Budím se v sobotu v půl sedmý ráno. Spánek nic moc dlouhej, ale bude to muset stačit. Přesto je mi jasný, že vzhledem k tomu, co mě během následujících dvou dní čeká, to bude sakra málo. Za chvíli mě už vyzvedává kolega a jedeme do Berouna. Hraje se tam totiž MČR novinářů ve futsale. Jsme nasazení do opticky slabší skupiny a postupně se střetneme se Stratosférou, Aktuálně, ČTK a rudochama z Haló novin. Ačkoliv se už ráno točí pivo, dávám si jen kafe - holt od vánočního turnaje se to tu trochu liší.
První dva naše zápasy končí 0:0. Přes mejch sto obranných kilo prostě přejít nejde. Nicméně ve chvíli, kdy přichází první delší pauza, je mi jasný, že bez piva naše výkony nahoru nepůjdou. Pravda, všech sedm spolubleskových spoluhráčů jsem k jedničce nepřemluvil, ale ty, kteří si dali, určitě nelitovali. ČTK jsme totiž sfoukli 4:1 a na postup nám stačila remíza s Haló novinama. Vzhledem k tomu, že to byl nejslabší tým, tak jsme jim dali 3:0, hokejka Skořepina se s jedním rudochem skoro porval a první místo ve skupině bylo doma.
V semifinále nás čekal Ringier souboj s deníkem Sport. I když jsme byli lepší, zase to skončilo 0:0 a kopaly se penalty. První jsme nedali, Sport dal. Druhou jsme nedali a už jsme byli v prdeli. Jenže... První mečbol náš sportovní šéf Top chytil, druhý mečbol odvrátil kapitán Géba konečně proměněnou penclí a třetí mečbol opět chytil Top. Pak grafik Michal dal, Top znovu chytil a byli jsme ve finále. Haluz jako prase.
Finále s Aktuálně už bylo jasnou záležitostí, a tak...
...jsme pozvedli vítězný pohár a já se poprvé od dorosteneckého věku stal mistrem republiky. První medaile byla na krku.
Následovala značně bržděná oslava, přesun do Prahy, chvilka v Nebi a už jsem uháněl k Sekačkovi, našemu fotografovi. Po devátý jsme totiž vyráželi směr Val di Fiemme. Lehce znaven šesti ostrými zápasy jsem to symbolicky za Berounem solidně zalomil a jen s několika momenty při smyslech prospal celou cestu až před Innsbruck. Tam jsem Sekačku vyměnil, pustil si Jede pán na koni a přes Brenner to brousil do Itálie. K lyžařskýmu stadionu v Lago di Tesero jsme dojeli v půl šestý, takže následovalo sklopení sedaček a ještě dvě a půl hodiny spánku.
V osm jsem se rozlámanej vypotácel z auta, vyzvedl si startovní číslo, udělal si novinářskou akreditaci, obhlídnul stopu, zalil Bebe dobré ráno Poweradem, seškrábal si lyže, ukázal holou prdel a vyrazil do stopy. Na startu jsem se postavil kousek od Neumannky, abych měl konečně společnou fotku a vyrazil hromáďákem na závod Rampa con i Campioni, který se jel na stejný trati, na který si Bauer o čtyři hodiny později dojel pro třetí místo na Tour de Ski - tedy na devítku zakončenou tříkilometrovou onanií po sjezdovce na Alpe Cermis.
Start jsem vychladil, aby mě pak v kopci nepředjíždělo moc lidí, kolečko nad stadionem si v klidu projel a vyrazil na přejezd pod sjezdovku, který vede po trati Marcialongy. Takže jsem se v klídku klouzal z kopce a přemýšlel o smrti, která na mě čekala opodál. Prvních šest kiláků uteklo až podezřele rychle a už jsem se plazil po sjezdovce. I když jsem se šetřil, stejně jsem nechápal, jak mohl Gaillard k prvnímu mezičasu na Alpe Cermis jet jedna-jedna.
NIcméně právě u něj mě předjela první bábovka, o kus dál další a šance, že bych je třeba mohl viset, byla nulová. První kilák po pistě ještě ušel. Sklon zhruba jako bedna, takže jako v pohodě. Jenže druhej kilák začíná brutální stěnou, kterou ani nevim, k čemu bych na kolečku kolem Čerťáku přirovnal. Navíc přímo pod tou střechou byl bufík, takže tam všude voněly klobásy a nevim co ještě. Nicméně jsem nasadil šumaváčka, ostatně stejně jako všichni ostatní, a pochodoval vzhůru.
Abych řekl pravdu, ani si moc nevybavuju, jak ten kopec vypadal dál. Jen vím, že cedule byly po půl kilometru, a že mezi nima byla kurevská dálka. Prostě jsem jen lezl a lezl, občas si odpočinul, když se jezdilo brankama napříc sjezdovkou, a snažil se nezastavit. Poslední kilák (ze kterého je fotka z tratě) byl pekelný. Už se nejelo do takového kopce, pokud si dobře pamatuju, ale stejně to vůbec neutíkalo. Cedule sice byly už jen po dvoustovkách, ale stejně přesun od jedné k druhé trval celou věčnost. Kolem trati už bylo docela dost lidí a věřím, že se při pohledu na mě museli celkem bavit.
Posledních dvě stě metrů ale bylo parádních. Pocit dobře odvedené práce mě zaplavil euforií. Poslední etapu Tour de Ski jsem jel za 51 minut, což je o 21 víc, než za kolik jí proletěl Lukáš, a o pět víc, než kolik to trvalo kochající se Neumance, ale byl jsem spokojený. Jak jsem psal na Facebook, stejně dostávám i na middlu od Beta a tam se většinou do sjezdovky neběhá.
Takže na krku se mi houpala už druhá medaile během jednoho víkendu. Sice jen dřevěná, ale vzhledem k tomu, jaký jsem dřevo, tak jsem si vlastně ani jinou nezasloužil...
No a pak už následovala jen práce. Napsat reportáž do novin, neúspěšně se pokusit předat Neumannové dopis (zde), napsat zasloužený chvalozpěv na Lukáše a tak. Pak cesta lanovkou dolů, dlouhé hledání hotelu, který nebude stát majlant, návštěva italského hokejového open air zápasu spojená s výbornou večeří a konečně zas spánek na posteli. Jo, byl to víkend, na který se jen tak nezapomíná...
