Můj první desetiboj aneb 3274 bodů bod po bodu

Když jsem před kýmkoliv prohlásil, že jdu novinářský desetiboj, z reakce většiny oslovených jsem implicitně vycítil domněnku, že jedu zase někam chlastat. Není divu - jedinou akci, kterou jsem během posledních let na atletickém oválu absolvoval, byl BT limit. Nicméně tentokrát jsem jel opravdu sportovat. Řádně vykrmen ke sto kilům a zocelen vesnickým pseudofotbalem jsem se vydal na Kladýnko porazit mimo jiné pana desetibojaře Tomáše Dvořáka...

Vstávačka v 5.40 byla dost na hovno, obzvlášť když se mi podařilo usnout až kolem druhý. Myšlenky na deset disciplín, z nichž většinu jsem nikdy nedělal a teď jsem je musel vykonat během jednoho dne, mi prostě nedaly spát. Takže jsem nasedl s dělňasema do busu (jelikož do práce obvykle jezdím o pár hodin později, tak mi dala jízda s plebsem a bez důchodců dost zabrat), projel Prahou, projel polem, projel Poldi, koupil si v učňovský cukrárně laskonku k snídani a v osm dorazil na kladenský Sletiště. Trocha rozcvičení a jde se na to.

Stofka
Tady jsem si věřil. Jenže v 8.30 normálně sprintuju tak maximálně na autobus, což se dost projevilo. Neprobudila mě totiž ani startovní pistole, z bloků jsem vyšel, párkrát zahrabal kopýtkama a dolezl do cíle v tragickém čase 13.77, což je sice můj osobák, ale to jen kvůli tomu, že mi stovku ještě nikdy nikdo neměřil. Dvořka mi nasadil vteřinu a jedenáct setin a já se šel s 346 body zahrabat do pískoviště.
Dálka
Do písku jsem skákal naposled na Valečově ze skály, do dálky naposled na základce, kde byl v doskočišti štěrk. První pokus zajištovacích 441 cm, při druhém pokusu jsem se po průběhu pískovištěm zastavil až v keři za stadionem a třetí pokus jsem poslal k pěti metrům, ale s sebou nabral tolik plasteliny, že bych z ní uplácal sněhuláka. Od Dvořky nakoupeno 145 centimetrů a trapných 274 bodů na konto.
Koule
Vrh koulí jsem si musel trochu upravit na hod koulí. Na základce jsme totiž házeli jen granátem. Kupodivu z toho byl nakonec bodově třetí nejlepší výsledek. Sice Dvořka mých 8.70 přehodil o šest a půl metru, ale mě to dalo na solidních 408 bodíků. Nicméně ten šestikilovej krám je pořádně těžkej.
Vejška
Tak tady jsem plaval snad úplně nejvíc. Moje megaprdel mě táhla k zemi a laťku brala neomylně s sebou. Styl připomínající mix postřeleného dementa s rozpláclym vorvaněm mě sice dostal na třetí pokud přes 135, ale 140 už bylo zu hoch. Dostal jsem 283 kriplobodů a koukal na Dvořáka, jak si dává 175.
Čtrvtka
Konečně disciplína, při které člověk nemusí nikam skákat, nic házet, jen běží. Jak jsem ale přestal chodit na dráhu, vůbec jsem netušil, jak mám běžet. Dostal jsem parádní druhou dráhu prvního rozběhu, skoro všechny před sebe a šlo se na to. Úvodní dvoustovku chladím, pak do toho dupám, tak jak to mám naučený z oválu na Kotlářce. Soupeře během třetí stovky předbíhám, finiš už trochu tuhnu, ale jde to. Čas 61.26 je nakonec druhej nejlepší ze všech 14 mediálních mrdek a hlavně - už můžu jít domu. Dvořkovi jsem nasadil 11 setin. Přesto mám bodů míň než z gule, jen 371.
Překážky
Pole překážek na rovince mě vyděsilo. Sice jsme šli přes ženský, ale i tak když jsem viděl těch 9 plotů před sebou, cítil jsem respekt. Navíc na tři kroky mezi nima jsem to nezvládal, pět bylo zase moc a na levou mi skákat vůbec nešlo. Start byl ještě dobrej, první dvě překážky taky, ale pak mi to vyšlo na levačku. Vyskočil jsem k idiot, doběhl k další překážce a zase na levou. To už jsem za ní skoro stál. V tu chvíli se borec vedle mě totálně rozsekal, tak jsem radši běžel dál a nějak doklopýtal do cíle. Ani se mi nechce psát čas, protože 21.99 je na poblití a 209 bodů taky. Od Tomáše, který překážky taky podělal, jsem dostal pět vteřin.
Diskus
Tuhle věc jsem nikdy nedržel v ruce a kdybych házel bačkorou, dopadlo by to líp. Donutit disk, aby letěl tak, jak má, a nemotal se jako brambora, fakt nejde. Takže jsem s ním mrsknul 18.17 a byl jsem rád, že jsem rád. Vyfasoval jsem 237 bodů a Dvořka mě přehodil o 18 metrů.
Tyč
Začnu výkonem...472 centimetrů totiž není vůbec špatný. Bohužel (tedy vlastní spíš naštěstí) jsem neskákali o tyči do výšky, ale do dálky. Prostě se píchla na začátek pískoviště a skočilo se na ní jako přes potok. I když jsem se nejdřív trochu bál, protože nejsem kdovíjakej opičák, nakonec jsem tu rozhodl o svém konečném umístění, protože 462 bodů mi dost pomohlo. Dvořka ukázal svou velikost a přeskočil mě o 60 cm.
Oštěp
Další krám, se kterým jsem nikdy neměl tu čest. Po třech tréninkových hodech jsem měl rameno úplně odvařený a přemýšlel jsem, jak to udělat, aby to tolik nebolelo. První hod jsem neudržel v ruce a skoro zapíchl sám sebe, druhý jsem poslal na jistotu bez rozběhu a do třetího jsem prásknul s rozběhem, co to šlo, a zapíchl to na rovných pětadvaceti metrech. Tomáš mi nasadil 30 metrů, já dostal 230 bodů a do závěrečné patnáctky šel ze sedmého místa.
Patnástistovka
Zatímco všichni nadávali na tuhý nohy (nejvíce pan Dvořák), já se konečně dočkal nějakýho toho pořádnýho běhaní. Netušil jsem, za kolik to můžu jít, a tak jsem si nějak cupital na druhým místě a na něm taky v čase 5:19 doběhnul. Hotovej jak prase, ale spokojenej. Dvořkovi jsem dal 50 vteřin a hlavně se po zisku 454 bodů posunul na konečný šestý místo. Celkem jsem nahrabal 3274 bodů, což na první pokus není špatný, obzvlášť když vím, jak velký mám rezervy v asi tak sedmi disciplínách. A když jsem v tombole vyhrál doživotní zásobu čokolády (25 tabulek), mohl jsem si říct, že jsem minimálně polobůh...

Lekce vesnické kopané

Předem upozorňuju, že tohle neni promo seriálu Okresní přebor, který dnes startuje na Nově...

Byl to nápad jak hovado - začít zase hrát soutěžní fotbal. Asi mi připadalo, že se málo mrzačím na nedělní Floře (kotníky, achilovka, nalomený prsty na noze), ale když přišel kolega z redakce s tím, že by jsme mohli hrát za béčko TJ Sokola Všechlapy, nakonec jsme mu kývli. V mym případě nastal trošku problém s registrací. Sice jsem fotbal hrál naposled v mladších žácích za Čafku, ale stejně za mě chtěli dva tisíce za přestup. Zlodějina neuvěřitelná, ale nakonec jsme se domluvili na půlročním hostování zadarmo, jako že si mě musí vyzkoušet. Ve IV.B třídě, naprosto nejnižší pralesní soutěži v ČR, ze který nelze už nikam spadnout, toho moc zkazit stejně nejde.

Takže registraci jsem měl a i když je falešná (hraju na Oetra Žaloudka), mohl jsem tuhle neděli vyrazit na první mač. Pořádně jsem si nageloval vlasy, dal si do ucha diamantovou naušnici, nakreslil jsem si na lejtko černou lihovkou čínský tetování a jel na Čerňák. Spoluhráč Géba mě nabral u Marcelky a hned se mi pochlubil, "že si ráno při mrdání natáhl lejtko". Start jak sviňa.

Všechlapy je ves kousek od Nymburka. Zatím jsem neměl čas bádat, s jakou občanskou vybaveností se můžou pochlubit, ale hřiště je klasický vesnický Nou Camp. Obzvlášť pole kukuřice, který ho lemuje ze dvou stran, je ideální na schovávání zakopnutých míčů. Přijeli jsme asi hodinu před výkopem a u šatny se už vesele pokuřovalo. Pak dorazil Koník - kolega, funkcionář klubu, trenér a kapitán béčka. Přišel s tim, že nepřijede rozhodčí a jelikož derby se sousedníma Bobnicema "B" (tady je v podstatě každej zápas derby, protože všechny vesnice jsou kousek od sebe) bylo označený jako rizikový, chtělo to, aby pískal někdo, kdo nepískne po rohu ofsajd.

Nakonec Kůň zužitkoval kontakty na oblastním svazu, takže nám někoho poslali. Kluci típli vajgla a šlo se do kabin, teda vlastně spíš holomístnosti vybavený patnácti židlema, stolem a udírnou v rohu. Vzal jsem si pětku, klacky nechal v báglu a šel se rozcvičovat s tim, že budu hrát pravýho beka. Nový kopačky za 180 kaček lepily neuvěřitelným způsobem, takže jsem měl docela dobrej pocit. První rána do břevna, druhá pěkně k tyči, třetí do kukuřice. "Kurva chlapi, trefte aspoň bránu," ozvalo se z pomalu se zaplňujících laviček nad hřištěm.

Začátek se pomalu blížil a spoluhráči furt bombili do pole. Porada? Žádná. Pokřik? Žádný. Jen přišel Kůň s tim, že jako budu hrát pravýho záložníka. No nic moc. Sportu zdar a jde se před padesátkou místních ožralů a dvěma desetiletejma lolitkama na to! Zakládáme první útok, rozbíhám se a ležím na zemi. A to jsem ani neměl balón. Probuzení ze sna jedna radost. No nic, jdema dál, nicméně s balónem se spíš míjim, než že bych se s ním potkával. Druhá minuta, roh Bobnic jde i díky větru přímo do brány a náš 151 centimetrů nízký brankář ho vyboxovává přímo pod břevno. 0:1. "Tak to jsem ještě neviděl," kroutil hlavou rozhodčí. V tu chvíli už solidně prší a míč je pro všechny přítomné chodce příliš rychlý. Desátá minuta, zmatky v obraně, střela dvacet centimetrů od brankáře, který jen tak bezmocně máchne lapačkou a je to 0:2. Tohle smrdí debaklem.

Kdyby to šlo, dalo by se říct, že se pak hra vyrovnala. Ale to nejde, oba týmy kopaly celou dobu stejnou holomajznu. Kolem Koníka, který hrál útočníka, jsem pravidelně probíhal někde na půlící čáře. Zatímco s fotbalovou ofenzívou byl na štíru, slovní ofenzívou vůči rozhodčímu nešetřil. Když po jednom z rohů střihl nůžkama a míč skončil skoro u rohového praporku, tribuny mu to daly pořádně sežrat: "To si viděl kde, dopisovateli Blesku?" volaly na Grošáka. Ještě že jsem byl ukryt v záloze a můj bídný výkon občas prosvětlila přihrávka nebo centr. Poločas skončil a výsledek 0:2 byl k breku.

O přestávce se víc řvalo v šatně hostí, u nás byla v klidu konstatována bezradnost a neexistence útoku. Sestava se promíchala, Géba musel se zraněním způsobeným divokým sexem ze hřiště, já šel na předstopera a přede mě se postavil Hóna. Šestnáctiletej borec Radim je jeho totální dvojník a občas jsem měl problémy na něj nezařvat "Bejkys!". Nicméně hrál z nás asi nejlíp a mně pozice Řepkohohenedra taky docela sedla. Pěkně jsem si to čistil, občas mi na hlavu z pořádný výšky spadl balón a s Hónou jsme si to sem tam strčili.

Pak ale přišla další tečka. Kůň místo toho, aby odpálil loptu do autu, chtěl zahrát na pozici posledního přes hlavu, soupeř mu vzal míč a v klidu dal na 0:3. Ostuda jak prdel. Pohroma pokračovala, když jsem si tělem kryl míč, kterej šel do autu, a najednou jsem ležel na zemi. Kotník trošku zažil středověk, zápas jsem ale dohrál, akorát si teď pár dní nezaběhám. Nakonec jsme i my dali gól, takže zápas skončil 1:3 a moje obnovená premiéra nebyla zrovna oslavyhodná. Nicméně jedno Postřižinský (a výtečný) pivko jsme dali. "Hoši, vy jste soubor písní a tanců," prohodil asi sedmdesátiletej strejda, když nalitej odjížděl na kole z hřiště. "A ty Koníček, ty buď rád, že jsi neodjel sanitkou," vzpomenul na nůžky naše trenéra a kapitána.

No a za čtrnáct dní přijedou Žitovlice...