Když se lahváč běžel poprvé (dle pamětí Jéni v Krčáku), tahal jsem ještě kačenu na prvním stupni základky. Když mu bylo deset let, začínal jsem být konkurenceschopný píč. Když o minulém víkendu načal třetí dekádu existence, stal jsem se jeho prezidentem. Bohužel není, co slavit. Šéfovat OBSONKKu měl stále ještě někdo jiný...
V roce 2001 jsem jel na desetiletý výročí na Sklárnu coby zobák, kterej si nemusí brát volno, protože má podzimní prázdniny. Lososový mercedes bří Skripniků táhl k zemi sud v kufru tak, až za ním létaly jiskry, a mladý študentík měl v hlavě plno ideálů a nápadů. Výsledkově to bylo ale zoufalý: štafety jsem pořádal, ze sprintu vypadl v prvním kole a na klasice jsem se občerstvil jen šestkrát. Přesto na neustále párkující párkovač, péží z Fandova spacáku, či Fandův noční výlet po okolí nejde jen tak zapomenout.
Rok 2001. Myro ještě s vlasy, já už s pivem.
Deset let uplynulo jako pivo, Braník přestali vařit v Braníku, zmrvili mu etiketu a do PET láhve pod jeho značkou stáčí maďároš sér, a já jel oslavit dvacítku nejromantičtější orientační disciplíny (JJ, sprinty mám fakt rád, ty to víš, ale vo tomhle žádná!) s pořádnou motivací. Poslední rok to ze známých důvodů neměl lahváč jednoduchý, regulérní noční jsem dělal jen já v Hodkovičkách (denní byly na Zvůli a v daleké Serbiji), a tak bylo krásný, že se nás u Skripniků v Řevnicích na zahradě sešlo ve čtvrtek večer 10 + pořadatel štafet Pakuo.
Rozdělení do dvojic nakonec vyšlo nad očekávání, závod byl vyrovnaný a žízeň veliká. Běhalo se dost, běhalo se do kopce a běhalo se pospolu i individuálně. Mně byl nalosován Skočil z rudé skály a zlomil si vaz, se kterým jsme dobře začali, ale pak chybělo trošku štěstíčka. Nakonec mi explodovaly vnitřnosti, kvůli čemuž jsme se rozdělili. Oba jsme stejně přinesli sedm zátek, což bylo dělený druhý místo spolu s dvojicemi Myro-Michala a Jéňa-Pápn. O pivko víc našli Hnůj se Zvířátkem, který ale kvůli tomu, že Mráz trénuje, aby obral na krosech Beta o autokosmetiku, proběhali celý les třikrát tempem 3:30 min/km.
V průběhu štafet jsem nevědom své budoucí funkce již obsadil trůn.
Po závodě jsem se sešli u ohně, kde se začala řešit budoucnost našeho sportu. Někdo musí dělat prezidenta, jenže... Pakuo má děcko, Ondřej dvě, Pápn tráví většinu dne ve vlaku, Boky musí stavět vzdušný zámky, Jéňovi je rozumět jen do jedenácti dopoledne (empiricky ověřeno o den později) a Mirek bydlí příliš blízko Hoffmanům. Zraky se obrátily na mě a já po krátkém odmítání nakonec přijal. Volební program je jasný - v roce 2012 uspořádat minimálně 4 klasické noční lahváče.
Ráno jsem se probudil sice s nově nabytou funkcí, leč bez kocoviny, a tak jsme mohli vyrazit na snídani. Nádražka měla bohužel až od jedenácti, tak jsme zapadli do hospody na náměstí. Kafíčko, polívka, vajíčka, paráda. Raňajka se rychle proměnila v oběd a krásný podzimní den nabral ještě hezčích barev, když jsme se na něj podívali skrz zrzavého a velmi chutného Regenta. Po dlouhém rozboru byl jako ideální prostor pro sprint vybrán Karlštejn, kam jsme také na slonovi v 14:48 odjeli. Pořádáním pověřený Myro, který od rána poctivě doplňoval tekutiny, se netěšil velké důvěře, ale vše zvládl parádně. Byl z toho krásný závod v podhradí, na který přijela fandit i Berta s blodýnou Romčou. Vyhrál její muž a Ondřej, já, Boky a Pakuo jsme dělili druhej flek. Kousky jsem měl luxusní - třeba v krámku s burčákem nebo na promenádě vedoucí ku hradu.
Kontrola byla schovaná ve figuríne u ucha.
Následoval přesun zpět do Řevnic, krátkej spánek, tradičně nakládanej hermelín, večerníček a pak už odchod na klasiku. Pochod deseti lidí, co před sebou v noci tlačí lesem na kopec kočárek se dřevem, musel vypadat šíleně, ale naštěstí jsme moc kolemjdoucích nepotkali. Do Temelína (tak se prej to tábořiště jmenuje) to byla děsná štreka a asi jsem se nechoval jako dobrý prezident, když jsem vjednomkuse nadával. Pro pěkný závod byl ale výstup povinností.
Klasiku stavěli bratři a začal jsem zvolna. Kotník bolel, únavenej jsem byl už jako prase, tak jsem měl plán, že si najdu pět šest piv a budu spokojenej. (
Otevři si mapu s postupy) Na první kontrole mi jednu kuželku vypil visící Robér, ale seběhli jsme se s Bokym, kterej tu sosal dvě. Dvojku jsme nenašli, i když jsme museli být kousek. Trojka byla spešl desetipivo na místě, kde před tím probíhal nějaký tajemný rituál (obětování ovce?, ztráta panenství?, smlouva s ďáblem/Paroubkem?), ale seběhli jsme s hřebínku a po chvíli onanování v kamennym poli (možná to byl ten rituál) jsme to s Bokym zabalili a šli na mapu. Tam se pak dokreslily vzdálený kontroly s mapou, tak jsme vyrazili. Čtvrtou kontrolu jsme lehce pohledali, ale v klidu vysáli celou, na pětku přišel sprint a Kuželík nám dvě vysál - takže každej po kousku. Pak mapa a risk na těžkou kontrolu, kterej díky čuchu Zvířátka vyšel. Kalíme každej dvojku (šestý, Boky sedmý) a smějeme se Tojnárkovi s Robérem. Po pekelnym návratu na mapu zkoušíme kupu a nejsme sami, takže na svý sedmý kontrole mám jen jedno. Boky se zdržuje dýl, protože na něj vyšlo až schovaný bonusový (na každý kontrole byly poblíž klasického dvojlahváče ukrytý další dvě piva), a tak vyrážim na namapovanou svojí osmičku. Nacházím luxusně, dávám jedno v jámě, a další vyndavám z pařezu. Fotku těhle dvoučátek zveřejnil Pápn před závodem na fejsu, já na to, že budou moje. A byly.
Dvojčátka aneb stavitel vs. sběratel.
U mapy už zase čekalo zvířátko, který cestou nevim-jak-se-mu-to-povedlo našlo dvě nevypitý na nejbližší kontrole od startu, kterou jsme hledali jako druhou. Takže pořád měl náskok jedno pivo. To nezměnila ani devítka, kdy jsme šli znova na rituál a tentokrát úplně v pohodě vypili. Pak oheň, párek, buřt a poslední mapa s návratovýma kontrolama. Na desítku jdeme radši cestou, kterou známe, ale Boky utíká někam do piče, a tak u lahváčů nacházím kalícího Mirka. Ten byl během závodu dost nasranej, ale když jsem ho poslal na svou osmičku pro dvě zbývající, spravila se mu nálada. Takže jsem lupnul další dvě, ale to už z napalmu přinotoroval Boky, před kterym jsem tak poprvé od jedničky vedl. Jedenáctku, kde bylo šest piv, jsme vypili ve třech, ale já byl už jako pytel, a tak ačkoliv jsem cestou mohl vzít ještě jedno na čísle 17, radši jsem padal domu. Kdo umí počítat, dobře ví, kolik jsem jich v sobě měl a takovej osobák mi docela stačil. Boky si tam ale zašel, takže jsme se nakonec podělili o vítězství.
Pohoda v bráníkovišti. To jinde nezažijte!
Popisovat ranní stav je asi zbytečný, obzvlášť když jsem se probral někdy v poledne. Každopádně Mirek na tom byl o dost hůř a nevěděl, jestli klečet, nebo sedět - takže to střídal.
Byly to ale krásné oslavy, které snad zase probudí našeho sportovně-občerstvovacího ducha, který v nás celý letošní rok dřímal. Na místě je poděkovat jak bratrům za skvělý azyl a klasiku, tak jejich manželkám a přítelkyním za nervy, shovívavost a pokus o pochopení. Snad budeme slavit i za dalších deset let - a tentokrát, prosím, všichni. Tímto bych chtěl předchozí řádky i celé lahváčové výročí věnovat Árijcovi a Babíkovi, klukům, kterým nebylo dopřáno, aby s námi mohli sbírat zátky tak jako na Sklárně. Pro neznalé to může znít divně, ale já vím, že by z toho měli radost. Zdraví a pár zcenzurovaných
fotek posílá Prezident.
