S kruhy pod očima 3

Tak je to doma. Martina Sáblíková se pochlapila (a teď to nemyslím nijak zle), pěkně za to vzala a ukázala všem záda. Jenže co byla pro ní celkem hračka, to bylo pro mě hotový peklo. Díky posunu se to sešlo tak, že poslední startující dvojice dojela asi tak minutu před tím, než jsem musel text poslat klukům do Prahy.
I když jsem velkej borec, a tenhle blog je tomu důkazem, tak napsat článek za minutu ještě neumím. Možná za minutu deset, ale minuta je prostě zatím nad moje síly. Takže jsem si to musel trochu připravit a už když Martina vyjížděla na trať, měl jsem kostru tří verzí. Dostaly názvy Zlatá, Medailová a Výbuch. Jak se konkrétně lišily, lze jednoduše ukázat na titulcích:

• Zlatá: Martino, ty jsi naše zlato!
  
• Medailová: Sáblíková urvala stříbro/bronz
  
• Výbuch: Sáblíková totálně vybouchla

Na rychlobruslení nejsem žádný ekšpert, ale když Sáblíková dojela a její trenér se skoro rozbulel, začal jsem pilovat zlatou verzi. Další dvě jízdy mě jen utvrdily v tom, že jsem se rozhodl správně, ale pak na trať vyjely Wüst a Anschütz, projely prvními mezičasy a já přepínal do jiného okna Wordu. Medailová verze potřebovala značně aktualizovat. Dvě kola před cílem jsem se ale na to vykašlal. Už bylo jasný, že za minutu pošlu do Prahy zlatý text...

S kruhy pod očima 2

Olympiáda se rozjela a díky fakt luxusnímu posunu je práce mediální mrdky šílená řehole. I když fotografové tu mají asi ještě větší peklíčko. Jak třeba vypadal můj včerejší den? Jelikož jsem ještě úplně nestrávil devítihodinový posun, probudil jsem se po čtyřech hodinách spánku v pět ráno. V Čechách byly zrovna dvě odpoledne, takže jsem aspoň po Skypu probral věci, které je potřeba udělat.
Pak jsem na hodinku upadl do komatu a jen tak tak jsem stihl odjet na otevření Českého olympijského domu. Jenže ani tam jsem se moc neohřál. Dotaz na šéfa mise Dvořáka, krátký rozhovor s Vernerem a rychle pryč. V Canada Hockey Place byl totiž první trénink hokejovýho nároďáku. Cestou jsem hodil do sebe jeden Mama Burger a pak už šounil sedm hokejek z Evropy. Po tréninku jsem šel rovnou do haly BC Place, kde bylo zahájení Her. Do ceremoniálu zbývaly tři hodiny, takže byl čas na jedno kanadský pivo (v přepočtu sice vyšlo na kilko a byla to jen čtyřdecka, ale chutnalo fakt skvěle) a napsání reportáže z hokejového tréninku a připravení si materiálu na článek o prvním závodu Sáblíkový.
Zahájení se děsně vleklo a co jsem dneska viděl, v televizi to vypadalo mnohem líp než na stadionu. Ale atmosféra byla i přes tragédii na sáňkařský dráze docela dobrá a na šedesátitisícovym stadionu jsem taky ještě nebyl.
Po třech hodinách bylo hotovo, venku zase pršelo, takže jsem nasedl na SkyTrain a hurá na hotel. Musel jsem dodělat Sáblíkovou, napsat tři materiály ze zahájení a jít spát. Nad počítačem jsem už mlel z posledního, ale nějak jsem to dal dohromady a o půlnoci šel konečně spát. V šest ráno jsem už totiž zase musel být na nohách...

S kruhy pod očima 1

Tak jsem zabalil klacky, Sáru a Paroubka do obrovskýho kufru, nasadil si čepku, abych jako reprezentoval a dal vale Kamýku. Měsíc bez místní speciality – žlutohnědého sněhu – bude perný. Na Ruzyni high five s Čapounem, Frankfurt, Calgary a je to tady. Vancouver. Za 22 hodin se můžu začekovat v hotelu, tak co budu dělat? Počasí je fakální. Sice teplo, ale na lavičku v parku to nebude. Beru bus do MPC (Main Press Center) a řidič mě vozí hodinu po městě a pak se znovu zeptá, kam vlastně jedu. Už vyhlížím, kde je v MPC nejlepší kanape, když přichází spása – můžu přespat ve svym hotelu. Nice. Házim tornu na svý záda, beru SkyTrain, zastávka Nimbus nebo co a hodná Asijatka mi radí, kam se mám postavit. Tak stojím: čtvrthodina, půlhodina, třičtvrtěhodina. Po hodině, kdy už tu měl být ten bus čtyřikrát, jdu na tágo. Jenže s US dolary si můžu tak utřít nos. Takže nakonec jedu normální sockou. V hotelu padám na postel – po 26 hodinách bez spánku s kruhy pod očima. A to celou šou teprve začíná...