Tuesday, October 27, 2015

EPO Trail Maniacs: Ty voe, já to uběhnul!

Probouzím se uprostřed noci. Ostatní na pokoji podřimují, ale já se furt převaluju. Kolik je? Půl čtvrtý. Tak to můžu ještě dvě hodiny chrápat. Ale moc to nejde. Nohy jako by tušily, co je brzy čeká a asi by si radši udělaly náskok. Co mě, sakra, vedlo k tomu, že jsem se pustil do EPO Trail Maniacs?

To jsem si takhle v červenci na Advantě zrušil kotník. A to hodně – žádná polechtávačka jako obvykle. S modrou haksnou jsem vyrazil za doktorem Fundou, kterej to viděl tak na šest neděl. Potřeboval jsem nějakej cíl. Jinej než 1000 jedniček v BT cupu. A tak jsem si vzpomněl na 63 kilometrů dlouhej trail kolem Slapský přehrady, který jsem loni musel vynechat kvůli brutálně naraženýmu koleni ze štafet. Měl jsem tři měsíce na to dát kotník dohromady a připravit se.

Konečně zvoní budík. Normálně bych ho v 5:30 nejradši rozšlapal, ale dneska mě vysvobozuje. Pidis dál spí, běží krátkou (»jen« 45 km), takže stresuju s Lorencem a Pápnem. Neúspěšně. Autobus na start nám na rozdíl od horského ve Vyšáku neujíždí. V Nečíně je tma a hlavně zima. Zavidíme místním rybářům. Hážou do auta pruty a jedou si otevřít lahváč někam k Vltavě. S Lorencem žebráme po ředitelovi puk, který následně velebíme za jeho metabolismus urychlující účinky. Každý deko, který s sebou nemusíte táhnout, se hodí. Můžete si místo něj vzít třeba sojovej suk. V sedm je odstartováno. Nikam se neženu, ale před sebou vidím, že někdo zvolil opačný přístup. Předběhl totiž i pořadatelské auto. Aha, to je Lorenc. Svítání brzo po startu vyhání tmu. Krajina se zatím topí v mlze.

Klusat jsem byl poprvé dva týdny po zranění, a to na MS ve Skotsku. S ortézou na chození jsem se belhal po stezkách na modelu middlu. Kdo mě viděl, musel si myslet, že patřím k O-trailistům. Kila začala zase naskakovat a na velký běhání to furt nebylo. Tak jsme aspoň přešli s Péťou Krkonoše na Javorku a zpět. A později v září prochodili i kus Šumavy. Ani jsem netušil, jak se to bude hodit.

Mapa Slapský přehrady s mým GPS záznamem trati
Od začátku se držím jednoduché, ale účelné taktiky: Do kopce se prostě neběhá. Naopak z kopce se to snažím pouštět. Co obvykle nestačí na lampiony, tady má na soupeře zdrcující účinek. Úplně jednoduše je předbíhám...
...aby mi to vrátili, když jdu poprvé do chyby. Za silnicí do Nečína omylem přebíhám pole, ještě jdu na druhou stranu a ztracím minutu a půl. Snažím se uklidnit tím, že na šestém kiláku se takovej závod nerozhoduje, ale když se nemůžu dotáhnout na skupinu, co mě tam ošulila, dost mě to sere. Profil je zatím velice přátelskej, a tak i přes opatrnější začátek držím tempo těsně nad 5 minut na kilák. Vltavu vidíme poprvé po 11 kilometrech a zřejmě jsem z lodí kempujících v bahně Hubenovské zátoky tak vyplesklej, že opět běžím špatně. Po pár metrech mě naštěstí otáčí něčí volání. Soukám do sebe první rýžový koláček a zjišťuju, že mi moc nechutná. Co sis uvařil, to si taky sníš. Za chvíli stoupáme na kopec nad cílový Cholín. První a poslední místo, kde to jde rozumně zabalit. Dávám Péťe pusu a valím dál. Zatím není, co řešit, i když z cedule »50 km to go« se mi nedělá úplně dobře. Takže ještě oběhnout Jizerku, říkám si. O kus dál někdo dřepí u cesty. Lorenc, kdo jinej. Za chvíli začíná vrchařská prémie, tak se zase vyčůraně zbavuje zbytečné váhy. Já se boje o kapříky na vrcholu rozhledny Veselý vrch neúčastním. Jednak do kopce neběhám, a pak se mi vybavila Švihákova slova o tom, jak po podobné prémii skoro chcípnul na trailu v Jizerkách. Za to Lorenc to rve jak o život, tak ho aspoň povzbuzuju. Nahoře se poprvé dostáváme nad mraky a pohled to je úchvatný. Škoda, že si ho nemůžu užít. Dole už čeká Boky s pivem. Lokám minerály a vyrážím s pičujícím Lorencem dál. Jeho nadávky však po sto metrech mizí v dáli. Jak mi pak říká v cíli, šel blejt. Taková je daň za vítěznou prémii.

Za tohle to stálo vybušit schody na rozhledně na Veselém vrchu. Foto: Filip Smetana


S normálním běháním jsem začal někdy kolem PéPéček. Dobře mi bylo ale jen na pevných cestách. Utíkal jsem z práce, dal si lauf na Bedřichově, ale furt to bylo maximálně do dvaceti kiláků. Lampiony v Tachově se proměnily v pěkný peklo, protože jsem v terénu spíš šel, než že bych běžel. V tu chvíli mě běhání fakt nebavilo. Mnohem lepší to bylo na Babickym trailu. Asi tou hipsterskou atmoškou, kterou tenhle závod má.

Najednou běžím sám. Není to špatný. Podzimní les, mlha a pata, která mě začíná tlačit v nových botách. Křižák radil proti puchejřům dvoje fusky. Proč já věřím kařdý hovadině! Další rozhledna je na 24. kilometru. Kousek před ní konečně zase někoho předbíhám, cestou nahoru si zpívám s Luďkem Munzarem Rozhlédni se, člověče a na vršku mizí všechny moje problémy, strasti, zhaly, migrény. Výhled je za všechny prachy a pod schody potkávám Lorence. Mám na něj tak dvě minuty. Na kopci nad Živohošťským mostem, kde je druhá občerstvovačka, získávám společnost. Nějakej záškodník strhal značení a proti mě běží čtyřčlenná skupina včetně Handi Krajníkový. Jako správnej lampion vyndavám mapu a obracím je zase zpět. Musíme dál po červený. Společně tak přibíháme k podruhé k Vltavě. Hodinky ukazují 28,6 kiláku. Nejsem ještě ani v polovině. Tuhle informaci musím zapít – jak jinak než bráníkem. Sypu do sebe i sůl a vyrážím přes most na druhý břeh. Teď teprve začne sranda. Skupina se dost natahuje, ale je to jako na gumě. Jak by řekl Čapoun: Každý chvilku, tahá pilku. Čili se neustále předbíháme, předcházíme, ucházíme, atd. Mlha ještě sedí nad přehradou, když odhaluji BT drezík a po chvíli se komíhám kolem Krajíce. Tak tohle bych fakt nečekal. Prej se ztratil a teď se šetří na sprinterskou prémii. Táhlý stoupání z Nový Živohošti je slušnej a hlavně nekonečnej očistec. Nahoře, jsa šťastný, že to mám za sebou, se pěkně rozcupitáván, jenže asfaltový seběh Nahoruby vše převrací na ruby. Najednou nedokážu běžet ani z kopce. Krize je tu – tý mrše to trvalo 39 kiláků, než si mě našla.

Na druhé občerstvovačce. Na hodinkách tři hodiny, v nohách sotva půlka trati a v ruce brankář.
Nikdy jsem neběžel ani maratón. Nejvíc, co jsem zvládl – a to tak tak – byl horskej. Tam to sice je taky přes 60 kilometrů, ale ve dvou dnech. Proto jsem si říkal, že by nebylo od věci jít v přípravě párkrát něco delšího. Nakonec se mi to povedlo jen jednou. Na Kokořínsku jsem v září oběhl 27 kiláků, což nebyla ani polovina Trail Maniacs. Zničilo mě to ale strašně. O další pokusy jít ještě trochu do objemu mě připravila zákeřná rýmička.

Rychle do sebe láduju rice cake a nějaký gely. Seběh k Mastníku jdu na záda Handi a pak se děsně trápím v traverzu nad potokem. Těším se, jak ve studeném brodu trochu vyplavím laktát z nohou, ale letos je docela málo vody, tak se zkouším probrat omytím obličeje. Naivní představa. Postupně se z krize ale dostávám. Zase vidím před sebou Hanku a hodinky ukazují, že už mám v nohách svůj první maraton. Čas 4:31 snad ještě někdy zlepším. Na sprinterskou prémii a občerstovačku to je už jenom kousek. Z dálky už vidím Bokinu, který mi otvírá pivo. Poprvé si na chvíli sedám. Na prémii vyrážím bez ambicí na kapry a dobře dělám. Představa, že to bude hon po nějaké cestičce, bere za své po pár metrech, kdy se leze zarostlou loukou. Vlastně to je takový Bols kros, který nakonec skoro celý obcházím pěšky. Dávám ještě banán se solí a slyším, jak někdo funí do cíle. Zatraceně, Lorenc! Rychle se pakuju a mizím, než se zpamatuje a pověsí se mi na záda. Jenže za následující vsí přebíhám odbočku a ztrácím dvě minuty. Když se v údolí u Musíku kouknu za sebe, už ho vidím. Následuje výšlap slušné stěny, takže polykám šlehu a gel a ujišťuju Lorence, že to je do cíle už jen 14 kiláků. Reaguje, že nás ale čeká to nejhorší. Nechápu. Kopec vylézáme ve čtyřčlenné skupině s borcem, který děsně heká a nahoře křičí »sůl, sůl!«. Mně došla voda, ale podle hodinek zbývají na poslední občerstvovačku jen čtyři kilometry. Jenže jaké! Za chvíli vbíháme na Albertovy skály a mně dochází, co Lorenc myslel. Běžet se skoro nedá – úzký chodníček šplhá a klesá strání mezi vyhlídkami, ze kterých je sice úchvatný pohled na Vltavu, ale s tmou před očima ho úplně neoceníte. Lorence nechávám za sebou a využívám pěšky nachozených kilometrů. Je to nekonečný. Za každým hřebenem čekám, že už cestička vystoupá nahoru ze svahu, ale vždy následuje další padák, další schody, další nicnechápající turisté. Až skoro po půlhodině boje se cesta rozšíří a odkloní se od řeky. Hurá, teď se ještě dostat na občerstvovačku. Obsluhuje tam Péťa, což mi v pohybu vpřed značně pomáhá. Za chvíli už vidím ceduli »Bejky, do toho«. Vím, že jsem blízko. Hned se sápu po pivu. Dávám pár kelímků, opět sůl. Už jen devět kiláků, snaží se mě povzbudit Péťa. Ne-ne, jen osm, opravuju ji dost rázně. Už to neni ani deset. Tohle pomyšlení pohání můj unavenej mozek a ještě unavenější nohy. Sice bez puchejřů, protože dvoje ponožky opravdu fungují, za to s prvními příznaky blížících se křečí. Odbíhám kousek za Protivkou. Toho bych ještě mohl dát.

Peklo jménem Albertovy skály. Foto: Filip Smetana
V říjnu jsem toho už moc neodběhal. Štafety ve Vracově, sem tam nějaký hodinový klusání, EPO orienťáky a týden před závodem výběh na rozhlednu na Císařskym kameni, abych si to jako natrénoval. Paradoxně víc času jsem věnoval tomu, v jakých botech poběžím. Vyzkoušel jsem toho spoustu, chtěl jsem spíš tlumenou krosovku, ale takových bot moc není. Nakonec jsem skočil za Střelcem do Trail Pointu a koupil si Inov8 Race Ultra 270. A řekl bych, že to byla dobrá volba. Na rozdíl od rýžových koláčků, kteří žerou cyklisti ze Sky na Tour. Výživově dobrý, běželo se na to parádně, ale museli byste mít v báglu lednici, aby se z nich nestala taková mazlavá kaše. Příště radši poběžím na suky jako Lorenc.

Protivku mám během chvíli kousek před sebou, ale když se ohlížím, vidím někoho i za sebou. Celou cestu si sice říkám, že závodím hlavně sám se sebou, ale soutěživost je svině. Přece se nenechám doběhnout. Nohy už moc zvedat nedokážu, tak cupitám jako Fujda a před posledním kopcem mám Protivku. Říká, že to je moje, že se na seběh k Vltavě už moc necítí. Odpovídám, že to je blbost, že jdeme spolu, že to bude lepší. Kopec z Pekla pod Dubový vrch vycházíme a pak už se spouštíme dolů. Začíná me píchat v boku. Teď, po 60 kilometrech? To si děláš kozy. Přestávám na to myslet ve chvíli, kdy vidím řeku. A hned na to i cholínský most, který vede k cíli. Kousek před námi někdo běží, ale je moc daleko. Za náma nikdo. Jdeme pěšky do kopce na cílovou louku, Protivka mě popohání, že teď už musíme běžet. Tak jo. Hele přidej, zadarmo to nebude. Pokouším se o sprint, bolí to pekelně. Ale je to tady. Cíl. Kolikátej? Devátej v chlapech? Kecáš! Nekecá. Po sedmi hodinách a čtyřech minutách dřiny tomu ani nemůžu věřit. Za chvíli dobíhá Krajíc. Tak to byl ten, který mě naháněl. O něco později i Lorenc, který vylovil kapříky na obou prémiích. Ležíme na sluníčku, pijeme pivo, kecáme. Stálo to utrpění za to? Jo.

Jako mají ragbisti třetí poločas, i EPO trail pokračoval druhou šedesátkou na baru. Ovšem bez mojí účasti. V osm jsem padl na postel a spal třináct hodin. Ani Boky neměl šanci mi prodat tričko. A ani růže neměla šanci mě poslat do špitálu, i když o tom ta nenasytná kožní mrcha určitě celý závod toužila.