Metráček na Posázavský

Ráno jsem se vzbudil a ještě v pajšlu cejtil 30 šunkových chlebíčků, kopec bramborovýho salátu, kus kapra, kuřete i vepře. Pak přišel trenér. Pan Zenkl, Bohumír, Bohouš, Boža - pro mě však jen pan trenér. "To se ti líbí, tohlecto, co?" řiká a chytne mě za břuch. "Když nastoupí metráček, dostanete na fráček. Spad si do úlu, že si takovej nateklej?" zeptá se a šoupne mě na váhu. A fakt tam je. Rovnej metrák. "Žaloudek, máš patnáct přes. Dávám ti dvě měsíce na to, aby ses dostal na svojí váhu, jinak to jsou dva tisíce," dává mi ultimatum.

Sice jsem už příspěvky platil, ale abych ušetřil, pustil jsem se do hubnutí. I když mám hovno natrénováno, tradiční Posázavskou stezku na Boží hod jsem nemohl vynechat. Dobře jsem věděl, že to bude zatraceně bolet, ale dva tisíce jsou dva tisíce. Ve Skalsku se sešlo chrtů požehnaně, z mé váhové kategorie však nikdo. Hlavu jsem si z toho nedělal. Vycupitali jsme a po pár metrech bylo jasný, že je zle. Buď se běželo rychleji než normálně, nebo už mi prostě ujel vlak. Pak trenér Brázda (ten nepřipravuje mě, ale Ondru Veseckýho do Budapešti) zajel do sněhový brázdy a jelo se na Jílový. Po čtvrt hodině rozcvička, kde jsem se sotva vydejchal a pak už seběh pod první erzetu k paneláku.

Na tý jsem takticky podřadil na jedničku a vycupital si na kopec. Tam už jsem nikoho neviděl, takže Jílovym jsem to vzal zkratkou číslo jedna. Ale ani ta mi nepomohla do čele. Všichni se přede mnou jen mihli a já ťapal do kopce sám. Na něm byla pořádná závěj, běžet se v ní nedalo a na mě přišly černý myšlenky. Jenže pak jsem si vzpomněl na knížku od Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání" a dupal hlubočák dál. Kluky jsem už vůbec neviděl, a tak došlo na zkratku číslo dvě před Petrovem. Ta už mě do vedení dostala a po pětašedesáti minutách běhu jsem byl u Sázavy v Pitkovicích. Posázavskou jsem už běžel dvakrát a vždycky mě to zlomilo právě pod Mrdníkem, takže jsem si do uší pustil "tepláková souprava, gule dej si do prava" a vyrazil. Jelikož když už jdu běhat, tak to víc jak na hodinu nedá, za chvíli se mi už docela motaly nohy. Nad schodama mě předběhli Bet, trenér Brázda a bloger Mrazák, v rokli blogerův bratr a Lorenc a o pár kiláků dál i Klacky s Bokovkou. Jenže Klacky utekly Bokyně, Bokyna utekla mě a když jsem se konečně přiblížili Kameňáku, Bokyna neodbočila k vodě. Takže jsem v Kameňáku doběhl čekajícího Pápna a ťapal s ním k nádraží. To jsem měl na hodinkách asi 120 minut a poprvé jsem musel přejít do delší chůze.

Nicméně ke kolejím jsme se dostali a jak se cesta zvedla, já vyndal hrozinky a Klacky zmizeli v dáli. Když jsem se nakrmil, ze závěje najednou vylezl Boky, zapičoval na Pápna, kterej mu prej utekl a nedal mu pokalit, a když ho před sebou konečně uviděl, zařval jen PÍT a začal zase trautenberkovat. Klukům to pak do kopce Požárama táhlo trochu víc jak mě, ale nějak jsem se pěškobusem na kopec dostal. Když jsem se pak rozběhl, tak mě zase vzala křeč do přední strany stehna a já jak raněnej pitomec kulhal závějí k autům. No nakonec jsem tam nějak doběhl, čas 165 minut, žádna hitparáda, ale na metráčka solidní lauf. Mentální trénink prostě zabírá a motto "Quitters never win and winners never quit" mi zabránilo v jakékoliv sabotáži.

Horší už to bylo, když jsem dorazil domu. Z tolika pohybu najednou mě bolí záda, třísla, klenby, nohy, prostě všechno. Ale za ten pocit to stojí. I když jsem se pak musel tak nažrat, že by trenérovi šla pěna vod huby.