueling za basic fare nedovoluje) a letěl za ségrou do Santiaga de Compostela. Abych ušetřil, dal jsem si noc v Barceloně, což byl fakt nápad hodný idiota: bus do centra a zpět 4 éčka, vstup na disco 5 éček, šatna 4 éčka, pivo 5 éček/trojka.
Naštěstí Santiago bylo úplně o něčem jinym. Skvělý jídlo, skvělý bary, skvělá katedrála, skvělý ségřiny spolužačky, skvělej výlet do Coruni na fotbal, skvělá couchsurferka Pili, skvělej její přítel-děsnej pivař-majitel baru-basák folkpunkových Bastards On Parade David a úplně nejlepší pařba na diskotéce do sedmi do rána. Takže ségra díky, bylo to skvělý.

A zvádl jsem i solidně potrénovat. Z pseudolesa mě vyhnaly brutální kopce a ještě brutálnější bodláky, proti nimž je českej napalm příjemnou formou masáže. Takže kromě dvou laufů jsem dal už jen dva sprintíky na mapě - v univerzitním kampusu a hlavně ve starém městě kolem katedrály. A to byl velkej orgáč, i když jsem si samozřejmě mezi poutníky a turisty připadal v dedáčích jak mamlas.
Takže teď jako lituju, že jsem byl flink a sám nejel propíjet a projídat státní peníze. Ale neuděláš nic a já udělal aspoň pár fotek a taky video.

No a pak jsem se vrátil do Čech a měl formu jak hovado * Na sprintovym přeboru Prahy v tyčích mi Mráz nasadil dvě minuty * Na sprintu v Kbelích od mojí atletický základny mi Mráz nasadil minutu a půl * Na klasice z vrakoviště mi Mráz nasadil lehce přes dvě minuty * U vrakoviště jsem si vyjebal kotník a musel lízat asfalt ve snaze snížit manko na Mráze * V Litvínově Mráz nebyl a udělal chybu * Byl to pravděpodobně nejhezčí český orienťák letos * Od Leváka jsem sice dostal čtyřku, ale vůbec mi to nevadilo * Furt držím všechny umístění v elitní desítce (8, 4, 7, 6) * Formu jsem potrvdil na lahváči * Parádní Jéňův závod na Letný jsem vyhrál s devíti zátkami *

V hnědkouhelný pánvi to za hnědku rozhodně nestálo

Čtyřdenní spravování vázání

Jelikož mi už ze závodění, jak říká tenistka Záhlavová-Strýcová, začalo mrdat v hlavě, musel jsem se trochu proluftovat a dovolená v Zillertalu mi přišla jako docela dobrej nápad. Obzvlášť když jsme tentokrát poslali BT ultras dělat průsery do Itálie a urobili si to takový rodinný - čili spousta spravování vázání, plechouty kam se podíváš, nerušenej spánek a tobogány. A poněvadž bylo tři ze čtyř dnů azuro, jako bonus jsem si ožehnul tlamu a na dalších závodech budu aspoň jako černoch trochu vypadat, když tak ještě neběhám.

Naše grupa. Chybí akorát Kuss, kterej už seděl na Schnitzelhütte a vychutnával si řízek přes celej talíř

Vázko jsme s Pidisem spravovali o 106

Doma jsme jeli plechový Pittingry za 39 centů...

 

...na sjezdovce točenej Zillertal Bier za 3,40 - 4 eura

 

Největší zabiják zájezdu byl Pidis a to nejen kvůli fešnýmu účesu na jazýčka

Přehlídnout se totiž dají i cedule velikosti pláten Muchovy Slovanské epopeje...

...a lanovka vám pak za výtlemu vlekaře (který tuhle scénu na Krimml expressu vidí x-krát denně) vohne hůlky do pravého úhlu, aby se při pokusu o narovnání zlomily

 

Jak už to ale bejvá, závodění mi rychle začalo chybět. Nejdřív jsem zkusil uhasit absťák na tobogánu v akvaparku, ale ani (ne)povolený doping v podobě whiskey s kolou mi nepomohl Pidinovi naložit. Příčinu neúspěchu vidím v tom, že on si mohl udělat z plavek tanga, zatímco já, abych změnšil odpor, bych musel poslat trenky napřed. Takže mi nasadil setinu. Nezbylo mi tedy než spravit vázání, v aerodynamickém tunelu vytunil sjezdařský postoj...

 

 

...a potom všem ukázat nekompromisně záda na skikrosu. Dokonce jsem ujel i kameře.

Konečně. Stal jsem se vzorem!

Vždycky jsem hrozně toužil bejt vzorem pro mladý. Takový to: Ty vole, to je Zhaly.kom, jednou bych chtěl být jako on. Jenže v poslední dekádě jsem mohl být vzorem tak maximálně pro mladý trosky. No a tuhle jsem dostal psaní. "Bejkys ses muj minimalne lyzarskej vzor." A pár dní na to další. "Seš můj vzor a budu se snažit se Ti přiblížit alespoň na 5 minut." Sny se začínají plnit, říkám si. Jenže ono to má háček. Ten první nepokrytý projev obdivu přišel od Aldy a ten druhý od Lochnese. Čili vzorem sice jsem, nicméně - pánové prominou - pro starý.

Každopádně na svym obrazu dál pracuju a prosincový povzdychnutí, že se z mýho blogu stal alkoblog, pomalu bere za svý. Což potvrzujou i poslední dva víkendy...

Onanie v hlubočáku

Neustálý pendlování mezi Prahou a Novym Městem kvůli biatlonu mě neodradilo od toho, abych tejden po MS jel na Vysočinu znovu. V sobotu jsem si střihnul v blizardu LOB, zařízl Bořana a vyjel si áčko. Čili cíl splněn - příští rok nebudu muset s béčkem najíždět fikačky. Odpoledne se jel prolog a i když nalitýho Bokynu dovezl závějema Fujda, skončilo to debaklem - ostatně jako vždycky, když se spáruju se Zvířátkem. Loni na Botasu nás na pivních kvůli jeho brutální kose diskli, tentokrát vopíchal špatnej lampion. A to jsme mohli mít skalp reproše Drama. Uklidnit jsem se musel jet na lyžařský motokros ke Ski hotelu.

Přes noc napadlo deset čísel sraček, oteplilo se jak v Bibione a tak bylo jasný, že Ski Adventure bude fakt adventure. Zatímco Lorenc s Fujdou vytáhli šoupačky, my jsme museli bruslit. Nebylo o čem přemejšlet: bude to pěkně na hovno. Paradoxně nám ale tahle velká pravda pomohla, protože tak bylo mnohem jednodušší mít tenhle hovadský závod totálně na háku.

Hned jsme zavrhli kontroly u Novýho Města, protože tam to bylo na bikiny, a vyrazili do hvozdů za Fryšavou. Rozhodnutí to bylo dobrý, protože Klacky se v čárkách nad městem utopili v hlubočáku, aby je pak poté, co měli totální hančovačku a přelézání ohradníků za sebou, nasral skútr projíždějící stopy uprostřed závodu. I my potkali uatuak až ve chvíli, kdy už jsme ho skoro nepotřebovali, ale bylo nám to tak nějak jedno. Pomohli jsme si neprotáhlou silnicí k jedničce a pak si vychutnali totální onanii v tečkách. Mutanti nám to sice trochu šlápli, ale bruslit se nedalo ani trochu. Pak Boky zase dostal křeče, ujela mu Who-is-fucking-Elis a s časovou rezervou jsme se doplácali po necelých pěti hodinách do cíle. To Lorenc s Fujdou nestíhali, což bylo slyšet přes celý Vlachovice, a díky penalizaci jsme jim nasadili jeden luxusní bodík. Mirek si pak nedal ani guláš a řekl, že už tuhle píčovinu nikdy nepojede. A já mu věřim a vlastně se mu ani nedivim.

Desítka po pěti dvanáctkách

Tejden na to se jela sedmdesátka, takže jsem si v práci vzal službu, aby nikdo v pátek nedostal debilní nápad, že s nim pojedu. Ale měl bych závodní absťák, tak jsem si otevřel termínovku a našel si Kbelskou 10. Jelikož od letoška běhám atletiku za Sokol Kbely, přišlo mi to jako stylová premiéra. Číslo mi nakonec nechal kouč Šéďa, kterej se vymluvil na rýmičku, takže jsem se musel pěkně vohánět, abych mu neudělal vostudu. Začátek byl dobrej, ale na druhým kiláku jsem zjistil, že mě ty silniční závody moc nebaví. Ještě horší to bylo, když se vyběhlo na pole. Neuvěřitelnej vopruz. V půlce jsem měl na hodinkách 19:02, přeřítil se kolem mě Cholera a moje mental power byla na nule. Pak mě ale doběhla Danča s Vendulkou, za kterejma se fakt pěkně cupitalo, a veškerá mentální síla byla zpět. S nima jsem zvádl i pekelnej výběh podél naváděcích světel letiště a v seběhu k cíli jim frajersky ukázal záda. Nakonec z toho byl čas 38:44, z čehož teď Danny nemůže spát, pochvala od Šédi ("Jsem myslel, že to oblezeš za 45´") a včasný příjezd do fachy na poradu.

Bohužel další upgrade mý aury je v ohrožení, protože jsem dostal rýmičku. Těžko říct, jestli to bylo kvůli páteční výpravě s Bokym a Dejnou na koncert (zpěvák sice vládl angličtině, ale bohužel neuměl moc zpívat), ze kterého jsem aspoň utekl včas a vyhnul se návštěvě Madonny (kdo byl na besídce, ví, o čem je řeč), nebo mě to ofouklo, když jsem lízal asfalt kolem vysočanský radiály. Každopádně další výsledky budu sbírat na sjezdovkách v Zillertalu...

Jak jsem po třech letech šoupal (VIDEO)

Prej lyžuju jak za mlada. Už mi to řeklo pár lidí, ale já si myslím, že to je naprostá hovadina. Stačí zavzpomínat. Začínal jsem na rubínkách na Eduardu pod odborným dohledem a bičem pana Kočího. Pak jsem jezdil s Prochorem do Jilemnice, kde šlo hlavně o společnou saunu a silvestrovský rumový štafety. No a nakonec jsem brázdil z Rokytnice Čerťáček a když jsem měl fazošku, dojel jsem i na Snídani. Takže jestli fakt lyžuju jako za mlada, tak bych se na to měl hodně rychle vysrat.

Ale než to definitivně zabalim, objel jsem ve svý superzávodní formě další dva pretěky. A byla to jedna větší taškařice než druhá.

Bedřichovská pětihodinofka

Všechno se podělalo už ráno, když jsem si nestihl udělat míchaný vajíčka a namazat lyže. Pak jsem v úlu vyzvedl Bokovku s Dejnou, v Ikee Mirka se stolečkem Lack a jelo se skrz blonďatou zkratku na Bedřichov. Spolupráci z lyžařských rogáčů jsme měli s Bokym nacvičenou z loňska, ale tentokrát jsme radši vzali gumyšuk, protože v Senegalu na vlnách uatuaky nejezdí.

Na startu, kde jsme se mimochodem potkali s humaniťáckym Bokovkou, jsme se rozhodli pro variantu zleva, abysme jeli na Kneipu příjemnější kopec přes Máří. Hned na 25 potkáváme Pačáky, takže navazujeme spolupráci a bereme vocasní 23 za deset bodů, 22 za kilo a lezeme děsnej krpál na Hřebínek. Tam se motá kotel mutantů a jeden z nich kvůli nám letí po hlavě do hlubočáku. To jsem Bokymu přišlápl hůlku, on lehl a vyděsil strejdu s tornou na zádech tak, že ze stopy vyskočil do závěje. Vše korunoval kolem šinoucí se mutant, kterej na úplně bílýho pána lezoucího ze škarpy prohodil: "Můžu si vás vyfotit?"

Pak lezeme do hlubočáku i my, abysme dohančovali na sedlo Holubníku a ulovili tam mamuta a 18 za vosmdesát. Na 17 flirtujeme s Béčkama a na Čihadlech obědváme a zvažujeme kam dál. Na protrženou se nám nechce, tak volíme směr Smědava. Cestou dolů potkáváme Lorence z Betem, který se nám děsně smějou, protože ví, že tenhle kopec budeme muset zase vylozit. Na Předělu porušujeme ostudně pravidla, ale kdyby Boky sjel na 15, tak ho z tama už nedostanu. To ostatně jízlivě komentují Hvězdář s O-Pérákem, načež jim Zvířátko doporučuje věnovat se po večerech více samohaně.

O pár stovek metrů dál ho stylově začíná bolet ruka a vypovídá poslušnost. Takže 14 necháváme 14, dvanáctku dvanáctkou a měníme status závodu z nasbírat co nejvíc bodů na dostat se do cíle. Na Smědavě jde Boky logicky na gumu a já konečně poznávám pocit, jaký to je dělat ten uatuak. Zatím jsem na tom laně totiž vždycky visel já. Času už moc nezbývá, takže bereme vrcholovku na Kneipě, smějeme se mutantům, který nad Kristiánovem napadali do potoka a tahají se ven hůlkama, a cestou ještě hančujeme pro 21. Důležitý jsou body, na to ostatní se vysrat, ale my jich moc nemáme a aby nám je ještě nesebrali, jde Bokyna na Nový louce znova na gumycuk.

Výsledek je takovej, že nás poráží i holky z Konice, který obšoupaly kontroly kolem Bedřichova. Ale hlavně, že jsme si pěkně zalyžovali a Boky zdvojnásobil letošní součty.

Tygří skiatlon

Šoupání mám rád asi jako ráno poté, co jsem večer v opilosti sežral zavařovačku feferonek a zapomněl na to. Čili klasičky mám sice asi tři roky, ale stál jsem na nich jednou, možná dvakrát. O to překvapivější bylo, že jakmile mi Myro řekl, že jede na Břízky na skiatlon, měl jsem hned jasno, že to musím dát taky.

Jiřina, který s náma jel minule na VŠ ligu, jsme vyměnili za Embéčko, což byla výrazná změna k lepšímu (sorry NP). Navíc jsme tentokrát vynechali i blonďatou zkratku, takže jsme měli dost času namazat lyže. Připadalo mi, že tam patlám jelenní lůj, ale docela to drželo, takže jsem neprotestoval.

Ačkoliv jsem vyfasoval číslo 5 a mohl se cpát do první řady, udělal jsem přesnej opak. Pustil jsem všechny před sebe v očekávání nejhoršího. Start jsem si mazácky vychutnal, první pápny předcupital v zúžení a pověsil se za Lorence. Jenže v prvním sjezdu jsem zapomněl, že ty lyže jsou krapet delší než normálně a totálně se vyválel. Naštěstí do kopce to skvěle lepilo, takže jsem pár lidí předběhl a celkově si tu klasiku docela užíval, což musel ocenit i fanoušek Kobřík.

Po 7,5 kilácích přišlo depo, kde jsem ale nebyl dostatečnej frajer, abych si vedle lyží postavil 1/2litr nebo aspoň lahváč. Jak jsem se na bruslení těšil, tak to byla totální vocasárna, protože sníh vůbec nejel. Čili polovinu kola stejně člověk strávil soupažením v ujetý stopě, která aspoň trošku frčela. Nakonec z toho bylo po patnácti kilácích a necelé hodině práce 29. místo se ztrátou nějakých 10 minut. Žádná sláva, mami, ale pro tu už dávno nejezdim. 

Pro pořádnou představu o té taškařici přikládám video. Je to takové hledaní ztraceného času...

Jak jsem sbíral FIS body

Co dělat, když se člověk na deset kilo přiblíží závodní váze a ještě se mu podaří solidně potočit? Jediné - přišpendlit číslo a začít sbírat FIS body. V lednu jsem toho objel (nezaměňovat s ojel) fakt hafo.

1. Hon na Humaniťačky (VŠ liga Benecko)

Sice jsem to slíbil na Silvestra v delíriu, ale já slovo prostě držím. O prvním lednovým víkendu jsem si odbyl svou životní premiéru na hladkých. Sobotní desítkou volně jsem se fakt protrápil, vůbec mi to nejelo, bolely mě záda, porazil mě NPyřin, ale přesto jsem si dokázal vyjet "trojku". Podmínky byly naprosto luxusní: asi pět stupňů, pět čísel sněhu a všude jehličí.

 
Na nedělní klasickou patnáctku jsem se radši ani nehlásil. Jednak šoupat neumím, a pak jsem věděl, že nocleh v Jilemnici nebude zadarmo. Sedm piv a jedna zelená na Vítkáči to potvrdilo. Vrcholy večera přišly v Zippu: Nejdřív Lorenc zahrál pro holky z Humanity od kluků ze Zdravotníku Sanitku, a pak mi totálně vožralá štětka sáhla na zadek. Takže zatímco ráno hoši podnikli hon na Humaniťačky, já si hrál na činovníka a kameramana a radši se jim vyhýbal. Tady je exkluzivní reportáž:

2. Smrt LOBům (Jilemnická 25)

Původně jsme chtěli jet do Vrbna na noční LOB, ale pak naštěstí Lorencovi došlo, jaká to je píčovina, a vymyslel náhradní program. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na Benecko, kde se jela Jilemnická pětadvacítka. Tentokrát byl sníh, žádný jehličí a šajnilo i slunce, takže to byla velká paráda. Jedinou kaňkou byla neúčast Bokyho, kterej dostal rýmičku.

Na závodě jsme kromě FIS bodů dostali i žízeň, kterou jsme jeli hasit na Pláně. Přijel Sivok lesník, Bárťas koupil od realitky uatuak, na Dvorský mají dobrou (leč brutálně pěnivou) Holbu a pinčes mě totálně knokautoval do křesílka. V neděli se ale stejně odjíždělo fakt těžce...

3. LOB v Kauflandu (P NP LOB)

Nakonec mi ale bylo trochu líto, že jsem si nejel do Vrbna zničit lyže, a tak jsem jim naložil na Ladronce, kde KLádin pořádal noční LOB. Byl jsem trochu měkkej, takže jsem sundaval v tunelu a navíc jsem cestou na kontrolu v Kauflandu ztratil legitku a musel jsem se vracet, takže z toho žádnej velkej výsledek nebyl. Ale vzhledem k tomu, že už letos dost možná další LOB nebude, měl jsem z účasti radost.

4. Souboj s klokanem (Rybakros)

Kros už jsem neběžel brutálně dlouho, ale Dany to vyhecoval, a tak jsem kejvnul. Rybakros je desetikiláková brutalitka v Krčáku, kde se běhá jen buď brutálně z kopce, nebo brutálně do kopce. I když jsem to s tempem fakt nepřeháněl, v druhým kole jsem už od nemocnice nahoru totálně cupital. Když jsem se nahoře ohlídnul, viděl jsem blázna v šusťákách a za nim Danyho. To mě nakoplo a dolů jsem valil jak o život. Jenže klokan mi byl furt v patách. V posledním kopci mi přiskákal až na záda a nahoře předběhl. Naštěstí cíl je dole u Labutě, takže jsem v posledním seběhu lehce protáhnul krok a na cílový rovince už jen hlídal odstup. To byla ten den poslední radost, protože pak se dostala na hrad vepřová hlava, z čehož mi je trochu š(l)ouflo.

5. Lyžba ve strništi (Velká cena AgroBio Rokycany)

Když jsem o tomhle závodě s předstihem tvrdil, že to bude super pankáčovina, netušil jsem, jak daleko budu pravdě. Byla to totiž totální pankáčovina. Na padesátym kiláku směr Plzeň je lyžařský areál Těškov. Sedmnáctikilometrový okruh by byl v pohodě, kdyby na něm bylo aspoň trochu sněhu. Takhle se jelo hlavně po strništi a aby to nebylo moc jednoduchý, osmkrát se překonávala silnice. Vyhrát mohl jen ten, kdo nesundaval. Navíc se mi povedlo dokonale ignorovat předpovídané oteplení, takže mě kromě slámy a asfaltu brzdil i sníh. Když mi ujeli i všichni klasici, propadl jsem depresi a nechal se předjet borcem v zelených teplákách, kterýho ale povzbuzovala kočička v lakýrkách. Hrdinou dne byl Lorenc, který na lávce přes potok zlomil hůl a s vypůjčenou bambuskou dojel třetí - na penězích a biopostřiku na rajčata. Kaňkou byl opět Boky, jenž i přes start ve 13:30 nedokázal v poledne vstát.

Dieta podle Zhaly.kom

Na Štědrej den náhodou vlezu na váhu a bum! Pětadevadesát kilo! Vono to je furt hodně, ale co, shodil jsem. A protože nejsem svině, tak se s váma podělím o svou úspěšnou dietu.

Zatimco čerstvej fotřík Lochnes v honbě za pěknou figúrou dva měsíce nechlastal a žral zrní, já jsem na to šel trochu jinak. Všechno to začalo prvního prosince na fotbalovym turnaji, kde mi dal někdo do žeber. Dva tejdny jsem se pak mohl jen válet a i to bolelo jako prase. Takže do Vánoc jsem byl všehovšudy dvakrát lyžovat na Jizerkách a to bylo ze sportování všechno. Naopak v přísunu alkoholu jsem se nijak nešetřil, což je vzhledem k množství akcí v prosinci pochoPITELNÝ. Za všechny bych rád zmínil tradiční besídku, která se letos stala masovou akcí a příště asi budeme muset objednat celej sál. A vedle toho, že jsme se zbořili, tak jsme byli i poměrně kontruktivní.

Konstruktivní besídka: Přesun od parku Princů (MAX) do disco klubu Madonna

No a jelikož jsem se ani v jídle nijak nešetřil, byla ta štědrodenní pětadevadesátka fakt zázrak. Skoro si říkám, že bych si tuhle dietu měl nechat patentovat, protože by mi lidi za ní urvali ruce a mohl by z toho kápnout nějakej keš.

Po dvou dnech totálního vánočního obžerství jsem ale dal svý dietě vale. Na Zdravotníku se prostě drží blbě. Za tři dny jsem tam naklouzal 145 kiláků, v pivu si jen občas smočil rty a cpal se maximálně čínskýma polívkama. Na víkendovou službu do Prahy jsem se tak vracel solidně utočenej. Abych ztrátu dvou dní dohonil, nařídil jsem si na silvestra budík na 5:20, udělal si kotel kafe, naložil do kundolapu skočky a helmu na motorku a vyrazil na Pražáka zpět do Rokytnice. Na Lomeňáku se jezdilo bez front, takže jsem čtyřhodinovou nonstop sjezdovačku proložil jen klobásou a jednou plzničkou, abych měl dost sil na odpolední fázi. Tou bylo úspěšné odbytí Adolfky, ze které jsem si, jak jinak, přivezl krásný žaket.

Krásy Krkonoš lze většinou obdivovat jen cestou na Adolfku. Zpět už člověk vidí jen mlhu (i když je jasno).

Sice výprava na Alfoncku (36 km) byla první letošní lyžovačkou, během který jsem za den nedal přes 40 kiláků, nicméně mě spolu s brutálním vstáváním a sjezdováním zničila tak, že to vypadalo, že se novýho roku nedočkám. Naštěstí na Zdravotník ze Senegalu přisurfoval Boky. Černý gazely, jak sliboval, nedotáhl, ale světlých měl plnej bágl a zábava se brzo rozjela, za což lze i poděkovat jedné kamarádce Zdeňka Nademlýnského.

O půlnoci jsme tradičně dali Císaře Pána, vzali vytuněný vozembouch se štětkou a vyrazili na Skácelku. Co se tam dělo, slovy popsat nejde, takže to snad za mě udělá následující video:

Ráno jsme se sušákem dali zdravotní Snídani, čímž jsem se dostal na letošních 290 kiláků a tak můžu vyrazit závodit, a jeli každej sám svým vlastním autem domů. Bokymu cestou bávo shořelo, Fujda přemýšlel, Mirek radši vůbec neodjel a já se celou cestu bavil vzpomínkou na zápis v knize na chalupě, který tam v létě nechala soužka učitelka Jarmila z gymnázia v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý. Teda kromě Lorence.

Kdo jiný, kdo jiný než strejda z dědiny,
vzpomenul si na Jarmilu, nejsem jediný

(Ne)kulturní okénko

Tak jsem si projel pár poslední příspěvků na blogu a zjistil jsem, že se z něj stal solidní alkoblog. Aby to nevypadalo, že jsem totální násoska (což samozřejmě nejsem), rozhodl jsem se pro změnu publikovat i jeden kulturní poust, abych si u inťošek zlepšil renomé.

Minulý týden jsme totiž zavítali na kocert Xaviera Baumaxy, co ale nebyl koncert, ale spíš recitál. On to vlastně ani nebyl moc recitál, jako spíš taková permormace. A ona to vlastně ani nebyla performace, jako spíš taková demence. Vlastně spíš sračka. Warum?

Vystoupení v Divadle Na zábradlí začalo pásmem asi čtyřiceti básní Em Rudenka. V jejich recitaci se střídali samotný Em a samozřejmě Xavi. Pár jich bylo celkem dobrých, ale většinou to nebyla žádná hitparáda. Sál se vlastně smál jen proto, že v jeho zadní části seděla skupina totálně vožralých/zhulených lidí, který se smáli úplně všemu a dělali solidní bordel. Asi najatí herci.

Přestávka tedy bodla. Hlavně jsme doufali, že po ní začne konečně nějaká šou. Nezačla, dál se četly básničky. Pravda, jejich vulgarita neúměrně vzrostla, takže se recitovalo o hovínkách a já nevim čem ještě. Nakonec Xavi chytil sladký dřevo a začal hrát. Nicméně všechny písně v dvojnásobnym tempu. Připadal jsem si, jako kdybych se účastnil nějakýho pokusu s názvem: Jak dlouho je divák, co zaplatil dvě stovky, schopný snášet interpretovy sračky. Když Baumaxa začal dávat písně, který při poslechu CD automaticky skáču, protože z nich jen bolí hlava, utekli jsme na bar. Evidentně jsme nebyli první, bo hlediště v tu chvíli bylo v podstatě poloprázdný.

V přilehlé kavárně už nasával Em Rudenko, a tak jsem neodolal a jal se ho tázat, co to kurva bylo. Docela jsem si z toho dělal prdel, on nejspíš taky, nicméně můj herecký výkon byl odpovídající kvalitě přilehlé scény. Třeba takovej Lorenc si celou dobu myslel, že to myslím vážně. Každopádně jsem se dozvěděl, že nerozumím umění, že mám chodit na Anetu a Neckáře a že je Emovi jedno, že právě přišli o fanouška. Rudenko pak zdecimovaný argumenty radši utekl popíjet a brečet jinam.

Coolturní tip

Když už jsem se teda pustil do tý kultury, tak vám dám jeden tip. Vždycky jsem myslel, že neexistuje člověk, kterej by mrčel víc než Boky (kromě Trautenberka, ale to není reálná postava). Omyl. Exituje. Jmenuje se Karl Pilkington a je hlavní hvězdou pořadu britského kanálu Sky An Idiot Abroad. Proti tomuhle týpkovi je Zvířátko lehce rozmrzelý optimista.

Celá šou je postavená na tom, že Karl cestuje kolem světa a neustále při tom mrčí. Tam, kde lidem padá čelist, on nadává. Tam, kde klasické cestopisy básní o tom, jaká je to krása, Karl kroutí hlavou a nechápe, proč to tam postavili. Nelíbí se mu nic. Ani egyptský pyramidy, ani čínská zeď, ani Ježíš nad Riem ("vypadá to jako obří sloup").

Boky mi to snad odpustí (a Jiřin vám to potvrdí), ale v jedný scéně by klidně mohl hrát místo Karla on. To když v díle z Indie odmítne použít tamní záchod. Argumentaci, proč to nejde, totiž mají úplně stejnou.

Tak-jsme-první-my-a-no-a-co!

Podzim je fakt náročnej. Až mám pocit, že se toho konce světa (21. prosince) ani nedožiju. Zatímco Turman byl takovej na zahřání, pravý tříetapový peklo vypuklo týden po něm. Lachoutka, DC turnaj, OB ples. Total death...

Triumf na Petříně

Začalo to pátečním Lachoutkem. To je takovej sympatickej závod, na kterej mě vzal poprvé před rokem Pidísek. Start je na Palačáku, účastní se čtyřčlennej tým, máte seznam 20 pražských hospod od Stínadel po Vyšehrad, z nich se vylosuje osm, v každý si dá každý pivo, devátý je v Jamajce a jako desátý se pije lahváč pod rozhlednou na Petříně.

Loni jsme to měli rozběhlý na bednu, ale jeden bejkysův spolužák se několikrát pokosil (co blitka, to pět minut penalizace), takže jsme skončili osmý. Proto jsme udělali změny v týmu. Spolužáka nahradil Lorenc, další spolužák Kubys dostal důvěru, přejmenovali jsme se na Klacky.cz a šli na to.

Tady jsou naše postupy:

Zobrazit místo Lachoutek 2012 na větší mapě

Docela nám hrálo do not, že to bylo letos roztahaný a nedalo moc jedit sockou, protože jsme jako jediný přišli v běhacim. Zabil to Lorenc, kterej se po centru pohyboval v Pyřintu. Pak nás skoro zabil znovu Lorenc, protože nasadil mezi nálevnama brutální tempo. Kubys po druhym kousku na Starý Poště nevypadal moc dobře, ale bejk se kousnul. Jedničky začaly naskakovat, ale v putykách kolem Palačáku se na nás nepříjemně dotáhly blondýny (nějakej borci v parukách). Nicméně jsme je setřásli zkušenym postupem přes železniční most na Smíchov, kde už naopak Kubys vládnul a Lorenc tuhnul. U Kočárka jsme si potvrdili, že jsme první, v pohodě popili i v Jamajce a jelikož nám ujela lanovka, vycupitali až na Petřín. Závěrečný lahváč byl formalitou, takže vítězství bylo naše.

Klacky.cz slaví s pohárem. Zleva Kubys, Pidísek, Zhaly a Lorenc

Pořadatele jsme zaskočili nejen překvapivym vítězstvím, ale taky brutálním náskokem 21 minut, závodem bez jediný kosy, uklidňováním fízlů (to bejk Pidis) a vynesením dvojté dávky Bráníků k rozhledně - to abychom měli pivo i na cestu dolů. Takže pivkem se naplnil pohár a jelo se do Popo na Újezdu. Tamní naší produkci bude lepší více nekomentovat.

Ostuda na turnaji

Naštěstí jsme se dostali docela brzo do postele, takže ranní stav úplně neodpovídal objemu večer zkonzumovanému. Což bylo jenom dobře, protože jsme měli být v devět v Jesenici na fotbalovym turnaji. Kupodivu jsme se fakt sešli, i když Lorenc musel na autobus jet taxíkem, a přimrčel i Boky. První zápas jsme vyhráli na pořádajícím Atlantisem 2:1, když jsem se trefil i já. Jenže pak se zranilo Štěští, domů odjela Náhoda, Formu vykouřilo bídísko a začala úřadovat jen Ostuda.

Pan redaktor Kvasnička nám s Klokanama nasypal čtyřku, Pavlík s Hunalem nám naložili naskutečných 0:13 a ačkoliv jsme v zápase o všechno vedli díky výhozu LA4 z branky do branky, nakonec jsme ho prosrali 1:4. Nejvíc byl Kládin, kterej šel na chvíli to branky místo Lavora, a chytal asi tak jako Spud v Trainspottingu. Takže jsme skončili poslední a smutek zaháněli kelímkama.

dO-GALA

Ve značně použitém stavu nás v Jesenici nabralo pár střízlivých dobráků (díky Íčko, Lucko, Masho a Fando) a odvezlo do Pardubic, kde byl v sobotu večer orienťáckej bál. Já byl rád, že jsme po letech s ním neměl nic společného, takže jsem se mohl, ostatně jako většina mých kamarádů, věnovat obléhání baru. Myslím, že nám to šlo docela dobře, protože z vyhlašování jsem neviděl vůbec nic.
Kapela Regent byla celkem zoufalá, obzvlášť když jí docela dlouho nehrál aparát (a neměl nás tak kdo srát a srát), ale myslím, že jsem i pár sukní prohnal. Taky se mi podařilo zprodukovat vystoupení pěveckého dua Sosák-Šéďa, kterým jsem opatřil text zásadního kusu jejich repertoáru Když se zamiluje kůň a oni si tentokrát udělali menší ostudu než obvykle.

Zřejmě moje jediná fotka z O-Gala. V pozadí vášnivě diskutuju s Buznou o hubnutí.

 Asi se toho ten večer dělo víc, ale zelená mi vymyla mozek podobně, jako to udělala branka lyžaři Maxu Franzovi. Každopádně jsem musel být při smyslech, protože jsem nešel přes celý město na nějakou diskotéku, ale po jedničce v nonstopu šel chrápat.

Ráno jsem se vzbudil, jak kdyby měl kouzelník Žito mlátil celou noc jako žito. Nějak jsem se dokodrcal na vlak, dojel domu a šel do práce, což byl fakt boží trest. Ještě větší ale je naražený žebro (zřejmě z fotbálku), protože kvůli němu němůžu ani spát, natož třeba běhat. Nicméně jelikož se blíží Koniáška, podnikový vánoční večírek a pak konec světa, je to celkem fuk.

Turman 2012: S bůčkem až do zpráv na Novu

Turman 2010: Pochod. Turman 2011: Práce. Vzhledem k tomu, kolik jsem v minulosti na různých Tur/Svor/Smrž/Har-manech zažil švandy, mi tahle statistika přišla dost smutná. Takže letos neměl šanci ani BTpochod zakončenej Sestrama, ani zabijačka, kde se nešetřili moji bleskoví kolegové.

Vejlet jsem odstartoval ještě v Praze vrabcem se špenátikem, který mi neurobil vela dobre. Zapít to po příjezdu k Laššikům na statek pivem a zelenou taky nebylo úplně fajnový, ale kdo maže, ten jede. Obzvlášť když se hned na začátek běhá na lyžích. Takže jsem na sebe hodil komickej převlek činovníka fotbalovýho svazu, nasadil medžuzy a šel na to.

Start mi vyšel a nezastavil mě ani Boky, kterej se po pár metrech totálně rozsekal a špičkou od Sportenek si propíchl nohu.

Já si Řepkou luxusně procupital, v sadu jsem za to vzal, vodraz byl tutovej a na rambodrom jsem šel jako třetí.

Tentokrát se nelezlo po stodole, ale po drátech nad rybníkem. Nic extrémního, spadnout z toho skoro nešlo, takže trošku nuda. Na druhou stranu ale nešlo ani předjíždět, takže jsem furt držel třetí flek.

Po rambrodromu jsem brutálně dobře zvládnul depo, takže po pár metrech orienťáku jsem byl najednou první. Když jsem cestou na dvojku začal přemýšlet, co udělám s hlavní cenou, proběhlo kolem mě asi pět borců včetně Lišky a já byl zpátky na zemi. Taky mi hned utekli, ale jako pravej zkušeňák jsem je docvaknul na čtyřce, která fikaně visela v koruně stromku a nebyla vidět. Jenže pak přišel kopec, polednímu vrabci se znelíbila zelená a já měl co dělat, abych je udržel v sobě. Tudíž mi zase všichni zdrhli. Ještě jsem dostal jednu šanci, ale kontrolu v křoví našli těsně přede mnou a já ji zmerčil až po pětiminutovým šukání, právě když se přihnala další skupina v čele s Bokovkou.

Takže bedna byla v trapu a začal souboj o to, aby mě necvaklo Zvířátko. Při druhym průchodu rambodromem jsem naštěstí na lanech ustál zákeřný fauly ze zadu, rychle do sebe vrhnul zelenou, a pak se vrhnul do rybníka.

Pro skok do zelenýho humusu jsem nemohl zvolit jinou figuru než slavný bůček. I když nebyl stylově úplně v pořádku, tak stačil na to, aby mě dostal do zpráv na Nově (čas 1:15). Čepici z Kapra jsem bohužel utopil.

Nakonec z toho byl sedmej flek kousek před Bokym, kterej pro změnu utopil svou prasečí mlynářskou čapku.

Večerní veselice probíhala tak nějak tradičně. Nakonec přijel i Lorenc s Kládinem, kteří ještě odvezli Lebku, Hendyho a Kama do Valdic na Sestry, když je náhodou potkali, když vezli do Sedmihorek stopaře. O úlet večera se postaral nějakej Slovák, kterej se vzbudil ve chvíli, kdy jsme pařili na Pražskýho démona, nejdřív zničehonic zmlátil mě, pak Bokyho a pak řekl: Sorry, já chytil nerva a zase usnul. Radši jsme to zabalili, protože při Sabotáži jsem Bokymu lopatkama skoro useknul prst.

Ráno to byla větší sláva, než jsme čekali, takže stačil boršč ke snídani a mohli jsme jet domu. Protože v neděli scházel přesně měsíc do Posázavský stezky, řekl jsem si, že bych mohl začít trochu trénovat. Seběhl jsem tedy do Modřan na cyklostezku, cestou na Zbraslav pošounil (kraso)bruslařky, vylezl na Závist a chcípnul při přeběhu Břežanskýho údolí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Beta, jak brečel po VelKundě: "Stárnu, tuto skutečnost jsem zjistil včera, když jsem se večer před startem Velké Kunratické cítil unavený a ani jsem nevyrazil na koncert TYVOLE kapely mých bráchů. Kde jsou ty roky, kdy jsem v sobotu před VK závodil na Turmanovi a veselil se až do 4 hodin ráno…"

Takže jsem vlastně lepší než reprezentant, i když jsem z Točný šel indiánem a po dvouhodinovym výběhu/výletu si musel nechat dovést jídlo (damejidlo.cz).

Sraz kapřích bohémů

Letošní kapr pro mě nezačal fakt dobře. Probudil jsem se a děsně mě bolela hlava. Což by nebylo nic divnýho, kdyby bylo sobota, neděle nebo aspoň pondělí. Jenže von byl pátek. BT limit u Veseckýho se prostě trochu vymknul kontrole a když se vymknulo i moje myšlení, skončil jsem s Lorencem na Hudbě Praha mezi panelákama na Chodově. To by bylo ještě v pohodě, kdyby koncert neskončil pět vteřin po našem příchodu. Aspoň jsem pak s Myrkem nejel močit na Pavlák.

S křížkem po koncertě. Slyšeli jsme poslední dva akordy.

Takže v pátek jsem se k vlaku šoural s bolehlavem, bolebřichem a methanolovou rumkolou v báglu. Když se pak vydal rychlik z Hlaváku směr Protivín, říkal jsem si, jestli už na tohle nejsem trochu starej. Chlast, bordel (ve smyslu nepořádek) a řvaní, znáš to... Pak na Smíchově přistoupil Bořan, já se napil okeny a Krajícovo vodky a nějaký moralizovaní vzal (Hendyho) čert.

Hendy s čertem v bandasce

Jízda byla klasická. Průvodčí byli hned tři a ten jedinej pravej byl naprosto v pohodě, cestující z našeho vagónu zdrhali, jak když do tramvaje přistoupí houmlesák, a Znám jedny Vodňany, znám tu prdel, znám... V Protivíně jsme stihli oslavit gól Malty, vyfotit se s Bořánkem a vytvořit na nástupišti epesní pisoár. Číčenice si nikdo nepamatuje a na záchodě se do Vodňan jelo fajně, jen nás pak někdo nechtěl pustit ven, takže se skoro dojelo až na Pražák.

Další program byl klasickej. Intr, bowling, Družba, o melouny boj,... Jenže pak jsem ztratil SKLÍČKO vod brejlí. To, že jsem po Družbě lozil po čtyřech, nebavilo víc lidí, ale Krajíce kvůli tomu nikdo do hlavy kopat nemusel, o dělu Zuzce nemluvě. Hendy zavolal cajty, mě rozsvítili, takže jsem mohl líp hledat sklíčko, a za chvíli začal výslech. Cajtovi jsem řekl snad i to, co jsem nevěděl, ale nakonec jsem vyměknul a sklíčko jako škodu nenahlásil. Ještě by museli vzít otisky a rozjet pátrání. Nicméně Družbu jsme tím zavřeli, ale ono už stejně bylo skoro ráno.

Na kaprovi se mi líbí, že to je každej rok jako přes kopírák. Vlak-družba-cajti, prostě jistota za jistotou. Stejnou jistotou je i sobotní ráno. Z intru to je na blešák, co bys doplivnul, do bufáče pak ještě blíž. Vývar z rakve byl fakt brutální, kafe jenom s lógrem a chlebíček volezlej, ale nic jinýho jsme si ani nezasloužili. Stejně jako kapří trať. Třináct kiláků fakt brutus: Plot v bordelu, vysokej les uprostřed neproniknutelnýho napalmu, rána od ohraníku do kulí, špatně postavená kontrola, falešnej lampion vedle lampionu s telefonem a Veličenstvo, který na trati potkali snad úplně všichni. Bokymu jsem nasadil 19 vteřin, takže jsem mohl být spokojenej.

Jenže ze 105 minut práce jsem dostal strašnou žízeň, a tak jsem hasil vo sto péro. Na shromaždišti, intru, u Číňana, v hospodě. No a có?! No právě. Kapří zábava byl letos totální úpadek, protože dědek za magneťákem měl asi tři písničky a škemral po nás flešky s nějakejma flákama. Takže jsme si dali Olympiky a šli zase do Družby. Překvapivě nám tam nikdo nechtěl rozbít držku a nejvíc v pohodě byl vyhazovač Mekáč, se kterým jsem se nad ránem loučil jak s největšim kamarádem a slíboval mu, že za rok přijedeme zase. Což je celkem jistý.

Zahalekali jsme si jen trochu (Foto Kali)

V neděli jsem místo do Krtel musel do Prahy, protože na mě čekala služba. Budíček před osmou a pak půlhodinový čekání na zpožděnej bus mě skoro zabilo. I když jsem to hned zalomil a vzbudil se až v Praze, na Knížecí jsem se vypotácel, jak po srazu kapřích bohémů. Z přímek se staly zatáčky...

Nejlepší trénink na klasiku

Štafetovej víkend u Prahy pro mě skončil debaklem. Na Konopišti jsem chtěl zavzpomínat na svůj zdejší sprintový titul z H16, takže jsem to během závodu vzal do muzea, kde byl ale v oddělení třitihor jen bílý krokodýl a medvěd a liška a kamenní trilobiti. Sparťanský štafety jsem šel jen tak co noha nohu mine, takže jsem z prvního úseku přiběhnul skoro poslední. No a v neděli, když jsem se konečně na Voskovce rozběhnul, jsem si vyjebal kotník a nebýt to štafety, tak jdu rovnou na kelímek a vypustím to hodinový pajdání ke stánku.

Není divu, že jsem si potřeboval trochu spravit chuť, na což se skvěle hodily dvě akce v následujícím týdnu. Tím prvním byl Lahváč trenéra Brázdy, kterej na Přehradě pořádal ten, co běhá na mladou paní. Jak se ten víkend před tím posralo všechno, co mohlo, tak tohle byl opačnej případ. Sleduj mapu s postupy a záviď!!!

Nejdřív jsem namapoval trojku, ale když jsem viděl, že na nejbližší čtyřku běží jen jeden člověk, tak jsem jí vzal cestou. Byl to Pápn, kterej ale pak šel někam pryč. Po vysátí útočím na trojku, kde se už láduje teplym Braníkem Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech. Jsou tu tři, poslední bere Buzna, kterej už splasknul potom, co ho na Voskovce vopíchali sršni. Zkoušim ještě dvojku, kde už tomu moc nedávám, ale zase tu saje jen Seskočil, takže během deseti minut mám třetí. Cestou na mapu pěkně pěním a zase si vyjebávám kotník.

Váhám kam dál, ale nakonec vyrážím za Pápnem a Fanfunem co nejdál od Přehrady. Desítku šukaj o kus dál, takže sedám k připraveným kuželkám. Druhou dává Pápn, Fanfun hubuje a běží do napalmu na devítku. Pápn saje rychleji, takže zdrhá taky na devítku, ale ta se mi nelíbí a jdu rovnou na osmičku. Jsou tu tři, první kopu, co to jde, s druhým si lehám na louku a kochám se. Za chvíli přibíhá Fanfun a kochá se taky. Cestou zpět už pěkně šněruju.

Na mapě jsou už i kontroly za Přehradou, kam se mi fakt nechce, protože s kotníkem toho moc nenaběhám. Přibíhá Jiřin a říká, že s někym hledal dvaadvacítku, ale ten někdo tvrdí, že ji nenašel, takže tam jedno zůstává. Hurá na něj, je to brnkačka.

Od startu utekla asi hodina, já mám sedmičku a docela to jde. Podruhé zavrhávám cestu do Bokylandu za vodou a šlapu po známé cestě. Osmadvacítka nabízí jedno zbývající pivo, na čtyřiadvacítce kalí Sosna, ale taky tu ještě jedno je. Cestou zpět potkávám mrčící Zvířátko jen se dvěma, který tvrdí, že jsem podvodník, že nejde mít už devět piv. Sedám k vohni, dávám buřta a užívám si, že mám sice stejně zátek jako Pápn, ale nemusel jsem kvůli nim absolvovat rogaining po Přehradě. Mě stačilo lehce před šest kiláků a devadesát minut času.

Tou druhou akcí byl novinářský desetiboj - tradiční podzimní show, kterou jsem šel v pátek už potřetí. Proto jsem si připravil takovou výsledkovou statistiku, kterou jako teď vokomentuju. Čekuj grafy a čti!!!

Stovka je v mym podání bída, protože to je moc krátký a než se rozběhnu, tak už kráčim v cíli. Časy běhám furt stejně zoufalý, ale na druhou stranu tu je prostor na zlepšení. Kámen úrazu přichází v dálce, resp. všech dalších disciplínách, kde je potřeba se odrazit. Zatímco loni mě bolelo jen pravý koleno a mohl jsem se odrážet z levý nohy, letos jsem přijel s vyjebaným kotníkem, takže to moc nešlo ani z tý levý a je zázrak, že jsem vůbec někam skočil. Ale jak řikám, tak určitě a vostuda. Pro vejšku to platí dvojnásob a nemá ani cenu to komentovat. Sto třicet bych měl v podstatě překročit. První osobák přišel v kouli, kde jsem poprvé přehodil 9 metrů. Říkám přehodil a ne převrhnul, protože lekce s Pidinem jsme nestihli a furt s tím zacházím jak s krikeťákem. Druhý osobák přišel hned vzápětí, když jsem se na čtvrtce dostal pod 60. Sice jen o sedm setin, ale zlepšení bylo celkem velký. A příště pod 58... Pak přišel další průser a to překážky. Za ty jsou docela luxusní body, ale skákat jsem mohl zase jen z levý, navíc občas jsem i na levou dopadl, takže zoufalost. Čas sice na úrovni loňskýho, ale to znamená jen to, že jsem stejnej dement. Na disk jsem si věřil, dokonce jsem tam lupnul nakonec i kompletní otočku, ale bylo to o metr horší než loni, takže nespokojenost. Ještě horší byla tyč (o který skáčeme do dálky do písku), kde se opět projevily problémy s odrazem. Každopádně jsem s ní skočil míň jak bez ní, což není zrovna něco chvályhodnýho. Chuť jsem si spravil v oštěpu, kde už se pomalu přibližuju 30 metrům, a byl z toho třetí osobák. Ten čtvrtej pak padnul na patnáctce. Jelikož mi už nehrozil posun ani pád výsledkama, řekl jsem si, že to lupnu pod pět. Dlouho to vypadalo dobře, držel jsem si tempo pod 20 vteřin na stovku a ještě 200 m před cílem jsem měl šanci, ale v poslední zatáčce jsem se musel vyhýbat o kolo doběhnuté soupeřce, ještě trochu zafoukalo, ucítil jsem rýmičku, zaklínila se mi noha mezi kameny a nevim co ještě, takže jsem to o 1,3 vteřiny nedal, což mě nasralo mnohem víc, než všechny dálky, výšky a překážky. Ale aspoň vím, že mám před BT limitem docela fazošku. Teda pokud nějakej bude...

Jinak doufám, že jsem některými výsledky v desetiboji dal Šéďovi jasný signál, že to s reprezentací kbelskho atletického oddílu, do kterýho mě (a taky Bokyho, Flašku a vrhače Pidise) na vodě před zraky Tělíčka naverboval, myslím vážně.

Postřehy z Londýna 2

Poprvé jsem byl v mekáči * Mám za sebou vrchol olympiády * Bolt to nebyl - stovku jsem kvůli rozhovoru s přítelem tenistky Hlaváčkový viděl v Českém domě * Mym vrcholem byla ztráta napájecího kabelu k počítači * Zapomněl jsem ho v tiskáči a nějakému hodnému kolegovi asi sám spadnul do batohu* Od vyhození 50 liber do kanálu za nový s britskou koncovkou mě zachránil kolega Kohout z ČRo * Nejen, že jsou Kiki a Maki pěkný, ale je s nima i hezký povídání * S olympijskou medailí se dá hrát pupendo * Půl kila kovu pěkně pleská * Koupil jsem si guláš za 550 korun * Chutnal jako ten z vývařovny za devět pětek * Byl dobrý, ale bylo ho přeci jen málo * Po deseti dnech jsem si šel znovu zaběhat * Nejlepší uspávadlo je plechovka cideru * Když potkáte na ulici pěknou holku, máte jistotu, že to není Britka * Ty si libují ve štětkozitě * Londýn: Velký město, hodně štětek * Víte ještě, kdo je Adélka Sýkorová? * Hölzlik z ČT zná Paroubka a dokonce Paroubkovi říká Paroubek * Prej ho to naučili raftaři * Tak jsem mu narval * Nenávidím bezpečnostní prohlídku při vstupu kamkoliv, obzvlášť když už je ten den šestá * Proč Denisa běhá čtvrtku překážek v plavkách? * Stará dobrá Anglie - už můžu říct jako Sekačka, že tu jsem jako doma * Za týden už budu konečně doma * Půjde někdo v pondělí lejt?

Postřehy z Londýna

Ani jednou jsem tu zatím nebyl v mekáči * Nejvostřejší je střelba, neboli jediný sport na světě, při kterém člověk podává výkon s rukou v kapse * Vyndej ty ruce z kapec, řval na mě kdysi fotbalový trenér * London calling, yes I was there too, An' you know what they said - well some of it was true!* Pil jsem už hodně hnusných piv, ale Camden Pale Ale trumflo všechy * Byl jsem za hrdinu (a za prase): Sice jsem ho neexnul, ale jako jediný dopil * Největší borci jsou samozřejmě vodáci - zejména pánové Ježek a Hradilek * Ježek: Já nekouřím, takže mi nevadí, že je oheň schovaný a nemůžu si připálit * Vancouverský spací průměr 4 hodiny je zcela nedostižný - občas spím i sedm * Nejkrásnější sportoviště je jednoznačně beachvolejbalový kurt na Horse Guards Parade * Jestli se kotletář Wiggo prohání pro Londýně na Borisovo kolech, tak se ani nedivím, že vyhrál Tour * V deset večer se na něm dá jet přes celé centrum parádní časovka * Zahajovací ceremoniál by byl supr, kdyby výpravy nenastupovaly hodinu a půl a pivo nestálo skoro pět liber * Běhat jsem byl jednou * Stromovka tisíckrát lepší Regent´s Parku * V tiskáči Českého domu se o mě stará dobrovolník Exík * Nejlepší sightseeing tour je cesta media busem na střelnici (London Tower a Bridge, Vokurka,...) a do Wimbledonu (Big Ben, London Eye,...) * Když to jedete už potřetí, tak vás to spíš sere (ty cesty jsou nekonečný) * Největší radost mi dělají tenisti

Jsem klasik. Nejen po ránu.

Ta statistika neni fakt úplně dobrá. Sice třeba na Jehovistu nemám ani náhodou, ale stejně - doběhnout letní závody se v mym případě v podstatě rovná zázraku. Když už si náhodou během prvních etap neurvu nohu, tak jdu hendykep mimo hendykep (tedy bez mental power) a hlavně pravidelně s děsnou kocovinou. Takže to vždycky píchnu...

Nedalo mi to, a tak jsem si od roku 2007 pěkně spočítal, jakej jsem zoufalec.

2011

Šindelová DISK (zabalil jsem E3 - nebavilo mě to)

PéPéčka DISK (zabalil jsem E3 - vyndanost)

Pětidenní DISK (běžel jen 2 etapy, klasiku hrdinsky doběhl)

Srbsko DISK (v E1 si hned vyjebal kotník)

Zvůle DISK (E1 disknul Boky, E5 už na startu já)

2010

PéPéčka DISK (E3 zabalil na startu a šel na borůvky)

Valečov dokončil

Tyrolsko DISK (kvůli růži běžel jen 3 etapy z šesti)

2009

Slovinsko – běžel za mě Švihák (natržený lejtko)

2008

Cena DISK (běžel jen E1, ale orazil špatnou)

PéPéčka DISK (bolelo kolínko, nešel E3)

Valečov dokončil

Česká Kanada dokončil

2007

Cena – běžel jen E1 a pak řval: Pražský kurvy to jsme my

Bohemie dokončil

Pépéčka dokončil

Slovinsko DISK (ukopnutý palec)

Botas DISK (ukopnutý palec)

Takže za pět let to máme osmnáct vícedenních, z nichž jsem jen pět dokončil úplně celý. Navíc dvakrát to byl Valečov, kde se běhají jen sprinty a krátký.

Jelikož jsem si už připadal fakt jako vocas, rozhodl jsem se, že letos to zlomim. Začal jsem na Bečově. Podmínky byly ideální: pěkný terény, žádná diskotéka, hlad po lampionech. Ve stánku jsem to dokázal pokaždé docela ustát, čímž jsem položil dobrej základ. Krátkou E1 jsem mohl píchnout leda kvůli pětiminutový šukačce v hustníku, za to klasická E2 byla těžká zkouška. Vedro, 12 kiláků, klacky, žaket a kopřivový kopec jako bonus na závěr. Když to ale oběhl i Fialka v pantoflích, musel jsem taky.

Bolavých 103 minut práce, od 16. kontroly v žaketu

E3 byl sprint, takže stačilo pohlídat kódy. Asi jsem hlídal moc, protože mi dotKom nasadil búra, takže jsem se musel jet uklidnit na výlet s Kobříkem. Večer klasických deset kelímků, což by ráno nebolelo, kdyby to nebylo potřetí za sebou. Ale měl jsem úkol, takže i když byla místy trať E4 spíš pro desítky a občerstovačka byla jedna po 70 minutách (za to na dvou kontrolách za sebou), po 90 minutách jsem mohl v cíli předvést vítězné gesto. Ve stánku jsem se rozloučil slovy "tak za pět dní zase" a spokojený jel domu.

Hned v pátek totiž začínal Botas. Cíl jsem měl stejný, jen mi bylo jasný, že k němu tentokrát povede mnohem trnitější cesta. Stánek byl totiž mnohem nabytější než na Bečově - zejména díky hochům z BT. Takže tradičně krátká E1 byla na pohodu. Supr midlo, docela to táhlo, jen ty drobný chyby nasraly.

Fakt pěkný proběhnutí na pátečním middlu

I když jsem to chtěl vyklidnit, večer se to trochu zvrhlo, takže sobotní start v 9:50 na E2 klasiku dost bolel. Nevypadalo to dobře, ale po pár kontrolách jsem se chytil a rozběhl, začalo mě to bavit, chvíli se proběhl s Osinem, který mi našel fakt přísnou devatenáctku, a po devadesáti minutách si potvrdil, že jsem fakt klasik, a to nejen po ránu. Hóna zase brečel, že jsem mu naložil.

Jak by řekl Ivánek. Ta byla přísná. Skrz smrčky nešlo na 19. kontrolu skoro projít, natož něco vidět. Postup "vyhrál" SyOnista (16:14), já to bouchl za 2:17.

Odpoledne byli pivní a i když Boky fňukal, že dostane infarkt, nakonec jsem ho přemluvil, že to dá. A to byla samozřejmě chyba. Spolu s Kutlochem jsme to měli našlápnutý na bednu, jenže Boky si po druhym pivu v kvaldě chtěl vyndat zpod pysku Paroubka a bohužel si u toho uplivnul trochu pěny. Bránili jsme se, jak mohli, ale pořadatelé byli opět přísní a DISKli nás. Křivda roku! Radši jsme to zapili čertem, kterej mi tak vyjasnil mysl, že si z večera pamatuju jen nejteplejší o-diskotéku všech dob. DJ asi přijel z Disko Pecka.

Jo, chutnalo. Bohužel jsem nedostal šanci pít i to finálový. Foto Žofka

Nedělní ráno bylo ještě o několik tříd horší než páteční, ale naštěstí za mnou Hóna startoval devět vteřin, takže jsme se navzájem vykopali do lesa a pak i hecovali, abysme to nepíchli. Ze začátku jsme měl pocit, jak když běžím v mlze, ale časem jsem se srovnal, užíval si supr les, pozdravil leštícího Hendyho na skále a před cílem nechtěně ukázal Hónovi záda.

To znamená, že ve dvou víkendech jsem doběhl dvoje vícedenní, což je fakt něco nevídaného. Navíc jsem dokázal urvat i nějaký body, takže jsem zřejmě splnil další cíl - dostat se do dvoustofky v ranku, abych mohl běžet mistrovskou klasiku. Jak jsem říkal, jsem totiž klasik...

Bavlněný bronz z Helsinek!

Byl to vlastně takový přípravný kemp na olympiádu. Pět dní atletiky je oproti sedmnácti dním v Londýně z pracovního hlediska úplná pohoda. A jelikož jsem fakt asi lampion, vzal jsem ME v Helsinkách i trochu sportovně.

1. fáze: Vy asi máte orienťák hodně rád, co?
Spali jsme v podstatě v centru kousek od terminálu trajektů z Tallinu, na běhání nic moc. Takže jsem polovil v gůgl mapách a našel nejbližší použitelněj terén, kterej byl v Espoo. Stáhnout mapy i s tratěma byla hračka, ale jelikož jsem kretén, nechal jsem je doma. Nicméně odhodlání bylo tak veliký, že jsem si našel správce mapy, napsal mu, ten mi odpověděl, že bydlí ještě dál než je ten les a ať si pro ně přijedu.
Vyšetřil jsem teda čas mezi dopoledním a odpoledním programem, sednul na MHD a se sevřenejma půlkama jel pětačtyřicet minut skoro přes celý město buhví kam doufaje, že jedu správnou linkou a poznám, kde vystoupit. Kupodivu se to povedlo, Fiňákův bejvák jsem taky našel a bejk koukal jako bejk, že jsem fakt přijel. "Vy asi máte orienťák hodně rád, co?" kroutil hlavou. Zachrchlal jsem něco ve smyslu, že jo a ať už mi navalí mapu, protože mi jede bus zpět, vysolil 2,5 éčka a mazal zpět.

2. fáze: To se z toho poseru
Dojet o den později busem k lesu už bylo o něco jednodušší a hlavně to trvalo jen 20 minut. Běhání pak bylo parádní, protože jsem zrovna trefil chvíli, kdy nebylo pod deset stupňů a občas i přisvítilo slunce. Tempo nebylo nikterak úderný, ale docela jsem si to i ťukal. Bohužel závěrečnou část tréninku znehodnotila předchozí snídaně, takže jsem dopadl skoro jako Lorenc v Novym městě nad Metují.

Takhle jsem hledal v Espoo lampiony

3. fáze: Vicevicemistr Evropy!
Je to takový zvyk, že na šampionátech bavlnářů bývají závody pro mediální mrdky. Osmistovka byla vždycky poslední distance, kterou jsem dokázal oběhnout aspoň trochu v tempu, navíc jsem se v 9. třídě na ní stal dětským olympijským vítězem. Tak jsem se přihlásil a doufal, že neudělám moc ostudu. Předstartovní proceduru jsme měli úplně stejnou jako atleti. Takže call room, pak last checkpoint s trochou dráhy v tribuně na rozhejbání, pak nástup na stadion a představení na startu.

Nástup na stadion z pohledu atletů

Co se pak 2 minuty a 16 vteřin dělo, moc nevim. Byl jsem úplně v tranzu a mám jen útržky. Na startu jsme děsně zachrápal a rozbíhal jsem se, jak kdybych vybíhal na rogaining. To Švéd přede mnou to děsně nakopl, tak jsem přidal, ale úvodní ztrátu už moc nešlo smáznout. Kolo za 63 vteřin, do toho druhýho se mi ani už moc nechtělo. Blázen s obří muškulaturou furt hnal, ale na 500m začal chcípat. Jenže já taky. Poslední dvoustovka mě ale docela nakopla, je to přece jen furt moje nej dištance, Švéda jsem lehce stáhnul, ale bejk rval jak bůh. Ještě líp v prvním rozběhu běžel nějakej Španěl, kterej to děsně žral a rozcvičoval se ještě víc než Rozcvička mistra světa, ale jinak už nikdo líp, takže pro mě neuvěřitelněj bronz (utíkalo 24 pisálků).

Šel jsem jak kukuřice

Takže z Helsinek jsem si nakonec přivezl lepší výsledek jak Kuba Holuša, ale von mi to určitě na podzim vrátí na limitu. Navíc jsem zaříznul všechny tři zbylé české kolegy, a tak o mě mohl kolega Kykyrýk pět ódy na Radiožurnálu.

Vstup reportéra ČRo Kykyrýka z Helsinek, který ze mě udělá skoro Zátopka + pár fotek od cesty na stadion až po závod

Víckrát už jsem běhat nešel. Ne že bych byl línej, ale na tribuně jsem profoukl a dostal rýmičku...

Fotky z ME (ty ze závodu jsou od Aleše Gräfa)